Adolf Holl

Holl je nepodplatitelná, nekorumpovatelná instituce duchovního života.

 

Rád bych vzdal hold velkému člověku. Od prvního okamžiku bezmála 40letého pobytu v Rakousku mne takřka neustále doprovázejí nevtíravě, nenápadně, ale zato vytrvale myšlenky některých významných rakouských křesťanů či reformně a kriticky orientovaných teologů. Jejich názory jsem si postupem času oblíbil, ba se s nimi i vnitřně ztotožnil. Na jedné straně na tom má velkou zásluhu otevřená, liberální a civilní rakouská společnost, která těmto lidem umožňuje působení ve veřejnoprávních médiích, na druhé straně ale také katolická církev, která je zde známá jako pokoncilově otevřená a tolerantní vůči jiným směrům v křesťanství i vůči jiným náboženstvím. To dodnes není v mnoha zemích světa a Evropy samozřejmostí, včetně země, ve které jsem se narodil a vyrůstal, tj. v dnešní České republice a na Slovensku.

Ve věku 89 let zemřel ve Vídni ve čtvrtek 23. ledna 2020 Adolf Holl, -někdejší katolický kněz, filozof, historik, profesor teologie a religionistiky, autor téměř třiceti knih, novinář a televizní moderátor. Ano, tím vším tento talentovaný, vzdělaný a charizmatický člověk byl. Jeho život razantně změnila neuvěřitelná kniha, kterou napsal ve svých 40 letech roku 1971 a která jej dovedla na cesty, o kterých sám předtím nic netušil. Ve své knize tvrdil tehdejší kaplan ze šestnáctého  vídeňského okresu, že Ježíš byl proti jakékoliv hierarchii a proti jakékoliv církvi a že své poselství přinesl lidem na okraji společnosti, nemajetným, bezdomovcům, revolucionářům a prostitutkám. Rozčilil tím mnohé věřící, hlavně však ty v Římě. Když se pak ještě k tomu veřejně přiznal, že má problém s dodržováním celibátu, podrážděná a rozzlobená církevní hierarchie požadovala tehdy jediné: okamžité suspendování. Pro upřímného, hluboce věřícího i hledajícího člověka to byla rána, která jej, jak sám až do konce říkal, nepřestala bolet.

Věřící, ale i pochybující, něžný i hněvivý, myslitel, mystik, přítel i nepřítel, muž milující ženu, ale i celibátník, homo politicus, ale také homo religiosus, Rakušan i světoobčan, spisovatel a kněz, anarchista a konzultant hierarchie, tichý i hlučný, cynický a také soucitný, obětující se do krajnosti, ale i zarputilý, veřejný a intimní – takhle ho popsala známá redaktorka Renata Schmidtkunz v rozhlasovém rozhovoru v roce 2015, který odvysílal rakouský rozhlas v den Hollova úmrtí. „Lichotíte mi,“ řekl tehdy Holl. Ale ona trvala na svém: „Nelichotím. Takhle vás vnímám nejenom já, ale mnoho dalších lidí.”

Adolf Holl se narodil 13. května 1930 ve Vídni. Okolnosti jeho narození nebyly bezproblémové: jeho matka měla krátký vztah se ženatým mužem, který Adolfa zplodil, avšak krátce nato náhle zemřel. Matka jej vychovávala sama. Bylo to v době, kdy v Německu i Rakousku mnozí obdivovali Hitlera, a to také vysvětluje chlapcovo křestní jméno. V dětství byl členem Hitlerjugend. Teprve v dospívání, jako nadšený ministrant, se se sympatiemi k Hitlerjugend definitivně rozešel. Již jako čtrnáctiletý zatoužil stát se knězem. Člen náboženských kroužků a aktivit vyměnil svůj někdejší zápal pro Hitlera za ideály Ježíše Krista. Když vstupoval do semináře, ptal se jej představený, proč se chce stát knězem. „Protože chci sloužit mši.“ Kněz se jeho odpovědi podivil. Chtěl slyšet jiné důvody, třeba touhu po pastorační činnosti či hlásání Evangelia. Adolfův důvod se mu zdál příliš slabý. Chlapec byl nicméně do semináře přijat.

Po vysvěcení působil Holl od roku 1954 do roku 1973 jako kaplan, vyhledávaný kazatel a učitel náboženství. Zároveň ale pokračoval na univerzitě studiem filozofie, historie a žurnalistiky, následně pak působil jako docent na vídeňské katolické teologické fakultě. Psal články do novin a publikoval knihy. Jedna z prvních nazvaná Jesus in schlechter Gesellschaft (Ježíš ve špatné společnosti) se v roce 1971 stala okamžitě celosvětovým bestsellerem, přeloženým do mnoha jazyků. V téže době psal také projevy pro kardinála Königa. Když se kniha objevila na pultech knihkupectví a tlak z Vatikánu na kardinála Königa kvůli Hollovým názorům, neslučujících se prý s učením církve, nezbývalo Königovi než se tomuto tlaku podvolit. Nejprve odebral v roce 1973 Hollovi právo učit na katolické univerzitě a tři roky nato jej také suspendoval z kněžské služby. Kardinál König byl přitom považovaný za velice pokrokového, liberálního člověka a zároveň promotora závěrů II. vatikánského koncilu. Kdyby bylo záleželo jenom na něm samotném, určitě by Holla nebyl suspendoval. Holl si také kardinála velice vážil a nepřestal jej až do své smrti obhajovat. Kardinál mu totiž krátce před suspenzí poslal osobní list, ve kterém mu nejenže vysvětlil, proč k suspenzi přistoupil, ale také dodal, že se za to omlouvá. Holl přiznal, že suspenzí mu kardinál vlastně prokázal dobrý skutek, protože mu tím umožnil být svobodným člověkem, samým sebou a žít svým vlastním životem.

V knize Jesus in schlechter Gesellschaft Holl polemizuje o Ježíšově božství, hlavně však otevírá otázku, jestli Ježíš vůbec chtěl založit kleriky řízenou institucionalizovanou církev. Způsob, jakým hierarchická církev zachází s novými ideami či kritikou vnímá Holl jako směs samolibosti, pokrytectví a zavírání očí před skutečností. Tato kniha měla obrovský ohlas v celém světě a jak se ukázalo, měla i velký vliv na vznik tzv. teologie osvobození v Jižní Americe. Kromě jiného také velice oslovila tehdejšího kněze a později arcibiskupa Oskara Arnulfa Romera, brutálně zavražděného během mše v roce 1980 v San Salvadoru. Za pontifikátu papeže Jana Pavla II. byl pohled jak na tuto teologii, tak na zavražděného Romera velice kritický. Teprve po nástupu jeho následovníků Josefa Ratzingera a hlavně papeže Františka začal proces rehabilitace této teologie a arcibiskup Romero byl dokonce v roce 2018 prohlášený za svatého.

Přestože Adolf Holl zůstal celý svůj život kritickým vůči katolické církvi a někdy nepohodlným i v očích mnohých politiků, představitelé církve i společnosti si jej vážili a respektovali jej. Byl nejenom vzdělaný, ale měl také noblesu, nadhled, humor, nechyběla mu sebeironie a sebekritika. Po celém Rakousku se stal populárním, když jej do svých služeb pozvala rakouská televize ORF, ve které dlouhá léta vedl diskusní pořad “Club 2”. Zval si politiky, umělce, spisovatele, filozofy a vedl s nimi fundované diskuse na aktuální, všeobecná, ale také tzv. tabu témata. Za tyto pořady i za svou publikační činnost obdržel několik rakouských a mezinárodních ocenění. Při udílení státního vyznamenání v roce 2003 za kulturní publicistiku pronesl v laudatio na jeho osobu filozof Rudof Burger mj. tuto větu: “Holl je moudrým člověkem ne proto, že miluje Boha, ale proto, že zná a miluje lidi – zná je v jejich pýše, ale také v jejich ubohosti, zná jejich touhu po smysluplnosti v nesmyslném světě.“ A spisovatel Franz Morak, tehdejší státní sekretář, řekl, že “Holl je nepodplatitelná, nekorumpovatelná instituce duchovního života“.

Holla si vážila také vzdělaná a otevřená církevní hierarchie. Nejen v Rakousku, ale i mezinárodně známý pastorační teolog, kněz a někdejší děkan vídeňské teologické fakulty Paul Zulehner u příležitosti jeho úmrtí přiznal, že je Hollovi vděčný za jeho křesťanskou i občanskou kuráž, jeho kritické myšlení a za jeho odvahu vzdát se dobrovolně privilegií a místa ekonomicky zabezpečeného statusu klerika. Tím, že byl úředně zbaven moci sloužit a kázat jako kněz, možná získal takovou vnitřní sílu a svobodu, že pak jako člověk a vědec oslovil mnohonásobně více lidí, než kdyby zůstal „přirdoušeným“ knězem.

Holla si cenil také nynější vídeňský kardinál Christoph Schönborn, který v roce 2012 pro Tyrolský deník řekl, že má s Hollem dobrou „diskutační bázi“. Bylo to tedy mnoho let po tom, co skončil II. Vatikánský koncil. Jeden z důvodů, proč si jej vážili vzdělaní církevní představitelé, teologové i věřící lid, tkvěl v tom (jak to v mnoha rozhovorech sám Holl potvrdil), že navzdory suspenzi a své kritice hierarchie katolické církve zůstal do smrti nejenom hluboce věřícím křesťanem, ale že žil duchovní i každodenní život na výši, jíž nedosahuje množství jiných kněží a řeholníků, kteří suspendováni nebyli. Vždy mne fascinovala jeho odpověď redaktorům, když se dotazovali, jak je vůbec možné, že je suspendovaný, on, člověk, který píše knihy o Ježíšovi a křesťanství, usiluje naplňovat svůj život ideály Ježíše Krista a měl by být vlastně vzorem pro jiné kněze a řeholníky. V různých obměnách v průběhu celého života vysvětloval, že jej od dětství doprovázejí dva obrazy a jedna skladba: obraz od Leonarda da Vinci z roku 1498 Poslední večeře, Rembrandtův Ježíš a učedníci z Emauz (1648) a hudební opus Ave verum corpus (1791) Wolfganga Amadea Mozarta. Říkával, že jeho trvalým snem, touhou a nejhlubším přáním je být přítomen okamžiku, kdy učedníci stolují s Ježíšem, mohou mu položit jakoukoliv otázku, dotknout se ho, být v jeho blízkosti. A skladbu Ave verum corpus považuje přímo za mystické vyjádření Ježíšovy přítomnosti v Eucharistii.

Přiznám se, že i já jsem si pak uvedené obrazy znovu prohlédl a začal jsem naslouchat Mozartově skladbě. S pohnutím se před Adolfem Hollem skláním a děkuji mu za inspiraci i mé znovuobjevení těchto skvostů křesťanské kultury a víry.

Jeden z redaktorů se Holla krátce před jeho smrtí ptal, jestli by mohl poodhalit něco konkrétního z toho, jak žije své každodenní křesťanství. Ten odpověděl: “Desátek svého výdělku odvádím pro jednoho uprchlíka, a to až do té doby, než bude po všech stránkách zabezpečený“. Taktně odmítl uvést nějaké detaily, jen se pousmál a dodal, že jednomu z uprchlíků, kterému po léta pomáhal, se podařilo vystudovat a dnes má již dobře placenou práci…

V úvodu jsem napsal, že existuje jen málo vyspělých společností, které umožní vyniknout lidem, jež německé slovo označuje slovem “Querdenker”. Česky by se to dalo přeložit jako “originální myslitel” či “svébytná osobnost”. Buďto si civilní společnost řekne, že ji myšlenky nějakého kněze nezajímají, anebo se ozve církev či jeho okolí, že onen člověk je heretik, který tvrdí něco jiného, než co říká jejich náboženství. Quedenker to nikdy a nikde nemá lehké. Ale jestli se najdou ve společnosti či v církvi takoví, kteří se na něho dívají bez předsudků a zaujatosti, kteří ho berou jako člověka, který má právo mít svůj názor, celým svým životem jej obhajuje a je zřejmé, že stojí za to si jej vyslechnout, protože se člověk něco doví, skláním hlavu jak před oním “Querdenkerem”, tak také před dotyčnou společností, ať již civilní, nebo církevní.