American sniper a svatí

„Někdy je potřebné raději probdít noc v modlitbě, než zůstat lhostejný a nedělat nic...“ Fr. Bill, Molokai, 2015

Před několika dny jsem zhlédl film Clinta Eastwooda s názvem American sniper. Podotýkám, že se to stalo během mého pobytu na Havaji, tedy v USA, a v přítomnosti jednoho starého kněze, který ho chtěl vidět spolu se mnou. Tyto dva faktory považuji za důležité. Reakce na zmíněný film budou v Evropě zcela jistě jiné než v Americe, kde je celá společnost tvrdě konfrontována s následky války Američanů v Iráku, Afgánistánu i s nynějším bojem proti fanatickým ozbrojencům Islámského státu. V Evropě všeobecně převládá názor, že se Američané neměli do konfliktu s arabským světem pouštět a že si za nynější problémy mohou sami. Docela silný nárůst “antiamerikanismu” eviduji hlavně ve své bývalé vlasti, tj. v České republice a na Slovensku.

Film, natočený podle pravdivé události, přibližuje osud Chrise Kyleho, který jako jeden z mnoha ostřelovačů pomáhal americkým jednotkám v boji proti armádě Saddama Husseina. Není pochyb, že bez těchto ostřelovačů by byly ztráty na životech vojáků mnohem vyšší. Před nástupem jednotky do boje kontrolovali dalekohledy celou síť ulic měst i vesnic. Pokud zahlédli podezřelé osoby běžící s granáty nebo podomácku vyrobenými výbušninami proti vojákům či tankům, museli je rychle zneškodnit. Bohužel tak často zlikvidovali i malé děti, jimž jejich otcové nebo matky vložili do rukou smrtící zbraň, nebo také těhotné ženy. Ostřelovači byli na tento způsob vraždění připravováni tvrdým výcvikem, a to nejen fyzickým, nýbrž i psychologickým. Před stisknutím spouště museli, zvlášť když se jednalo o malé děti, zhluboka dýchat, aby si okysličováním mozku zachovali vnitřní klid a netřásla se jim ruka.

Krutost války a narušená psychická rovnováha.

Chris Kyle takto zabil více než 160 lidí, a stal se americkým národním hrdinou, protože tím nepřímo zachránil životy tisíců svých krajanů. Tato “práce” však byla spojená s krutou daní, o které se na veřejnosti mlčí – s psychickým traumatem z toho, že člověk vraždí. Tisíce amerických vojenských veteránů dodnes bojují s následky krutosti války. Mnozí z nich museli po návratu do USA vyhledat psychiatra a jsou stále léčeni na psychiatrických klinikách. Počet sebevražd je u bývalých vojáků v porovnání s jinými skupinami lidí v USA velice vysoký. Chris Kyle, v očích Američanů hrdina, byl tímto údělem postižen tím víc, že sám měl dvě malé děti ve věku těch, které musel na druhém konci světa zabíjet. I on musel podstoupit psychiatrickou léčbu a jen těžce a pomalu se vracel do koloběhu běžného života, do role manžela, otce a příslušníka normální společnosti. A když se mu to jakžtakž povedlo, stal se obětí vražedného atentátu. Před několika dny proběhlo v Texasu soudní řízení s jeho vrahem, který byl odsouzen na doživotí. Smutný a krutý osud. Smutná a krutá konsekvence války, smutné a kruté následky toho, když člověk sám vraždí…

Opustit status pasívního diváka

Ale co má tento smutný a krutý osud společného se svatými, co má společného s námi v Evropě, co má společného se mnou? Úvodem jsem se zmínil, že jsem film viděl spolu s jedním starým americkým knězem na ostrově Molokai, kde kdysi žily tisíce vyděděnců, bezdomovců, opuštěných a trpících malomocných. Ano, film jsem sledoval díky nejnovějšímu DVD na místě, kde utrpení bylo ztělesněno tak jako snad nikde jinde na světě. A onen kněz není žádný upejpavý, americkým blahobytem zhýčkaný člověk. Ví mnoho o utrpení, viděl bídu i utrpení v mnohem větší míře, než si dovedeme představit. Dvacet pět let působil jako nejbližší spolupracovník a zpovědník Matky Terezy z Kalkaty. Do USA se vrátil teprve pár let po její smrti a na Molokai nyní buduje centrum spirituality P. Damiána, které chce podle odkazu Matky Terezy i P. Damiána sloužit těm nejubožejším.

Krutost některých scén mi vehnala slzy do očí. Musel jsem se svého společníka zeptat, jak se na to může dívat, jak bude moci po takovém filmu spát, a on mi odpověděl: “Ta krutost mi připomíná realitu tohoto světa. Že není zde, kde teď žiji, ještě neznamená, že neexistuje. Existuje někde jinde, v tolika končinách světa! A já, i když u toho nejsem a zdánlivě proti tomu nemohu nic dělat, musím jako křesťan dělat alespoň to minimum, co je v mých silách a možnostech – musím se za všechny ty oběti modlit; za ty, kteří v hrozné bídě žijí a v hrozných mukách umírají, i za ty, kteří se na jejich bídě podílejí a kteří je vraždí. Někdy je potřebné raději probdít noc v modlitbě, než zůstat lhostejný a nedělat nic.” A dozvěděl jsem i to, že právě tento kněz a jeho kongregace se velice zasazují o zahájení procesu svatořečení Josefa Duttona, který býval spolupracovníkem P. Damiána. Nebyl to ani kněz, ani řeholník, nýbrž, jak dnes v církvi říkáme, obyčejný laik. Měl velmi komplikovaný život. Nejdříve působil mnoho let jako voják z povolání. Střílel a vraždil. Když už byla krutost válčení nad jeho síly, opustil jako důstojník armádu. Oženil se, ale manželství mu ztroskotalo. Začal holdovat alkoholu a ten z něho udělal ruinu. Na pokraji fyzických i psychických sil si v jednom z mála světlých momentů uvědomil bezútěšnost a tragédii svého života, a rozhodl se začít žít jako normální člověk. Jeho rozhodnutí bylo tak silné, že se okamžitě vydal do trapistického kláštera v Kentucky, sídla jednoho z nepřísnějších řádů. Vnitřně si to odůvodnil tím, že zde chce činit pokání za svůj dosavadní život.

Byl zvyklý na vojenskou náturu a dril, možná by byl v klášteře vydržel, kdyby se v jakýchsi novinách “náhodou” nedočetl o P. Damiánovi a kolonii malomocných na Molokai. V té chvíli si uvědomil, že než se před světem uzavřít do samoty klášterní cely a činit pokání by možná bylo lepší věnovat své síly těm, kteří jsou na tom ještě hůř než on sám – zdravotně postiženým malým dětem bez rodičů a příbuzných. Vydal se na Molokai, kde zasvětil ve službě těm nejopuštěnějším 44 let svého života. Zemřel tam v roce 1931 ve věku 88 let a je pochován uprostřed svých malomocných nedaleko od hrobu P. Damiána.

Svět plný kotrastů, kontrastuplná církev

American sniper, Josef Dutton, já. My všichni dnes. V této době plné krutosti válek, nesmyslného vraždění, pronásledování, zoufalých útěků, přeplněných utečeneckých táborů… Kam jen oko dohlédne, všude je utrpení. Pokud ho nevidíme, tak jsme lháři, pokrytci a nezasloužíme si nosit označení člověk.

Ale možná že Josefa Duttona katolická církev za svatého nikdy neprohlásí. V poslední době jsme spíše svědky toho, jak tato institucionalizovaná kanonizace totálně selhává a dehonestuje samu sebe. Za svaté jsou prohlašováni řeholníci, kněží, a obzvláště jeden papež prohlašuje za svaté své předchůdce. To je trapné a smutné. Takový proces stojí spoustu peněz, a ty si celá ta klerikální mašinérie, která za procesy stojí, vždycky jaksi najde pro kanonizaci sebe samých, než pro kanonizaci laiků a lidí bez moci. Tváří v tvář tomu hroznému utrpení, ve kterém se dnes svět nachází, je načase, aby si církev uvědomila, že takhle už dál jednat nemůže. Nadešel čas nového myšlení a také deklerikalizace církve. To samo o sobě by ale bylo málo. Nadešel čas aktivního převzetí odpovědnosti laiky a všemi křesťany bez klerikální moci v církvi, kterým záleží na tom, aby se stav tohoto nemocného světa konečně změnil, převzetí štafety a vykročení na novou cestu vydávání svědectví Ježíšovu Evangeliu.