Ceny nadace Herberta Haaga za rok 2018

Všichni máme bytostnou potřebu a touhu po krásném, kultivovaném a pravdivém slově…

Preisträger Volker Hesse und Andreas Knapp. foto: Herbert Haag Stiftung

Nadace Herberta Haaga v Luzernu udělila dne jedenáctého března letošní cenu osobnostem angažujícím se za větší svobodu a toleranci v katolické církvi. Tentokrát ji nedostali odvážní či kritičtí teologové, kněží či řeholní sestry, jak tomu bylo v minulých letech. Letošní ocenění připomínalo spíše udělení Nobelovy ceny za literaturu, protože je získali dva mistři slova. Jeden je původcem slova tichého, zakomponovaného v lyrických verších, druhý slova expresivního, neboť je režisérem velkolepých divadelních inscenací. Andreas Knapp a Volker Hesse. Význam ocenění umocnilo také to, kdo na ně pronesl své laudatio: k Andreasi Knappovi promluvil známý německý teolog a jazykovědec Karl Joseph Kuschel, na adresu Volkera Hesseho potom Moritz Leuenberger.

K. J. Kuschel, emeritní profesor z Tübingenu, někdejší student Hanse Künga a autor mnoha knih, je znám kromě jiného i svou kritikou mnohých kněží, kterým vytýká, že neumějí ani pořádně mluvit, natožpak kázat o Ježíšově radostné zvěsti. „Svědomí by měl mít člověk i v uchu, nejenom v srdci. Ježíšovo poselství si zaslouží, aby se o něm mluvilo hezky, srozumitelně a na úrovni. Nikoliv tak, jak to dělají mnozí kněží, jejichž slova jsou vyprahlá, bez ducha, věty primitivní a řeč pod psa,“ nechal se slyšet v jednom rozhlasovém interview, které se stalo slavným.

Moritz Leuenberger je známý švýcarský politik. Několik let působil ve funkci ministra, dvakrát byl zvolen švýcarským prezidentem. Na své protestantské vyznání poukázal také ve své řeči, když se zamýšlel nad tím, proč katolická nadace pozvala protestantského politika, aby pronesl laudatio na adresu divadelního režiséra. A hned velice stručně a výstižně odpověděl: „Jsou to inscenace, které nejsou cizí ani světu náboženství, ani světu politiky, ani světu divadla. Všichni vystupujeme v životě na jakési scéně, hrajeme a něco předvádíme, poté ze scény odcházíme. Všechny tyto scény jsou konfrontovány se strnulostí, ideologiemi, dogmaty, izolací, ale také s nadutostí. A toto všechno nás velice ohrožuje.“

Pro aktivity diametrálně odlišných osobností Andrease Knappa a Volkera Hesseho našel určitou spojitost Erwin Koller, prezident Nadace Herberta Haaga, když řekl: „Oba dva vážně reflektují řeč dnešního člověka, včetně jeho rebelství a bídy ve světle celosvětových problémů, s tím rozdílem, že básník Knapp s velkým jemnocitem tiše „zkouší“ a režisér Hesse expresivně „hýbe“. K básníku Knappovi pak ještě dodal: „Zcela novým způsobem slabikuje jako prvňáček ve škole, co pro něho znamená Ježíš, a přitom vyhledává slova mimo učení katechismu, která ale přesto mají v sobě punc pravdivosti a věrohodnosti.“

Andres Knapp (1958), německý kněz, doktor teologie, člen společenství Malých bratří Charlese de Foucauld, žije v bývalém východním Německu, v Lipsku, kde kromě jiného působí jako vězeňský duchovní a pomáhá také uprchlíkům, autor mnoha básnických sbírek, je všeobecně považován za hledače krásného jazyka a Boha. Jeho básně jsou v německé jazykové oblasti pokládány za jedny z nejvíce inspirativních a za skvost tzv. duchovní poezie.

Volker Hesse (1944), Němec žijící ve Švýcarsku, je považován za mistra aktualizace, vizualizace a dramaturgie biblických příběhů, náboženství a mýtů. Za prorocké, ojedinělé a originální je divadelními odborníky považováno hlavně dílo „Sacre del Gottardo“, inscenované roku 2016 (ve hře vystupovalo 600 lidi!) u príležitosti otevření 57 km dlouhého tunelu, a také „Zwingliho příběh“, inscenovaný v katedrále v Zürichu roku 2017. Hesse je znám kromě jiného také tím, že pracuje především s neprofesionálními herci.

V duchu motta „Síť se roztrhla, jsme svobodní“ (Žalm 124,7) oceňuje Nadace Herberta Haaga již 33 let osobnosti, které se buď nějakým svým činem či celoživotní aktivitou zasazují o větší svobodu, demokracii a toleranci v katolické církvi. Jejich význam spočívá v téměř prorockém rozměru toho, co dělají v kontextu doby. Dnes, zdá se, žijeme v prostředí šílené devastace slova, kdy jsme na jedné straně nekonečně a neustále bombardováni záplavou slov z reklam, billboardů, rozhlasu, televize, internetu, mobilů, a na druhé straně vystaveni absenci slušného, kultivovaného, hřejivého, inspirujícího slova, motivujícího k dobru, zatímco z úst pravicově i levicově extremistických, populistických politiků srší vulgarismy, agresivita, hulvátství, pošklebování, hrubost, dezinformační zavádění a lež. V celém světě musíme poslouchat hrubé a tupé pazvuky, a mnohokrát také do nebe volající lži, ze kterých jde na člověka strach – ať již od Trumpa, Putina, Zemana či Kim Čong-una. Čest výjimkám, jakou je Angela Merkelová. Když zařve lev, či jiné zvíře, člověk se vyděsí, ale vzápětí si uvědomí, že jsou to zvířata, že ony jinak nemohou a hned na to vyděšení zapomene. Ale jak nazvat lidi, politiky, kteří takhle řvou a tlachají nesmysly a lži? Jak se proti takovým lidem a takovým slovům bránit?

Nadace Herberta Haaga dala letos návod, co dělat: Přestat takovým lidem naslouchat a začít věnovat pozornost těm, kdo jsou nejen čestní a slušní, ale také vzdělaní a umějí krásně a pravdivě mluvit.

Z letošního Luzernu Peter Žaloudek, březen 2018