Den celosvětové vyčerpanosti

Již Starý zákon jasně a neomylně zprostředkovává postoje, které automaticky vycházejí z faktu, že svět je vnímán jako stvoření. Z toho má být vyvozeno i naše jednání: chválit, děkovat, obdivovat, chránit.

zpracováno na základě relace v Ö1: „Erfüllte Zeit“, ze 6. 8. 2017

Druhého srpna letošního roku se slavil celosvětový den vyčerpanosti. Tím ale není myšleno ohrožení stresem či syndromem vyhoření. V tento den byly vyčerpány všechny přirozené zdroje, které by správně měly vystačit až do konce roku. Jinak řečeno: tohoto dne překročila lidská spotřeba schopnost Země tyto přirozené zdroje reprodukovat. Všechno, co bude od tohoto data letos použito, zpracováno či zkonzumováno, půjde na úkor příštích generací. Tento skandální stav dnes kritizují nejenom zeleně orientované politické strany a vůbec politici se zdravým rozumem napříč všemi stranami či osobnosti s občanskou kuráží ze všech přírodovědeckých oborů, ale vyjadřují se k tomu rovněž všechna významná náboženství. Tématu Péče o stvoření se letos v červenci věnovala i devatenáctá Ekumenická letní akademie v rakouském benediktinském klášteře Kremsmünster. Příkaz nezanedbávat tuto péči nacházejí všechna velká náboženství ve svých posvátných textech a rakouský rozhlas Ö1 tedy mohl do své náboženské relace Erfüllte Zeit vybrat myšlenky islámu, židovského náboženství i křesťanství. K čemu vyzývají a jak se dívají na vztah člověka k přírodě?

Na Blízkém neboli Středním Východě, tedy v části světa, kde již po staletí panují velká vedra a nedostatek pitné vody a kde se také nacházejí rozsáhlé pouště, se zrodila všechna tři velká, tzv. abrahámovská náboženství, totiž židovství, křesťanství a islám, což se zrcadlí nejenom v jejich podobné historii, ale také v jejich posvátných textech. Příroda je ve všech těchto náboženstvích vnímána velice živě jako zničující či tvořící, jako nepřátelská či dávající potravu a život. Člověk je automaticky pojímán jako součást stvoření a jako takový má uvnitř tohoto systému své poslání. Z pohledu islámu to formulovala islámská vědkyně dr. Ursula Fatima Kowanda Yassin těmito slovy:

„Člověk je služebníkem a jako takový se musí podřídit zákonům. Přírodní zákony nemůže svévolně ani měnit, ani tvořit či negovat. Stvoření je zakotveno v určitém řádu a člověk nemůže tento řád rušit, nýbrž musí se snažit o zachování jeho rovnováhy. Tím je dána jasná role člověka. Má odpovědnost za to, aby bylo stvořené zachováno, a význam Země musí chápat jako cosi, co bylo lidem darováno jako dobro, nikoliv jako něco, co je jejich majetkem, se kterým se může libovolně nakládat. Musí to brát jako něco, co je určeno pro všechny. Zároveň je pro člověka zkouškou, jestli tento úkol plní dobře, jestli dokáže využívat svou existenci na Zemi k posilování míru, svornosti a spravedlnosti. Je to zcela jasný úkol pro člověka, aby zde budoval dobro, a ne zlo.“ (Ursula F. K. Yassim je autorkou knihy Achtsamer Umgang mit der Schöpfung , Citlivé zacházení se stvořením.)

Křesťanství, které má se židovstvím společnou bázi ve Starém zákoně, se dívá na stvoření podobně jako islám. Ve své řeči to podtrhl Dr. Gerold Lehner, evangelicko-luterský superintendant hornorakouské diecéze.

„Člověk je součástí stvoření. Něco mu bylo svěřeno a on jednou bude za to, jak nakládal s tím, co mu bylo dáno k dispozici, vyzván k odpovědnosti. Člověk je součástí vztahů jak k jiným lidem, tak také ke stvoření a jednou bude muset hledat odpovědi a nést také důsledky za to, jak se choval, až bude stát tváří v tvář jednomu a jedinému Stvořiteli celého vesmíru. Uvědomování si světa jako stvoření koresponduje s postoji, které nám tak jasně a neomylně zprostředkovává Starý zákon. Jsou to postoje, které automaticky vycházejí z faktu, že je svět vnímán jako stvoření. Z toho má být vyvozeno naše jednání: chválit, děkovat, obdivovat. To jsou postoje, které jsou zřetelné a vnímatelné. Můžeme říci, že stvoření má v teologii Starého zákona dvojí místo: v doxologii a v právním řádu. Ortodoxie a ortopraxe patří k sobě. Když nám vyčítají, že v křesťanství se doposud mluvilo stále jen o antropocentrismu, tak je potřeba to zásadně revidovat. Jestliže existuje v židovsko-křesťanské tradici řeč o centrismu, tak je to centrismus, nasměrovaný na Boha. Z něho, od něho a k němu mají plynout naše myšlenky. Vztah člověka ke světu je a vždy bude vnímán jako Bohem zprostředkovaný vztah.“

Profesorka biblických věd z katolické univerzity v Linci Dr. Elisabeth Birnbaumová to formulovala těmito slovy: „Od samého začátku příběhu Bible je evidentní spojení mezi Bohem, přírodou a člověkem. Celý svět je dílem stvoření. Člověk, tedy Adam, je součástí stvoření. Země neboli hlína, hebrejsky adama, je tedy nejenom prvkem Adama, člověka, ale on sám zároveň zemi formuje a dotváří, a proto má být země člověkem ochraňovaná a také zachovaná. Tím se stává člověk reprezentantem Boha. Žije-li v souladu s Bohem, vnímá zemi jako ovoce, plod, jako cosi, co mu přináší užitek a spásu. A naopak, tento pozitivní soulad se světem, s přírodou a s lidmi pak vnímá i jako zkušenost s Bohem. Bible popisuje zkušenost člověka s přírodou podobným způsobem, jako zkušenost s Bohem a naopak. Bible se často zmiňuje o lidech, kteří v poušti žijí nebo pouští putují, a myslí se tím mnohem více než jen nějaká těžká, nepříjemná cesta. V pravém slova smyslu tu jde o žízeň, o obdobích žízně, o živoření. Tomu, kdo obrazně nebo skutečně nemá co pít, jde opravdu o život, o smrt žízní. Aby přežil, musí vodu najít. A tak je poušť v biblickém významu místem, na kterém je člověk zcela zásadně konfrontován se svou žízní po Životě – po Bohu. Nutnost, potřeba mít vodu jako životodárnou tekutinu, jak již tento výraz sám o sobě naznačuje, je v biblickém významu obrazem krizových situací, ve kterých se člověk často nachází a které různým způsobem zvládá, nebo nezvládá. Příběhy z pouště bývají většinou historkami o krizových situacích. Vyprávění o poušti jako o místě, kde je nedostatek vody, jsou často přirovnávány k touze po Bohu, jako po tom, kdo je zdrojem života a míru. A protože si člověk tak niterně uvědomuje svou závislost na něm, často skepticky podléhá pochybnostem, jestli Bůh vůbec existuje. A tak je tedy poušť také místem zkoušky. V evangeliích čteme, že Ježíš byl nejvíce pokoušen ďáblem, právě když se ocitl na poušti. Podobně také židovský národ musel nejdříve dlouze putovat pouští…“

Úkolem člověka je Zemi spravovat, ne ji vykořisťovat. Tento úkol je zřejmý ve všech třech hlavních náboženstvích.