Dietrich Bonhöffer

Chovat se odpovědně ve světě, který se ocitl mimo zaběhané koleje...

Německý teolog Dietrich Bonhoeffer (1906-1945), v uměleckém ztvárnění použita podobizna z roku 1924. Photo credit: bpk Bildagentur / Staatsbibliothek zu Berlin / Art Resource, NY.  Illustration by Jessamyn Rubio

Chovat se odpovědně ve světě, který se ocitl mimo zaběhané koleje… Zamyšlení nad životem a odkazem Dietricha Bonhöffera v souvislosti s krizemi dnešního světa

Před 75 lety, 9. dubna 1945, byl v koncentračním táboře Flossenbürg popraven německý evangelický teolog Dietrich Bonhöffer. Adolf Hitler vydal nařízení, že nikdo z těch, kdo se 20. července 1944 podíleli na atentátu na jeho osobu, jej nesmí přežít. K ozbrojenému odporu vůči Hitlerovi se Bonhöffer připojil již v roce 1939, navzdory tomu, že jako pacifista válku nenáviděl. Odhodlal se k organizovanému odporu vůči zločinci ve vedení země. Mnohokrát riskoval svůj život nejen tím, že tajně napomáhal Židům k útěku, ale také tím, že podporoval snahy Hitlera zavraždit, aby se tak zabránilo nesmyslnému zabíjení na válečných bojištích i v koncentračních táborech. Toto nasazení jej nakonec stálo život. Neměl tento farář a profesor teologie, muž pokoje, přenechat osud světa jiným, povolanějším, a sám se raději věnovat tématům věčnosti a svatosti? Toť otázka aktuální i dnes, v kontextu všech krizí, kterými lidstvo již delší dobu prochází: změnami klimatu, uprchlictvím, zamořením virem jménem Corona…
Bonhöffer k tomu pregnantně říká: „Nejdůležitější otázkou není, jak se z celé té aféry dostanu ven, ale jak budou žít následující generace.“ Ve světě, který se ocitl mimo zavedené koleje, není nic platné držet se starých, abstraktních ideálů. Spíše pomůže podnikat to, co je potřebné v dané situaci „tady a teď“, a najít přitom odvahu kriticky přehodnotit svůj vlastní dosavadní názor. Bonnhöffer to říká slovy: „Byli jsme němými svědky špatných činů, nechali jsme si vymýt mozky, naučili jsme se umění překrucovat pravdu, jak se nám to hodí, naučili jsme se hovořit nejapnou, zavádějící řečí.“
Něco podobného se děje i nyní u všech těch krizí, se kterými se potýkáme, ať je to klima, uprchlíci či koronavirus. Kde zůstalo naše křesťanství, že ho není vidět? Jaký příklad si mají vzít ti, kteří zde budou žít po nás, aby pak žili v míru a solidaritě, když už ne jako křesťané, tak alespoň jako lidé? V roce 1933 Bonhöffer napsal: „Církev nese absolutní odpovědnost za všechny oběti, byť by nebyly členy církve.“

Církev se má starat o všechny ovečky, které se dostaly pod kola obrovské mašinérie, ať už je to kdokoliv. Tehdy to byli Židé, dnes jsou to zjevně ti, kteří tonou ve Středozemním moři či umírají na drátěných plotech mezi Tureckem a Řeckem. Co na tom, že to nejsou křesťané, ale muslimové. Bonhöfferovi tehdy nešlo o to, aby se nevinní dostali za každou cenu zpod kola smrtícího kolosu, ale aby ty oběti vylámaly onomu kolosu alespoň špice a tím ho zastavily, anebo jen přibrzdily, třebaže je to hodně riskantní a životu nebezpečné. Chce to nejen odvahu, ale také energii a návod, jak na to. A přesto může věc skončit bezvýsledně. Tím nejdůležitějším je snaha zachránit co nejvíce lidských životů. Pro Bonhöffera tehdy jediným možným řešením byla cesta odboje.
Co by asi tak udělal dnes, v době všech těch krizí? Neudělal by snad i dnes totéž co tenkrát, ve svém hlubokém přesvědčení a víře v Boha, proti proudu doby a stádnosti společnosti, i oné části, která si namlouvá, že je křesťanská? Nevrhl by se znovu pod kola té mašinérie falešnosti mas, aby ji tak svou vlastní obětí přibrzdil?

Pro toho, kdo zná okolnosti Bonhöfferova života, je však na místě také jiná otázka: Byl mučedníkem víry, anebo jednal čistě politicky? V mnoha zemích světa, i na Slovensku, převládá názor, že kněží, řeholníci a vůbec věřící lidé se prý nemají do politického dění plést. Bonhöffer sám takovému třídění zde víra, tam politika odporuje. Podle něho je všechno světské důležité, protože v něm žije a realizuje se to, co je křesťanské. V jednom svém kázání řekl: „Toužíš-li po nepomíjejícím, drž se pomíjivého, toužíš-li po věčném, drž se dočasného, a chceš-li k Bohu, drž se ve světě světského.“

Na jiném místě pak řekl: „Obávám se, že křesťané, kteří stojí jen jednou nohou na zemi, budou jednou stát také jen jednou nohou v nebi. Je možné, že dnes vše skončí a zítra budeme stát před Božím soudem. V takovém případě je dovoleno všeho se vzdát, ale dříve ne.“
To, že Dietrich Bonhöffer skončil v koncentračním táboře na šibenici, byl v určitém smyslu logický následek toho, jak myslel a jak pro sebe vnímal následování Ježíše Krista. Toto následování jej vneslo do světa, ve kterém žil, nikoli mimo něj. Bonhöffer věřil v lidství Ježíše Krista, a kvůli tomuto lidství také všechno lidské sdílel. Církvím své doby však vyčítal zbabělost a vypočítavost: „Mnohým se žije nádherně v prázdnotě fiktivního světa mimo svět reálií. Tam, kde hrozí něco nepříjemného, s čím je nutno se konfrontovat, rychle vzlétají do vzduchových bublin a nechají se zavát do světa bez starostí a zbožných, romantických snů minulosti. Realita na zemi se jednoduše přeskočí, jako by ani neexistovala, pohrdá se zemí, protože oni jsou přece dokonalejší, než je zem…“

To, co se mnohým zdá jako to pravé křesťanské, Bonhöffer prokoukl, nazývá to lidskou slabostí, plodem strachu: „Ale Kristus tuto slabost nechce, on dělá člověka silným. On nevede člověka do fiktivního světa prázdných bublin, ale podává ho reálnému světu jako dar, jako svou věrnou dceru, svého věrného syna…“

Při poslechu pořadů o Dietrichu Bonnhöferovi jsem si uvědomil, jak nesmírně aktuální je, a jak by byl i dnes, pokud by žil, svými představami o následování Ježíše Krista nepohodlným. Ne v očích světa, nýbrž hlavně v našich očích, očích křesťanů, kteří, čest výjimkám, zavírají zrak před krizemi světa a raději se utíkají do faty morgany náboženskosti z minulých dob. Tak rádi mluvíme v církvi o svatých, o mučednících, tak rádi se někdy velice často  odvoláváme na poselství Ježíše Krista. Ale co jsme vlastně z jeho života i ze životů svatých pochopili? Nebereme si z jejich postojů jen to, co se nám hodí, zatímco to ostatní nahrazujeme svým „vlastním křesťanstvím“?
Zpracováno podle relace Gedanken für den Tag u příležitosti 75. výročí smrti Dietricha Bonhöffera, vysílané na pokračování ve dnech 31. 3. až 3. 4. 2020, Radio Ö1