Eugen Drewermann slaví 80. narozeniny

Drewermann je církví zneuznaný prorok dnešní doby...

Foto: Marie Amrei CC BY-SA 3.0 de

Eugen Drewermann (* 20. června 1940) se narodil ve westfálském Bergkamenu. Jeho otec byl evangelík, matka katolička. Po studiu katolické teologie působil jako kněz, profesor teologie a psychoanalytik. Je autorem téměř 70 knih. V roce 1978 získal doktorát za trojsvazkovou práci Struktury zla. Následně působil na teologické fakultě v Paderbornu. Byl by býval měl před sebou velikou kariéru, ale…

Protože systém katolické církve vždy odmítal psychoanalýzu, bylo vydání jeho obsáhlého díla Der Kleriker (Klerik), psychogram jednoho ideálu, v roce 1989 následováno úplnou explozí zmíněného systému. Autorův tehdejší diecézní biskup J. J. Degenhardt knihu vnímal jako přímý útok na učení církve, došlo ke konfliktu, výhružkám a naléhání, aby Drewermann své názory odvolal. V té době byl biskup v úřadě již 18 let, v jeho diecézi pracovalo 1350 kněží, registrovaných bylo 1,9 milionu katolíků.

Reakce na biskupovy výhružky byly vesměs negativní. Drewermannovi zastánci biskupa naléhavě prosili, aby jej nechal v klidu. Navzdory všem protestům však biskup Drewermanna nejprve zbavil práva přednášet teologii a posléze jej také suspendoval z kněžské služby.

Drewermannův pohled na Ježíše jako na osvobozující Dobrotu Boží, jeho psychologicko-poetický přístup k Písmu, nesouhlas s deformací církevní moci a také touha, aby myšlení převládlo nad systémem, muselo dřív nebo později vést ke konfliktu s tehdejší praxí vedení církve. „Obsah a jazykové vyjádření církevního poselství již dávno neříkají nic dnešnímu člověku vystavenému různým krizím života“ (rozhovor v časopisu Stern v roce 2019). „Církev by se měla nechat reformovat, namísto toho, aby tu chátrající ruinu, která ještě přežívá, jen navenek tapecírovala.“ Drewermann se tak stal důsledným rozbíječem systému, protože „církevní“ systém mu reformní myšlení nedovoloval.

Celý život vnímá víru v Boha jako svobodu. Nepřestává tvrdit, že víra napomáhá tomu, aby člověk nedělal falešné kompromisy. Mimochodem: s tímto tvrzením si neví římskokatolická církev rady dodnes.

V roce 1991 následovalo odnětí práva k pedagogické činnosti, v roce 1992 suspenze od kněžského úřadu. V roce 1995 Drewermann podepsal jako jeden z prvních rakouský Kirchenvolksbegehren, tj. petici za reformu církve; v roce 2005, kdy slavil své 65. narozeniny, vystoupil z římskokatolické církve.

Od té doby uteklo mnoho vody a teprve dnes církvi dochází, koho tehdy církevní hierarchie diskriminovala a pronásledovala. “Drewermann je církví zneuznaný prorok dnešní doby,“ vyjádřil se německý biskup Heiner Wilmer 14. prosince 2018.

Nyní žije teologicky výjimečně vzdělaný psychoterapeut v Paderbornu, skromně, téměř asketicky. Dobrovolně se zřekl používání auta, telefonu a ledničky. Zasazuje se za “zralost (dospělost) osobnosti v pokušení a v omylu” a za respektování tragické formy selhání. Své poslání vidí v pastorační činnosti, chce být co nejblíže člověku. V debatách po svých přednáškách odpovídá na osobní otázky vždy osobně, anonymním dotazovatelům odpovídá někdy i zcela detailně na malých lístcích, které jsou za tím účelem k dispozici. V letech 2008 až 2015 vedl precizně připravený diskusní pořad v Radiu Bremen. Jeho nesčetné přednášky, některé i na církevní půdě nebo u příležitosti různých teologických sympozií, posluchači obdivují i proto, jak dokonale Drewermann dokáže mluvit z hlavy, jakou má brilantní paměť, poetickou řeč, všechno důkladně zpracované do posledního detailu. Akce se vždy konají ve velkých sálech a bývají rezervované do posledního místa dlouho dopředu, organizátoři čelí obrovskému náporu posluchačů, kteří jej chtějí slyšet a vidět na vlastní oči.

Za zásadní považuje Eugen Drewermann spojení teologie s duchem poezie. Postupem času je více politický, zasazuje se za mír a pomoc uprchlíkům, kritizuje kapitalismus, materialismus, zbrojení a umělé vytváření myšlenkových schémat politiků. K papeži Františkovi se nedávno vyjádřil: „Jeho poradci by mu měli rázně připomenout, že Ježíšovo poselství má hlavně psychologickou a psychoterapeutickou dimenzi“ (rozhovor v časopisu Stern, 2018). Od církve očekává, že se začne reformovat zevnitř, aby tak vyjádřila svou příbuznost se všemi reformními hnutími.

„Synodální cestu“ katolické církve vnímá skepticky: „Rozumím tomu, že lidé si s touto cestou spojují naději. Ale co očekáváme od synod, proč namísto toho sami nedovolíme životu, aby byl lidštější? Církev má strach z konfrontace se současností i s veřejností. To je opravdu tragédie.“

Přestože je na něm v posledních letech vidět určitou únavu a také zklamání a vědomí neúspěchu, nehrozí, že by ten, který nedělá žádný rozdíl mezi prací a pracovním volnem, „rezignoval na svou angažovanost tváři v tvář množství nevyřešených problémů“.

Na dotaz Christiane Florinové v německém rozhlasu Deutschlandfunk 22. dubna 2019, jestli suspense z kněžského úřadu v roce 1992 byla pro něho „trestem“, Drewermann odpověděl bez emocí: „Ne. Je mi jen líto lidí, kterým jsem chtěl v rámci církve pomoci a kteří kvůli církvi trpí. A je mi líto zástupců církve, mého biskupa v Paderbornu a také kardinála Ratzingera. Rozumím jejich strachu, jejich bezvýchodné situaci, jejich povinné věrnosti, jejich zavázanosti svaté tradici, protože i já jsem přesně v tomto duchu vyrůstal. Je ale třeba umět se nad to povznést a dát volný průběh tomu, co je nutné dělat ve smyslu Ježíšova života a učení. Církev nemá právo blokovat poselství tohoto muže z Nazaretu a stát mu v cestě, a přitom ignorovat svobodu lidí. To, že se vedení církve postavilo proti mně, mne tehdy velice ranilo. Věděl jsem ale, že pravda je na mé straně a toto vědomí mám dodnes.“

V úvodu jeho, v roce 2019 nově vydaného díla Klerik obhajuje ty, kteří byli v důsledku zneužití neplnoletých prohlášeni vinnými tímto činem, argumentuje křesťanskou zásadou dobra: „Lidé, kteří činí zlo, nejsou zlí. Ve skutečnosti ho nechtějí. Ve své podstatě jsou ztracení, vykolejení, zoufalí. Jak je teď budeme hledat, abychom je přivedli zpátky? To by měl být náš úkol, ne nad nimi lámat hůl, anebo je dokonce tou holí bít.“

 Drewermann je dodnes přesvědčený o tom, že tím, kdo nejvíce trpí kvůli církvi, je právě ta část církve, které se říká „klerikální stav”.

Druhého prosince 2019 směl po mnoha letech znovu vystoupit na své někdejší teologické univerzitě v Paderbornu s přednáškou Moc a bezmoc v církvi (Macht und Ohnmacht in der Kirche). Kdo někdy zažil Drewermanna mluvit naživo, ví, co je jádrem všech jeho přednášek a vystoupení. Vždy je to obraz trpělivého a dobrého Boha, který člověka miluje a přijímá ho takového, jaký je. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Drewermann je nejenom hodně sečtělý, vysoce vzdělaný člověk, ale má i skvělou paměť. Jeho přednášky jsou vždy plné citátů z děl Sokrata, Luthera, Kierkegaarda, Freuda, G. Bruna, Dostojevského, Camuse, Schleiermachera, Schopenhauera, Nietzscheho, Schweitzera, Gándího i Buddhy. Téměř vždy pak také jeho přednášky gradují a vrcholí směrem k Ježíšovi a jeho učení o nebeském království.

Člověk by asi musel zažít Drewermanna osobně, jak jsem měl to štěstí několikrát já, vidět ty sály přeplněné stovkami lidí, sledovat jej na pódiu, jak svou literárně vytříbenou němčinou plynule hovoří hodinu i déle jen tak z hlavy, bez papíru či počítačových prezentací…

”V životě jsou důležitá jenom dvě témata – láska a smrt. Jen ten, kdo miluje, trpí při umírání člověka, zvířete, bytostí, které jsou mu blízké. Nad smutkem kvůli smrti je schopná se jako jediná povznést jen láska. Láska není zbavena smrtí moci. Ona sama vytváří místo, protože zemi nechává tušit, co to je nebe. Jen ona jediná nese útěchu nesmrtelnosti. Bez této dimenze bych vůbec nemohl obstát.“

 Eugen Drewermann je jedním z nejlepších ve svém oboru, díky svému virtuóznímu psychologickému přínosu teologii nesmírně obohatil. Osvědčil se jako něžný prorok. Citlivým a jemným způsobem tak otevřel lidem dnešní doby cestu k víře. Teologie mu dluží nekonečnou vděčnost, neboť svým myšlením a vizí předběhl dobu daleko dopředu. Bude úkolem příštích desetiletí zkoumat, co všechno inicioval. “Když už to jednou bude muset přijít – kéž by to Bůh ještě na nějakou dobu oddálil – políbím Bohu jeho duši,” říká s úsměvem sobě typickým poetickým jazykem pan Drewermann…

Volně přeložené a zpracované podle článku Günthera M. Doliwu napsaného k příležitosti Drewermannových 80. narozenin pro německou Wir sind Kirche, 27. května 2020.

(21.06.2020)