Felix Maria Davídek

Každý strom lze poznat po jeho ovoci (Lk 6, 44). Každý dobrý strom rodí dobré ovoce (Mt 7.17).

 

 

Všichni tato Ježíšova slova známe. A všichni ze svého života víme – aniž bychom znali jejich původ – jak jsou pravdivá: To, co dobrá matka, dobrý otec do svých dětí zasejí – výchovou, slovy a osobním příkladem – jednou, přestože kdykoliv mohou nastat velké životní bouře, ponese v jejich potomcích dobré ovoce.

12. ledna letošního roku je tomu 100 let, co se narodil Felix Maria Davídek, pro většinu lidí v České republice i na Slovensku zcela neznámý člověk. Já sám jsem se o něm dozvěděl ještě za minulého režimu, než jsem z Československa emigroval do Rakouska. Byl jsem tehdy aktivním členem tzv. Skryté církve, znal jsem kněze, řeholníky a mnoho dalších lidí, kteří byli nespravedlivě vězněni. Mnozí z nich se nikdy ani nedověděli, co provedli, proč museli být uvězněni. Z osobních svědectví mnoha takových lidí, kteří komunistickou věznicí prošli, zejména P. Šebastiána a dalších členů kapucínské řehole na Slovensku, kde jsem tehdy vyrůstal a žil, jsem se dověděl o Felixi Maria Davídkovi, s nímž se ve věznici setkali. Bylo o něm známo, co tehdy uvnitř Skryté církve dělal.

Felix M. Davídek byl vysvěcen na kněze v roce 1945 v Brně, kde působil jako duchovní, než byl v roce 1950 zatčen estébáckou policií a odsouzen za tzv. protistátní činnost. Odseděl si 14 let, propuštěn byl až na amnestii v roce 1964. Z vyprávění svědků, na které si velice dobře i dnes pamatuji, mi utkvělo, že FMD byl výjimečně nadaným člověkem. Kromě teologického vzdělání získal také titul doktora filozofie na Masarykově univerzitě v Brně, vystudoval pedagogiku, ale také lékařskou fakultu, studoval (bez závěrečných zkoušek) také kybernetiku a ekonomii, ovládal několik cizích jazyků, hlavně němčinu, angličtinu a španělštinu. Všechny tyto talenty, vědomosti a zcela výjimečná inteligence jej předurčovaly k velké kariéře uvnitř katolické církve, kterou ovšem drasticky zablokoval komunistický režim. Paradoxně ale ani žalář jej nebyl schopen umlčet a zabránit mu v seberealizaci.

Ve vězení patřil k vzdělavatelům uvězněných katolíků ve všech oborech, které ovládal, a oni jej respektovali jako svůj vzor a sympatického kumpána ve snášení společného údělu. Tomuto bystrému a o vše nové se zajímajícímu člověku, navzdory izolaci, nemožnosti udržovat kontakty s teology Západu neuniklo dění v církvi, hlavně v té době probíhající II. vatikánský koncil se všemi těmi novými, dnes bychom řekli na tu dobu zcela moderními, revolučními závěry. Tajnými cestami se k němu dostávala literatura ze Západu, informace prakticky o všem novém. Za situace, jaká v tehdejší estébáky prošpikované ČSSR vládla, patřil ke zcela výjimečným odborníkům a propagátorům nové teologie. Není tedy divu, že brzy po propuštění z vězení se stal jednou z nejvýznamnějších osobností uvnitř Skryté církve. Vědělo se o něm všude, přestože byl pod kontrolou každý jeho krok.

Davídek komunistům vadil: byl pro ně nepřítel číslo jedna, který rozvracel jimi programovaný stát. Tím ale, jak byl otevřený pro změny myšlení v teologii a v praxi církve, byť to byly změny plynoucí z učení II. vatikánského koncilu, tedy změny oficiální a legální, začal již tehdy vadit také oficiální části církve komunistického Československa, kněžím z řad prokomunistické organizace Pacem in terris. Ti žili na jedné straně v totální izolaci, na straně druhé, čest výjimkám, hlavně v totální ignoranci. Jak se ale mnohem později, po pádu komunistického režimu, ukázalo, Davídek a Skrytá církev všeobecně vadili i nově ustanovené církevní hierarchii.

Skrytá církev byla tedy stálým trnem v oku tehdejšímu komunistickému režimu a tehdy státem jediné uznávané prokomunistické církve, ale – po změně režimu – i nové církevní hierarchii. A jak to žel často bývá, kdo má moc a většinu, ten má zpravidla i „pravdu“, podle hesla stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Drtivá část společnosti tehdy o Skryté církvi či o F. M. Davídkovi nic nevěděla, anebo (v horším případě), pokud něco věděla, tak šlo jen o lživé, dezinformační zprávy, šířené na jedné straně komunistickým režimem, na straně druhé, žel, také tehdejšími prorežimními biskupy a kněžími. Žít v takovéto atmosféře, umocněné zkušenostmi ze čtrnáctiletého komunistického žaláře, bylo velmi těžké! V případě mnohých členů tehdejší Skryté církve a F. M. Davídka se to především rovnalo být hrdinou, doslova mučedníkem.

Kdykoliv se nyní nad touto dobou zamýšlím, znaje z vlastních zkušeností to, co se tehdy dělo, skláním hlavu před všemi těmito velikány – hrdiny našeho česko-moravsko-slovenského národa. Davídek navzdory všem těm perzekucím a omezením měl neuvěřitelně obrovský rádius působení po celém rozsáhlém území tehdejšího Československa. Je až nepochopitelné, jak to zvládal. A je neuvěřitelné, jaké měl již tehdy vize, nadhled a rozhled do budoucna. Teologii a dokumenty II. vatikánského koncilu tehdy na území Československa znal tak, jako zřejmě nikdo jiný.

Neustále se zabýval myšlenkou otevřít nové možnosti pro působení žen ve významných funkcích církve, včetně svěcení na kněze a biskupy. Znaje praktiky hierarchické církve i její tendence nostalgického ohlížení za dobou tzv. „zlatého středověku“, byl si vědom toho, že bude narážet, že bude nepochopen, označen za heretika, který se učení církve vzdálil, zašel příliš daleko, nestojí už na půdě římského katolicismu, ale protestantismu. Riskoval opravdu mnoho, když se tento inteligentní člověk, perfektně teologicky vzdělaný a znalý moderních teologických myšlenek, rozhodl jako tajně svěcený biskup vysvětit na kněze také ženy. A navíc měl oproti jiným jeden obrovský náskok: věděl, jak krutý může špiclovsko-diktátorský režim být. A tak se rozhodl ke kroku, podpořenému svým svědomím, studiem a zkušenostmi – ke svěcení žen.

Oficiálně nebylo nikdy doloženo, jestli vysvětil tři, nebo snad i více žen. Víme jen o Ludmile Javorové. Znám ji také osobně. Vždy, když ji slyším mluvit nebo když čtu její psané myšlenky, automaticky se mi vybavuje evangelijní pasáž o dobrém ovoci z dobrého stromu. Tak si představuji dobrého člověka jako produkt jiných dobrých lidí. Tak si představuji dobrého kněze, dobrou kněžku jako produkt působení dobrého biskupa, dobré biskupky. Znám i jiné kněze a biskupy, které F. M. Davídek vysvětil, a u všech mám tento tak dobrý, krásný pocit. A znal jsem velice dobře i svou vlastní tetu, sestru mého otce, Anežku Žaloudkovou z Litostrova u Brna. Ani ona, podobně jako Davídek, se pádu komunismu nedožila. Byla aktivním členem Davídkovy skupiny a podobně jako Ludmila Javorová se i ona připravovala na svěcení a opravdu se diakonkou stala. Kněžské svěcení měla přijmout později, ale bohužel k tomu již nedošlo, protože onemocněla a zemřela.

Ve své doktorské dizertační práci z roku 2002 o tajně svěcených ženách, podané na vídeňské univerzitě, pod vedením děkana fakulty, dnes již emeritního, známého prof. Paula Zulehnera, píše na straně 51 kněz Peter Sepp v kapitole „Biskup Davídek a Skrytá církev Koinotes“ o synodě svolané Davídkem v roce 1973 v Červeném Dole. Davídek chtěl tehdy dát ženám více prostoru k tomu, aby se mohly vyjádřit k některým pastoračním otázkám. Sepp připomíná knihu historiků Petra Fialy a Jiřího Hanuše o Skryté církvi, ve které uvedli jako důvod pro svolání zmíněné synody Davídkův úmysl přepracovat liturgii tak, aby lépe odpovídala ženě v roli kněze, sloužící věřícímu lidu.

Na přípravě této synody se tehdy kromě Ludmily Javorové, která již na kněze vysvěcená byla, podílelo dalších asi deset žen, mezi nimi také Anežka Žaloudková. Synody se tehdy zúčastnilo asi 50 lidí, včetně celých rodin s dětmi. Provést její rekonstrukci a dopátrat se obsahu již prakticky není možné, neboť se tehdy z bezpečnostních důvodů nic nezapisovalo a také proto, že většina z účastněných již zemřela. Žijí už jen poslední zdravotně a věkem poznamenané osoby.

Peter Sepp měl to štěstí, že se mu v přípravné fázi své práce povedlo pořídit rozhovory se 16 ženami z Davídkova okruhu, které si na tehdejší vystoupení Anežky Žaloudkové vzpomněly… Jiný svědek, který mou tetu velice důvěrně znal, o ní tehdy pro knihu Petra Seppa napsal: „Vždy měla úsměv na tváři, byla veselá, vyzařovala klid, radost a prostotu. Žena to byla velice příjemná. Pracovala jako zootechnička v JZD Domašov u Brna, zemřela 9. února 1989 ve věku 54 let, pohřbena je ve Zbraslavi u Rosic na Moravě…“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Podle ovoce poznáte strom. Dobrý strom rodí dobré ovoce. Dobrý člověk je zárukou objevení jiného dobrého člověka, ať již svého potomka, nebo někoho, kdo mu byl svěřen. Mohli bychom pokračovat donekonečna: Dobrý kněz, dobrý biskup, dobrý věřící, dobrý křesťan, dobrý člověk… Ten výčet by byl nesmírně dlouhý. Na samém konci ale budeme muset konstatovat: Dobrý pastýř. Za takového se kdysi prohlásil Ježíš, náš neustálý, vždy a všude inspirující vzor. Kéž biskup Felix Maria Davídek zde s námi zůstane jako jeden z těch, který šel ve šlépějích tohoto idolu, a kéž i my se staneme vzorem pro jiné.