Fenomény změny myšlení

Polská církev nadevše?

Karikatura: Gerhard Mester, Wir sind Kirche

Rád bych poukázal na dva nové zajímavé fenomény v západním, tedy i rakouském církevním společenství. Od doby, kdy koncem 70. let minulého století nastával pokles počtu kněžských a řeholních povolání, začaly mnohé západní země ve snaze udržet status quo v církvi povolávat duchovní z Polska, kde jak v dobách komunismu, tak i nyní, byť už ne tak výrazně, je v přepočtu na věřící obyvatele kněží a řeholníků nadbytek. Tato myšlenka sama o sobě není špatná. Apoštolát a misionářské aktivity patřily vždy mezi základní snahy katolické církve. Od nově příchozích kněží a řeholníků z Polska se očekávalo, že zde zmírní rostoucí nedostatek duchovních povolání a svou činností přispějí k obnově zdejší církve a jejímu novému duchovnímu prospěchu. Ale jak se v onom dlouhodobém procesu ukázalo, ani jedno, ani druhé se nestalo, čest ojedinělým výjimkám. Očekávání a naděje západních církevních kruhů se nenaplnila, ba někdy se situace zhoršila. Působení Poláků se stalo noční můrou, která tristní poměry dále znepříjemňovala. Proč? Ani ne tak kvůli jazykové bariéře, že by se Poláci pořádně nenaučili jazyk země, ve které měli působit. Cizí jazyk se ve většině případů dobře naučili. Problém však nastal v tom, že Polsko je silně nacionalistický stát a Poláci se těžce přizpůsobují jiné, kulturně i mentálně odlišné občanské i církevní společnosti. Kromě toho jsou v církvi Poláci známi svou konzervativností a slepou poslušností papeži, kterou navíc umocnil „jejich“ svatý papež Jan Pavel II.

Polská církev nadevše?

Zatímco církev v Rakousku i v dalších západoevropských zemích vnímá Jana Pavla II. s odstupem času čím dál tím víc jako papeže, který v teologicko-pastoračním myšlení posunul církev zpátečnicky spíše směrem ke středověku než do budoucna a je dnes považovaný za hlavního „tutlače“, za brzdu procesu boje proti zneužívání mladistvých duchovními, polská církev tyto problémy vůbec nevnímá, ba naopak, kritiku označuje za falešnou a dokonce přímo ďábelskou. Kromě toho fenomény jako osvícenství, dialog s ostatními náboženstvími, ekumenismus, otevřené debaty se všemi a o všem jsou prostě v Polsku vnímány zcela jinak než v otevřené západní společnosti. A tak brzo po příchodu prvních polských „misionářů“ do Rakouska a jinam bylo zřejmé, že dojde k rozporům v názorech, střetům různých civilizačních prostředí a hlavně k odlišným teologicko-pastoračním pohledům, způsobům či projevům zbožnosti. Nejmarkantněji se rozdíly ve způsobu církevního myšlení a praktik projevily na pozadí dokumentů II. vatikánského koncilu. Západní církevní společnost byla nadšená už jen samotným faktem, že ke koncilu před více než 50 lety vůbec došlo, přijala i jeho závěrečné dokumenty a otevřenost vůči jiným náboženstvím a světu. Církev opustila středověkou nadřazenost, která byla znázorňována jako pyramida. Na vrcholu této pyramidy stál Bůh, o kousek níž papež, následoval klérus a pak teprve lid. Církev v Polsku, tehdy komunistické zemi, kde byly kontakty se Západem zredukovány na absolutní minimum, měla o životě na Západě jen velice chabé a zkreslené znalosti. Nechci teď, Bůh chraň, zlehčovat situaci za komunismu. Bylo to období mučedníků, lidí nádherných charakterů i opravdových světců. Občané těchto zemí trpěli pronásledováním ze strany komunisticko-policejního režimu, izolací, nemožností komunikace s otevřeným, svobodným světem, který se za těch 40 let, co komunismus na Východě vládl, někam posunul, a to do sfér a oblastí, které bývalé komunistické země – čest výjimkám – stále ještě ani dnes nejsou schopny plně dosáhnout. V  éto souvislosti se mi vybavuje myšlenka Václava Havla, znějící asi takto: v postkomunistických zemích žije již hodně opravdových demokratů, ale jejich společnost a celkový systém ještě zdaleka demokratické nejsou.

Polští kněží přišli do Rakouska a jiných zemí (za zmínku stojí, že některé západní země odmítly myšlenku je pozvat či přijmout jako misionáře), aby zde udrželi status quo a pomohli církvi znovu povyrůst. To se však nestalo, protože nebyli schopni akceptovat společenskou a církevní úroveň zdejší civilizace. Naopak, snažili se zde tvrdohlavě a za každou cenu implantovat svůj způsob myšlení a zbožnosti. Mnohokrát jsem na vlastní uši slyšel, jak některý z polských kněží řekl doslova: „Církev zde žije v hříchu, odvrátila se od zásad, jak má církev žít.“ A tak namísto toho, aby byly kostely plné věřících, mším, které slouží Poláci, se lidé vyhýbají.

Letos, v době pandemie covidu, se nezávisle na sobě udály dvě zcela zvláštní události: Vymírající řehole salvatoriánů a počtem členů také rychle mizící řehole kapucínů se rozhodly spolupráci s polskými řeholníky ukončit. Zatímco salvatoriáni poslali Poláky zpátky do Polska, kapucíni se rozhodli nevolit Poláky, kterých je v Rakousku již mnohem víc než kapucínů domácích, do svých správních úřadů. Jedni i druzí tak učinili s tím, že přítomnost Poláků zde nejenomže nepřispívala bratrskou pomocí jejich společenství, ale byla dokonce kontraproduktivní: Mše sloužené polskými duchovními probíhaly v poloprázdných kostelech, protože věřící prostě přestali chodit na jejich „zbožné tláchaní“ o ničem. Pohoršovaly je také jejich finanční nároky, kterými daleko předstihli úroveň, na jaké žili rakouští řeholníci. U rakouských kapucínů se dokonce stalo něco zcela bezprecedentního: jelikož nebylo možné svolat kvůli pandemii corony provinční kapitulu, kde se volí vedení řehole (provinciál a čtyři tzv. rádcové), probíhala volba vedení tajně, písemnou formou. Každý měl napsat jména kandidátů, zaslat je na úřad provinciála, který pak vše odeslal do Říma, kde měl generál řádu (Ital) na základě volby rozhodnout, jaké bude v Rakousku vedení.

Jelikož teď již většina zdejších polských řeholníků chce, aby rakouské kláštery právně spadaly pod vedení polské, krakovské provincie, očekávalo se, že celé nové vedení bude tvořeno Poláky, v domnění, že Poláci se budou volit sami mezi sebou. Div se ale světe, co se stalo: generál z Říma rozhodl, že novým provinciálem bude Rakušan a jen jeden ze čtyř rádců bude Polák, ostatní Rakušané. Tímto rázným opatřením udělal zásadní škrt v plánech Poláků, které to velmi nahněvalo. Ano, někdo by mohl namítnout: bylo to (možná) ze strany generála řádu nedemokratické rozhodnutí. Ale co by bylo demokratické na tom, kdyby v Rakousku měl někdo rozhodovat proti Rakušanům a násilně zde implantovat polské myšlení a způsoby? Já osobně říkám: Bohu díky za toto řešení!

Made in China, nebo Made in Europe?

Před několika dny oznámila řehole Verbistů z kláštera St. Gabriel v Mödlingu u Vídně, že tam koncem roku přestanou péct hostie. Jako důvod označili vymírání řeholníků a také počet věřících na bohoslužbách, který v důsledku současné pandemie razantně poklesl. Ale jen pár dnů nato se v médiích objevila jiná zpráva: „Pekárnu Verbistů převezmou Karmelitánky“. V článku dále stálo: „Řeholnice jsou proti produktům Made in China. Jsou zvyklé, že malé množství hostií pečou i ve svém klášteře v Böhemkirchen u St. Pöltenu, ročně kolem tři milionu kusů.“

Představená kláštera Sr. Elija Kreimelová apeluje na všechny farnosti, aby jejich hostie kupovaly. Všichni si pamatujeme, jak v březnu na začátku krize nakupovaly země všude na světě o překot masky a dezinfekční prostředky v Číně. Všichni víme, že spousta nejrůznějších výrobků je vyrobena v Číně. Víme, jak se v Číně nerespektují základní lidská práva, jak si Čína dělá, co chce, vyrábí „ukradené produkty“ za jejichž vývoj by normální a slušné země musely zaplatit mnoho peněz. Čína nás všechny zahlcuje svými produkty a my se tomu nedokážeme bránit, protože chceme nakupovat levně a nezajímáme se o to, za jakých podmínek a v jaké situaci se tyto levné věci vyrábějí. Ale že tím podporujeme vlastně morální zlo, nám nedochází. Tato zdánlivě malá, bezvýznamná informace v médiích o tom, že nějaká malá řeholní společnost sester karmelitek bude péct hostie hlavně proto, aby se sem nemusely pracně a draze dovážet z komunistické Číny, mne velice potěšila. Kéž si my všichni začneme uvědomovat, že peníze nejsou všechno. Že hlavní není to, abychom si koupili levné věci. Měli bychom se zamýšlet nad skutečnými hodnotami věcí, isami nad sebou, jestli chceme žít charakterně, odpovědně a smysluplně svůj život….