Hledání pravdy v těžkých dobách….

Je pravda otázkou moci, nebo také výzvou víry?

 

Jak si jen mohl před více než 500 lety dovolit tehdy zcela neznámý profesor teologie z Wittenbergu Martin Luther pochybovat o pravdě, kterou hlásá katolická církev? Všichni dnes víme, jaké konsekvence tehdy mělo přibití 95 kritických tezí 31. října 1517 na vchodové dveře kostela ve Wittenbergu. Rád bych v této souvislosti poukázal na několik zajímavých myšlenek, které zazněly 31. října letošního roku při vzpomínkové slavnosti na tuto událost – děkovné bohoslužbě v evangelickém kostele Krista ve Vídni, a které pronesla ve svém kázaní nejvyšší evangelická církevní poradkyně Ingrid Bachlerová.

Někdy nás už opravdu iritují tzv. fake news, které slyšíme z různých médií téměř každý den. Je pravdivé to, co zvěstují různé twitterové či facebookové názory, anebo mají pravdu jejich oponenti? Jak se v té záplavě informací vyznat? Proč je na internetu tolik nenávisti, osočování, a komu vlastně máme věřit? Procento pravdivosti různých tvrzení médií je často tak minimální, že už ani nejsou věrohodné, že jde spíš o lež. Co měl na mysli Ježíš, když říkal, že nic není tak skryté a utajené, aby to jednou nevyšlo na povrch? Nesouvisí snad toto Ježíšovo tvrzení s vírou zakotvenou v tom, co říkal a jak žil, která nás podnítí, abychom žili svůj život pravdivě, čestně a věrohodně?

O pravdu v otázkách víry také reformátorovi Martinu Lutherovi šlo. Při důsledném čtení Bible, kterým se poctivě připravoval na své přednášky či kázání, si stále více uvědomoval, že to, co „jeho“ církev hlásá, v mnohém nemá vůbec žádné opodstatnění v Bibli. Bible přece nikde neříká: Zaplaťte, aby byl vám a vašim blízkým zkrácen pobyt v očistci. Luther chtěl na toto téma diskutovat s profesory teologie, a tak napsal oněch 95 tezí, které se na tehdejší dobu velice rychle rozšířily po celé Evropě a brzy se donesly dokonce i k papeži do Říma. Jak si jen mohl dovolit tento malý, bezvýznamný teolog ze středního Německa pochybovat o učení církve?

Pravda se stala otázkou moci. Navzdory všem snahám církve zabránit šíření těchto tezí, začal Luther poukazovat i na jiné sporné body učení církve: jak je to s povinným celibátem duchovních, vždyť o tom není v Bibli ani zmínka? Anebo, když je Kristus neustále mezi námi přítomen, proč potřebujeme jeho zástupce v Římě? Vždyť ani o tom není v Bibli ani slovo. A proč má být život v klášteře lepší než život uprostřed světa, než život v rodině, s manželkou a s dětmi? Kde se o tom v Bibli píše? Těmito otázkami se začal Luther zabývat do té míry, že dokázaly změnit nejen „jeho“ církev, ale i Evropu a dokonce celý svět. A pokládal za důležité, aby se této diskuse o pravdě mohli zúčastnit všichni. To bylo také důvodem, proč přeložil Bibli do němčiny a proč se tolik angažoval v zakládání škol a přístupnosti všeobecného vzdělání pro všechny.

Pravda nikdy není něčí „majetek“, se kterým se může svévolně manipulovat. V každé době musí všichni lidé, jednotlivci i společnost, o pravdu neustále bojovat. Např. v evangelické církvi nerozhoduje o pravdě biskup, farář či farářka, diskutovat o ní mohou všichni členové. To samozřejmě nebývá vždy lehké, a často tak dochází k situacím, kdy mnozí očekávají „Machtwort“ – rozhodné a definitivní slovo – od někoho konkrétního.

Pravda začíná krystalizovat navenek teprve tehdy, když orientuji své svědomí na Bibli. To byla Lutherova zásada a podle jeho příkladu je Bible centrem naší víry. Stále znova ji uvádíme do dialogu se svým vlastním životem a snažíme se tak najít směr další cesty. A to nebývá vždy jednoduché, protože žijeme v době, kdy je nám předkládán za nejvyšší instanci rozum, věda a výzkum. Co mi kupříkladu říká víra teď, když žijeme uprostřed pandemie koronaviru?

Stejně jako evangelíci se ptáme, co by na to dnes řekl Martin Luther. Jak víme, žil v 16. století, tedy v době, kdy vědecký obor „virologie“ ještě samozřejmě neexistoval, a latinské slovo „vir“ znamenalo „muž“. Neexistovala ani intenzivní nemocniční péče a už vůbec ne očkovací látky. Neexistovala žádná ochranná nařízení ani hygienické předpisy. Když vypukl v jedné části Německa mor, lidé se Luthera ptali, co by podle něj měli dělat. Ke konci roku 1527 řádil mor i ve Wittenbergu. Během jednoho dne tam zemřelo 12 osob. Situace byla vážná, lidé zoufalí. Lutherova odpověď naznačovala, že se nad touto skutečností musel zamýšlet již delší dobu.

Některé jeho myšlenky jsou i dnes praktické a moudré. Kromě jiného radí, aby se lidé nechali instruovat lékaři. „Musíme prodýmit (dezinfikovat) a provětrat dům, užívat léky, vyhýbat se místům, kde nemáme co dělat, abychom neinfikovali jiné a svou lehkovážností nepřivodili i jejich onemocnění či dokonce smrt.“  Ejhle! Toto je projev bohabojné víry, která není ani chladnokrevná, ani namyšlená či troufalá a nedráždí Boží úmysl. Luther také pochopil, že reformace musí hledat novou cestu k ochraně lidí a péči o nemocné a načrtl nový, tzv. diakonický zabezpečovací systém. V roce 1527 přemluvil kurfiřta Johanna k tomu, aby přebudoval klášter v lazaret.

Toto všechno je historie. Ukazuje ale, že reformace je také hnutím, které nahrazuje staré formy novými, aby se ulevilo postiženému člověku. Pro Luthera nejsou epidemie trestem Božím, ale výzvou k posílení víry. To není rozhněvaný Bůh, který chce člověka nemocemi vychovávat, ale Bůh trpící s lidmi uprostřed pandemie, kdy stále více lidí trpí psychicky, v izolaci, v nejistotě a strachu. Výjimkou nejsou ani ti nejsilnější nejmocnější, utrpení zasáhlo všechny. Mor a mnohé jiné infekční nemoci patřily v Lutherově době ke každodenní samozřejmosti mnohem víc, než je tomu dnes. Neustále se musely počítat oběti, shromažďovat fakta a informovat veřejnost na břidlicových deskách, které jsou dnes nahrazeny monitory počítačů a i-padů.

Ovšem Martin Luther se zasazoval za jiný obraz, za jiný pohled, pohled na Krista. Nevěšel hlavu před tímto bolestným pohledem k zemi, neobracel ji jinam, aby to utrpení neviděl, ignoroval. Přes počty obětí a smutných statistik nám vzkazuje, že toto neštěstí musíme vnímat jinak, než ho vnímá svět. Martin Luther znal Isenheimský oltář tehdejšího kláštera bratrstva sv. Antonína v alsaském Isenheimu nedaleko Colmaru, ve kterém řeholníci pečovali o postižené morem, o malomocné a o staré a umírající lidi. Centrem oltáře je ukřižovaný Ježíš Matthiase Grünewalda (1480 – 1528). Tento velký křídlový oltář je zcela ojedinělý tím, že zobrazuje nejen Ježíšovo tělo zohavené nemocemi, ale Ježíš je zároveň znázorněný i jako zmrtvýchvstalý Kristus, aby tak Boží moc uzdravující nemocné a křísící mrtvé mohla být útěchou pro těžce nemocné.

Reformace jde dál. Pokračuje i 503 let po Lutherových tezích, v pandemii roku 2020. I na letošním reformačním dni pro nás zůstává s Ježíšem příslib duchovní pomoci a útěchy.