Jedna vlaštovka ještě jaro nedělá, ale …

O klimatických změnách a záchraně nás samých.

Tolik se dnes mluví o klimatických změnách: oteplování, nedostatku podzemní vody, odumírání stromů, dramatickém tání ledovců, stoupající hladině oceánů, otravě půdy i moří chemikáliemi a plasty, vymírání hmyzu a živočichů… Museli bychom být slepí a bez citu, kdybychom si těchto dramatických změn klimatu ještě nevšimli. Již jsem o tom několikrát psal. Teď bych však rád poukázal na jednu konkrétní událost, která mne nejenom potěšila, ale dala mi také naději, že pokud bude takových a jí podobných příběhů víc, život na této zemi snad přece jen nezanikne a bude pokračovat i dál po nás.

O víkendu jsem navštívil na Moravě nedaleko Brna svou sestřenici. Celý život pracovala i s manželem v zemědělství. Oba jsou již v penzi, ale mají dosti velké hospodářství a z 80 procent vystačí s tím, co si sami vypěstují a odchovají. Něco takového se jinde již skoro nevidí: mají velké pole, kde pěstují brambory a další plodiny v množství, se kterým vystačí po celý rok, dva skleníky pro rajčata, papriky a jinou, na teplotu a vlhkost náročnou zeleninu, množství ovocných stromů, v chlívku prase, ovci, králíky, slepice, kačeny. Je pro mne nepochopitelné, jak toto své hospodářství sami dva, někdy za občasné pomoci syna, který však má jiné zaměstnání, a také školou povinných vnuků zvládnou. A to i navzdory tomu, že oba, sestřenice i její muž, jsou zdravotně hendikepovaní. Sestřenice je po dvou operacích, při kterých ji vyměnili oba kolenní klouby za umělé, a od té doby chodí jen pomalu a s hůlkou, někdy dokonce s berlí.

Vždycky jsem je obdivoval, jak všechno zvládají. Ale při své poslední návštěvě u nich jsem zaregistroval cosi, co mi až vyrazilo dech. Při prohlídce jejich hospodářství jsem se na chvíli zastavil u velkých klecí, ve kterých sedí kačeny na vejcích, z nichž se brzy vyklubou malé kačenky. Klece jsou přízemní, tak aby kačena později i s malými káčátky mohla bez problémů vejít dovnitř i ven. Vchod je opatřen dvířky, které se bezpodmínečně musí na noc zavřít, aby tam nevnikla kuna či liška. Všiml jsem si, jak dovnitř téměř akrobatickým a z mého člověčího pohledu až příliš riskantním způsobem vlétá a po chvíli zase vylétá vlaštovka. Dosti dlouho jsem to pozoroval a zamýšlel se, co to asi znamená. Sestřenice jsem se hned zeptal, jestli ví, že ta vlaštovka si uvnitř oné klece očividně buduje hnízdo. Řekla, že o tom samozřejmě ví, že tomu tak bylo již minulý rok, když tam vychovali a vyvedli ven své mláďata a že z toho důvodu sedí (sestřenice) každý večer na lavičce před klecí, dokud se nesetmí, a když naposledy vlaštovka vletí dovnitř, tak dvířka zavře. Ráno hned za svítání pospíchá ke kleci, aby dvířka otevřela a vlaštovka mohla vyletět ven. Přitom to z chalupy má dost daleko, skoro 200 metrů, nejdřív do kopce a pak z kopce.

Známé české přísloví říká, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Všichni se radujeme z toho, když na jaře zahlédneme první vlaštovky, které k nám přiletěly z velké dálky, a těšíme se, že už bude brzy teplo a léto. V zimě by zde vlaštovičky nepřežily.

Je toho tolik, co s němým úžasem v přírodě pozorujeme a vidíme, jak to v ní funguje. Ano, příroda se řídí obdivuhodným řádem, který člověka přesahuje. I když do něj člověk vstupuje, zasahuje, snaží se ho ovlivnit, příroda je vždycky mocnější. Zdá se ale, že se pomalu stáváme svědky toho, jak je příroda konfrontovaná se zásahy, které jsou pro ni stále větší výzvou, a že mnohé jevy, jež má lidstvo za ta staletí odpozorované, již nefungují. Lidé starší 50 let vzpomínají, že za jejich dětství býval v zimě sníh a mráz, jara bujela rašením a svěží zelení vegetace, že řeky bývaly plné ryb, raků a dalších živočichů, o kterých se dnešní děti dovídají již jen z učebnic biologie a historie. Jedna vlaštovka ještě jaro nedělá…Bude-li ve vesnici u Brna o pár vlaštovek víc nebo míň, to jistě nebude mít vliv na celkovou populaci vlaštovek na Zemi. Svět je velký a jak známo, jsou i lidé, kteří vlaštovčí hnízda bourají, protože prý znečišťují fasádu jejich krásného a za drahé peníze zbudovaného domu. Jeden člověk nezachrání svět od katastrof, ani od vymření vlaštovek. Ani jedna, jediná Greta Thunbergová sama svět nezachrání. Ale pokud se najdou lidé podobní mé sestřenici, lidé, kteří si uvědomí, že na této zemi přežijeme jen tehdy, když stejné právo na život jako my budou mít i jiní lidé zrození kdekoliv jinde na světě, a že toto právo mají i živočichové, hmyz, tvorové, které jsme my ani nestvořili ani jim neurčili místo, kde mají povinně žít jako v nějaké rezervaci či zoo, tak snad budeme mít šanci spolu s nimi přežít i my. Všichni jsme zde, na této planetě putující vesmírem nejen hosty, ale také jedna velká rodina. Kéž všechny ty katastrofické scénáře osudu dnešní přírody a klimatu nejsou pro nás jen marnými strašáky, ale především inspirací k tomu, abychom se my sami začali měnit a dávat více prostoru pro život dalším tvorům a generacím lidí, kteří přijdou po nás…