Karl Barth

Jako teologové máme mluvit o Bohu. Jsme ale jen lidé a jako takoví o Bohu mluvit nemůžeme...

foto: titulka časopisu Der Spiegel z roku 1959

Návštěva Švýcarska je pro mne vždycky svátkem. Kdysi jsem již o tom napsal článek Proč obdivuji Švýcary, který vyšel také v mé knize Síla lásky v roce 2010. Švýcarsko, to je velmi otevřená demokracie, svobodná společnost, reformní duch v teologii a církevním smýšlení – vždy zde smekám klobouk s obrovskou úctou a vděčností. Myslím, že všichni v Evropě i ve světě se máme od Švýcarů co učit.

Při letošním udělování cen nadace Herberta Haaga (www.herberthaag-stiftung.ch) osobnostem angažujícím se za větší svobodu a demokracii v církvi si jako vždy prohlížím švýcarský denní tisk a pročítám články, které mě zajímají. V pátečním vydání Luzerner Zeitung (22. března 2019) čtu na straně 19 v rubrice Religion und Gesellschaft (Náboženství a společnost) dlouhý text o Karlu Barthovi (1886 – 1968), jednom z nejvýznamnějších teologů 20. století nejen ve Švýcarsku, ale i na celém světě. V článku Gottes fröhlicher Revolutionär (Radostný boží revolucionář) autora Dominique Spirgla čtu úvahu napsanou u příležitosti stého výročí Barthova kritického komentáře k Listu sv. apoštola Pavla Římanům. Barth se tímto teologickým textem odpoutal od dosavadního teologického uvažování, které vyvěralo, zjednodušeně řečeno, z úvah typu “víme, kdo je Bůh, jak myslí a jedná”. A Barth najednou revolučně říká: “Gott ist Gott” (Bůh je Bůh). Tím se zcela odvrátil od myšlení tehdejších teologů. Bůh je zásadně jiný a vymyká se jakémukoliv lidskému popisu. Později ke své tezi ještě dodal: “Jako teologové máme mluvit o Bohu. Jsme ale jen lidé a jako takoví o Bohu mluvit nemůžeme. Musíme si tedy být vědomí obojího: totiž vědět, že ,máme‘, a zároveň také že ,nemůžeme‘, a tím vzdávat Bohu úctu.“

Toto jeho “orientování na Boha” znamenalo v tehdejší době postavit se vládnoucímu nacistickému režimu, který chtěl kromě jiného etablovat nadvládu mužů jako zrcadlo božského řádu. Karla Bartha, který v té době působil jako profesor dogmatiky v Bonnu, kriticky se vyjadřoval k pamfletům různých německých teologů snažících se podřídit Evangelium duši německého lidu, který odmítl složit přísahu vůdci Hitlerovi a také používat na začátku svých přednášek pozdrav Heil Hitler, to definitivně stálo možnost pedagogicky působit na půdě Německa. V roce 1935 se vrátil do Švýcarska a učil pak teologii na univerzitě v Basileji, kde se tím vehementněji angažoval v boji proti nastupujícímu nacismu. Když začala II. světová válka a bylo mu již 54 let, dobrovolně se přihlásil do armády. Myslel smrtelně vážně, že bude jako voják se zbraní v ruce čelit agresorům.

Ostatně toto propojení teologicko-duchovní činnosti s angažováním v konkrétních situacích v politice a ve společnosti bylo pro Bartha typické po celý život. Již v roce 1911, když po teologických studiích v Bernu, Berlíně, Tübingenu a Marburku působil jako farář v Ženevě, byl poslán na nějakou dobu do průmyslového městečka v Safenwillu. V té době ještě Švýcarsko nemělo onen nimbus bohaté a všestranně rozvinuté země jako dnes. Zde na vlastní oči viděl, jak museli dělníci za mizerný výdělek dřít šest dnů v týdnu. Soucit s těmito lidmi jej ovlivnil natolik, že dokonce vstoupil do socialistické strany a silně se v ní angažoval. Něco podobného se dělo také po skončení II. světové války, kdy pod vlivem Sovětského svazu vznikla celá řada komunistických zemí. Mnozí vlivní politici a církevní hodnostáři v západních zemích Barthovi vyčítali jeho “přílišnou náklonnost ke komunismu”, poukazujíce přitom na zločiny proti lidskosti, jakých se tento režim dopustil na území Sovětského Svazu i mimo něj. V reakci na tyto výtky Barth tehdy řekl, že není žádným komunistou, ale že věří tomu, že “komunismus nelze porazit lacinými negacemi a tlacháním, ale jen tak, že Západ začne praktikovat lepší sociální politiku a spravedlnost, než kterou hlásá a praktikuje komunismus”.

Celý svůj život dokázal Barth hluboce propojit teologii s realitou současného světa. V domě, ve kterém v Basileji bydlel, vznikl po jeho smrti archív jeho díla, kde se mj. nachází doposud zcela neprobádaná korespondence se známými osobnostmi i se zcela obyčejnými lidmi v rozsahu 13 – 14 tisíc dopisů! V době, kdy byl na výsluní, populární jako žádný jiný teolog předtím, se objevovaly jeho portréty na titulních stranách všech známějších novin. Např. v roce 1962 byla jeho fotografie na titulní straně amerického magazínu Times, zatímco jiné noviny otiskly jeho fotografii vedle podobizny Martina Luthera Kinga, amerického bojovníka za černošská a všeobecně lidská práva, se kterým si přátelsky dopisoval. Vlivný německý titul DER SPIEGEL jej v roce 1959 uvedl na titulní straně s titulkem Radostný boží partyzán. V loňském roce mu při příležitosti 50. výročí jeho úmrtí věnoval švýcarský rozhlas pořad s názvem Popová hvězda teologie.

Barth nebyl jen skvělým teologem, psavcem, pedagogem a kazatelem, ale byl i zaníceným řečníkem a častým, vděčným debatérem různých pořadů a sympozií. Uměl být při tom vtipný a plný humoru. V jednom rozhovoru pro Deutschlands-Rundfunk zmínil Barthův poslední asistent Eberhard Busch následující myšlenky: Na otázku novinářů, co má proti papežství, Barth odpověděl: “Nemám nic proti papežství a dokonce bych rád papežem na dobu 14 dnů byl. Při tom bych udělal tři neomylná rozhodnutí: 1) Barvu oděvu církevních hodnostářů bych změnil z fialové na pruskou modrou (mírně sarkastické rýpnutí na adresu pruské ‚dokonalosti‘), 2) Mozarta bych prohlásil za blahoslaveného (miloval jeho hudbu, podrobně prostudoval jeho život i vše o něm (každý den, dříve než začal pracovat, poslouchal Mozartovu hudbu), 3) Kardinály bych jmenoval jenom ženy, aby tím příštím papežem mohla být žena. Po čtrnácti dnech pak papež Karl Barth odstoupí.”

Jednou z mých oblíbených rakouských televizních moderátorek je paní Isabella Krassnitzer, která kromě žurnalistiky vystudovala také teologii jako vedlejší obor. Na otázku jednoho novináře, k čemu jí ta teologie je, že ji stejně při své práci nepoužívá, odpověděla, že to není pravda. Že teologie je prý v pozadí všeho, co dělá, že jí prosvětlila, proteplila a zduchovnila pohled na všechno to, co člověka v běžném životě potkává.

V mnoha zemích, v Česku a na Slovensku také, dodnes není běžné, aby se kněží, řeholníci či teologové vyjadřovali k politickým či celospolečenským tématům. Někde biskupové dokonce kněžím přísně zakazují se k takovým tématům vyjadřovat a vyhrožují jim církevními sankcemi. Pokud se nemýlím, tak český kněz prof. Tomáš Halík je z tohoto pohledu absolutní výjimkou. Nejenomže si nebere servítky a kriticky se vyjadřuje konkrétními výroky ke konkrétním politikům, ale hovoří také velice fundovaně a zasvěceně. Karl Barth, Isabella Krassnitzer, ale také mnoho jiných teologů ze Západu, které znám, se běžně vyjadřovalo a vyjadřuje k tomu, co se ve společnosti děje. Jsem jim za to vděčný, protože tím ukázali cestu i pro mne a utvrdili mne ve víře, že demokracie není jakýmsi náhodným produktem jednoho osvíceného člověka, ale že je to výsledek mnoha a mnoha neustálých diskusí ve snaze upřímně a seriózně hledat lepší budoucnost pro všechny lidi, vytvářet lepší, spravedlivější a svobodnější svět.

A tak mne ani letos Švýcarsko nezklamalo a článkem ve zcela světském, civilním deníku o Radostném božím partyzánovi mne inspirovalo k další úvaze a k napsání tohoto textu.