Křesťanství a demokracie

Po volbách v České republice.

I. 

Ačkoliv se dnes množství politiků stále více odvolává na evropské křesťanské principy, hlavně v nenávistném osočování, házení muslimů do jednoho pytle s teroristy a obviňování, že v Evropě zamýšlejí vraždit obyvatelstvo, znásilňovat ženy, ničit kulturu i civilizaci, já sám jsem přesvědčen, že ani tito politici, ani většina obyvatelstva Evropy již dávno není křesťanská. To ohánění křesťanstvím je jen prázdným tlacháním a hlavní zbraní, kterou pravicově orientovaní populisté používají.

Čest výjimkám, neboť v každé zemi se ještě hrstka skutečných křesťanů opravdu najde. Je jich ale tak málo a jsou tak ignorováni masou zmanipulované většiny obyvatelstva, že jejich hlas již ani není slyšet. A hlas i osobní příklad toho, koho slyšet je, totiž papeže Františka, politici sice naoko chválí, ale jinak ho jen kritizují a kvůli jeho zdůrazňování pomoci uprchlíkům a chudým obecně si klepou na čelo. A ignorují ho, žel, také mnozí evropští biskupové.

Politici, kteří by si přáli, aby zde křesťanství nadále zůstalo, očividně nevědí, o čem mluví. Společnost dozrává a formuje se zdola, obrazně řečeno, jako z kvásku, který postupně prokvasí celé těsto, ne násilím a mocí. Kdyby se společnost řídila principy evangelia, bylo by tomu ne proto, že si to nějaký politik přál či nařídil, ale proto, že by si lidé evangelium uložili do svého srdce a rozhodli se podle něho žít. Platí, že čím více lidí přijme evangelium za základ svého života, tím křesťanštější jejich společenství je. A co tedy vlastně znamená pojem křesťanská společnost? Jistě, jedním ze znaků může být počet lidí chodících pravidelně v neděli na bohoslužby, ať již katolické, nebo protestantské.

Ale to není zásadní, podstatný prvek křesťanství, protože sám Ježíš říká: „Ne ten, kdo mi říká pane, pane, ale ten, kdo plní Boží vůli, je mým následovníkem.“ Jinými slovy – opravdovým křesťanem je nikoliv ten který navštěvuje kostel každou neděli a celá vesnice o tom ví, ale ten, který křesťanství také žije ve svém skrytém, každodenním životě. Již tento minimální požadavek projevu křesťanství mě ale nutká k otázce vůči všem těm politikům, ať je to pan Zeman, či pan Babiš, či jiní, kteří si tak přejí, aby se zachovaly principy křesťanství v naší zemi i na evropském kontinentu, jestli také oni sami chodí každou neděli pravidelně do kostela.Ale vraťme se k tomu, co tvoří podstatu křesťanství. Myslím, a v tom se nepotřebuji odvolávat na žádného fundovaného teologa, neboť teologii jsem vystudoval, že celá podstata křesťanství je v kostce shrnuta ve dvou Ježíšových kázáních: v horské řeči: Blaze chudým v duchu, blaze těm, kdo pláčou, blaze tichým, blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, blaze milosrdným, blaze těm, kdo mají čisté srdce, blaze těm, kdo působí pokoj, blaze těm, kdo jsou pronásledovaní pro spravedlnost (Mt 5, 3-12). A pak také v řeči o posledním soudu: Byl jsem hladový a dali jste mi jíst, měl jsem žízeň a dali jste mi pít, byl jsem pocestný (uprchlík) a dali jste mi příbytek, byl jsem nahý a dali jste mi oděv, byl jsem nemocný a ošetřovali jste mne, byl jsem ve vězení a navštívili jste mne (Mt 25, 31-46).

Jestliže se tyto podstatné znaky křesťanství, jako hlavní odkaz toho, co nás učil Ježíš, nestanou teď a tady znovu součástí života, obávám se, že zde pravé křesťanství nebude přítomno. A pokud se necháme neustále jen manipulovat těmi pravicovými populisty (těmi cynickými egoisty, jak jim říkám já), argumentujícími, že naše země je (prý) malá a není zde již místa pro žádného uprchlíka, žádného cizince, „vždyť se zde nedej bože ještě dopustí nějakého zločinu“, jestli neřekneme své jasné a zásadní NE všem těm, kteří jen neustále zastrašují, polarizují, vše malují černě a nejsou ochotni otevřít své srdce potřebám těch, kteří jsou na tom mnohem, mnohem hůř než my, tak jsme jen tlachalové a není v nás nic z toho, čemu nás učil Ježíš Kristus!

II.

V poslední době jsem stále víc „hellhörig“. Zamýšlím se nad tím, jak mnozí politici, vítězové voleb, ať již Trump v USA či extrémní pravice v Německu, Rakousku a jinde, říkají: „Byla to demokratická volba, musíte to akceptovat!“ Demokracie, demokratická volba… Je to opravdu ještě demokracie, to, čemu bychom všichni tak rádi uvěřili? Není to ještě tak dávno, jakým způsobem lid v mnoha zemích sovětského bloku chodil k volbám. Všichni si dobře pamatujeme, jak to fungovalo: kandidáti byli předem vybraní komunistickou stranou a voliči u voleb jen „potvrdili“ jejich nominaci. Když bereme v potaz to, co se děje dnes, že si můžeme vybírat mezi různými kandidáty, že je navenek prokazatelné, že dnešní volby v mnoha zemích nebyly ani zfalšované ani zmanipulované, tak jsou snad opravdu demokratické. Demokracie ale může demokraticky zrušit samu sebe (Německo, 1933).

Demokracie ale může demokraticky zrušit samu sebe (Německo, 1933).

Ale co předchází demokracii a co všechno vůbec lze pod rouškou demokracie skrýt? Je to snad to, že mohu jít k volbám a dát svůj hlas komukoliv? To, že jsem svobodný a mohu si dělat co chci, sympatizovat s kým chci a jak se mi to hodí? Anebo je to také něco, co úzce, přímočaře souvisí rovněž se zodpovědností? A zodpovědnost může být různá dle stupně vzdělání, výchovy, svědomí, schopnosti být spravedlivou a zralou osobností. Uvědomuji si, cítím zodpovědnost za to či ono, za jakýkoliv svůj skutek, slovo, myšlenku? Mohu opravdu zcela zodpovědně prohlásit, že vím o všech souvislostech a dopadech mého soudu, mého hlasu, který ve volbách dávám? Zodpovědnost, to je také vědění, znalosti. Co já vím o druhém člověku, když nevidím do jeho nitra a neznám důvody jeho myšlení? Upřímně, moc toho o něm nevím. Jenom to, jak se ten člověk chová navenek, jak mluví a co koná.

Ale pak se ptám, do jaké míry jsem opravdu svobodný a moudrý, abych mohl říci, že to, co ten člověk dělá, je dobré – a vůbec, co je dobré a co zlé? Vždyť tomu musí předcházet poznání pravdy. Pravdy o sobě samém, ale také pravdy o druhém, o světě, o tom všem, co se kolem mne děje. Vím já, co je to pravda? Existuje objektivní pravda, nebo jen pravda subjektivní, daná úhlem pohledu na různé danosti a fakta? A není pravda také v tom, že čistému je vše čisté, že jen čistý ví, co je opravdu bílé a co černé? Všechno, co poznáváme, pramení z našich smyslů. Mají ale mé smysly vždy pravdu, nebo se mohou také někdy mýlit?

Pro křesťany je na prvním místě, tak jako koneckonců pro všechny lidi, svědomí. Křesťanské svědomí je ale úzce spjato s formací dle učení a života Ježíše Krista. A toto učení, tato formace většinou vůbec není identická s tou, jakou nabízí svět. Ježíš nás učil pravdomluvnosti, slušnosti, spravedlnosti, toleranci, ochotě pomáhat a také obětovat se pro dobro druhých, nejenom našich rodinných příslušníků. Učil nás ale také milosrdenství a lásce. A to je cosi zcela nového a zásadního, co ani příroda, ani vyspělá ekonomika, ani perfektně fungující politický systém nedokážou nahradit.

Obávám se, že pokud chceme i nadále zůstat věrni Ježíšovu učení, musíme žít mnohem důsledněji, radikálněji, aktivněji, proročtěji a v konečném důsledku mnohem autentičtěji to „naše“ křesťanství. Křesťanství totiž požaduje šíření pravdy a dobra pro všechny bez rozdílu, protože Bůh nerozlišuje chudé a bohaté, bělochy a černochy, muslimy a křesťany: Všichni jsme bratři a sestry. Pokud toto uznáme, nemůžeme tiše přijmout, že si lidé volí Zemany či Babiše za prezidenty a předsedy vlády. Obávám se, že slovo demokracie, dnes tolik omílané, se již zcela zprofanovalo a ztratilo svou podstatu, že se stalo jen prázdným pojmem.