Krutá daň za emigraci

Jednou bude každý z nás potřebovat hodně milosrdenství a lásky, protože jinak z prachu své bídy nepovstaneme nikdy.

Ilustračné foto: Peter Žaloudek

O následcích emigrace snad již bylo řečeno vše, co řečeno být mělo. O vykořenění z vlastních tradic, kultury, náboženství, rodiny, společnosti, o fenoménu izolace, opuštěnosti, neschopnosti inkulturace, a v neposlední řadě i o zhroucení psychiky.

Důvody, proč se k tomuto tématu vracím, jsou dva: všeobecný a osobní. Jednak to je jistá prozíravost, protože psaní a mluvení o některých fenoménech nikdy není dost. Člověk má někdy velice krátkou paměť a jak známo, dějiny se až příliš často opakují, jisté fenomény se neustále vracejí a jakoby dědí z generace na generaci. Tím, že denně potkávám díky svému pracovnímu oboru hodně lidí, mezi nimiž jsou i bývalí emigranti, bývám konfrontován s následky, které jim emigrace přinesla. Na příkladu jedné z konsekvencí emigrace chci upozornit na fakt, že denně kolem nás procházejí lidé, kteří navenek možná působí normálně a vyrovnaně, ale ve svém nitru mají bolest, kterou nikdo, ani čas, ani žádný lék, nedokáže vyléčit. Existuje vůbec nějaký lék, který by jim mohl pomoci? Proč se lidé po staletí utíkali k Bohu a prosili ho o pomoc, když nebylo žádné lidské pomoci? Ano, jednou z možností, jak alespoň nějak pomoci, je být člověku člověkem, mít pro něho pochopení, projevit soucit a ochotu jej vyslechnout, když už ničeho jiného nejsem schopen. Možná se mu pak uleví. Ale zmizí opravdu jeho bolest? Nezůstane snad v konečném důsledku zase jen „ten Bůh“, který dokáže zahladit každou bolest, utřít každou slzu, vrátit úsměv na tvář a navodit klid v duši? Co když ale ten člověk v Boha nevěří? Kde má hledat pomoc v situacích bez východiska pak?

Pana Karla jsem potkával denně v nemocnici na naší klinice, kam přicházel na ozařování likvidující jeho rakovinový nádor. Den ode dne jsme spolu mluvili víc a víc, takže už to pak nebylo jen „jak se dnes cítíte, jak se vám daří…“, ale stále hlubší rozhovor. Až mi jednou tento pán, kterému je již přes 70 let, řekl: „Musím přijmout tuto i všechny další nemoci, abych činil pokání za svůj dosavadní život.“ (Dodávám, že je nevěřící.) Ihned jsem zareagoval, že to snad nebylo zas tak zlé, vždyť vidím, jakým vyrovnaným člověkem je, vyzařuje klid, serióznost a po všech stránkách vypadá navenek dobře.

„No,“ řekl „možná tak navenek působím, ale od začátku své emigrace vnitřně trpím.“ Zeptal jsem se, kdy emigroval a co se stalo. Dovídám se, že z ČSSR emigroval v roce 1978, tedy před 39 lety, bylo mu tenkrát devětadvacet. Prý vlastně emigroval kvůli své manželce, šikanované v zaměstnání za to, že nebyla členkou komunistické strany. Přitom pracovala v jistém vědeckém oboru a zaměstnavateli záleželo na tom, aby zaměstnanci členy strany byli. Protože do ní vstoupit nechtěla, neustále ji překládali z místa na místo, a ona nakonec musela vykonávat podřadnější práci, o kterou by jinak nikdy nestála. A tak tedy přemluvila manžela k emigraci. Potíž ale byla v tom, že měli malé dítě, děvčátko, a kvůli němu její manžel emigrovat nechtěl. Zažádali si o cestovní doložku a devizový příslib k cestě do Rakouska. Policie jim sdělila, že cestovní doložku dostanou, ale dcerka musí zůstat doma jako „záruka“, že se vrátí. Dlouho s tím bojovali, a pak se domluvili s rodiči manželky, že budou o dítě pečovat, zatímco mladí v Rakousku okamžitě požádají úřady, aby jim byla dcerka vydána. V Rakousku pak požádali o azyl a zároveň vyzvali úřady k vydání dítěte. Jejich žádost šla přes úředníky na cizinecké policii, mezinárodní Červený kříž, přes ministra zahraničí až do New Yorku na OSN. Teprve na zákrok OSN bylo nařízeno, že jim má být dcerka z ČSSR vydána. Přivezl ji taxikář, který, jak se pak ukázalo, býval ve vlasti jejich sousedem. To už byly jejich dcerce 4 roky, dva roky totiž trvalo vyřizování.

„Tehdy začal náš kříž,“ svěřil mi pan Karel. „Dcerka, kterou jsme milovali, nás najednou jako by neznala. Měla ráda naše staré rodiče, kteří se o ni podle přání její maminky v Čechách starali. Tehdy nechápala, kam se vytratila máma s tátou, a teď netušila, kam z jejího života ze dne na den zmizeli milovaní babička s dědou. Ačkoliv byla konečně mladá rodina opět pohromadě ve Vídni, ve výchově neustávaly problémy a agresivní chování dcerky bylo nutné často konzultovat s dětskými lékaři a psychiatry. Jak dospívala, tím více jim dělala výčitky, jak mohli přistoupit na podmínky vycestování bez ní. Utíkala jim z domu a neustálé napětí vyvrcholilo v době, kdy dospěla a odstěhovala se. Matka se touto situací velmi sužovala, onemocněla zákeřnou zhoubnou nemocí mozku a do půl roku zemřela. On byl v té době již také nemocen, a kromě fyzických potíží, které ho přinutily k odchodu do předčasné penze, se léčil na psychiatrii kvůli depresím. Dcera zorganizovala matčin pohřeb, dala ji spálit, a urnu pak nechala umístit na hřbitově na opačném konci Vídně, aby tam s otcem nemohli jezdit často a bez obtíží.

Když se otec z deprese dostal, pořád měl ještě jiné fyzické potíže, a rozhodl se tedy postupně jeden problém za druhým léčit. Posledním z nich zůstala rakovina, až dosud nepříliš akutní, ale už byl nejvyšší čas podstoupit ozařování.

„Až tato terapie skončí, čeká mě další operace, protože rakovina měla až doteď přednost,“ řekl mi Karel a vysvětlil, o jakou operaci se jedná. Potom se mezi námi rozhostilo dlouhé ticho, jen jsme si dlouze pohlíželi do očí. Já jsem nebyl schopný cokoliv říct, jemu se zřejmě ulevilo tím, že všechno řekl. Teprve po dlouhé chvíli se mi přiznal, že takhle to ještě nikomu neřekl, a že je rád, že mi to řekl. A jestli se můžeme sejít i soukromě. Odpověděl jsem, že budu rád.

Jak krutá daň za emigraci. Jak krutá daň za svobodu. Sám sebe se ale ptám: opravdu je to daň za svobodu? Z psychologie přece dobře vím, jak kruté jsou pro malé dítě momenty, kdy z jeho života zmizí to, co je pro ně v tom dětském věku tak životně důležité, když kromě lásky a blízkosti rodičů nepotřebuje téměř nic jiného, než trochu jídla, čisté pleny, hlavně však tělesný kontakt, pohlazení, lásku.

Ach, nechci již dále rozebírat tuto situaci, ani filozofovat, a již vůbec ne moralizovat. Chtěl bych jen trochu soucitu: soucitu v sobě samém, aby mne osudy lidí, kteří se mi svěřují, nebo které ke mně proniknou, aniž bych to chtěl, aby mne nenechaly lhostejným, abych měl sílu je přijmout, sílu být s těmi osudy, s těmi konkrétními lidmi účastný. A chtěl bych, abychom my všichni měli k sobě navzájem trochu více soucitu a nerozebírali na prvním místě to, kdo je vinen nebo kdože to zapříčinil. Nikdo není dokonalý. Jednou bude každý z nás potřebovat hodně milosrdenství a lásky, protože jinak z prachu své bídy nepovstaneme nikdy.

 

Pozn.: Z respektu vůči dotyčným lidem a jejich ochraně jsem změnil jméno svého klienta a několik malých detailů. Jinak je všechno tak, jak mi to bylo řečeno.