Na konci starého a začátku nového roku 2018

Je ještě Evropa křesťanská?

foto: SITA/AP

Kam oko v rámci Evropy dohlédne, rok 2017 by se dal až na pár výjimek charakterizovat jako období, ve kterém došlo k výraznému nárůstu pravicově extrémistického populismu. Jednoznačná příčina tohoto jevu se dá shrnout do jediného slova: uprchlíci. Zajímavá je v této souvislosti také rétorika politiků, kteří proti uprchlíkům argumentují: muslimové, ničící křesťanské hodnoty a znásilňující naši kulturu, tradice i děvčata.

Když se v roce 2015 převalila uprchlická vlna přes Balkán, vyšly stovky nadšenců, většinou křesťanů, na maďarsko-rakouské hranice, aby uprchlíkům pomáhali, koordinovali jejich posun přes úřady do uprchlických táborů v Rakousku či dále do Německa, přinášeli jim jídlo, šatstvo a jiné základní životní potřeby. Brzy se tu vžil výraz Willkommenskultur, kultura srdečného přijetí. Lidem traumatizovaným následky války v Sýrii, Iráku či Afganistánu a vystresovaným riskantním útěkem ze své domoviny, dlouhými pochody přes Turecko, Řecko, Makedonii, Balkán, vycházely v Rakousku vstříc stovky lidí, kteří se na ně usmívali, radostně je objímali, poskytovali jim první pomoc a podporu… Mezi těmi, kteří tehdy na rakouských hranicích stáli, byl jak vídeňský kardinál Schönborn spolu s rakouskými kněžími, tak také mnoho prostých křesťanů, především těch mladých. Uplynul nějaký čas a nyní jsme svědky toho, jak se slovo „Willkomenskultur“ nahradilo výrazem „Schimpfwort“, tedy slovem pohrdání, výsměchu a odporu. Důvody, z nichž se daly davy lidí na pochod ze svých zemí do Evropy, se dnes bagatelizují, ignorují, zesměšňují… Najednou se hovoří jen o „ekonomických uprchlících“, „kriminálnících“, ovychytralých mladících s drahými mobily v rukou, kteří namísto toho, aby se chopili zbraně a bojovali za svobodu ve své zemi, zvolili odchod jinam. Tak dnes soudí kdekterý politik, a nemusíme jít k oněm extrémně pravicovým, jako je třeba Marine Le Penová ve Francii či prezident Orbán v Maďarsku, a ještě nedávno i pan Kotleba na Slovensku. Tak a podobně dnes mluví český prezident Zeman, Andrej Babiš, představitelé nové vlády v Rakousku Kurz a Strache, takto dnes, žel, mluví také běžný občan. Ve své protiuprchlické propagandě argumentují především tím, že Evropa je křesťanská a musí si své křesťanství hájit…

Zeptal se někdo těchto politiků, co znamená křesťanství pro ně osobně? Kolikrát za rok přijdou kostela, a co z toho, co tam slyší, použijí ve svém každodenním, běžném životě? V Rakousku se neustále setkávám s věřícími, kteří v okrsku svých farností organizují pomoc: hledají pro uprchlíky ubytování, chodí s nimi na úřady, učí je němčinu, pomáhají jim najít práci. Když s těmito dobrými lidmi mluvím anebo o nich něco zaslechnu v rádiu, vždy mne fascinuje jejich téměř misionářské nasazení a zápal: nezištně ve svém volném čase pomáhají těmto novodobým bezdomovcům, a přitom čelí rostoucímu společenskému přesvědčení, že uprchlíci sem nepatří a že se mají vrátit tam, odkud přišli. Začínám se cítit hloupě, trapně, už nemohu ani slyšet tu neustálou argumentaci všech těch pravicových populistů o tom, že „je potřeba zachránit kulturu a náboženství Abendlandu“. Přitom se tito „zachránci“ křesťanské kultury vysmívají jak vedení rakouské církve, tak také rakouskému prezidentovi Van der Bellenovi či německé kancléřce Merkelové, ba dokonce i samotnému papeži Františkovi. Vše, co je ve mně živé, se proti těmto zachráncům Evropy bouří a nahlas říkám: DOST JIŽ! Jestli vám jde opravdu o ty křesťanské hodnoty, jak o nich neustále mluvíte, tak je začněte konečně žít! Teď už totiž nejde o záchranu „Abendlandu“ ale o záchranu křesťanství v Abendlandu! Anebo se opravdu máme stydět za ty, kteří na základě svého křesťanského přesvědčení nezištně pomáhají jiným a obětují jim dle svého přesvědčení všechen čas, peníze i své pohodlí? Kam jsme to, Pane Bože, na konci roku 2017 došli?!

Vánoční dozvuky na začátku roku 2018

O Vánocích jsme všichni tak nějak jiní. Opominu-li fenomén dnešní hektické, materialisticky orientované doby, přející těm, kdo podávají skvělý výkon, vypadají mladě a dobře, kdy jsme svědky toho, jak mnozí, zvláště ti, kteří jsou sami, nemají partnera, partnerku, děti, nikoho blízkého, jsou opuštění, nemocní, a staří a Vánoce jsou pro ně spíše utrpením, kdy se psychicky hroutí, nezvládají emoce a upadají do depresí, hádám, že Vánoce jsou přece jen pro většinu lidí svátky radosti, rodinné pospolitosti, harmonie a důvodem k oslavě. Lidé jsou naladění lépe než jindy, jeden k druhému se chovají přátelštěji a srdečněji, nepostrádají jemnocit.

Rakouská média již tradičně po dobu Vánoc referují o událostech, které v člověku vyvolávají soucit s těmi, kterým se zrovna moc nevede. A dělají to dobře! Kdy jindy, než právě o Vánocích, by se měl člověk naladit na jinou vlnu, na jiné myšlení, než u něho převažovalo doposud, vydat se na cestu vstřícnosti, přátelskosti, spolucítění s těmi lidmi kolem, kterým se nevede dobře. Toto nové nasměrování není ve své podstatě nic jiného než rozpomínkou na fakta, která dala podnět ke vzniku Vánoc, totiž narození Ježíše Krista jako projev Boží lásky k lidem. V plnosti času poslal Bůh svého syna na svět…, říká Bible. A tento Boží syn měl jen jediné poslání: připomenout nám, že všichni bez rozdílu jsme jedna rodina, bratři a sestry, a že ti, kdo jsou silnější a kterým se vede lépe, by měli pomáhat těm, kdo to štěstí nemají. Protože Bůh nás všechny bez rozdílu miluje stejnou láskou.

Z osobností, jejichž hlas zazněl o letošních Vánocích z rakouských médií, bych rád vzpomněl papeže Františka, ředitele rakouské Charity Michaela Landaua, či emeritního profesora Paula Zulehnera, někdejšího děkana katolické univerzity ve Vídni, autora mnoha knih, který i ve svém stáří publikuje a přednáší. A k těmto osobnostem bych rád připojil také jednu rakousko-českou osobnost, knížete Karla Schwarzenberga.

Papež František během půlnoční mše a také na druhý den při udělování požehnání Urbi et orbi rázně vyzýval všechny křesťany k pomoci uprchlíkům a k jejich přijetí. Vždyť také Josef a Maria s Ježíšem, který přišel na svět v největší bídě, byli sami uprchlíci, v cizí zemi a na útěku. „Křesťani všude na světě by měli vzít lidi, kteří nemají ve společnosti místo, do náruče, obejmout je a pomoci jim postavit se na nohy. Sledujeme nesčetné rodiny, kterým nezbývá jiná možnost, než opustit svůj domov a vydat se do neznáma. Vidíme zástupy lidí, kteří svou zemi neopouštějí dobrovolně, ale proto, že jsou k tomu donuceni, násilně odtržení od svých milých, nebo proto, že byli z vlastní země vyhnáni. Častokrát se lidé vydávají na cestu do neznáma s důvěrou v lepší budoucnost, a v mnoha případech jim jde o jedinou věc, o přežití.“ (Doslovný překlad promluvy o půlnoční mši v bazilice sv. Petra. Část této papežovy řeči byl uveřejněn na orfnews pod titulem „Fremde und Gefangene in die Arme nehmen.“

Michael Landau (narozený 1960, doktor biochemie a zároveň kněz, syn židovského uprchlíka a katolické matky) poskytl periodiku Kurier rozhovor, uveřejněný 24. prosince 2017. Z jeho myšlenek vybírám: „Když se začneme dívat na uprchlíky podezíravě a bez rozdílu je budeme házet všechny do jednoho pytle, stane se to nebezpečnou politikou. Mnohé výroky politiků považuji za příšerné. Ti lidé utíkají v situacích, které si nedovedeme a ani nechceme představit.“ Na otázku redaktora, co si myslí o chystaném plánu rakouské vlády, která chce dělat rozdíly ve vyplacení sociálních dávek mezi těmi, kdo do systému finančně přispívali, a mezi uprchlíky, kteří neplatili nic, odpověděl: „Vláda tím ke škodě všech rozpoutala diskusi o závisti (kdo zaplatil víc, ten má větší nárok). Co učinilo v minulosti Rakousko silným? Byla to ochota stát jeden při druhém a nezapomínat ani na ty nejslabší, nevytěsňovat je. Touto cestou bychom se měli ubírat.“

Zde bych rád připomněl myšlenky Karla Schwarzenberga, které poskytl Lidovým novinám 9. prosince 2017 u příležitosti svých 80. narozenin. Na dotaz redaktorů, jaký rozdíl vidí mezi rakouskou a českou společností, odpověděl: „Rakušané dospěli k velkému pochopení sebe sama. Takový rok 1956: Rakousko na tom ještě vůbec nebylo dobře, ale když vypuklo maďarské povstání a Sověti ho rozstříleli tanky, nedovedete si představit, co tehdy Rakušané dělali. Pomáhali, jak se dalo, i vyloženě chudé rodiny věnovaly potřebné věci. Pomáhali přes hranice, uprchlíkům v táborech. Zachovali se skvěle. Byl jsem přímo u toho, zažil jsem to. Totéž předvedli v roce 1968 vůči Čechům a Slovákům, když desítky tisíc lidí uprchly z Československa před sovětskou okupací. Také když bylo v roce 1981 stanné právo v Polsku a ještě jednou, když byla občanská válka v ‘Jugošce‘. Z vlastní zkušenosti vím, že člověk se cítí dobře, když má také dobré svědomí. My (Češi) ale za sebou žádné obdobné výkony v těchto letech nemáme, neprožili jsme něco takového. A to byli Rakušané součástí Německa během Hitlerovy války, na lecčem hrozném se v těch letech spolupodíleli. V roce 1918 jsme měli dobrého a skvělého prezidenta Masaryka, ale jakmile zemřel, dojímali jsme se nad ním a především sami nad sebou a všechny jeho ideály jsme zahodili. Také teď sleduji, jak jsme zahodili všechny ideály Václava Havla. To zavržení demokratických principů mi někdy připomíná druhou republiku.“

Ale vraťme se k Michaelu Landauovi. Redaktor se ho dále ptal: „Co když ti slabší přijdou odjinud a ti, kteří zde trvale žijí, mají strach, že se dosavadní sociální stát zhroutí?“

Michael Landau: “Pak si dovolím říci, že žádné staré ženě, která dostává jen minimální penzi, se nepovede lépe, když se nějaké uprchlické matce s dítětem vede hůř. Musíme dbát o to, aby se pojem „sociální stát“ nevytratil z našich představ. Vezměte si mne jako příklad: na začátku svého života jsem byl čistým příjemcem. Mí rodiče by si nikdy nemohli dovolit platit mé školy a později studium. Teď jsem čistý plátce. Jsem zdravý, mám práci, nemám žádné zdravotní potíže. Na konci svého života budu znovu čistým příjemcem, protože budu potřebovat prostředky a lékařskou pomoc. Doufám, že budu moci být ještě dlouho plátcem. Ale je důležité, aby si každý z nás uvědomil, že ze dne na den se v našem životě může všechno změnit, že vážně onemocníme a budeme odkázaní na solidární pomoc. Proto je tak důležité budovat sociální stát…“ Kurier, 24. prosince 2017, str. 2.

Paul Zulehner (narozený 1939) ve svém vánočním rozhlasovém projevu citoval statistiky z konce roku 2016, kdy německá média dělala průzkum mezi 4 500 uprchlíky, považovanými za reprezentativní vzorek všech uprchlíků. Na otázku, co jim dalo podnět k útěku z rodné vlasti, více než 70 procent uvedlo strach před válkou a násilím, 44 procent pronásledování, 38 procent diskriminaci a 36 procent násilné verbování do armády. Na druhou otázku, proč utíkali právě do Německa, odpovědělo 73 procent, že Německo je zemí, kde jsou respektována lidská práva, 43 procent, že Německo je zemí s vynikajícím vzdělávacím systémem, 42 procent, že Německo je zemí s přátelskými lidmi, kde stále platí Willkomennskultur a 25 procent uvedlo jako důvod blahobyt. „Uprchlíci utíkají, protože mají strach a hledají místo, kde by mohli žít bez strachu a v míru. Bible vždy vyzývala lidi, aby poskytovali přístřeší těm, kdo nemají domov a mír. My sami, my všichni po tom toužíme. Jestliže dovedeme tyto hodnoty žít a uprchlíky přijímat jako naše bratry a sestry, bude to ta nejdokonalejší verze Vánoc a zároveň také důkaz o tom, že jsme jejich smysl opravdu pochopili.“

Ať se nám to líbí, nebo ne, starý rok 2017 jsme zakončili s všeobecným problémem: uprchlíci. Nový rok 2018, žel, začínáme s tím samým problémem – uprchlíci. To, co jsem se zde snažil načrtnout, vyplývá z mého křesťanského přesvědčení. A pokud nám opravdu jde o to, aby bylo křesťanství i nadále silným a důležitým náboženstvím, aby byly zachovány – jak to tvrdí tolik politiků – křesťanské pilíře Abendlandu, tak se musíme vrátit k oněm ideálům solidarity a lásky, které nás naučil Ježíš Kristus. Říkám to teď zcela jasně, vědom si toho, že mne to může nedej Bože stát i cenu nejvyšší, cenu, kterou kdysi zaplatil zakladatel naší církve Ježíš Kristus.