„Návrat náboženství?“ „Češi v zajetí výjimečného stavu.“

Lidé niterné zbožnosti, pro něž má víra smysl sama o sobě, jsou spíš otevření, tolerantní, flexibilní, společensky senzitivní, obětaví a solidární...

Obrázek: CT24

V souvislosti s migrantskou krizí, jakožto největším problémem dnešní doby, která se stala v očích politologů a sledujíc volby v různých krajinách EU – Německu, Rakousku, Česku… důvodem k volbě takových stran a osob,  (záměrně nemluvím o politicích, protože mnohokrát se ani o politiky nejedná, ale lidi z byznysu, viz. Donald Trump, či Andrej Babiš) které jsou všeobecně označované za pravicové populisty, mne z mnoha textů a komentářů zaujali dva články známých českých osobností: kněze, profesora sociologie na Karlové univerzitě, držitele Templentonovy ceny Tomáše Halíka a Judr. Jiřího Pehe, politologa,  spisovatele, politického komentátora a někdejšího poradce Václava Havla.

Tomáš Halík

se ve své přednášce pronesené v září na Oxfordské univerzitě zamýšlí nad podobami náboženství v nedávné, ale hlavně současné době a nad faktem, že se vlastně nikdy z veřejného prostoru nevytratilo. Tvrdí, že náboženství je v různých kontextech doby měněno ve prospěch oněch kontextů: „Fundamentalismus např. není tradiční podobou náboženství, nýbrž typicky moderním jevem, moderní reakcí na tzv. modernismus. Fundamentalismus lpí na primitivně doslovném chápání posvátných textů, nechápe jejich alegorický smysl a metaforický či analogický charakter náboženského jazyka. Tradicionalismus, tato rigidní, křečovitá hra na minulost, je ve skutečnosti popřením tradice, tohoto dynamického proudu neustále rekontextualizace a reinterpretace předávaného náboženství v měnících se kulturních podmínkách. Nejdiskutovanějším jevem na dnešní náboženské scéně je nábožensky zdůvodňovaný terorizmus. Při zkoumání profilu většiny džihadistů se ale ukázalo, že mnozí notoricky ignorovali zásadní příkazy islámu a z koránu si vybrali jen několik málo z kontextu vytržených vět.“ Bin Ladin byl podle Halíka více inspirován hollywoodským akčním filmem než klasickou filozofii islámu.

Za Boha a národ

„Hysterická reakce na uprchlíky, zaměňující oběti terorismu za teroristy a zjednodušené líčení islámu, které si v ničem nezadá s někdejším antisemitským štvaním vůči židovství, mohou pak skutečně migranty radikalizovat a muslimský svět nahánět do náruče džihádistů. Je neomluvitelné, jsou-li tyto nebezpečné nálady šířené nejen populistickými politiky a bulvárními médii, nýbrž v jistých případech dokonce i některými církevními představiteli, kteří by jim měli – podle příkladu papeže Františka – čelit především. Populisté straší, že nás migranti připraví o identitu. Ve skutečnosti je migrační krize vzácnou příležitostí (kairos) k tomu, abychom si uvědomili, nakolik naše civilizace svou morální a kulturní identitu během posledního století ztratila. Požadujeme-li po imigrantech, aby respektovali „naše západní hodnoty“, musíme si položit otázku, kde se s nimi mohou setkat v opravdu přesvědčivé a vitální podobě. V několika zemích střední a východní Evropy, které se v roce 1989 s nadšením připojily k Západu, vidíme narůst deziluze a obrat k autoritativním režimům, které se často zaštiťují náboženstvím. Pravice v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku i v sekulární České republice často mluví o potřebě návratu ke křesťanství, ke křesťanským hodnotám Evropy. Co si však pod křesťanskými hodnotami představují?“

Nová vize

 „S papežem Františkem vstupuje křesťanství do nové etapy svých dějin. Jejím tématem je setkání s Bohem v podmínkách postmoderní, postsekulární kultury. K tomu je ovšem nezbytné nabídnout hlubší chápání Boha i hlubší chápání církve. František předkládá takový její obraz, který je opakem triumfalismu: církev jako „polní nemocnice“ – léčící a obvazující rány. Otázka dnes nestojí tak, máme li říci ano, či ne k náboženství, nýbrž k jaké jeho formě můžeme řící ano a k jaké musíme říci ne. Gordon Allport na základě výzkumu provedeném v USA o tom, jaký vlyv má náboženství na to, že někteří lidé se stávají autoritativními a rigidními v pohledu na svět a řízení společnosti rozlišil dva typy náboženskosti: religiozitu vnějškovou (extrinzivní) a niternou (intrinzivní). Lidé vnějškové zbožnosti, pro něž je náboženství nástrojem k dosažení nějakého cíle (např. společenského uznání či potvrzení skupinové identity) bývají opravdu rigidní a autoritářští.  Lidé niterné zbožnosti, pro něž má víra smysl sama o sobě, jsou spíš otevření, tolerantní, flexibilní, společensky senzitivní, obětaví a solidární…“

Jiří Pehe

se ve svém článku zamýšlí nad srovnáním výjimečného stavu trvajícím ve Francii po několika tragických útocích teroristů s podobným výjimečným stavem – totiž 21 let trvajícím výjimečným stavem, který nastal v Československu po invazi vojsk Sovětského svazu v roce 1968 a nepřetržitě trval až do pádu komunismu v roce 1989. Bylo to období tzv. „normalizace“ . Toto období, jak píše Pehe, se zřejmě velice hluboko vrylo do mentálního vybavení mnoha lidí.  „A to tak hluboko, že když nastanou větší ekonomické potíže, nebo Rusko přepadne kus Ukrajiny, nebo do Evropy začnou proudit uprchlíci, mnoho našich spoluobčanů by se nejraději opět zavřelo v jakési obdobě onoho sovětskými jednotkami, pohraničníky a tajnou policií chráněném lágru, který komunismus udělal z jejich země. Jen aby byl klid a bezpečí! Ba co hůř, mnoho z nich Rusku fandí nebo se zlomyslně raduje z potíží západních zemí. Tato přežívající, neboť hluboce zakořeněná „normalizační“ mentalita je dnes přítomná v podobě jakéhosi přetrvávajícího „výjimečného stavu“ v myslích mnoha lidí v Česku. Andrej Babiš nebo Miloš Zeman jsou se svou popularitou produkty této mentality. Nabízejí vládu pevné ruky, slibují vystrašenému občanstvu, které ovšem sami aktivně straší, ochranu… Ano, Francie musela přijmout výjimečná opatření, ale Francouzi zůstávají z více než dvou třetin lidmi s otevřenou myslí, kteří se nebojí světa a jeho výzev.“ Dále píše Pehe o celosvětovém průzkumu provedeným ve dvou stovkách zemích o tom, jak se staví obyvatelé svých zemí k uprchlíkům. Češi se v této statistice – v odmítání uprchlíků – umístili čtvrtí od konce!!!

„Odmítání uprchlíku je argumentem pro lidi, do nichž se výjimečný stav sovětské okupace, s jejím zdánlivým bezpečím a bezčasím hluboce zapsal. Vypovídá o mentalitě otroků, kteří neví, co si počít se svou svobodou. A kteří mají strach ze všech větších výzev, protože je za ně dřív řešili okupanti. Což mohli být jak ti vnější, jako byl tehdy Sovětský svaz, anebo ti vnitřní, což byli obecně v celém regionu komunisté, kteří se k vlastním zemím chovali jako okupanti krytí sovětskou mocí. Není náhodou, že všechny země v našem regionu, které si tímto traumatem prošly, se chovají k vyzvám „velkého“ světa za národními hranicemi podobně. Jen ten, kdo to zatím nepostřehl, mohl být překvapen, že ve východním Německu (bývalé NDR) byla ve volbách extrémně pravicová Alternativa pro Německo tak populární. Post-normalizačním jevem jsou i snahy vydávat tento „Angst“ (strach) ještě nedávno zotročeného regionu dokonce za projev rozumu a moudrosti. I tohoto typu komentářů na adresu „dekadentního a relativistického Západu“ jsme si za komunismu užili dost. Pravdu měl Masaryk, když kdysi řekl, že putování Židů pouští po útěku z egyptského otroctví trvalo z dobrých důvodů dvě generace (40 let). Muselo dojít ke generační obměně, protože z lidí, kteří zažili otroctví, se až na výjimky vpravdě svobodné bytosti už nestanou…“

Ze slovníku Bible se udomácnělo napříč všemi kulturami slovo prorok – bytost a hlas člověka, který vidí věci jinak, než ho vidí většina národa, dav lidi. V každé dějinně době byli takoví lidé. A i když je jejich doba nepřijala, neakceptovala ba často likvidovala, usmrtila, časem se ukázalo, že měli pravdu a dodatečně, si je začali vážit a ctít. Před II. světovou válkou žili v Česku dva velikáni: Karel a Josef Čapek. Karel umřel v roce 1938 utýrán vnitřně bolestí z bezmocnosti vůči tehdejším masám v Československu, ale také v Evropě, které tehdy aplaudovali Hitlerovi a nechtěli se zamyslet a připustit si hrůzy, které se stanou až Hitler začne realizovat své plány. Ve svých textech neustále upozorňoval na nebezpečí, které Evropě a světu hrozí. Marně. Jeho bratr Josef skončil v koncentráku.

Po válce našli spis jeho chystané knihy „Psáno do mraků“. V knize jsou i tyto věty:

– Smysl života většiny Evropanů: nechápati život, znehodnocovat život a míti se přitom dobře.

– Člověk, který se domnívá, že se na světě udrží jen penězi, má vlastně o sobě ponižující vědomí.

– Ať je jakkoliv zle, ješitové, spekulanti, ziskuchtivci a podvodníci tě hloupý dave nespasí.

– To není to nejhlavnější, že náš svět je nedokonalý. Horší je, že mi lidé jsme nenapravitelní. Musí se žádati od sebe sama, ne od těch druhých.

– Průměrný Evropan chce mír hlavně pro to, aby si mohl klidně chodit do biografu.

– Mnozí, až běda, napořád si vyplachují hubu pánem Bohem, aby jim z ní tolik nesmrdělo.

Jen ten, kdo chce dobro pro všechny, zasluhuje ho sám.

 

 

——————————————————————————————————————————-

Napsáno den po volbách v České republice, kde drtivou vetšinou zvítězil populista, člověk obviněný z korupce, který neprošel ani lustračním zákonem, bývaly komunista, obviněný ze spolupráce s STB,  Andrej Babiš.

Myšlenky z Halíkové přednášky, jak je uvádím,  byli uveřejněné v Lidových Novinách dne 16. září 2017 na straně 22.

Článek Jiřího Pehe byl uveřejněný 2. října na internetovém portálu: http://blog. aktualne.cz/blogy/jiri-pehe.php?itemid=30018