Proč se těším na Vánoce v roce 2020

Vánoce a lockdown….

 

Už delší dobu se zamýšlím sám nad sebou a pro sebe nad tím, co pro mne znamená křesťanství a teď také blížící se Vánoce…

Druhého listopadu večer jsem byl v době od 19:30 do 21:30 na návštěvě u vídeňských kapucínů, kteří mne u příležitosti nadcházejícího „lockdownu“ (začal téhož dne o půlnoci, tedy z 2. na 3. listopad) pozvali na kus řeči při sklence dobrého vína.

Jejich klášter se nachází v samém centru Vídně. Bylo slyšet střílení připomínající rachejtle malých ohňostrojů na Silvestra. Myslel jsem si, že je vystřelují lidé, kteří si před půlnocí chtějí ještě naposledy „vychutnat“ pocit svobody. Když jsem pak ulicemi odcházel domů, nemohl jsem se prodrat davy po zuby ozbrojených policistů. Tramvaje nejezdily, musel jsem tedy jít hodný kus pěšky. V duchu jsem nadával na policajty, že si dělají v době corony cvičení, navíc těsně před spuštěním „lockdownu“. Až když jsem pozdě v noci dorazil domů a pustil si rádio, dověděl jsem se, co se právě stalo a jak blízko jsem měl k místu, kde terorista zastřelil 4 lidi a 23 dalších postřelil…

Zalil mne studený pot a hrůza. Druhého dne jsem šel cestou z práce úmyslně pěšky přes 1. okres, abych viděl, jak vypadá centrum Vídně po vražedném útoku. Jelikož již platil „lockdown“, město bylo zcela vylidněné, všechny obchody zavřené, v rozestupu asi 100 m od sebe stálo nesčetné množství policejních aut, a všude, kam jen oko dohlédlo, po zuby ozbrojení policisté. Na místě, kde fanatický střelec vraždil, plály vedle množství květin stovky svíček. Nikdo mne nekontroloval, a tak jsem celé centrum v klidu, ovšem se silně depresivními pocity prošel a vrátil se domů…

Tvrdý „lockdown“ kvůli coroně, přesto, že Rakousko je na tom nesrovnatelně lépe než Česko, má trvat do 7. prosince, kdy se ukáže, jestli zabral, anebo se bude muset prodloužit. Lidé mohou vyjít ven, jen na cestu do práce (to je také můj případ), anebo když si potřebují koupit potraviny, vyzvednout léky nebo zajít k lékaři. Kostely jsou sice otevřené, ale bohoslužby zakázané. I v tom je Rakousko jiné než Česko. Lidé během bohoslužeb dodržovali přísná nařízení – odstupy, menší počet účastníků, dezinfekce, roušky, přijímání pouze na ruku. Je také dokázané, že chrámy nepatří mezi místa, kde se lidé v Rakousku infikují. Přesto vyšla rakouská biskupská konference vládě vstříc a navrhla, že bohoslužby se v kostelích konat nebudou, aby se církev stala vzorem pro obyvatelstvo i organizace. Také zde se Rakousko od Česka liší. Jako věřící křesťan ale musím přiznat, že mi slavení bohoslužeb ve společenství dalších věřících moc chybí…

Ježíš nám přišel sdělit, že tento svět, jakkoliv je nemocný, chorý a bezmocný, jakkoliv podléhá pandemiím bakterií či virů a vůbec zlům všeho druhu, je dílem jeho Otce.

Již několik let, a letos nejvíce, od začátku šíření „corony“, ale hlavně od momentu, kdy se spoluvládnoucí stranou stala strana Zelených, se v médiích i jinde mluví o klimatických změnách zapříčiněných člověkem: o znečištěném ovzduší, znečištěné půdě, vodě a o potřebě radikální změny smýšlení, aby život na této planetě mohl fungovat i po nás, pro další generace. I v tomto je Rakousko jiné než Česko. Ale to teď nechci rozvádět…

Důvod, proč píšu o těchto smutných fenoménech dnešní doby, je zcela banální. Týkají se nás všech. My všichni jsme více či méně s touto situací konfrontováni, každý z nás si víc a víc uvědomuje vážnost situace a také potřebu vlastní angažovanosti, vlastní snahy, jak tuto těžkou situaci zvládnout, přežít, ba co víc, co konkrétně udělat pro to, aby bylo zítra na světě lépe, než je tomu dnes. A to se vůbec nezmiňuji o osobních ranách, osobním utrpení. Mnozí z nás jsou těžce nemocní, jiní zase letos ztratili někoho blízkého, drahého, jehož museli doprovodit na poslední cestě ke hrobu. Jak jen těžko je takovým lidem…

Blíží se Vánoce. Už asi každému je jasné, že budou jiné, než bývaly. Možná bez půlnoční mše, bez zpěvů koled, bez stromečku, bez dárků… A přece: Vánoce jsou přede dveřmi. Člověk potřebuje svátky, oslavy, protože se skrze ně realizuje a dobíjí energií. Co pro nás znamenají Vánoce? Jak je máme slavit, prožít v radosti, když je všechno tak pochmurné a smutné? Můžeme si zapnout televizi, kde nám od rána do večera budou defilovat obehrané, za minulé éry natočené vánoční pořady a pohádky. Můžeme poslouchat rádio šířící éterem vánoční hudbu. Ale jak ty Vánoce prožít i aktivně, aby jejich poselstvím bylo něco, co nám dodává radost a sílu, abychom toto jejich poselství a radost dokázali zprostředkovat i jiným? Nemám žádný recept a nechci také nikomu radit.

Koneckonců sám jsem uvnitř plný těchto smutných úvah a i já mám co dělat, abych tuto těžkou situaci jakžtakž zvládal. Někde v hloubi své duše ale cítím zároveň cosi, co jen stěží dokážu vysvětlit, cosi, co mi navzdory všemu dodává radosti z blížících se Vánoc. Ježíšovo narození bylo tím milníkem v existenci lidstva, který rázem změnil vše! Pohled na život na Zemi, pohled do budoucnosti, pohled na mocné tohoto světa, ale i pohled na slabé a bezmocné v tomto světě, pohled na utrpení, na přírodu, na smrt. Ano, vždy zde byli moudří a vizionářští filozofové, dobří a spravedliví panovníci, vládci, lidé dobročinní, milosrdní a plní lásky. Ježíš však – tak jak žil, co učil a co zde od jeho narození pořád zůstává a žije – vnesl do veškeré moudrosti, vizionářství a lásky k člověku ještě něco zcela jiného – nového: „Kdo mne vidí, vidí i mého otce. Já a otec jsme jedno.“

Ježíš nám přišel sdělit, že tento svět, jakkoliv je nemocný, chorý a bezmocný, jakkoliv podléhá pandemiím bakterií či virů a vůbec zlům všeho druhu, je dílem jeho Otce. Otce, který nás navzdory všemu miluje a navzdory všemu chce jen naše dobro. A pokud se dokážeme nad tímto faktem i o letošních Vánocích zamyslet a v najít nich alespoň trochu potěšení, tak zbytek už dokončí Bůh a my pak tyto požehnané svátky prožijeme radostně.

Toto vše přeji každému člověku.