Proč se těším na Vánoce

Peter Žaloudek10. 12. 2017

Vánoce jsou něčím, co přesahuje člověka, cosi, co je mnohem větší, silnější než jen touha po jídle, teple, harmonii, tradici.
Shares

Foto: Autor

Chodím a ptám se kolegů v práci i jiných lidí kolem sebe, co pro ně znamenají Vánoce a jestli se na ně těší. Nutno dodat, že žádný z nich není praktikující katolík, přestože o sobě říkají, že věří v Boha, i když nechodí do kostela, anebo věří alespoň v nějakou vyšší instanci. Ale taková je dnes doba: zkuste se i Vy zeptat lidí kolem sebe, co pro ně znamenají Vánoce a jestli se na ně těší, a zřejmě uděláte tu samou zkušenost jako já, že těch opravdových věřících katolíků potkáváme opravdu jen velice málo…

Ale Vánoce jsou přede dveřmi, a my, věřící či nevěřící, všichni o nich víme a nějak je prožijeme. A vůbec, svátky – státní, církevní, rodinné, osobní – každý z nás zná, jsou zde a je tomu tak dobře. Člověk je bytost nejenom společenská, ale také intelektuální a kulturní. Svátky všeobecně patří k životu a člověk jejich prostřednictvím relaxuje, nabíjí se pozitivní energií, prožívá a slaví je, protože to dělá dobře jak jemu, tak také oné menší či větší společnosti, ať již rodinné, či v kruhu přátel, nebo v rámci institucí a státu, ve kterém žije.

Když jsem byl malé dítě, těšil jsem se na Vánoce z mnoha důvodů: těšil jsem se na dárky, těšil jsem se na stromeček, na to, jak ho budu se sourozenci zdobit sladkostmi, křehkými koulemi, ozdobnými řetězy a svíčkami, skládat figurky do betlému, těšil jsem se na kapra (ryby jím odjakživa velice rád), těšil jsem se na sváteční, zvláštní rodinnou atmosféru, tak harmonickou, jinou a snad i krásnější než jindy. Těšil jsem se na sníh a sněhuláky, sáňkování i lyžování.

Život ale šel dál, dozrával jsem, mnohé z oněch dětských radostí již pominulo, nikdy se však nevytratilo zcela. Stalo se to spíše jakousi nostalgickou vzpomínkou, lépe řečeno jakýmsi nostalgickým imperativem slavit přes veškeré změny, dospívání, stěhování a tolikero nových a nových setkání a zkušeností, vrátit se zpátky do dětských let. Jenomže to nelze. Vzpomínky jsou dobré, je dobré se k nim vracet, pousmát se a pak za ně poděkovat, nechat je ležet tam, kde jsou, vybrat si z nich to hlavní, to podstatné, co mi dodává elixír pro život dnes, teď, když už dávno nejsem dítě.

Ptáče se nenaučí létat, dokud neopustí hnízdo a nezačne mávat křídly. Člověk se nenaučí žít, dokud sám nevykročí na cestu. Co na tom, že někdy jsou ty cesty hrbolaté, klikaté, že na nich číhají nejenom radostné cíle, ale i okamžiky napětí a nebezpečí. Život mě zavál do různých končin světa, světa reálného, ale i světa myšlenkového. Vánoce jsem tak slavil často mimo místa, kde jsem se narodil, ve světě, kde se mluví jinými jazyky, kde převládají jiné mravy, jiný způsob oslav. Byly Vánoce, které jsem prožil v Itálii, Vánoce, které jsem prožil v Rakousku, Vánoce prožité na Havaji.

Prožil jsem Vánoce bez sněhu a všeho toho, co jsem měl kdysi v dětství rád, prožil jsem Vánoce na místě, kde místo mrazu a sněhu panovalo teplo i vedro, jednou jsem se na Štědrý den procházel na mořském břehu, po kaprovi ani památka, někdy chyběl i vánoční stromeček i cukroví i dárky, koledy ani české ani slovenské se tam nezpívaly.

Ale ať již jsem ty Vánoce prožíval ve svém životě kdekoliv, vždy měly v sobě cosi krásného, nádherného, posvátného…V životě člověka – každý z nás udělal tu zkušenost – jsou okamžiky, kdy cosi člověka přesahuje, cosi, co je mnohem větší, silnější než jen touha po jídle, teple, harmonii, tradici…

Je to něco, co člověka vnitřně naplňuje, motivuje, inspiruje, dodává mu radost a hlavně naději, že všechno zlé, těžké, nepříjemné, bolestné má svůj smysl, ale také svou trvalou a věčnou protihodnotu. A Vánoce jsou pro mne právě tímto přesahujícím momentem – jsou pro mne symbolem, ale také ztělesněním lásky. Na Vánoce se narodil Ježíš Kristus. On je tím ztělesněním Boží lásky k člověku. On je tím, který dává všemu smysl, odvahu, sílu a radost, udává směr. Ať jsem Vánoce prožíval v životě kdekoliv, vždy jsem je prožíval jako svátky Boží milosti, Boží přízně udílené člověku, svátky Ježíšova narození. V životě jsem měl doposud velké štěstí v tom, že ať už jsem byl na Vánoce kdekoliv, vždy tam byl katolický kostel, vánoční mše, vánoční liturgie, zpěvy, betlém, vánoční oslavy.

Když zůstávám o Vánocích ve Vídni, patří k nim kromě jiného moje pravidelná návštěva kostelů. Vídeň je velké město s bohatou křesťanskou tradicí a oplývá množstvím kostelů. V každém z nich je betlém, a v každém jiný. Během tří vánočních dnů i po celý vánoční oktáv se vydávám na zdravotní procházky městem a s vděčností obdivuji díla našich předků, jejichž křesťanská víra vyšperkovala připomínku Ježíšova narození stavěním malých či velkých betlémů, zpěvy koled, vánoční výzdobou. To jsou mé Vánoce, na které se vždy těším. Tuto radost přeji všem, kdo budou číst tyto řádky.

Shares