Rekapitulace roku 2020

Stojí za to zde žít, stojí za to zde být i v roce 2021! Vše dobré přeji!

Konec starého a začátek nového roku jsem prožíval, byť pod vlivem korony i jiných událostí rakouské a světové společenské scény, kupodivu v optimistické náladě. Vysvětlím v následném textu.

Krátce po pádu komunismu vyšla v Čechách kniha Tomáše Halíka Ptal jsem se cest, ve které se autor zamýšlí nad obdobím čtyřicetileté izolace církví v Československu. Vyslovil zde zajímavou myšlenku, že všude se mluví jen o tom, co všechno jsme během této izolace ztratili a teď musíme dohánět, ale nikdo se nezmiňuje o tom, k čemu nám to období izolace bylo dobré, čemu jsme se naučili, v čem teď můžeme být přínosem pro jiné.

Na tuto Halíkovou myšlenku jsem si vzpomněl na prahu nového roku 2021. Připomeňme si, jak média i téměř my všichni jsme starý rok hodnotili jako zvláštní, komplikovaný, těžký, hrozně smutný… Ano, pandemie nás zasáhla zdravotně, psychicky, materiálně, ekonomicky, sociálně i omezováním svobod, atd. Ale navzdory tomu kdesi hluboko v nitru, ve skrytosti, žhne malý ohýnek, malé světélko naděje, že není všemu konec, že vše zlé se může v dobré obrátit. Troufnu se zeptat: k čemu nám může být koronavirová pandemie dobrá? Jsme schopni se z ní něčemu novému přiučit, chovat se jinak, být lepšími lidmi?

Rakouská politicko-společenská a církevní situace. S blížícím se příchodem Vánoc se rozpoutala živá debata o přijetí alespoň stovky dětí z řeckého uprchlického tábora Moria, iniciovaná mnohými svědky, kteří tam z Rakouska přivezli pomoc a alespoň krátkou dobu pomáhali řeckým úředníkům. Mohli nám podat svědectví, jaká tam vládne mizérie a psychicky neúnosná situace, když už i malé děti se pokoušejí o sebevraždu. Počínaje rakouským prezidentem Alexandrem Van de Bellen, přes představitele koaliční partaje Zelených až po opozici, všichni vyzývali premiéra Sebastiana Kurze za stranu (někdejší) křesťanské demokracie, nyní strany Türkis, aby k Vánocům obměkčil své srdce a dal souhlas k přijetí alespoň stovky dětí. K nim se přidaly také hlasy katolických a evangelických biskupů. Srdce Sebastiana Kurze zůstalo zřejmě nadále chladným, protože souhlas nevydal. Mne nyní zajímá toto: jaké je pozadí myšlení kancléře Kurze a kardinála Schönborna.

Tlak na kancléře Kurze. Rakousko, jak známo, přijalo od dob II. světové války desítky tisíc uprchlíků. Další tisíce prošly rakouskými uprchlickými tábory a status azylantů s následným přijetím jim pak umožnily jiné země. Po přijetí Rakouska do Evropské unie se zde hodně mluví o solidaritě, jednom z jejích základních pilířů. Solidarita je v EU rozhodujícím argumentem i dnes, když jsou jejími členy také další země – Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko a jiné. Jak je ale známo, tyto země ústy svých politických představitelů se na přerozdělování uprchlíků nemíní podílet. Přijímat finance a dotace z EU samozřejmě ano, na to mají prý výsostné právo (!) ale uprchlíky ne. Když nyní rakouský kancléř tvrdě pronese své NE, tak je to hlavně proto, aby si výše jmenované země uvědomily, že teď by měly lidem v nouzi pomoci i ony. Toto vědí v Rakousku všichni, neustále se o tom píše i mluví. Přesto ale mnozí namítají, že když jde o konání dobra, musí jít stranou osobní výhrady či výmluvy typu: „Jiní to nedělají, tak proč to mám dělat já?“ Dobro se nedělá proto, aby nás jiní chválili. Dobro se dělá pro svou samou podstatu – protože je to dobro.

Vize kardinála Schönborna. Na Štědrý den promluvil v televizi a v rozhlase kardinál Schönborn. I on vyzval kancléře Kurze ke změně názoru a k přijetí uprchlických dětí: „Die Politik darf nicht das letzte Wort haben. Es ist die Menschlichkeit, die über die Politik steht, die uns zum Handeln ruft (Politika nesmí mít poslední slovo. Je to lidskost, která stojí nad politikou a která nás vyzývá k činu.)

Angela Merkelová a otázka svědomí. V době pandemie probíhají snad ve všech zemích průzkumy preferencí občanů týkající se vlády či konkrétních vládních činitelů. Někde lidé vládu kritizují, hodnotí její členy, někde ministři odstupují. Jinde politické preference stoupají. Politikem, který se i v této komplikované době těší dokonce i razantně rostoucím sympatiím, je v Evropě snad již bezkonkurenční Angela Merkelová, a to navzdory tomu, že epidemiologická opatření jsou v Německu mnohem přísnější než třeba v Rakousku, natož v Česku. Sám jsem ji mnohokrát slyšel promlouvat k národu, vyzývat občany k vytrvalosti v zachovávání přísných omezujících opatření. Musím s uznáním říci, že přesně tak si představuji vrcholného politika, který s nadhledem, rozvahou a moudrostí dovede věci lidem vysvětlit, lidi potěšit a povzbudit je v jejich nelehké situaci. Myslím, že tato krize ukázala naše silné i slabé stránky a prověřila pravdivost a věrohodnost nás samých, politické a vládní představitele nevyjímaje. Dnes je již evidentní, že mnozí z těch „tam nahoře“ totálně selhali: nedozráli emocionálně, intelektuálně, ani lidsky – a už vůbec ne jako vůdčí osobnosti.

Vím, jak se dívá veřejnost v České republice, na Slovensku či v Polsku, ovlivněná jak některými politiky, zvláště bývalého prezidenta Klause, ale i nynějšího Zemana, tak také nerozvážností médií, na osobnost Angely Merkelové. Myslím, že tyto společnosti setrvávají v omylu. Popularita Angely Merkelové v Německu a v západní části EU neklesla ani po tom, co u příležitosti pátého výročí přijetí miliónu uprchlíků v Německu v médiích pronesla, že svého tehdejšího rozhodnutí nelituje a že stejně by se v podobné situaci zachovala i dnes.

Osobnosti starého, ale i nového roku. Papež František, kardinál Schönborn, Angela Merkelová a mnozí jim podobní již vešli do dějin jako osobnosti, které rozpoznaly znamení doby, jednu z největších nemocí dnešního času – uprchlickou krizi. „Jedna věc je o této krizi mluvit, druhou věcí je řešit ji na ‚místě činu‘ – finanční pomocí. V lepším případě zabránit tomu, aby lidé ze své vlasti za svízelných podmínek museli utíkat, v tom horším případě posílat alespoň dary pro uprchlíky do uprchlických táborů (stany, deky apod.) Třetím řešením je přijmout tyto lidi, když už jim jde opravdu o holý život, do své společnosti, umožnit jim civilizovaně žít, bydlet, studovat, pracovat, stát se plnohodnotnými bytostmi“. I toto jsou slova kardinála Schönborna z jeho vystoupení na Štědrý den, ne moje, já je jen rád opakuji.

A tak mi nezbývá zakončit starý rok 2020 tím, s čím budeme konfrontováni i v roce 2021. Budeme zde nadále mít krizi zdravotní, tj. pandemii COVIDu19, budeme zde mít krizi klimatickou, kterou dnes OSN považuje již za mnohem horší, než je zmíněná pandemie, a budeme zde mít i krizi uprchlickou. Oproti roku starému máme ale jednu výhodu: dnes již víme mnohem zřetelněji, jak životně důležité je tyto krize konečně začít řešit. Výmluvy na to či ono, čekání, že někdo jiný to za nás rozhodne, to už nebude fungovat. A nebude fungovat ani útěk do různých konspiračních teorií, bagatelizování, pseudokřesťanského populistického politikaření, že přijmeme jen křesťany, nikoliv muslimy či jiné skupiny lidí, atd. Nový rok vidím jako Boží šanci k tomu, abychom se stali lepšími lidmi. A to je velká věc. Stojí za to žít, stojí za to zde být!

Vše dobré přeje Petr Žaloudek, Vídeň, konec roku 2020