State of disaster…

Honolulský deník Star Advertiser, 11. 5. 2018 o lávou poničené Puně na ostrově Havaj

Havajské ostrovy jsem navštívil v průběhu let celkem šestnáctkrát. Mám to štěstí, že tam znám několik lidí: dva příbuzné, někdejšího spolužáka – přítele z dob mých studií v Římě, a mám tam také přátele, se kterými jsem se seznámil v letech 1997 až 2005, když jsem zde osmkrát pobýval a pracoval na knize o malomocných a P. Damiánovi. Od té doby se cíle mé cesty na Havaj zredukovaly na tři místa: absolvuji návštěvu lidí přežívajících v kolonii na ostrově Molokai, setkám se se svými přáteli v Honolulu a nezapomenu navštívit také své příbuzné na Big Islandu.
Tam, jak známo, již po celá léta probíhá aktivní sopečná činnost. Ze sopek Kilauea a Puu’Oo bez přestání vystřikuje láva a odtéká do oceánu. Obhlídku těchto vulkánů jsem při každém svém pobytu považoval za téměř jakousi povinnost, která se musí vykonat, neboť je to neobvyklá, výjimečná a pro mne fascinující vulkanická záležitost. Ve své knize AINA HEMOLELE popisuji v jedné kapitole impozantní atmosféru lávy mířící do oceánu. Při každé návštěvě Big Islandu zajedu pravidelně do Volcano parku nejenom během dne, ale také v noci, už po 4. hodině ranní před svítáním, abych si tam bez přítomnosti turistů mohl vychutnat pohled na bublající, a chvílemi vystřikující lávu, jak svou ohnivě rudou barvou prozařuje tmavou noc. Vždy to byly neopakovatelné zážitky, jedny z nejmocnějších, jaké jsem kdy na Havaji prožil. Havajská bohyně Pele je neodmyslitelnou součástí havajské historie. Katoličtí misionáři, včetně P. Damiána, který před příchodem na Molokai v roce 1873 působil nejdříve 9 let právě zde na Big Islandu v oblasti Puna, tvrdě bojovali proti pohanským zvykům Havajců, kteří ze strachu před bohyní Pele házeli své prvorozené děti do kráteru sopky, aby si ji usmířili. Tento zvyk se samozřejmě již dávno nectí, ale respekt a víra, že bohyně Pele opravdu existuje, dodnes nevymřely. A nezemřely ani teď, když zemětřesení a erupce sopek Kilauea a Puu’Oo zasáhly celou Punu, hlavně v oblasti Leilani. Stalo se tak ve čtvrtek 3. května 2018 krátce po 16. hodině.
Já jsem na Big Island přiletěl o dva dny dříve, v úterý 1. května. Z Hila do nedaleké Pahoy jsem se dostal vypůjčeným autem asi za 40 minut. Můj příbuzný Jan, žijící na Havaji již více než 50 let, na mne čekal s uvítací větou: „Cítíš, jak se chvěje zem?“ V autě jsem popravdě nic nezaregistroval, ale hned po krátkém pobytu na jeho pozemku jsem zemětřesení opravdu ucítil. Nepřikládali jsme tomu velký význam, protože zemětřesení jsou zde opravdu častým jevem. Horší to ale bylo v noci. Na tu noc z prvního na druhého května do smrti nezapomenu. Země se otřásala téměř nepřetržitě. Z polic a regálů padaly na podlahu věci. Ani já, ani Jan jsme strachy nespali. Janův příbytek je zcela jednoduchý a skromný, celý ze dřeva, žádná betonová či železná konstrukce, takže jsme věděli, že i kdyby dům spadl, nemělo by se nám nic stát. Spíše jsme se obávali pádu několika obrovských stromů manga a avokáda, jakož i velkých palem, které tam kdysi před léty zasadil. Báli jsme se, že by mohly spadnout na dům a ohrozit tak naše životy, anebo zničit naše dvě auta. Na nějakou erupci lávy jsme v oněch chvílích ani nepomysleli.

Od rána informovalo havajské rádio o zemětřeseních, o obrovském proudu pomalu tekoucího magmatu v hlubokém podzemí, ale o erupci nepadlo ani slovo. Láva teče v této oblasti v podzemí ve dvou obrovských tunelech již od nepaměti. Poslední ohrožení lávou vytékající na povrch se událo před dvěma lety, když láva ze sopky Puu’Oo vytryskla na povrch a tekla po zalesněném terénu směrem na Pahou. I tenkrát jsem u toho byl. Vzpomínám, že část Pahoy museli tehdy preventivně evakuovat a chystali velké plány na uzavření silnic, avšak láva se náhle těsně u Pahoy zastavila, erupce ustala, všechno se zklidnilo a lidé se směli vrátit do svých domovů.
Ve středu 2. května zemětřesení ubývalo, noc z druhého na třetího května byla mnohem klidnější a zdálo se, že se vše zklidní. Ve čtvrtek ráno havajský rozhlas potvrdil zmírnění zemětřesení, avšak zároveň informoval o tom, že v důsledku enormní erupce výše položené sopky Kilauey došlo mezi ní a níže položenou sopkou Puu’Oo k obrovskému přetlaku magmatu, zdi mezi oběma tunely se protrhly a došlo k soutoku lávových proudů, podobně jako když se u Děvína spojí řeka Morava s Dunajem a najednou je to mnohem silnější tok. V rádiu varovali, že se neví, co tento obrovský tok tekoucího magmatu způsobí, ale že se neočekává erupce, že spíše vše nadále poteče uvnitř země směrem do oceánu. A tak jsme se, uklidnění těmito zprávami, vydali s Honzou do Hila. Honza tam měl v poledne termín u zubaře a ještě něco dalšího, zatímco já jsem pokračoval svým autem dál, na místa v oblasti Hamakua cost, která mám na tomto ostrově rád: do historického městečka Honokaa, Akkaka Falls, a také do Laupahoehoe, které v roce 1946 zničila vlna tsunami a dnes tam pomník u oceánu připomíná oběti oné tragédie…
Asi po 14. hodině odpoledne jsem vyrazil zpátky k Honzovi do Pahoy. Dlouhá rána a podvečery mám u něho vždycky rád, protože jsou absolutně výjimečné a zcela jiné než ty, jaké znám v civilizovaném světě Vídně a Evropy vůbec. Honza je důchodce, ale je také, jak říkává, víc než polovinou své bytosti Havajcem. Ti, jak známo, nikam nepospíchají, na všechno si nechávají klid a čas, ostatně jejich rčení Hang loose je světoznámé. Honza je i člověkem zvyklým na přírodu, včetně toho, co mu příroda nabízí ke stravování. A v jeho malém ráji na Havaji mu toho nabízí hodně: táro, pak banány různých druhů a chuti, které na svém pozemku pěstuje (dávají mu obživu a také je prodává), dále pak nesmírně chutné a výživné papaje, o jakých se nám v Evropě nemůže ani zdát, vajíčka od jeho zdravých, krásných slepic, které se z 90 procent uživí samy plody, brouky, červy a rostlinami Honzovy džungle, takže jen zbylých 10 procent tvoří kupované obilí či jiná jídla. Občas poskytnou také vynikající slepičí maso… Kolik jen slepičích polévek jsme během mých pobytů snědli! A věřte mi, když sníte takovou slepici, jejíž maso chutná skoro jako maso divoce žijícího bažanta, tak vás přejde chuť na maso evropských slepic, které jsou chovány ve velkodrůbežárnách bez pohybu v přírodě a zdravé přirozené výživy.

A tak jsem chtěl být nejpozději v 16. hodin u něho, abychom si v klidu připravili nějakou večeři z toho, co jeho dům dal a při tom si vychutnali atmosféru pozvolna zapadajícího slunce nad džunglí… Cestou jsem měl v autě puštěnou stanici havajského rádia, která nejenomže vysílá místní zprávy, ale také celý den hraje jen havajskou hudbu, kterou mám rád. Podle zpráv se všechno zdálo být v pořádku, víceméně jen opakovali to, co řekli už ráno, že je v pohybu obrovská masa lávy, ale že neočekávají její erupci na povrch. Projel jsem poklidnou Pahou, ve které jsem se zastavil jen v obchodě, kde během svých pobytů kupuji kvalitní kalifornské víno, které pak s Honzou vpodvečer s chutí vypijeme. Krátce po 16. hodině jsem přijel na křižovatku ulic Kahukai a Leilani. Z tohoto místa je to k Honzovi už jen asi 300 metrů. Přes ulici Leilani byla natažená červená páska a stáli tam dva policajti, za páskou se pohybovalo několik policejních aut s blikajícími světly a velký požární vůz. Z tohoto místa je to mírně do kopce. Honzův pozemek je vlastně malý, před stovkami let vyschlý vrchol jedné části malého kráteru. Dnes ale běžný člověk nepozná, že to byl kdysi kráter. Mrtvá, dávno ztvrdlá láva je velice úrodnou půdou, celé to místo je porostlé bujnou vegetací, okrasnými keři, ovocnými stromy, palmami a především banánovníky. Jeden z policistů mne zastavil a řekl mi, že nemohu jet dál, že kousek za kopcem vystřikují fontány lávy, hrozí další erupce, že je nařízená přísná evakuace celé čtvrti Leilani. Dal jsem se do přemlouvání, aby mne vpustil dál, že chci jen na ten malý kopeček, že tam bydlí můj příbuzný, že jsem u něho na návštěvě a mám tam věci… Vtom už vidím, jak Honza jede autem dolů směrem ke mně. Zastavil se u vstupu na pozemek svého souseda, vystoupil a pokračoval pěšky. Ukazuji rukou na něho a uprošuji policajta, aby mě pustil alespoň k němu. A policista opravdu zvedl pásek a nechal mě k němu dojet. Honza se potěšil, když mne uviděl, protože nevěděl, co se mnou je, kde jsem a kde se setkáme, když jsme byli každý jinde a já na Havaji telefon nepoužívám. Celý vyděšený mi jen potvrdil to, co mi předtím už řekl policajt: „Nedovedeš si představit, jak to za mnou vybuchuje, jak tam stříká láva a hlavně jak to příšerně páchne po síře. Musíme prchat odsud!“

Leilani je v havajském pojetí cosi jako kousek nebe na zemi: Lei znamená věneček barevných, voňavých květů, lani značí nebe. Na všech havajských ostrovech jsou části zvané Leilani, ve všech havajských městech, i v Honolulu, jsou ulice takto pojmenované. Leilani v Puně u Pahoy, kde bydlí i Honza, je nádherný lesopark, ve kterém žije v přibližně osmi stovkách domů asi 2000 lidí. Čtvrť je rozparcelovaná na čtverce či obdélníky, všechna místa jsou pospojována sítí asfaltových silnic, vodovodem, a obrovské sloupy rozvádějí elektrický proud. Celá tato nádherná část se stala náhle jakýmsi ostrovem plovoucím na moři lávy. Na všech místech, kde je zemská kůra tenčí, denně exploduje láva. Od 3. května až dodneška, kdy tento text píši, se země otevřela na 23 místech, ze kterých srší láva. Enormní výbuchy, erupce a zemětřesení zpřetínaly silnice a celé Leilani na tisících míst. Všude, kam jen oko dohlédne, zejí obrovské, nebezpečné škvíry, ze kterých vycházejí jedovaté sloučeniny různých sirných plynů. Nebe se najednou stalo peklem…

Psáno 22. května 2018 na cestě v letadle z Havaje do Evropy.