Teď je na nás … aneb

... co nás čeká a nemine

foto: Ernst Ulrich von Weizsäcker, vědec, ekologický aktivista a politik

Zaslechl jsem v rádiu živě vysílaný rozhovor, který mne nesmírně zaujal. Týkal se ekologie, životního prostředí, oteplování a klimatických změn. Oproti jiným rozhovorům a zprávám na toto téma nezněl příliš katastroficky, hrůzostrašně ani beznadějně. Možná to bylo tím, kdo hovořil. Politik, člověk nesmírně vzácný, výjimečného a všestranného vzdělání. Onen rozhovor mi nešel z hlavy, až jsem si v rakouském rozhlasu objednal jeho kopii. Mnohokrát jsem jej poslouchal, a nakonec vybral následující pasáže.

Ernst Ulrich von Weizsäcker (1939) má to štěstí, že pochází z výjimečné, velmi nevšední rodiny vědců a myslitelů. Jeho otec Karl Friedrich von Weizsäcker byl jedním z nejznámějších fyziků a filozofů 20. století. Bratr Karl Christian je rovněž renomovaným vědcem, strýc Richard byl prvním prezidentem znovusjednoceného Německa. Být členem tak významné rodiny intelektuálů znamená pro Ernsta Ulricha neustálou inspiraci, radost a svobodu. Již jako mladík věděl, co bude studovat: biologii a přírodní vědy. Nejdřív ale vystudoval fyziku. Když se začátkem 70. let minulého století angažoval v kampani proti používání biologických zbraní, vysloužil si titul „Humanökologe“ – zastánce humánní ekologie, což byl tehdy nový vědecký obor. Z tohoto období pochází také jeho první publikace Die Grenzen des Wachstums (Hranice ekonomického rozvoje).

V konfrontaci s extrémní bídou v mnoha zemích světa se stala objektem jeho zkoumání ekologická otázka, jejíž zodpovězení souvisí s budoucností každého z nás. Jako univerzitní profesor a ředitel Institutu pro politiku životního prostředí v Bonnu byl jmenován prezidentem Wuppertalského institutu pro klima, životní prostředí a energii, v letech 1995–2005 se jako člen německého Bundestagu (parlamentu) podílel na řešení otázky životního prostředí v Německu. Dnes je Ernst Ulrich von Weizsäcker jedním z nejvýznamnějších intelektuálů – aktivistů v oblasti životního prostředí na celé zeměkouli, a navzdory smutným a pesimistickým výzvám této doby vidí sociální, hospodářskou a ekologicky trvale udržitelnou budoucnost lidí jako realizovatelnou. Je tedy stále optimistou. Řešení současné sociálně-ekologické otázky (krize) vidí ve zcela nové osvětě, ve zcela novém přístupu, a hlavně v nekompromisní, bezpodmínečné vůli chtít něco zásadního změnit a začít co nejrychleji žít jinak než doposud.

V roce 1992, tedy 20 let po publikování práce Hranice ekonomického rozvoje se zúčastnil jako zástupce německé vlády celosvětového sympozia o ekologii a životním prostředí v Riu de Janeiro. Hlavní myšlenkou této konference bylo, že „sociální“ nelze zcela oddělit od „ekologického“, že obé spolu souvisí, ačkoliv by se měl na ekologii klást trochu větší důraz než na téma sociální. Deset let nato se zúčastnil mezinárodní konference v Johannesburgu a v roce 2012 jednání Greeneconomy (EU + 20 dalších zemí). Na dotaz redaktora, nevidí-li propast mezi rétorikou a úmysly konferencí na jedné straně a realizací příslušných usnesení na straně druhé, odpověděl Weizsäcker:

„Ano, samozřejmě, na konferencích se toho namluví hodně. Navzdory tomu jsou tyto konference nesmírně, opakuji, nesmírně důležité. Je to vlastně protiprogram k tomu, co hlásá současný americký prezident Donald Trump, když tvrdí, že země stojí permanentně proti sobě v nepřátelské rivalitě. Toto je jeden z důvodů, proč potřebujeme OSN, aby bylo takové sprosté, bojové žvanění na mezinárodních konferencích eliminováno. Začátkem 70. let se začalo na celosvětové úrovni poprvé vážně diskutovat o životním prostředí, krátce nato přijala EU několik závažných rozhodnutí a směrnic, a je nutno dodat, že díky tomu se udělalo v Evropě hodně dobrého. Ale celosvětově to bylo málo. Především v rozvojových zemích, kde se začalo říkat, že životní prostředí je jen pro bohaté, nikoliv pro chudé. Indická premiérka Indíra Gándhíová v roce 1972 tvrdila: ,Poverty is the biggest poluter’ (Největším zdrojem znečisťování je chudoba). Myslela tím, že nákladnou ochranu přírody si mohou dovolit jen bohatí, chudí ne, a že tedy musíme dělat všechno pro to, aby se chudí stali bohatými, a svět pak bude v pořádku. Důsledkem všeobecného růstu je ale to, že stále více produkujeme, stále více se blížíme k horní hranici ekonomického růstu, a tedy i ke konfliktu s ekologií. V roce 1992 byl největším sporným bodem jednání na konferenci v Riu konflikt mezi ekonomickým růstem a razantně narůstající lidskou populací na jedné straně a stabilitou životního prostředí na straně druhé. Mnozí tenkrát tvrdili, že nedá-li se tento konflikt řešit, nedostaneme se dál. Avšak tento konflikt se musí překonat! To pak vyústilo v tzv. green economy, zelenou ekonomiku, která se stala hlavním mottem konference o 20 let později, opět v Riu de Janeiro. V závěrečném dokumentu se pak píše, že investice dvou procent celosvětového hrubého zisku již může garantovat podstatný krok k takové sociálně ekonomické transformaci, která produkuje menší množství škodlivého CO2 v ovzduší, efektivnější a ekologičtější hospodářství apod.“

Výsledek jednání v Riu přiměl Weizsäckera k dalšímu přemýšlení a sepsání publikace Faktor Fünf v roce 2010. Dospěl k závěru, že při rozumné a ekologické investici by dnes stačilo použít jen jednu pětinu energie či ropy na to, abychom si udrželi stejnou úroveň blahobytu, na jaký jsme dosud byli zvyklí. Otázka ale zní, jak se bude takto získaný blahobyt odlišovat od toho, co si dnes pod blahobytem (se samozřejmostí) představujeme. Weizsäcker říká, že měl na mysli tradiční pojem blahobytu: „Pod lupu jsme si vzali čtyři nejdůležitější sloupy dnešního hospodářství: stavebnictví (domy, továrny, silnice, obchody), dopravu, průmysl a zemědělství. U každého z nich jsme museli konstatovat, že jejich cílem je větší blahobyt. Pak jsme se ale zamýšleli nad tím, kolik energie potřebujeme, např. pro bydlení někde na severu Evropy v zimě. Dřívější stavební průmysl byl z dnešního pohledu katastrofální. Jedná se o stavební filozofii z 50. a 60. let minulého století. Tehdy nestála energie prakticky nic a na produkci tepla se používaly gigantické, enormní topné výkony. Pak se ale začaly budovat tzv. pasivní domy (Německo bylo první), u kterých je dnes spotřeba energie zhruba desetkrát menší, a přitom je v těchto domech příjemné teplo. My si dnes myslíme, že produkujeme efektivněji a šetrněji k přírodě, ale je to omyl, klameme sami sebe. Napříč politickými stranami ve všech zemích pořád ještě na prvním místě platí: Wachstum, Wachstum, Wachstum – růst, růst, růst. Pořád víc a lépe. A zde je obrovský problém, protože často to nebývá v souladu s přírodou a živočichy, s kvalitou ovzduší, země a vody. Zelená ekonomie mluví o tzv. rebound efektu – když narůst odčerpávání přírodních zdrojů není v souladu s klesající mírou užívání věcí zhotovených z těchto zdrojů. Jinými slovy, růst má být natolik v souladu s přírodou, aby ji nejenom nepoškodil, nedrancoval, ale aby se její vitální a životodárná funkce znovu obnovila. Pořád více se mluví o obnovitelných zdrojích energie. Jenže to se neděje. Při neustálém ekonomickém růstu není výsledkem stabilní spokojenost, ale výsledek růstu je okamžitě sežrán (Weizsäcker použil slovo gefressen) novým a novým konzumismem, jsme stále nespokojeni a chceme ještě víc. A toto není vedlejší produkt politiky, to je Absicht – úmysl – ekonomů a politiků všech zemí světa.“

Redaktor pak položil otázku: „Nyní jste pojmenoval všechny důležité problémy dnešní doby: vymíraní různých živočichů vlivem člověka, klimatické změny, nešetrné, brutální zacházení s přírodními zdroji, odlesňování kvůli pěstování sóji či jiných velkoplošných monokultur, extrémní chudoba atd. Váš seznam současných problémů lidstva je nekonečné dlouhý. Navzdory všem těmto hrůzostrašným scénářům patříte mezi optimisty. Jak je to možné, co je zdrojem vašeho optimismu?“

Weizsäcker: „Studoval jsem přírodní vědy. A v oblasti přírodních věd se učíme, jak je možné vyřešit nějaký konkrétní, evidentní problém. Když např. vidím, že půda má stále horší a horší kvalitu, protože do ní cpeme gigantické množství agrárních chemikálií, tak říkám: takhle to nejde; jestliže chceme produkovat zdravé rostliny, musíme přestat cpát chemikálie do země a najít lepší, přirozenější způsob. A to je z přírodovědeckého pohledu možné. Je-li tedy některý přírodovědec pesimistou, tak mu zřejmě něco chybí nebo špatně vidí. Já doufám, že vidím dobře a chci dělat všechno pro to, aby příroda vypadala zdravěji.“

Redaktor nadhodil otázku ohledně všech jeho titulů a aktivit, počínaje biologií a fyzikou, ale i jeho působením jako ekologa, ochránce přírody, profesora, pedagoga, publicisty, politika, a pak se ho zeptal, jestli se mu po všech těch zkušenostech, které má, nezdá, že politikové myslí v příliš krátkém horizontu. Chtějí, aby se dnešním lidem, nanejvýš ještě jejich dětem, vedlo dobře hned, ale už se nezamýšlejí nad celkovým dopadem a nad tím, co opravdu bude zítra či pozítří, a či ještě vůbec bude možný život na Zemi pro další generace.

Weizsäcker:

„Ano, myslím, že za posledních pět let se to hodně zhoršilo. Když jsem byl před 50 lety mladým studentem a vstoupil do sociálně demokratické strany, úkolem politiky byla skutečně langfristig, tedy dlouhodobá orientace. Když jsme začali budovat válkou zničené Německo, měli jsme před sebou nový a hlavně dlouhodobý model budoucího Německa. A tehdy jsme kromě pomoci zničeným zemím objevili např. pomoc chudým či rozvojovým zemím jako zcela nové téma, a byli jsme tím nadšeni. Tehdy byla politika opravdu mnohem racionálnější a měla vizi dlouhodobé orientace. V posledních pěti letech se v politice pod vlivem facebooku, twitteru a sociálních médií vůbec začalo šířit něco jako Wutverbreitung, tj. šíření zuřivosti. Existuje empirická studie, že šíření zloby, nenávisti a ničení se šíří čtyřikrát rychleji než šíření rozumových argumentů. A tak se nemůžeme divit, že politika je najednou plná nenávisti. A to vše pod vlivem sociálních médií. Jenže toto nejsou pro mne žádná sociální média, ale asociální média! A proti tomu musíme obsahově a politicky argumentovat. Musíme si uvědomit, že dnešní populismus s jeho nenávistnými komponenty je vlastně antipolitika. Dobrá ekonomie je míněná také langfristig, tj. dlouhodobě. Po roce 1990, po pádu berlínské zdi a rozpadu Sovětského svazu, se koncept západní ekonomiky dramaticky proměnil, a to ke špatnému, směrem ke Kurzsichtigkeit (krátkozrakosti). Předtím, když ještě existoval ten „zlý komunismus“, bylo v zájmu kapitálu bohatých angažovat se pro stát a platilo, že daně se poctivě rozdělují mezi bohaté i chudé. Bohatí to sice neradi akceptovali, ale nebránili se tomu, protože stát byl jakýmsi „garantem“ odpůrců komunismu. Když ale komunismus skončil, neměli najednou žádný důvod být solidární se státem, a začali stát směrovat ke Kurzsichtigkeit, tj. ke snižování daní pro bohaté, odbourávání sociálních jistot atd. Stát, který byl jakýmsi garantem proti komunistické ideologii, se najednou stal nepřítelem, protože chce rozdělovat daně spravedlivě jak bohatým, tak chudým. A nejvíce absurdní je to, že lid, ta obrovská masa, viní stát spíš než kapitál. Nenávist vůči státu je dnes trvalé téma u všech populistů. Proto je tak nutné vrátit se k racionálnímu myšlení a začít si obnovovat znalosti z historie.“

Na otázku redaktora, co dělat, jak se zachovat k zemím, které sice podepsaly závěry ekologických kongresů, čímž se zavázaly aktivně bojovat za zlepšení životního prostředí a dodržování stanovených limitů např. pro produkci CO2 apod., ale ve skutečnosti pro to nic nedělají, případně není možné je kontrolovat či právně za to postihnout, odpověděl velice rázně: „Musí se najít mechanismy kontroly a jedním z nich by měla být zásada: Cooperation and Cohabitation (spolupráce a spolužití). Na této zemi jsme všichni vázáni povinností spolupráce jednoho s druhým, jedné země s druhou – a zároveň si musíme uvědomit, že Země je domovem nás všech. Proto navrhuji, aby u vlády každého státu byl povinně vytvořen nový úřad, ministerstvo pro ochranu životního prostředí, které bude zároveň povinno vypracovat takový program ochrany, který bude přesahovat hranice té které země a navrhne v něm plán spolupráce se sousedními zeměmi. Tím budou všechny státy donuceny dělat něco pro ochranu životního prostředí a zároveň se každá země stane jakýmsi kontrolním mechanismem.“

Poslední bod rozhovoru se týkal nového pojmu, tzv. osvícenství po roce 2000.

První osvícenství bylo osvobozením od středověkého myšlení, feudalismu, závislostí, zkornatění, strnulosti a v konečném důsledku také od zhloupnutí. A mělo jednu komponentu, především na německém území, tzv. utilitarismus, Nützlichkeit (prospěšnost, užitečnost). Jinými slovy, jaký budu mít z toho já nebo moje země zisk, prospěch. Když se dnes budeme dívat např. na politiku klimatu utilitaristicky, výsledek bude vždy špatný. Když ale nad tím budeme déle poctivě uvažovat, přijdeme k racionálnímu pohledu nebo k něčemu, čemu já říkám balanc. Užitečnost sama o sobě, tj. jen můj osobní prospěch – to je z krátkodobého hlediska možná dobrá vize, ale z dlouhodobého pohledu je to vize přímo idiotská. Ratio a balanc. Říkáme, že kultura Západu je ve své podstatě založená na racionálně utilitaristické tvrdošíjnosti. Naproti tomu ve východních civilizacích je balanc cosi běžného, samozřejmého. Západní tvrdošíjnost netoleruje, že každý názor na případ, o kterém se právě mluví, může obsahovat také kousek pravdy. Když jsme na Západě svědky nějaké hádky, třeba politicky laděné, automaticky reagujeme: ten jeden má pravdu, ten druhý ne. Ten, kdo má pravdu, ten musí zvítězit, ten druhý se musí stáhnout a podřídit, a jedině tak se dopracujeme k pravdě. Když ale přiblížíme stejnou hádku člověku v Japonsku, Číně či Koreji, řekne, že pravdu mají oba. A s tímto tvrzením mají ve většině případů také pravdu. A tak už jen existence samotného faktu, že dvě navzájem si odporující téze mohou každá v sobě obsahovat kus pravdy, je pro mne znamením nového osvícenství. To není neracionální, ale vyváženě racionální.

Leere und volle Welt, tj. prázdný a plný svět. V 18. století, v době Emanuela Kanta, jsme měli prázdný svět. Na světě žila méně než jedna miliarda lidí a nepředstavitelně obrovský prostor zaujímala rozsáhlá příroda. Dnes žije na světě 7,6 miliardy lidí a příroda nejenže nepovyrostla, ale právě naopak, náramně se zmenšila a je dokonce ve značné míře zcela zplundrovaná. To je realita plného světa. Když jsi chtěl mít v prázdném světě více ryb, co jsi udělal? Velice jednoduché: víc sítí, víc udic, a měl jsi ryb, kolik jsi jen chtěl. A co musíš udělat dnes, když chceš mít dostatek ryb v plném světě? Dnes je tu zcela jiné řešení: dnes se musí označit místa přísných zákazů výlovu ryb, jinak se zruinuje i ten poslední zbytek ještě existujících ryb. V plném světě tedy musíš udělat téměř pravý opak toho, co by člověk dělal v prázdném světe. To je jen jeden příklad. Ale jsou stovky jiných příkladů, jak se člověk dneška musí chovat zcela jinak než kdysi, chce-li přežít. Musíme změnit nejenom myšlenkové pochody, ale i své instinkty. Ano, i naše instinkty, to vše pochází z prázdného světa. Přežili jen silní. Dnes ale, nenaučíme-li se umění spolužití (cohabitation), tak nepřežijeme. Podobně kdysi vznikla v prázdném světě i všechna náboženství. Již ve Starém zákoně stojí, že člověk si má podmanit celou zemi. To je z doby prázdného světa. V plném světě se musíme naučit myslet jinak. Podobně vznikly v prázdném světě všechny jazyky a jejich gramatiky. V dnešním, plném světě se musíme pravděpodobně naučit spolu komunikovat jinak. Třeba bude trvat sto let, než se to naučíme, podobně jako nám to trvalo v 18. století, než se nám dostalo osvícenství do krve. Pak ale říkáme: přece teď nemůžeme čekat dalších sto let, než se to nové osvícenství stane součástí našeho myšlení a konání. Ano, musíme jednat již teď, a sice ve směru k plnému světu, hlavně abychom udrželi mír. Jenže s dnešními politickými proudy je to téměř nemožné… Realita lidí a života dnes je spíše smutná než optimistická. Z mnohatisícileté historie lidstva víme, že lidé, žel, se doposud nikdy nepoučili, leda až z katastrof, které se staly. To je obrovská, nepopiratelná tragédie. Ale mým mottem, a mottem mnoha lidí je zviditelňovat a cítit již teď to, co vede ke katastrofám, dlouho předtím, než by k nim mohlo dojít, abychom mohli včas vyvinout protiopatření a aby tak ke katastrofám nedošlo. A tyto recepty musíme popularizovat, tak, aby našly odezvu u lidí, aby nám věřili a aby přestali věřit všem těm krátkozrakým populistům. A protože již teď chceme kráčet vstříc problémům s optimismem a nečekat, že to za nás v následujícím století bude dělat někdo jiný, proto jsem optimistou, jak jsem to napsal i ve své poslední knize Wir sind dran (2017). Ten titul lze vysvětlit dvojím způsobem. Optimisticky: Teď je na nás… aby byl svět lepším, a budeme pro to něco hned teď dělat. Ale dá se to vysvětlovat i pesimisticky: Teď nás to již čeká a nemine …, to je konec… – smutný konec, protože jsem nedělal nic a nechával vše jen na ostatních, takže teď mám to, co jsem nikdy nechtěl mít. Já jsem ale optimista a název jsem vybral úmyslně dvojsmyslný, aby si každý uvědomil, že dnes již jiné cesty není: buď se vydáme na cestu optimistického zítřka, nebo půjdeme cestou do záhuby…“

Peter Žaloudek zpracoval podle rozhlasového interview:

Ernst Ulrich von Weizsäcker im Gespräch mit Andreas Obrecht, ORF, Radio Ö1, 4. října 2018

(03.01.2019)