Třicáté výročí pádu diktatury estébáckého komunismu

„Byl hrozný tento stát, když zakázali psát a zakázali zpívat“

„Byl hrozný tento stát, když zakázali psát a zakázali zpívat,“ zní slova známé Krylovy písně.

Komunismus, to nebyly jen šílené monstrprocesy, v nichž odsoudili k smrti Miladu Horákovou a jiné nevinné lidi, další zavírali do vězení, jiným nedovolili studovat a dělat, co by oni sami chtěli, k čemu měli talent a schopnosti.  Komunizmus to byla hlavně dezinformace, lež a lámání  lidských charakterů. Nejvýraznějším důkazem zrůdnosti onoho režimu je případ Karla Kryla. Ve Vídni jsem členem česky mluvícího literárního kroužku, který k letošnímu výročí tzv. „Pádu komunizmu“ připravil literárně-hudební pásmo  o životě a díle Karla Kryla. Ve zmíněném pásmu tvoří asi dvě třetiny jeho vlastní texty a hudba, a jedna třetina je věnována popisu období, ve kterém žil, aby bylo zřejmé, kdo Karel Kryl byl a proč psal a tvořil právě tak, jak to pamatujeme.

Jedním z hlavních znaků oné doby bylo období tzv. „normalizace“, kdy po odstavení Alexandra Dubčeka z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ ho nahradil a poté nastoupil do funkce prezidenta Gustáv Husák (Kryl to skvěle popsal v básni Rakovina – „…dnes krále popravili, ať žije král“). Dubček skončil 1969, Husák začal prezidentovat 1975

Kryl nevěřil v socialismus s lidskou tváří, nevěřil, že by staré struktury mohly nastolit demokracii a zcela jiný systém žití. Nevěřil tomu v roce 1968 a nevěřil tomu ani v roce 1990, když Václav Havel řekl „nebudeme jako oni“ a nepřímo tím stanovil cestu zapomnění, cestu promlčování zločinů komunismu, když toleroval vládu komunisty Mariána Čalfy a dalších komunistů, ať už těch, co jimi zůstali, nebo těch, kteří jen převlékli kabáty, aby mohli zůstat u moci a aby se nikdo nepitval v jejich zločiny poskvrněné minulosti. Vojtěch Klimt, autor Krylova nejobsáhlejšího a bezkonkurenčně nejlepšího životopisu, to sumarizuje Krylovými slovy: „Po vinných ani slechu. Sametem se dá krásně škrtit a dusit. A do sametu se koneckonců balily uťaté hlavy (píseň Salome). Tady ale jako by nebyl nikdo vinen zradou, stavem této země. Lidé vidí bývalého komunistického tajemníka, jak si hoví dál, momentálně coby podnikatel. Jak chcete, aby vyrostla nová, lepší generace, když se každý může přesvědčit, že se vyplácí lumpárna, a ne poctivost, a že žádné přikázání není svaté, že morálka je přežitek. Nelze očekávat jakékoli vzepětí ducha… Politikům se nevěří, politikové se kontrolují. Věří se v Boha, věří se v přírodu, věří se v lásku, věří se v myšlenku, ideu. V politika se nevěří, a kdo v něho věří, je idiot.“

Kryl byl nepohodlný, protože viděl dopředu a říkal, tak jako kdysi starozákonní proroci, co vnitřně cítil. Byl přesvědčený, že má pravdu. V době normalizace, která se na něm tak drasticky podepsala, kdy nejenže byly zakázány jeho písně a texty, ale kdy byly pro StB důvodem k pronásledování a věznění těch, kdo jeho desky vlastnili a tajně je šířili dál.

Čestmír Klos, jeden ze znalců díla nedávno zesnulého Karla Gotta, někdejší redaktor ještě za komunismu vydávaného časopisu Melodie, v dlouhém textu uveřejněném 11. října 2019 v LN na straně 11 napsal, že Gotta odmítá soudit. Ale když toto hned v úvodu svého článku uvede, dodává spoustu jiných obratů: „sladkobolné vzpomínání na Karla“ (které pak LN převzaly jako titulek), anebo „nikdy se mi nepodařilo najít informace o tom, na čem se na začátku 70. let domluvili Husák s Gottem, když mu pak (Gottovi) bylo umožněno volně jezdit do Západního Německa, vystupovat atd.“ A dále nemilosrdně píše o tom, jak Gott podepsal Antichartu, a nejen to, jak o tom veřejně mluvil v Národním divadle i jinde a všechna tehdejší média ho dávala za vzor jiným. Říci dnes, že Gott tajně podporoval jiné „zakázané“ umělce, kteří tehdy nemohli zpívat, jako byla např. Marta Kubišová, je zavádějící tvrzení. Gott vydělával jako nikdo jiný.

Kryl, na rozdíl od Gotta, byl téměř celý život zadlužený, své desky a texty vydával během svého působení v redakci Svobodné Evropy na vlastní náklady, a ty se pak tajně pašovaly do ČSSR, rozdávaly zadarmo, nikdy z toho finančně nic neměl. Kromě toho, a jeho životopisci to zcela pravdivě a upřímně dosvědčují, podporoval finančně mnohé emigranty a konkrétní lidi. Všichni známe evangelijní příběh chudé vdovy, kterou Ježíš chválí za to, že darovala nějakou drobnou minci, protože ji dala z toho mála, co vůbec měla, zatímco boháči, i když darují hodně, tak darují jen něco z toho, čeho mají nadbytek.

Byl jsem svědkem davové hysterie kolem pohřbu Karla Gotta. A bylo mi z toho špatně. Tak jako mi bylo špatně už z toho, když si český premiér i český prezident populisticky přihřáli svou polívčičku a navrhli nejdříve státní pohřeb a pak alespoň pohřeb se státními poctami. Ano, říká se, že o mrtvých jen dobře. A já také nechci soudit Gotta. On je ale na druhé straně tím nejlepším důkazem toho, přesně v opačném smyslu než Kryl, o čem ten zrůdný, estébácko-komunistický režim byl. Gott uměl zpívat. Nikdo mu to nebere. Ale tehdy uměli zpívat i jiní, a nemohli. A byly stovky a tisíce dalších, kteří také cosi uměli, a bylo jim znemožněno to vykonávat, dělat to, co uměli, co chtěli a v čem byli skvělí. Jak to za ně všechny řekl Kryl: „Byli jsme nepohodlní, bylo nám přisouzeno jít do výroby, dělat manuální práce, nebo jít třeba do kravína.“

Vojtěch Klimt pak dodává: „Kryl pojmenovával naše problémy dříve a jasněji než kdokoliv jiný. Dávno před rokem 2013, tedy ještě před Klausovou amnestií, napsal, že ,klausovské computerové myšlení s heslem peníze nesmrdí legalizovalo investice nových a staronových mafií…‘. Říkal tomu „arogance mocných a moc opilých, ukradená revoluce, gangsterský stát.

Dnes to zní skoro banálně a neobjevně, ale tenkrát byl za to vystrčen do kouta zapomnění na hanbu, za to, že ruší klid na práci. Přitom jen málokdo si ve službě vlasti odsloužil tolik jako on, jen málokdo tu službu bral tak vážně a neslevil z principů a hodnot. Říkal, že demokracie je nepohodlná a vyžaduje angažovaného občana. Kdo o to tehdy stál? Ostatně, kdo o to stojí dnes? Není divu, že pak dokázal být protivný, zklamaný, frustrovaný a smutný. I dnes by říkal, co bychom nechtěli slyšet. Boural by svůj pomník, který si kdekdo chce přivlastnit ve jménu úplně jiných cílů. Vyzýval by k aktivitě, k protestu proti narušeným principům, volal by mocné i nás samotné k odpovědnosti, zpíval by, že jsou zas ,šerif i soudce – gangsteři, oba řádně zvolený, a lidi strachem nezdraví.‘ Ptal by se, proč už zas ,vrah o morálce káže‘ a proč nám to nevadí. Kdo se bude ptát za něj?“

(Převzato z textů o Krylovi u příležitosti 25. výročí jeho smrti, uveřejněno v DENÍKU N, 1. března 2019 na stranách 14 až 17.)