Uctívání svatých…

...brát druhého člověka se vším všudy, i s jeho projevy nábožnosti.

 

Říká se: jiný kraj, jiný mrav. Platí to nejen co se týká zvyků, kultury či způsobu života, platí to zřejmě i ve světě náboženství a nábožnosti. Jedním z důvodů, proč se křesťanství ve středověku rozdělilo na římskokatolické a protestantské, byly také odlišné teorie ohledně tradice. Jedni chtěli ctít nejenom Ježíšovo poselství sdělené v evangeliích, ale také tradiční formy, které se v průběhu let a věků přidávaly, mj. uctíváním svatých a někdy dokonce přisuzováním božské moci. Protestanství naopak chtělo Ježíšovo poselství očistit od různých forem nánosů, vzniklých v průběhu let a ponechat jen to pravé, čisté, ježíšovské, a toto Ježíšovo poselství transplantovat do nové, moderní doby. Jak známo, protestantství uctívá jen obrazy Ježíše Krista, pouze zřídkakdy také jeho matky Marie.

Ať už tomu bylo tak či onak, dnes máme v křesťanském světě katolicismus silně orientovaný na Ježíše, tradice a uctívání svatých, zatímco evangelicko-protestantské náboženství se orientuje především na Ježíšův život. Oba tyto křesťanské směry mají svůj význam a hodnotu, pokud si z nich jejich přívrženci vezmou to, co tvoří jejich podstatu: totiž že všichni jsme děti jednoho Boha, a tedy vlastně sourozenci, Bůh nás stvořil z lásky. Celý náš život by měl směřovat k naplnění lásky k sobě samým, ke všem tvorům, světu a v konečném důsledku k lásce k Bohu. Pomáhá-li uctívání svatých lidem na jejich cestě k dozrávání k lásce, má toto uctívání samozřejmě svůj smysl a význam. Ostatně, jak to řekl i nedávno ve Vídni zesnulý Adolf Holl, každé náboženství k tomu, aby přežilo, aby bylo náboženstvím a nikoli pouhým filozofickým či myšlenkovým směrem, potřebuje přesah, tajemno, skryté posvátno. A jedním z takových “magických” aktů je v katolicismu právě uctívání svatých.

Toto si vždy velice silně uvědomuji, když pobývám na Havajských ostrovech, jak je tomu právě teď. Obyvatelstvo těchto ostrovů je namíchané z různých národností, ponejvíce Filipínců, Číňanů, lidí ze Samoi a vůbec z Mikronésie, Japonců a samozřejmě Euroameričanů. Při návštěvě zdejších kostelů vnímám úkony nábožnosti, na jaké v Evropě (už) nejsem zvyklý. Věřící líbají sochy svatých, a když se k nim nemohou dostat, políbí alespoň svou ruku a tu pak na sochu položí. Je-li socha příliš vysoko, tak políbí třeba deštník či nějakou jinou větší věc a tímto předmětem se pak sochy dotknou. Nikde jinde jsem v kostelích tolik soch neviděl. V nejstarším kostele na Havaji z roku 1837, v katedrále Our lady of Peace (Naší Paní, Královny pokoje) v Honolulu jsem napočítal po obou stranách hlavní lodi 30 malých soch svatých, a kromě nich je v kostele ještě množství jiných velkých soch a obrazů. Některé se samozřejmě v různých obměnách opakují. Přitom by z teologicko-liturgických důvodů stačila jen jedna jediná…

Při nedělní bohoslužbě 9. února 2020 v kostele Our Lady of good counsel (Naší Paní, Královny dobré rady) v Pearl City v Honolulu jsem spatřil sochu, kterou jsem doposud nikdy neviděl – sochu muže, u jehož nohou stojí bílá slepice či snad kohout. Hned po mši jsem se zeptal, o jakého svatého se jedná. Kněz, původem Američan, vzácný a výjimečný člověk, Otec Bill, ve věku kolem 80 let, se přiznal, že ani on sám takovou sochu doposud nikde neviděl, a to působil 25 let v Indii jako kněz, který neustále všude po světě doprovázel (dnes již svatou) Matku Terezu. Prý se jedná o sochu sv. Petra apoštola, který se všude po světě znázorňuje s klíči v ruce, symbolizujícími Ježíšem mu uložený úkol vedení království Božího na Zemi. Důvod, proč autor této sochy přišel na zcela jinou myšlenku, znázorňující Petrovo selhání („Než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš”), tkví právě ve slabosti apoštola Petra. Ve slabosti, která jej na druhé straně učinila sympatickým pro všechny ty lidi, kteří svou vinou ve slabé chvilce selhávají, pak ale svého selhání upřímně litují a snaží se být lepšími.

Přiznávám, že po tomto vysvětlení odvozeným z Písma svatého jsem musel uznat, že je to opravdu dobrý argument pro tento způsob uctívání svatého Petra. Byl to člověk zapálený pro Ježíše, který jako jeden z prvních pochopil, že je Ježíš nejenom skvělým řečníkem a léčitelem, ale že je opravdu syn Boží. V horlivosti neváhal za Ježíše vytasit meč, bít se za něho, všechno pro něho obětovat. Ale i Petr byl jen člověk. Ve chvíli strachu o vlastní život, v okamžiku zbabělosti Ježíše zapřel. Kohout zakokrhal, Petr vzpomněl na Ježíšova slova, hořce a z celého srdce se rozplakal…

V kostele jsem objevil ještě další sochy světců, jaké z Evropy neznám. Znázorňují většinou ty, kteří byli za svaté prohlášeni teprve nedávno. Každý z nás má v životě svou vlastní cestu, každý má své zdroje, momenty či události, skrze které čerpá inspiraci k tomu, aby se stal lepším člověkem. Můj letošní pobyt na Havaji mi znovu ukázal, jak důležité je brát druhého člověka se vším všudy, i s jeho projevy nábožnosti. Co je dobré pro něho, nemusí být vždy dobré pro mne. A naopak, moje myšlení, představy a také má zbožnost nemusí být cestou pro toho druhého. Důležité je, abychom nebyli malicherní, nelpěli za každou cenu „na svém“, abychom měli otevřeného a svobodného ducha, díky kterému se pak jednou všichni potkáme na cestě správným směrem – na cestě k lepšímu a dokonalejšímu člověku – na cestě k Bohu.