Vánoční

aneb ze života dětí

Psát o tom, jak blahodárný vlyv mají malé děti na dospělé, je cosi jako přilévání kapek vody do moře. Každý, kdo děti má, nebo kdo je s nimi pravidelně v kontaktu, to ví. Někdy je ale přece jen dobře všimnout si i ty malé kapky, protože v každé se třpití tolik krásy a průzračnosti, že je to téměř malý zázrak…

Občas doprovázím malého Konrada, coby vnuka, do školy. Chodí do první třídy a naše asi 10 minutova cesta ubíhá relativně klidnými ulicemi prvního okresu ve Vídni. Není v nich ani velký provoz aut, ani putování turistů. Možná to je jeden z důvodů, proč právè zde na některých místech bydlí bezdomovci. Jsou zabalení do množství hader, které jsou v tomto zimním, momentálně upršeném počasí přikryté plastickými plachtami, aby tak zabránili vlhkosti, jejich nanejvýš prosté obydlí je nenápadně schované v rozích vstupních hal do velkých domů, většinou takových, které jsou opuštěné, anebo jsou tam jen úřady, ve kterých je v noci klid.

Já tuto zónu tak dobře neznám, přicházím sem jen tehdy, když Konrada i s jeho sestrou Mathildou doprovázím domů, po tom, co se dvakrát v týdnu odpoledne u nás doma hrají, alebo když občas Konrada ráno doprovázím do školy. Proto jsem si ani těch občasných bezdomovců nevšiml. Až včera ráno, když pršelo, mi najednou Konrad říká: „Té pani musí být velká zima.“ Ptám se ho, jaké paní? „No té, kolem které jsme teď, tady za rohem, právě prošli.“ – Ale vždyť já jsem nikoho neviděl? – říkám mu. „Tak se pojď podívat“. Vracíme se tedy pár kroků zpátky, a opravdu, na rohu ulice, v domě, kolem kterého jsme právě prošli, ale z druhé, rožní strany, seděla hrubě zababušená žena, jen její hlava, na které měla kulicha, vykukovala. Usmála se na nás. Pak jsme pokračovali dál do školy a oběma nám to nedalo, abychom o ní mluvili, jak je to smutné, když nemá kde bydlet, nemá co jíst, a teď je vlastně zima, i když zatím bez sněhu, ale přesto je chladno. Také jsme se zamýšleli nad tím, co se asi té pani přihodilo, že takhle žije. Konradovi jsem řekl, že až zase někdy půjdeme kolem ni, tak se u ní zastavíme a zeptáme se ji, jestli ji nějak můžeme pomoci. Souhlasil.

Shodou okolností jsme šli spolu tou ulicí hned na druhý den, když jsem ho neplánovaně ráno znovu doprovázel do školy. Řekli jsme si, že když tam ta pani bude, tak za ni zajdeme. A tak se i stalo. Konrada jsem se před tím zeptal, jestli ji mám dát peníze, rozumí se, že ne drobné, ale papírové, za které si opravdu může něco koupit. Souhlasil. A tak jsme k té pani přistoupili, Konrad se držel trochu strachu vedle mne, držel se mne celou dobu za ruku a já jsem přistoupil k té pani a říkám ji, že bychom ji rádi nějak pomohli a že ten malý chlapec vedle mne si přeje, abych ji dal peníze. Pani se na mne pousmála, poděkovala a řekla: „To je od Vás milé, ale děkuji, já žádné peníze od Vás nepříjmu. Když má někdo děti, vychovává je stará se o ně, to je to nejhezčí a nejpotrebnějši, co člověk může dělat, já na tom vůbec nejsem tak špatně…“ Ta jeji úpřimnost, přijemný, tichý hlas, usmívavá tvář, mne zcela vyrazili dech. Pokračovali jsme tedy dál cestou do školy…Ale tato zdnalivě bezvýznamná událost se mi silně vryla do hlavy. Jednak mi znovu došlo, jak jsou malé děti citlivé, vnímavé a vidí věci, které nám dospělým unikají. Kdysi jsme také byli dětmi a vnímali to podobně. Ale pak se z nás stali postupně dospělí lidé, zhrubli jsme a mnohé, zdanlivě bezvýznamné dětské postřehy, už nevnímáme. Na jednom místě v Evangeliu mluví Ježíš o tom, aby lidé nebránili malým dětem k němu přijít, protože jim patří Boží Kralovství a pak dodal, že jestliže nebudeme jako děti, tak ani my nevejdeme do Božího království. Dětský svět je plný her, plný radosti, zpěvu, plný čisté úpřimnosti, čistoty a krásy, jakou snad už nikde jinde nenacházíme. Dětský svět nám připomína, že náš rozum, naše moc, naše vzdělání a chytrost, i když je jakkoliv obrovská, oproti jejich světu jedoduchosti, citu a jasnozrakosti ducha vždy pokulhávají. Kdyby se nám lidem více dařilo zabudovávat dětský svět – a každý člověk tím světem prošel a má tedy vlastní zkušenosti – do našeho vlastního světa dospěláků, tak jsem definitivně přesvědčený, že by na světě ubylo válek, hladu, bídy a veškeré nelaskavosti vůči lidem jiné pleti, názorů i náboženství…

Na druhé straně jsem si ale u této události uvědomil, že není bezdomovec jako bezdomovec. Ve Vídni jsme zvyklí na to, že téměř na každém rohu ulice někdo žebrá. Ve skutečnosti je ale jen velice málo bezdomovců, kteří žebrají. Žebráci jsou v drtivé většině občany rómského původu pocházející ze zemí Balkánu, hlavně Rumunska a Bulharska, které sem organizovaně přivážejí lidé, profitující z tohoto druhu byznysu. Ti také z toho všehoi mají největši úžitek. Je to vlastně organizovaný kriminální zločin. Netvrdím, že ti, co žebrají, nejsou chudáci. Jsou. Dvounásobně. Nejdříve proto, že ve vlastní zemi zřejmě neexistuje způsob, ať je to sociální systém, či charitativní instituce, které by těmto ubožákům pomohli. Chudáky jsou ale také proto, že se nechají zmanipulovat a houfně, ve velkém dovážet do Rakouska. Zde je rozvozí auty po celém městě, neznají ani slůvko německy, za každého, i nejdrsnějšího počasí tam sedí, aby pak večer vše z toho, co vyžebrali, odevzdali svým bosům-vykorisťovatelům. Záleží pak jen na benevolentnosti těch jejich bosů, kolik jim z toho, co sami vyžebrali, ponechají. Ti skuteční bezdomovci, a to byl očividně i případ té ženy, kterou jsme s Konradem navštívili, to jsou většinou Rakušané. Často lidé s dobrým vzděláním, kteří ještě jen do nedávna vedli zcela běžý, normální život, tak jako každý jiný. Najednou se ale stalo něco, co je zcela vyhodilo z kolejí někam do špinavého pole: stratili práci, opustil je partner-partnerka, rozvod, zadluženost – neschopnost splácet dluh, těžká nemoc, zvláště psychická.

Je tak snadné se stát v dnešním světě bezdomovcem. Ve světě, který nabízí vše: blaženost na zemi, štěstí, bohatství. Stačí jen neodolat všudy přítomným lákadlům. Na prvním místě, a zvlášte teď, v předvánoční době, je to všude zřejmé, lákadlům obchodních center nabízejících jakékoliv zboží na splátky, jen ať si všichni užívají „radost z bohatého Ježíška“ – radost z vánoc. Dnešní lidé jakoby stratili pojem o hodnotách: pojem o tom, jak těžce se vydělává na chléb; pojem o tom, že práce šlechtí člověka a mělo by být prioritním zájmem každého člověka, hledat takovou práci, i když finančné ne atraktivní, při vykonávání které má pocit zadostiučinění a radost ze smysluplné činnosti., atd., atd… Nechci teď sklouznout ani do moralizace, ani do zjednošuvání faktů. Chci jen říct, že je strašně, strašně lehké a jednoduché stát se dnes, v tomto – zdanlivě blahobytném světě – bezdomovcem. Ať už jsou ty důvody, pro které se stal člověk bezdomovecem jakékoliv, bezdomovci jsou pořád lidmi, tak jako já, či kdokoliv jiný, kdo teď náhodou čte tyto řádky. Každý z nás potřebuje lidské pohlazení, lidské slovo, trochu úsměvu a pochopení. Myslel jsem si, že s Konradem toto darujeme té pani. Jaké ale bylo naše překvapení, když ona svými slovy a výrazem obličeje obdarovala pohlazením, moudrým slovem a úsměvem nás…. Přejhi všem radostné vánoce.