Žít svobodně svůj život

Žít svobodně a ne jako vězeň své vlastní minulosti...

Jak jen je těžké žít svůj vlastní život! Být natolik svobodný, že již nežiji život svých rodičů či jiných předků a vychovatelů, ani doby, ve které jsem vyrůstal, s tím vším, co na mě tehdy mělo tak silný vliv. Nechci tím samozřejmě brát zpátky nic z toho pozitivního a krásného, co mi bylo skrze rodiče či dobu zprostředkováno a bez čeho bych nikdy nemohl dozrát v dospělou osobu. Ale mnohdy je to dobré zamícháno do celku onoho těsta, ze kterého jsem vytvořen, tak nějak nenápadně a nepatrně, že to, co navenek působí nejvýrazněji, možná není vždycky právě ono dobro a láska jako podstata svobody, ale něco, co je opakem svobody, něco, co ze mě udělalo jakoby otroka žijícího podle určitých stereotypních návyků, jako bych byl neustále vězněm své vlastní minulosti.  A tak mnohdy je to, co svými slovy a konáním dávám dál, jen výpovědí mé zatrpklosti a vnitřní bolesti z rány, která nikdy nebyla zahojena.

Jistě všichni víte, o čem teď mluvím.  Jistě je i někomu z vás někdy špatně z nějakého člověka, který je celá desetiletí zatrpklý třeba vůči Němcům, že vyvolali válku,  zničili mu rodinu, domov; další zase nedokážou odpustit komunistům, jak se vydováděli na rodičích nebo i na nich samotných. Psycholog i kněz mají pro takové smýšlení pochopení a  koneckonců i my všichni víme, jak někdy trvá strašně dlouho, než se sami vnitřně vypořádáme s něčím, co dlouhou dobu nedokážeme spolknout či jak se říká hodit přes palubu a plout životem dál.

Nedávno jsem opět navštívil svou paní Marii, žijící v domově důchodců. Za tři roky jí bude sto let. Znám ji už víc než tři desetiletí, tedy od té doby, co žiji v Rakousku, a potkal jsem u ní spoustu lidí, z nichž mnozí již nyní nežijí. Ale i teď u ní občas narazím na někoho zcela nového, kdo teprve ke stáru zjistí, že tuto ženu kdysi znal. Pracovala celý život v dětských jeslích a ve školce a jejíma rukama prošly snad tisíce dětí. Po letech si mnozí z nich na tu svou “gute Tante” vzpomenou a jdou ji navštívit. A díky tomu jsem se u ní i já setkal se zajímavým člověkem. Řádně ohlášený jsem přišel k paní Marii zrovna ve chvíli, kdy u ní seděla jednasedmdesátiletá paní, o kterou paní Marie před více než šedesáti lety pečovala. Nechtěl jsem je rušit, a tak jsem tedy navrhl, že než si popovídají, navštívím tady dalšího známého. Když jsem se zase vrátil, návštěva tu dosud byla, a zcela evidentně čekala jen na to, aby mi mohla něco říci. A začala: “Slyšela jsem, že pocházíte z Československa.” Než jsem stačil říci “ano”, pokračovala, že ona se narodila na Moravě a žila tam s rodiči a sestrou až do roku 1946, kdy byli nejdříve internováni a posléze z republiky vyhnáni. Následoval popis toho, jak to bylo hrozné, jak neměli co jíst, jak přišli úplně o všechno, jak vyhubli na kost a kůži a že jí tehdy bylo dva a půl roku. Řekla: “Češi se k nám chovali hůř než dobytek.” Pak museli odejít do Rakouska, jenomže tam už tehdy byly tisíce sudetských Němců, nikdo je zde nechtěl, Rakousko i Německo byly po válce zdecimované, byla to hrůza za hrůzou, co museli zažít, a za to všechno mohou jen Češi. Paní mluvila, jako kdyby ji někdo požádal, aby přednesla svou řeč – byl to jeden nekonečný monolog.

Kdykoliv jsem chtěl do její řeči vstoupit, mluvila dál, vůbec mne neposlouchala, nepřipustila ke slovu. Přitom jsem jen chtěl podotknout, že jsem v té době vůbec nežil, ale že je mi to velmi líto, že mi příběhy o utrpení lidí, kterým nacismus či komunismus způsobily krutou bolest, nejsou lhostejné, že celý život o těchto krutostech píši… O tom strašlivém paradoxu, jak nacismus zlikvidoval v Čechách a na Moravě nejdříve Židy, pak Češi zlikvidovali sudetské Němce – jaký je to hrozný zločin vůči těmto našim krajanům, díky nimž košatěla kultura a rostl blahobyt celého českého i slovenského národa.

Ale nedostal jsem se ke slovu, ani ta nemnohá slova jsem nemohl vyslovit. Přišlo mi, jako by tato paní celý život jen čekala na to, až na někoho vychrlí všechno, co ji uvnitř tolik bolí a trápí. A tou osobou jsem se stal já. Nebýt paní Marie, která jí nakonec sama vstoupila do řeči a naznačila, že už toho bylo dost, kdoví jak dlouho bych ještě musel naslouchat tomuto monologu. Já přitom jsem zvyklý naslouchat lidem – dělával jsem to kdysi jako kněz ve zpovědnici a dělávám to po celý svůj život v nemocnici, kde denně naslouchám lidem v těžkých životních situacích, někdy už na sklonku života, na prahu smrti, kdy cítí potřebu se vypovídat. Vůbec nechci zlehčovat výpovědní hodnotu toho, co ona paní v sobě celý život nosí. Je to strašný kříž. Možná ještě horší než to, co ho zformovalo – totiž ta krutost války, nenávist, zloba, nesmyslné, pomstychtivé pronásledování a vraždění. Jak to jen musí být hrozné, žít celou tu dobu, celý ten svůj život jen zatrpklostí. Není snad osvobozující někdy to “havlovské” udělat prostě tlustou čáru a začít žít svůj život nanovo, tak jako kdyby předtím nic jiného nebylo?

Dvaadvacátého ledna oslavil 70. narozeniny vídeňský kardinál Schönborn a rakouský rozhlas Ö1 s ním při té příležitosti vysílal rozhovor. Kardinál mluvil o svém dětství, studiích, o tom, co ho formovalo. Když mu byly dva roky, vystěhovali se jeho rodiče z Litoměřic, kde se narodil a kde šlechtický rod, z něhož pocházel, žil po staletí. Mluvil o tom, jak těžké byly začátky v Rakousku, kde nic nevlastnili a až do šedesátých let bydleli velice skromně a chudě. Redaktor se ho zeptal, jestli si kvůli tomu nedělal těžké srdce. Kardinál se pousmál a řekl: “Ano,  šmahem jsme ztratili úplně všechno. Já jsem byl tehdy malé dítě, nevnímal jsem to zas tak těžce jako moji rodiče. Ale na druhou stranu, my jsme tu pak žili ve svobodě, já i všichni moji sourozenci jsme mohli studovat, zatímco v Československu na dlouhá desetiletí zavládla nesvoboda, pronásledování a strach. Já z toho těžké srdce nemám. V životě jsem se naučil přijímat od Pána Boha všechno – dobré i zlé, smutné i radostné, bolestné i příjemné. On sám nejlépe ví, proč tomu tak je.”

Kolem každého z nás denně přejde mnoho smutných a nesvobodných lidí. Jsou otroky svého bolu a trpkosti, neschopni povstat a nadechnout se, žít naplno. Buďme k nim tolerantní, a když to půjde, podejme jim pomocnou ruku. Možná to zatím nikdo jiný neudělal. Třeba právě ta velkorysost, to nezištné podání ruky jim pomůže stát se jinými lidmi.