Uctime si pamätný deň Sviečkovej manifestácie

Foto: FB/Ivan Korčok Text sme prevzali z FB/Ondrej Prostredník

Odpor proti totalite mal na Slovensku svoje výrazné prejavy v prostredí cirkvi. Dnes si pripomíname Sviečkovú manifestáciu z roku 1988. Bola predovšetkým prejavom protestu proti obmedzovaniu náboženskej slobody. Zároveň však bola vzácnym príkladom spojenia síl kresťanského a občianskeho zápasu proti totalite, ktorý významne prispel k pádu totality.

Tento étos spolupráce v prospech ochrany slobody a demokracie je dôležitým odkazom Sviečkovej manifestácie. Ľudia, ktorým záleží na stabilite a rozvoji spoločnosti si uvedomujú, že aj hodnotovo rôzne orientované prúdy môžu svoje idey obhajovať a presadzovať len v slobodnej a demokratickej spoločnosti.

Vulgárne reči, ktoré tak radi v tzv. kultúrno-etických vojnách používajú politici Smeru, Hlasu a SNS a zaštiťujú sa pritom kresťanskou rétorikou, sú zradou étosu Sviečkovej manifestácie. Slúžia jedinému – a to je oslabovanie slobody a demokracie v prospech proruských síl v našej spoločnosti.

Prvé kolo prezidentských volieb však ukázalo, že čosi z tohto pozitívneho étosu Sviečkovej manifestácie predsa len prežilo. Mnohé konzervatívne regióny väčšinovo volili Ivana Korčoka, ktorého chcú koaliční politici bažiaci po autoritárskom režime diskreditovať v očiach konzervatívnych voličov ako proamerického liberála.

Nepodarilo sa im to a nedovoľme, aby sa im to podarilo v druhom kole prezidentských volieb. Tak si najlepšie uctíme pamätný deň Sviečkovej manifestácie.

Kostolné a nekostolné pašie – Kristus vprostřed nás.

S približujúcou sa Veľkou nocou vo mne už roky rastie niečo ako stres z liturgických slávení, ktoré bývajú počas sviatkov dlhšie a sofistikovanejšie než zvyčajne. A neustále sa opakujú, z roka na rok, z desaťročia na desaťročie.

Premýšľal som, obskúrne, ako to tento rok zaonačím, aby som absolvoval tohtoročné pašie zmysluplne. Rozhodol som sa pre veľký evanjelický kostol na Panenskej ulici v Bratislave. A urobil som dobre: tentokrát bolo tradičné čítanie pašií spojené so spevom z evanjelického spevníka ozvláštnené o umelecký zážitok. Na Službách Božích hral malý komorný orchester a komorný zbor spieval časti z Jánových pašií od J. S. Bacha. Bolo to dynamické, povznášajúce ducha i dušu.

Minulý týždeň som sa zase zúčastnil nedeľnej husitskej bohoslužby v Hodoníne. Prvýkrát som spozornel, keď mi biskup Dovala napísal, že bohoslužby budú v čajovni. Druhýkrát som spozornel, keď som si uvedomil, že do čajovne sa vystupuje podobne ako do jeruzalemského večeradla po schodoch, tretíkrát som spozornel, keď som zistil, že bohoslužobné zhromaždenie sa odohráva vo veľmi neformálnej atmosfére, bez bohoslužobných rúch, s hudbou gitary a violy a v nesakrálnom priestore. Uvedomil som si, že civilný charakter je tak blízky pôvodnej Poslednej večeri, ktorá sa tiež odohrala bez ornátov, mitier, sprievodov a organových chorálov. Biskup hovoril o živote bez predsudkov ako o evanjeliovom posolstve. Že treba pristupovať k ľuďom bez toho, aby sme ich dopredu súdili a odsudzovali, lebo sú iní, než sme my. Už som nemal potrebu spozornievať, len som s pocitom zmyslu vnímal Evanjelium v jeho nástojčivej jednoduchosti, samozrejmosti a pookrieval som vo vnímaní sacra prítomného v obyčajnosti. Presne tak, ako bolo napísané kriedou ako motto bohoslužby: „Dnes máme vše, co doopravdy potřebujete.“

Dnes, počas pravidelného nedeľného popoludňajšieho behu, som stretol rodinu, ktorá viezla na invalidnom vozíku pokrútenú staršiu pani. Napadlo mi, že Ježišov pašiový príbeh je notoricky známy. No aké by boli pašie, príbeh o utrpení tej pani na vozíku a jej rodiny, ktorý možno poznajú len ich najbližší? S akou láskou i nervozitou sa o ňu starajú, ako si tá pani poradí s bolesťami, ktoré má už možno niekoľko rokov, či desaťročí? Ako sa zmieruje so svojou nemohúcnosťou a odkázanosťou na asistenciu okolia? Ako počas tohoto všetkého verí a miluje, dúfa? Alebo neverí, nemiluje a nedúfa? Možno dnes. Nezačne však zajtra? Nestane sa niečo v jej živote, keď sa všetko zvrtne? Ktovie… Napadli mi množstvá ďalších ľudských príbehov, ktoré dôverne poznám. Je v nich viac bolesti než radosti. Strieda sa v nich viera a neviera, láska a neláska, nádej a beznádej. Zápasy, prehry, víťazstvá. Tak ako na Ukrajine, či v Gaze, alebo v Afrike. Alebo v navonok bežnej domácnosti, v ktorej sa však deje domáce násilie. Alebo v zlomenom srdci pubertiaka či sklamaného zaľúbenca. Či človeka, ktorému lekár oznámil ťažkú diagnózu. Alebo ktorému zomrel milovaný človek: úplne alebo na spôsob smrti srdca a dôvernej blízkosti.

A napadlo mi tiež niekoľko ľudských príbehov, v ktorých sa ľudia naďalej zápasiac s temnotami života, rozhodli vsadiť na dobro, lásku a nádej. Vo svojej slabosti a utiahnutosti spoznávajú silu, ku ktorej sa pretrpievajú a prerozhodúvajú. Kto mi zabráni milovať? Azda agresívni a neslušní ľudia okolo? Pokiaľ však existuje slušnosť a dobroprajnosť vo mne, ešte je nie je všetko stratené. Kto mi znemožní veriť? Azda ľudia újdení do svojich skrýš bez ideálov, prajnosti, úprimnosti? Pokiaľ však verím ja sám, sama, akokoľvek mikroskopickú mieru má moja viera, ešte nie je všetko stratené. Kto ma oberie o nádej? Azda pocit beznádeje, ktorý sa plazí ako rádioaktívna hmla po rannej do slnečného dňa sa prebúdzajúcej lúke? Nech! Vysadím kvety a trávu opäť. A ak sa nepodarí o rok, tak budem sadiť ďalej. Neprestanem. „Nič nás neodlúči od lásky Kristovej. (porov Rim 8, 38).

Láska Kristova však nie je termín pre náboženskú polarizáciu „našich“ a „iných“, teda tých, ktorých Kristus podľa nás miluje a požehnáva a tých ktorých nemiluje a nepožehnáva. Absurdné, až do akej trúfalosti sa rozhodli ísť niektorí kresťania: prikazujú Bohu, láske a vykydávajú svoje neroztápajúce sa ego na iných a robia tak v Božom mene.

Absit! Nie tak.

Takto: Kristus je „vprostřed nás“ (liturgia podľa K. Farského).

Prajem nám všetkým zmysluplnú návštevu veľkonočných liturgií: tých slávnostných, naplnených dejinami cirkvi, vsádzajú evanjelium do vývoja spoločnosti. I tých jednoduchých a neformálnych, ktoré premosťujú súčasnosť už veľmi často postkresťanskú s evanjeliovými veľkonočnými udalosťami, ktoré dávali miliardám ľudí v minulosti i v súčasnosti zmysel a majú v sebe milosť do zmyslu vsadiť aj súčasníkov, veľmi často od kresťanstva už odpojených. Rovnako zmysluplné sú pašiové liturgie pri invalidných vozíkoch, nemocničných posteliach, hroboch, rodinných fotkách, verejných stretnutiach konaných s dobrým srdcom či pomysleniach na zomrelé lásky a priateľstvá. Aj tento rok budeme počuť: „Pán Ježiš Kristus vstal z mŕtvych!“ alebo „Christos voskrese!“ Možno sa budeme obzerať okolo seba, ako to vyzerá v živote, že vstal? Možno neuvidíme žiadnu zmenu a ľudia okolnosti sa nám budú zdať naďalej nevzkriesené.

No nikto a nič nám nezabráni pozrieť sa do seba a na seba. A uprostred všetkého, čo v našich a nielen v našich životoch zomrelo, hnije a zapácha predsa urobíme prvý krok z hrobu. A potom druhý. A tretí. A desiaty. A tisíci. Vždy jeden ďalší krok. Tak ako vzkriesený Ježiš, keď kráčal ku svojim milovaným a kráča dodnes. Kráča v nás. Kráča vo mne.

Světlo ze Švýcarska

Slávnost odevzdávaní cen Nadace Herberta Haaga za svobodu v církvi, 2024, Offene Kirche Lucas, Luzern. Foto: Franca Pedrazzetti Copyright: Herbert Haag Stiftung

Příští rok tomu bude čtyřicet let, co ve švýcarském Lucernu vznikla Nadace Herberta Haaga, udělující jednou za rok cenu osobám, angažujícím se za větší otevřenost a svobodu v církvi, respektive za jejich přínos v procesu demokratizace církve. Když nadace vznikala, tak v katolické církvi v zemích západního světa, charakterizovaného právě přes její otevřenost a demokracii, pořád ještě vanul duch II. vatikánského koncilu. Závan euforie z toho, že církev nejen z důvodů nutnosti reformy zastaralé teologie a středověkého církevního práva, ale také pod vlivem demokracie a otevřenosti, chce udělat vstřícný krok k člověku 21. století, k člověku dozrálému pod vlivem vědy, filozofie a svobod, o jakých se dříve nikomu ani nezdálo.

„Církev není demokracie

Ono, až do té doby neustále oprašované tvrzení, že církev není demokratické seskupení, se stalo pro teology Herberta Haaga, Hanse Künga a řadu jiných výzvou k zamyšlení, výzvou k serióznímu rozboru a následně i výzvou začít se dívat na církev a její poslání v nových změněných podmínkách jinak. Ne útočně, provokativně, ale reformně, ve smyslu navracení se k osvobozujícímu poselství života a učení Ježíše Krista. V průběhu let ocenila tato nadace již desítky osobností z celého světa. Takových osobností, kterých význam dnes již žádný seriózní člověk nezpochybňuje a doba jejich významné prorocké činy také již dávno docenila. Ale žel, ne vždy jejich význam a přínos oceňuje také hierarchie katolické církve. Připomenu jen, že v řadě oceněných byla v roce 2011 i někdejší, za komunismu pronásledovaná tzv. Skrytá církev, a v laudačních projevech osobností z nadace byla vyzvednuta jak odvaha a prorocký odkaz, tak i věrohodné následování Evangelia v tak krutých podmínkách. Na takové ocenění, dle mého názoru, někdejší Skrytá církev z řad oficiální slovenské či české hierarchie dodnes čeká…

Odilo Noti

Vycházejíc z motta, které je uvedené v zakládající listině nadace, citát žalmu 124: „Síť se roztrhla, jsme svobodní“, připomněl její prezident Odilo Noti také druhé motto, které biblista prof. Herbert Haag napsal do zakládající listiny: „Tam, kde vane duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3.17). Jinými slovy: tam, kde ve společnosti nebo v církvi vládnou praktiky nesvobody, tedy tam, kde se svoboda vytratila, nebo dokonce nikdy ani nebyla, tam nemůže být přítomen ani Duch Boží. „Tam jsou činní akorát pozemští tyrani z masa a krve“. řekl Odilo Noti, pro kterého na základě těchto faktů, rezultují tyto tři konsekvence:

1. mluvení o svobodě v církvi nesmí být diskvalifikované na bezduchou módu doby. V biblickém kontextu jde totiž o fundament víry a církve. Bez svobody žádná víra a bez víry žádná církev. Proto je mluvení o svobodě v církvi antitezí ke katolickému antimodernismu, který nadále ovládá jak církevní struktury, tak i církevní právo. Takový antimodernismus vnímá totiž svobodu jako ohrožení pravdy.

2. svoboda nepadá z nebe. Nepřichází ani shora, a už vůbec ne z „výšek“ církevní hierarchie. Musí se vybojovat, musí se o ní prát.

3. svoboda, lépe řečeno proces osvobozování, je nejen našim úkolem, ale prostřednictvím nás se má šířit dál, protože je neustále vystavená útokům ze všech stran. Jednou inklinujeme k tomu, utíkat se pod ochranu jakéhokoliv vyššího bytí i kdyby to mělo být, tak jako kdysi a někdy možná i dnes, zlaté tele. Jindy, když nás v nížinách suché planiny láká touha vrátit se zpátky tam, kde jsme měli hrnce plné jídla, tak jako reptali Židé po útěku z Egypta. Někdy je zas proces osvobozování ohrožen, protože je nám momentální jistota a pohodlí milejší, než nekomfortní cesta. Nemluvě o propastných sociálních rozdílech, o společenské nerovnosti a jiných protikladných situacích, které bez existence svobody nelze ani postřehnout, ani pojmenovat. Přesto, že je svoboda pod takovým tlakem a ohrožením, žít bez ní nelze.

Prof. Dr. Norbert Lüdecke

Tak, jak je pro život důležitá svoboda, podobně důležitá je i osvěta a emancipace. Osvěta totiž znamená odhalení, zpracování a vydání se na (novou) cestu. Pod tímto úhlem pohledu obdrželi letošní ceny Prof. Norbert Lüdecke, Dr. Theologie a Dr.h.c Doris Strahm a Dipl. Theol. Silvia Strahm Bernet.

Důvody pro udělení ceny profesoru Lüdeckovi pojmenovala v laudatiu členka nadační rady DDr. Irmtraud Fischer, teoložka a filozofka, profesorka a odbornice na Starý Zákon.

Prof. Lüdecke se podle ní při objasňování právní situace na jedné straně striktně drží úředně stanovených regulí, na druhé straně ale zásadně odmítá vkládat do právního výkladu své vlastní teologické opce, aby tak zabránil vytvoření prostoru pro polemiku, či možnost napadení. Je si totiž vědom toho, že v případě jakéhokoliv malého či velkého konfliktu s církevní autoritou, vždy jen prohraje. Odmítá tak pastorální ústupek právu, které nerespektuje žádná základní práva individua, protože je to v konečném důsledku jen politické právo moci církevní autority, která ve snaze udržet si moc, vysvětluje církevní právo vždy „po svém“. Nynější kanonické právo totiž diametrálním způsobem protiřečí dnešním západním demokratickým právním principům. Z tohoto důvodu se také mnohokrát zasadil za teoložky a teology, vůči kterým měla církevní hierarchie výhrady. Své odborné znalosti z kanonického práva tak dal již mnohokrát v minulosti k dispozici ve formě obhajoby proti obžalobě ze strany hierarchické církve. Ve svých akribických analýzách došel k závěru, že katolické církevní právo se rovná absolutistickému právnímu řádu. Ideologickým fundamentem takového práva je transformace teologie dle podmínek učitelského úřadu církve do právního systému. Hierarchie sice argumentuje principy svatého Písma, které považuje oproti právu za neměnné, ale zároveň vyžaduje neustále novou interpretaci. Bez této interpretace nemá církev v západních demokratických zemích šanci na přežití. Za toto faktografické odkrývání praktik fungování hierarchie katolické církve, například formou četných publikací, či konkrétní obhajobou nespravedlivě stíhaných teoložek a teologů ze strany hierarchie, mu byla udělena letošní cena Nadace Herberta Haaga.

Doris  &  Silvia Strahm

V laudačním proslovu na adresu dalších dvou oceněných teoložek, rodných sester Doris a Silvie Strahm, Prof. Dr. Ute Leimgruber, jiná členka nadační rady kromě jiného řekla: „… že angažovanost za zrovnoprávnění žen je bezpochyby největší, doposud nevyřešený úkol pro katolickou církev. Skutečnost, že fenomény jako sexismus a misogynie (pohrdání mužů ženami) v církvi dodnes na celém světě utlačují lidi, zabraňují jim vykonávat různé druhy prací či úkolů a ponižují je držením v nesvobodě, a také skutečnost, že církevní představitelé na jedné straně s biblí v rukou a řečmi o „Bohem chtěné tradici“ a na straně druhé s klerikalismem v krvi kompletně odmítají právo a samozřejmost na zrovnoprávnění žen, je skandál největšího kalibru. To už není možné dál přehlížet a ignorovat, jako by se nic nedělo.“

Obě teoložky měly možná štěstí, že na rozdíl od jiných, se narodily ve Švýcarsku, kde vlivem silného protestantismu a tedy mnohem otevřenějších přístupu k rolím žen v aktivitách církve a pastorační činnosti, jim bylo umožněno věnovat se jak pedagogické, tak i publicistické činnosti. V roce 1985 založily časopis FAMA. Ve formátu A4 na dvaceti stranách čtyřikrát do roka rozebírají v každém vydání jiná aktuální témata z pohledu feminismu, politiky a teologie. Devítičlennou redakční radu tvoří samé ženy.

Smrt otce

Po skončení laudatia následovala diskuse moderátorky švýcarského rozhlasu a televize Léy Burger s oběma oceněnými. Dojemným momentem pro mne bylo, když moderátorka položila každé z nich otázku, jak se to vůbec stalo, že se obě sestry rozhodly studovat právě teologii. Z jejich odpovědi se asi pět set lidí v publiku dovědělo, že to bylo absolutně spontánní, nečekané rozhodnutí, které udělaly v době, když byly na střední škole a každá z nich měla svůj plán dalšího studia. Pocházely sice z katolické rodiny, ale teologii neměla v plánu studovat ani jedna z nich. Tehdy ale náhle zemřel jejich otec, kterého obě milovaly. Jeho smrt změnila chod jak celé rodiny, tak i jejich životní plány. V tom obrovském smutku hledaly útěchu v náboženství a církvi. V bolesti, jak se vypořádat s tak krutou ránou, se utíkaly k Bohu a jedna i druhá, nezávisle na sobě, se rozhodly pro studium teologie a u teologie pak zůstaly celý život. Dnes, navzdory vysokému věku, vypadají nejen skvěle, ale i stejně zapálené, jako kdysi před desítkami let. A tento fakt – z mého pohledu – je nejen úžasný a obdivuhodný, ale stojí také k zamyšlení. Je opravdu inspirativní a následování hodný.

Doslov ze života v praxi

Tady bych mohl s psaním skončit, neboť jsem již popsal osoby i atmosféru letošního udělování cen Nadací Herberta Haaga. Dovolím si však přidat krátký doslov.

Při mých cestách do Lucernu se setkávám s řadou lidí z Nadace Herberta Haaga. Ve většině případů jsou to kněží, řeholníci, teologové a nadšenci pro šíření Ježíšova Evangelia. Rád bych zakončil dvěma postřehy.

V předvečer oceňování jsem se zúčastnil setkání v rodině bývalého profesora církevních dějin (dnes více než 80-ti letého), tedy s jeho manželkou a dvěma již dávno dospělými dětmi a s dalšími dvěma kněžími. Jeden z nich, kterému je již taky 80 let, bývalý farář, který občas vypomáhá v různých farnostech se mší, křtem nebo svatbou, najednou otevřel otázku „Wer ist eigentlich Gott?“ Kdo je Bůh? Celé odpoledne a podvečer jsme pak na toto téma všichni velice otevřeně diskutovali. Jedna z reakcí toho 80-ti letého švýcarského kněze byla: „Když sloužím v kostele mši a vyslovuji některé předepsané modlitby, už delší dobu odmítám vyslovit slova Allmächtiger Gottvšemohoucí Bože. Problémy mám ale také s vyslovením Lieber Gott – milý Bože. Ale i když to vyslovím, tak se snažím později v kázání či nějakém proslovu, to slůvko – lieber – objasnit. Cítím, jak je dnes strašně těžké, téměř nemožné vysvětlit nejenom mladým, ale vlastně všem, co tyto dvě slova vlastně znamenají.“ Celou živou a intenzivní debatu jsme pak zakončili slovy Dietricha Bonhoeffera: „Gott, den es gibt, den gibt es nicht.“ Bůh, který je, ten není…“

Druhý postřeh byl z vyprávění také již přes 80 let staršího kapucínského kněze. Při mých návštěvách Lucernu pokaždé pobývám v hostovské místnosti těchto řeholníků a obdivuji je za to, jak i oni prožívají oceňování Nadací Herberta Haaga. Mnozí z nich se nejen účastní této slavnosti, ale angažují se pro tuto nadaci i v různých reformně orientovaných činnostech. Během několika setkání s tímto řeholníkem jsme mluvili „o všem“ a z množství myšlenek bych rád vybral jednu. Po skončení II. vatikánského koncilu zavládlo v církvi, především v zemích tzv. Západu a demokracie, obrovské nadšení. Jedním z tzv. koncilových otců, teologických poradců, byl i švýcarský teolog Hans Küng. Na Slovensku a v Čechách tehdy ale vládl „estébácký“ komunismus a z faktu, že nějaký koncil vůbec proběhl, jsme se dověděli tak akorát to, že se v kostelech zavedl tzv. oltář k lidu a že latinu nahradil jazyk země. Když se tak dnes nad tím zamýšlím, možná komunisté tyto změny tenkrát v Československu povolili ani ne tak kvůli „reformnímu duchu koncilu“, ale jako výraz jejich odporu vůči Vatikánu, protože Vatikán, jak známo, považovali komunisté za svého úhlavního nepřítele a tedy odstranění latiny brali jako jeho určitou porážku. Ale jinak všechny ty debaty kolem koncilu, publikace závěrečných dokumentů, euforie v zemích demokracie a svobody, to všechno, až na pár zářných výjimek z řad tehdejší Skryté církve, Československo zcela minulo… Přítel si zavzpomínal na 70. léta, kdy jako mladý kněz jezdil o prázdninách do Londýna, aby tam v jednom kostele sloužil pro švýcarské studenty a pracující mši. V Londýně byl ale další, protestantský pastor, se kterým se střídali: jednu neděli byla mše katolická, druhou neděli protestantská bohoslužba. Protože měli od anglických úřadů a církve k dispozici jen jeden kostel, tak oba vždy spolu koncelebrovali a věřící se zúčastňovali bohoslužeb bez ohledu na to, jaké konfese byl předsedající. „Víš, Petře“- říká mi – „je tomu již tolik let, ale dodnes si na to s radostí vzpomínám. Jak jsme byli nadšení postkoncilovým duchem, ekumenismem, byli jsme najednou bratři a sestry, byly to tak živé a nádherné bohoslužby, nikomu nevadilo, jestli je katolík nebo luterán, všichni jsme přijímali eucharistii… A dnes, když vidím, jak někteří papežové a římská církev hodila zpátečku, kormidlo otáčí opačným směrem a jsou tendence ten koncil anulovat, vymazat z paměti a ze života… je mi z toho opravdu smutno…“ A vrchol dlouhých povídání s ním byla věta, kterou bych od tohoto vzdělaného a duchovního člověka vůbec nečekal: „Jak to udělat, že vystoupím z této církve, která už není mou, ale přitom chci zůstat řeholníkem?“

Momenty překvapení

Monument Jana Palacha stojí od roku 1997 na nábřeží Ženevského jezera. Autorem je český sochař Milan Knobloch (1921-2020). K postavení pomníku přispěla oční lékařka Madeleine Andrée Cuendetová (1918–2004) a členové dvou krajanských spolků (Beseda Slovan z Ženevy a Klub Jana Palacha a Jana Zajíce z Curychu).

Všichni je známe. Jdeme po ulici a proti nám kráčí zcela náhodou někdo, koho jsme léta neviděli… Jsme na dovolené nebo na služební cestě někde v cizině a najednou potkáme našeho souseda či dobrého přítele… Jedu autem, zastaví mě policajt, protože mi radarem naměřil nepřiměřenou rychlost, začne mi vše přes okénko vysvětlovat, žádá řidičský průkaz a najednou zcela jiným tónem a s překvapením v hlase vykřikne: Petře, jsi to ty? Chodili jsme spolu do základní školy a blbli za školou… Momenty překvapení. Radostné, podotýkám. Mohou být i překvapení smutná či nemilá, ale zůstaňme u těch příjemných.

Během mých každoročních cest do Luzernu, kdy se účastním akce pořádané Nadací Herberta Haaga, při které dochází k oceňování osobností angažujících se za svobodu, otevřenost a demokracii v církvi (i o tom by stálo napsat samostatný článek), si vždy vezmu dva až tři dny volna navíc, a to na cestování vlakem po Švýcarsku. Fascinuje mě symbióza krásné země s příbytky lidí a také skutečnost, že se tam po kolejích člověk dostane pohodlně a rychle téměř kamkoliv. Využívám dlouhé, několikahodinové cesty k rozhovorům s mými dávnými přáteli, kteří do Švýcarska emigrovali z komunistického Československa po invazi vojsk Sovětského svazu v roce 1968. Většinu svého života prožili v této zemi a je příjemné a obohacující je čas od času vidět a popovídat si nejen o životě ve Švýcarsku, Rakousku, Česku nebo Slovensku, ale prostě o všem. Kulisa bleskurychle se měnící krajiny za okny vagónu vytváří pro nás neuvěřitelné prostředí, dávající prostor pro dávné vzpomínky a jejich konfrontaci s realitou současného světa. Dávné sny a touhy vyplouvají na povrch tak, jako bubliny vzduchu na hladinu řeky. Ta řeka je dnes zcela jiná než kdysi. Ne nadarmo se říká: nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Jak se ty bubliny v průběhu toku řeky změnily? Jak se změnily naše sny a přání, co z nich ještě zbylo, nebo zmizelo v nenávratnu plynoucí doby? Je dobré občas si udělat v životě rekapitulaci, zamyslet se nad sebou, nad tím, co bylo, co je, nadechnout se, zvednout hlavu a jít s novým elánem dál. A je také dobré porovnat své sny a svá očekávání se sny a očekáváními jiných. Je dobré, podívat se občas do zrcadla, jak se jevím sám sobě. A je také dobré, když nám nastaví zrcadlo někdo jiný. Někdy mohou být ty obrazy diametrálně odlišné. A jestli tomu tak je, je dobré zamyslet se, proč…

Při plánování letošní společné cesty jsem měl jediné přání: podívat se na místo, které doposud znám jen z okna vlaku – na pobřeží Ženevského jezera ve městech Montreux a Vevey. Něco málo jsem o těchto městech již věděl z cestovního bedekru, ale o kulturně-historické památky a muzea nám tentokrát ani nešlo. Projít se a diskutovat, to byl náš plán. V Montreux jsme tak například prošli kolem sochy Freddieho Mercuryho, který koncem 70. let začínal svou úspěšnou kariéru právě zde. Zde ho také vřele přijala místní mládež, zde se cítil dobře a sem se vždy rád vracel. A to je i důvod, proč se dnes na pobřeží v Montreux nachází jeho slavná socha a pořádají pamětní koncerty.

Ve Vevey žil kromě jiných slavných osobností také Charlie Chaplin. Existuje tu jeho dům, jeho hrob, který jsem již před léty navštívil. Existuje zde také jeho socha. Ani dům, ani hrob, ani socha však nebyly našim cílem. Nýbrž projít se po pobřeží a diskutovat. A tak jsme šli a šli a prošli kolem malého pomníčku. Moji dva přátele jej minuli bez povšimnutí. Trochu jsem za nimi zaostával a když jsem jej i já málem minul, najednou jako by ve mě zazněl jakýsi imperativ „stůj!“. Otočil jsem se a šel k pomníčku. Když jsem k němu došel, na chvíli jsem oněměl a pak zavolal silným hlasem: „Zastavte a pojďte se sem podívat. Neuvěříte, jaký je to pomník.“ – Připomíná totiž Jana Palacha. Je na něm myšlenka Václava Havla v češtině a ve francouzštině: „Oběť Jana Palacha se stala výzvou k hledání cest ke svobodě.

Dovolím si vyslovit názor, že snad neexistuje žádný Čech či Slovák, který by nevěděl, kdo Jan Palach byl. Ale i kdybych se mýlil, otázkou zůstává, co o něm ještě dnes víme, za koho ho považujeme, jak vnímáme jeho smrt, odkaz, v čem je jeho poselství? Evidentně tak silné, že o něm mluvil i demokrat tělem a duší Václav Havel a že skupina jakýchsi neznámých Švýcarů se rozhodla věnovat mu pomník.

Že je demokracie velice křehká věc a že může skončit téměř ze dne na den, mnozí z nás, hlavně ti věkem starší, dobře vědí. Může to ale být i dlouhodobý proces, který se plíží jako zloděj v noci a pak demokracie umírá pozvolna, tiše, postupným oklešťováním právních systémů, omezováním mediálních svobod a rešerší, blokováním otevřených diskusí, šířením dezinformací a prokazatelných lží, které nikomu nevadí, nikdo je nepojmenovává a nepozastavuje se nad nimi. To jsou, žel, aktuální fakta a vůbec nemusíme chodit daleko. Ani do prolhaného Putinova Ruska, ani do Kimovy Severní Koreje. Podívejme se jen, co se děje u nás v Rakousku, v Česku, na Slovensku, v Maďarsku a jinde. Jaké strany mají šanci vyhrát volby? Co hlásají jejich představitelé s rychlými recepty na jakékoliv „diagnózy“, populisticky orientovaní doleva či doprava? Je zarážející, kolik mají stoupenců. Zde už není otázka, kde zůstal zdravý selský rozum, když lidé věří na zázračná rychlá řešení jakýchkoliv problémů a vůbec jim nedochází, že žádná zázračná rychlá řešení neexistují, že se vždy jedná o dlouhodobé procesy, které mají svou historii, svůj původ a průběh a také své prognózy a terapii. Otázka je, proč jejich sympatizanti nedokážou pochopit, že žádný zázračný proutek neexistuje. Ten, kdo v takový proutek věří, klame sám sebe a zároveň strhává se sebou jiné na falešnou cestu!

Skláním se před těmi Švýcary bohatými zkušenostmi a hrdými na demokracii své země za to, že ctí takové lidi, jakými byl Václav Havel a hlavně Jan Palach. Oběť Jana Palacha byla vykřičníkem společnosti, která upadla do letargie a namísto cesty ke svobodě se rozhodla pro život v otroctví. Jeho oběť se stala symbolem. Nejen pro národ Čechů a Slováků porobených sovětskými Rusy a vlastní zbabělou pohodlností, ale stala se opravdu symbolem pro všechny ty, pro které se hodnoty svobody a demokracie staly náplní a smyslem k existenci.

Diskusia, ktorá sa neotvára

Titulka hodnotiacej správy z portálu KBS.

Z Denníka N sme z rubriky Politici píšu prevzali príspevok autora, ktorý je poslancom NR SR za Progresívne Slovensko

Predstavme si situáciu, ktorá, žiaľ, ani v slovenských pomeroch nie je výnimočná. Obeť sexuálneho násilia zo strany duchovného sa rozhodne prehovoriť, no nechce, aby ju susedia odsudzovali. Nechce počúvať obvinenia, že možno je v skutočnosti na vine ona, lebo obľúbeného miestneho farára „určite provokovala“.

A tak príde do spovednice za kňazom v inej obci, ktorému sa zdôverí so svojím tajomstvom. Ďalej však už prípad riešiť nechce. Chce naň zabudnúť aj za cenu toho, že páchateľ unikne trestu. Jej slová sú spovedným tajomstvom. Kňaz by síce spovedajúcej sa alebo spovedajúcemu mal odporučiť, ako konať v spolupráci s políciou, no tam sa to končí. Nakoniec ani nevieme, či to urobil, keďže je to celé súčasťou tajomstva. Strach prevládne nad hľadaním spravodlivosti, mlčí aj kňaz a vinník môže ničiť životy ďalším osobám.

Obetí je podstatne viac

Koľko takýchto prípadov je, sa nedozvieme. Nikdy sa nedostanú do policajných zápisníc. A nedostali sa ani do historicky prvej správy o sexuálnom násilí zo strany kňazov, ktorú 5. marca zverejnila na svojom webe Konferencia biskupov Slovenska.

Cirkev na Slovensku po usmernení z Vatikánu vybudovala štruktúry, ktoré uľahčujú nahlasovanie prípadov sexuálneho zneužívania mladistvých, ich riešenie, ale aj prevenciu a pomoc obetiam. Vznikli špeciálne diecézne úrady pre nahlasovanie, školiace programy, podporuje sa šírenie osvety a zdá sa, že aj seriózna vnútorná diskusia o tomto veľmi vážnom probléme v prostredí cirkvi. Môžeme len oceniť, že komisia chce pokračovať s cieľom pomôcť obetiam a odhaliť vinníkov. Samotná správa však priznáva, že 68 prípadov, ktoré tento systém dokázal od roku 2018 zachytiť, je málo a „obetí je podstatne viac“.

Čo skrýva štatistika

Aj v tejto malej vzorke svieti číslo, ktoré by nemalo zapadnúť. Komisia ukončila skúmanie 39 prípadov, z ktorých len jedenásť skončilo na polícii. Z dôvodu premlčania sa nevyšetrovali tri prípady, na žiadosť obete to bolo šesť prípadov. Komisia neobjasnila, prečo sa pred civilných vyšetrovateľov nedostalo zvyšných 19 prípadov. Nemôžeme nad nimi mávnuť rukou, hoci ide o málo reprezentatívnu vzorku – hovoríme až o polovici prípadov. O aké dôvody skutočne ide a prečo o nich správa komisie mlčí?

Odpoveď na tieto otázky by mohla vysvetliť, prečo je zachytených prípadov tak málo. Takto o dôvodoch môžeme iba špekulovať, čo nepomôže nikomu. Ani obetiam, ani cirkvi. Správa sa na civilné orgány obracia s otázkou, ako má postupovať cirkev, ak sa jej orgány dozvedia o trestnom čine sexuálneho zneužívania a obeť si neželá, aby sa prípad dostal pred vyšetrovateľov. V skutočnosti je pri hodnovernej informácii o sexuálnom zneužívaní odpoveď jasná. Ide o trestný čin, a ak sa o takom niekto dozvie, má povinnosť ohlásiť ho príslušným orgánom.

Duchovní sa môžu obávať o to, že by cirkev prišla o povesť bezpečného útočiska, a potom by mali obmedzené možnosti pomáhať obetiam. Môžeme to chápať, ale nenahlásenie zas bráni vymáhaniu spravodlivosti voči páchateľovi. Riešenie má cirkev vo vlastných rukách. Ona si musí odpovedať na otázku, čo robí pre to, aby sa obete nemuseli báť, že verejná mienka odsúdi ich a nie sexuálnych násilníkov. Musí rozptýliť obavy, že oznámenie bude zbytočné. Nie je to jednoduché, rovnaká úloha stojí aj pred civilnými orgánmi.

Úloha spovedného tajomstva

Príznačnou pre celú správu je skutočnosť, že úplne obchádza spovedné tajomstvo. Robí z neho tému, o ktorej sa nediskutuje. Slovenská republika sa medzinárodnou zmluvou so Svätou stolicou zaviazala rešpektovať spovedné tajomstvo, čím sa spochybnil ústavný princíp, podľa ktorého sa Slovenská republika neviaže na žiadne náboženstvo. V prípade sexuálneho násilia z povinnosti oznámiť trestný čin alebo úmysel vykonať ho vyčleňuje jednu konkrétnu skupinu osôb na základe ich náboženského vyznania. Náboženská sloboda je tu teda postavená nad sekulárny charakter štátu.

Správa píše, že ak sa kňazi na spovedi dozvedia o sexuálnom násilí, mali by osobe (nemusí ísť nutne o obeť, niekedy sa z hriechu vyspovedá páchateľ) poskytnúť „náležitú pomoc a sprevádzanie, aby danú vec dokázala riešiť, a to aj za pomoci odborníkov a kompetentných úradov“.

Toľko odporúčanie. Predstavme si však kňaza, ktorý sa o takomto čine v šere spovednice dozvedel a uvedomuje si, že ak by obeti odporučil obrátiť sa na políciu, mohol by ohroziť niektorého z kolegov, nadriadených alebo reputáciu cirkvi. Akú má motiváciu tlačiť na obeť, aby sa zverila aj civilným orgánom? Ak to neurobí, ochráni predsa kolegu a možno aj seba…

Diskusia, ktorá sa neotvára

Môžeme sa teda pýtať, či tých 19 prípadov, ktoré sa nedostali pred civilné vyšetrovacie orgány pre „iné“ dôvody, nesúvisí práve so zlyhávaním tohto mäkkého pravidla, ktoré zodpovednosť kňazov oznámiť možný trestný čin presúva na páchateľov a obete. Komisia sa o nich od kňazov mohla dozvedieť, ak v uzavretom prostredí prelomili spovedné tajomstvo. No v snahe neotvárať diskusiu o zmysle ochrany spovedného tajomstva pri trestnom čine tento dôvod nechce explicitne uviesť. Cirkvi by oveľa viac svedčalo, ak by uvádzala konkrétne dôvody a zužovala by priestor na špekulácie.

Správa je určite krokom správnym smerom. Ako však samotná správa konštatuje, je to málo. Nielen pokiaľ ide o štatistické počty, ale aj pokiaľ ide o navrhované riešenia smerujúce najmä k lepšej spolupráci cirkvi s civilnými vyšetrovacími orgánmi.

Zápas o spravodlivosť nikdy nekončí

Prijatie signatárov Charty 77 zo Slovenska u pani prezidentky Zuzany Čaputovej 2022,

zľava Miroslav Lehký, Martin Beck Matuštík, Marián Zajíček a Kyra Matuštík

Po 35 rokoch od pádu režimu cítime silné ohrozenie demokracie a právneho štátu. Nám, ktorí sme zažili komunistickú diktatúru, pripomínajú tieto spôsoby praktiky z čias nedávno minulých. Arogancia moci a vláda so slovníkom Gottwalda a Husáka pred našimi očami demontuje právny štát a demokratické inštitúcie.

Sledujeme rušenie špeciálnej prokuratúry, snahy o ovládnutie verejnoprávnych médií. Rezignovali sme na spravodlivosť.

Sledujeme, ako sú vyšetrovatelia odtrhnutí od živých prípadov, ktoré vedú k najvyšším predstaviteľom štátu, a prichádzajú o prácu. Je to opäť odstraňovanie nepohodlných ľudí.

Aj po februári 1948 odstránili komunisti vyšetrovateľov, ktorí v krčmanskej afére vyšetrovali ich zločiny. Jeden z nich, Zdeněk Mariánko vo väzení zahynul, iní si odsedeli dlhé roky.

Sme svedkami kreslenia terčov na chrbty novinárom. Napriek tomu, že v roku 2018 bol zavraždený novinár Ján Kuciak so svojou snúbenicou Martinou Kušnírovou.

Služobníčkovia niekdajších sovietskych okupantov označujú dnes iných ľudí ako amerických agentov.

Svojim hrubým slovníkom rozoštvali spoločnosť, vyvolávajú nenávisť.

Naopak oni sami sa správajú ako agenti Kremľa, ktorí sa poklonkujú agresorovi – putinovskému Rusku, ktoré rozpútalo v Európe najväčší vojnový konflikt za posledných 80 rokov. Relativizujú pravdu, minulosť aj prítomnosť. Majú viac súcitu s páchateľmi ako s obeťami. Sami seba označujú za politických väzňov.

My ako bývalí politickí väzni a ľudia prenasledovaní komunistickým režimom proti tomu ostro protestujeme, považujeme to za urážku a výsmech nielen nás, ale aj všetkých tých, ktorí dnes už hovoriť nemôžu.

Patria k nim obete päťdesiatych rokov – ako boli Milada Horáková, Heliodor Píka, Pavol Haruštiak, Cecília Schelingová, Dorota Kováčiková, obete okupácie Danka Košanová, Jozef Bonko či Peter Legner a obete obdobia sedemdesiatych a osemdesiatych rokov ako Jan Patočka, Jaroslav Rusnák, Přemysl Coufal, Milan Gono, či Štefan Polák.

Za slobodu sme zaplatili vysokú cenu. Aj napriek tomu si niektorí nevšimli 17. november alebo sa dnes obracajú k Rusku.

Po roku 1989 už raz bolo Slovensko čiernou dierou na mape Európy za éry Vladimíra Mečiara a znova sa vďaka Ficovi a jeho vláde do týchto čias vraciame.

Politika má byť služba občanom, nie presvedčenie, že kto vyhrá voľby, môže všetko. 

Ako hovorí Miroslav Lehký: „Zápas o spravodlivosť nikdy nekončí.“

Za signatárov Charty 77 zo Slovenska:

Marián Zajíček, Miroslav Lehký, Tibor Novotka

Velikonoce 2024

Netajím se tím, že psaní o významných křesťanských svátcích je pro mne v poslední době těžké. Každý svátek nese v sobě automaticky cosi radostného a pozitivního. Ale jak z těch svátků vyzvednout a přijmout to radostné, když vše kolem nás je v současné době spíše smutné? Válka na Ukrajině, válka v Izraeli a také hrozba postupujících klimatických změn, to vše je sice výzvou k nápravě, ale zároveň i reálnou hrozbou ztráty svobody, zdraví a možná i života. Přesto jsou svátky důležité a v těžkých situacích možná o to víc, protože jsou nejen symbolem čehosi pěkného a radostného, ale ve své podstatě dávají odpovědi na závažné životní otázky, neboť nás alespoň na chvíli přinutí zamyslet se nad jejich smyslem a poselstvím, které nám chtějí předat.

O Velikonocích si připomínáme oběť Ježíše Krista, který, jak říká Písmo, z lásky k nám lidem se stal člověkem, sestoupil z nebes, přijal naše lidské tělo se svými bolestmi a trápeními, aby nám ukázal, jak jít se vztyčenou hlavou životem uprostřed násilí, válek, křivd i nelehkém výdělku na obživu. O Velikonocích si ale především připomínáme jeho oběť na kříži, kdy on, spravedlivý, čestný, pravdomluvný a poctivý, přestože bezúhonný a moudrý, byl odsouzen lidskou zlobou a nenávistí na krutou smrt. Zemřel jako vyvrhel, ani nevěděli, kam jej pohřbít. To se stalo před dvěma tisíci let. A je neuvěřitelné, že i po tolika letech se jeho život i smrt staly symbolem. Kolik generací se za ta léta k němu v duchu utíkalo o pomoc, pro kolik jen lidí se stal inspirací a motivací v jejich vlastním životě a životních osudech. I dnes tomu není jinak.

A pro kolik lidí na světě jsou inspirací a motivací i příběhy jiných, konkrétních lidí z různých dob a zemí, kteří i přesto, že se ne vždy odvolávali na Krista, žili podobně jako on, byli spravedliví, čistí, moudří, avšak naráželi svým způsobem života a myšlení u všech mocných světa, zejména u diktátorů, autokratů a lidí, kterých mozkem se stalo břicho a srdce v hrudi jim nahradil bezcitný kámen.

Nedá mi nezmínit jisté podobenství. Uvažujíc nad poselstvím Velikonoc, nemohu nevzpomenout letošní oběť, a to ruského opozičního politika Alexeje Navalného. Oběť nejcennější, nejkrajnější, nejšlechetnější. Možná se toto mé přirovnání bude někomu zdát troufalé a neadekvátní, neboť věřící křesťané považují Ježíše za syna Božího. Navalnyj nikým takovým nebyl. Avšak svým způsobem života, tím co říkal a inicioval, jej snad lze v jistém smyslu přirovnat k Ježíši. Ježíš neměl problém nazývat věci pravým jménem, ať to bylo nebo nebylo vhod. Ježíš neměl problém nazvat tehdejší náboženský establishment hadím plemenem, pokrytci či obílenými hroby, lidmi, kteří si udrží moc jen křivým vykládáním náboženských symbolů, potlačujících pravdu jak jen to jde, protože jinak by je odhalila jejich lež. Když mu jde o život, tak tváří v tvář Pilátovi, muži, který může rozhodnout o jeho údělu, s klidem řekne: Neměl bys tu moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Jinými slovy: Kdyby sis uvědomil tíhu důležitosti moci, která má sloužit spravedlnosti a dobru, tak bys musel konat zcela jinak, než konáš…

Navalnyj již mnoho let upozorňoval na to, že Putin koncentruje svou vlastní mašinérii moci ne pro dobro lidu a ruské společnosti, ale pro sebe samého a kliku svých ctitelů a posluhovačů, kterým přestal fungovat mozek i srdce. Stal se terčem lživé propagandy putinovské mašinérie manipulující zákony, instituce a média, které pak poslušně nazývají černé bílým a bílé černým. Těmito institucemi, ne Putinem, který si přece neposkvrní vlastní ruce někým takovým jako je Navalnyj, anebo si je rychle umyje vodou jako kdysi Pilát před Ježíšem, byl pak Navalnyj stíhán, očerňován, prohlášen za extrémistu a korumpátora. A když ani to nepomohlo, tak byl otráven. Jako zázrakem otravu přežil díky dovednosti německých lékařů. Mohl pak zůstat v Německu, nebo utéci do jiné země. Neudělal to. Rozhodl se netaktizovat. Vrátil se z Německa do vlasti a věděl, že půjde do vězení. Byl zatčen hned na letišti. Následovalo odsouzení, věznění v mimořádně tíživých podmínkách. Náhlá smrt. Následně vadilo dokonce i jeho mrtvé tělo, mnoho dní ukrývané úřady, aby byly zakamuflované příčiny vraždy a pak nastalo nestoudné vydíraní jeho matky ohledně důstojného pohřbu vlastního syna.

Svým sebeobětováním až do krajnosti se stal Navalnyj symbolem celého Ruska. Nejen toho bojujícího za demokracii a lidskou svobodu, ale i toho pokřiveného, kterému doktrína putinovské propagandy vymyla mozky. Nehraje roli, že dnes tato část Rusů neprojevuje o jeho osud zájem, věřím ale, že jednou i tato část Ruska procitne a uzdraví se. A poselství Navalného se pak stane trvalým odkazem v ruských dějinách.

Stejně tak, jako se staly odkazem pro křesťanství život a smrt Ježíše Krista. Na věky věků…

Pozor! Pašie nie sú na hranie!

Ján Triaška, 2017

Nedeľná nekázeň denníka N a odkaz na podcast.

Na Kvetnú nedeľu a vo Veľký piatok sa veľkonočný príbeh číta slávnostným spôsobom. Podľa latinského Passio Domini nostri Jesu Christi nazývame príslušné verše evanjelií pašie. V kostole sa najčastejšie recitujú alebo prespievajú. Asi pred 500 rokmi sa však pašie osamostatnili z poriadku liturgickej slávnosti ako osobitný kultúrny fenomén.

V ľudovom podaní sú to obvykle amatérske divadelné hry, ktoré si zakladajú na vernosti príbehu. Pašie význačných hudobných skladateľov sa vo veľkonočnom čase hrajú v koncertných sálach. Populárna je rocková opera Jesus Christ Superstar z roku 1969. U nás boli platne len pašované a ťažko zohnateľné kvôli protináboženskej cenzúre. A cirkev bola tiež proti, lebo hrali rock, libreto sa nedržalo textu evanjelií a rozprávač bol Judáš. A možno si pripomeniete, že ústredná melódia sa stala znelkou pre Miss Československo.

Začiatkom pôstu uviedla činohra Slovenského národného divadla v premiére hru Ježiš z Montrealu. Divadelná inscenácia odkazuje na film z roku 1989 a patrí do žánrovej skupiny pašie v pašiách. V obsadení, ktoré má pašie umelecky interpretovať, sa pašie skutočne odohrajú. Herec v hlavnej úlohe sa dostane do konfrontácie, v ktorej dopadne ako Ježiš. U nás je známy román Kristus znova ukrižovaný (Nikos Kazantzakis, nositeľ Nobelovej ceny za literatúru), podľa ktorého skomponoval operu Grécke pašie Bohuslav Martinů.

Iným variantom sú pašie vnorené do ešte širšieho kontextu príbehu stvorenstva. Boží zámer sa po prvých pohodových siedmich dňoch ocitá v kríze nášho človečieho ôsmeho dňa. Vo Švajčiarskom mestečku Einsiedeln má amatérske predstavenie vyše 2.000 ochotníkov a storočnú tradíciu. Primerane dobe, dramaturgom a réžii inscenujú dielo španielskeho barokového básnika Pedra Calderona Svet ako divadlo (El gran teatro del mundo, Teatro mundi, Welttheater). V roku 2007 vložili do predstavenia klasické pašie, ale hercami boli deti, ktoré sa podieľali aj na scenári. Vo výsledku môžeme ukrižovanie vidieť aj tak, že hlavnú postavu upálili v plechovom sude na predmestí favely.

Predstavte si mestečko, v ktorom sa sto rokov tisíce ľudí aktívne zúčastňujú na hre, ktorá ostatným ukazuje divadlo sveta – Teatro mundi. Hrá sa na námestí pred benediktínskym kláštorom, ktorý je barokový a veľmi veľký najmä vďaka protireformácii. A nový opát neodporúčal predstavenie opakovať, lebo skresľuje veľkonočný príbeh, taký ako sa skutočne stal a nevedie divákov ku významom, ktoré predkladá katechizmus. Autora Thomasa Hürlimanna vyznamenala nadácie Herberta Haaga svojou cenou za slobodu v cirkvi.

Počas Sviatkov poďme do kostola alebo na koncert. Počúvajme pašie a ďakujme umelcom, ktorí nás chcú zobudiť zo samospasiteľného snenia.

Ale pašie nie sú na hranie! Tisíce variácií utrpenia vždy a znova zažívajú milióny. Ich martýrium je tak isto naozaj, ako Ježišovo. Aj preto svoje utrpenie projikujeme do jeho pašií. Viete z vlastných rodín alebo z počutia alebo z literatúry, že divadlo sveta, to sú naše pašie.

Marec 2024

Najsvätejšia Trojica, Kostol Najsvätejšej Trojice Rákoš, okres Revúca. Foto: Kamil Sládek

Zo stredovekej dominanty, ktorá formovala malú osadu Rákoš na Gemeri, dnes zostalo veľmi málo, iba ruiny. Hrad nad obcou zanikol v priebehu šestnásteho storočia. Pri skúmaní dejín stredoveku máme málo istôt, mnohé predpoklady alebo argumenty sú navždy skryté dejinami, niektoré, na šťastie pre nás, iba pod nánosom hliny a prachu. Radi by sme naisto vedeli a poznali…

Je veľmi ľudské túžiť po vlastníctve istôt. Rovnako je ľudsky samozrejmé ich nemať. Aj dnes nám ich na základe tisícročných túžob ľudia moci vnucujú a nachádzajú pre ne otvorené uši. Avšak to neznamená, že existujú. Nakoniec to je taktiež tisíce rokov stará skúsenosť omnoho väčšieho množstva ľudí, ktorí sú bezmocní a nakoniec bez istôt…

Ak však hľadáme stredovekú krásu, na návrší nad Rákošom máme predsa len jednu istotu. Stojí tu malý kostolík Najsvätejšej Trojice z trinásteho storočia. Rád sa sem vraciam. Má svojho ducha, svojho génia loci. Nakoľko sa chrám reštauruje už mnohé roky, nie je v ňom mobiliár. Prázdna vysoká loď kostola s freskami na severnej stene a s kazetovým stropom pôsobia monumentálne, oveľa viac, než sa javí zvonku. Presbytérium je nádherné, plné fresiek zo 14. a 15. storočia.

Na západnej stene víťazného oblúka kostolíka v Rákoši nájdeme nezvyčajnú maľbu tváre. Bežný obraz tváre poznáme – oči, nos, ústa… Stredoveký umelec nám ponúka inú podobu tváre. Dívame sa na jednu tvár so svätožiarou. Avšak štvoro očí uprene pozerá do rôznych strán, tvár má podobu starca aj mladého muža. Gesto pravej ruky formuje naše vnímanie. Je na nás, či v ňom vidíme gesto upozornenia alebo žehnania.

Rozličné zobrazenia božstiev i Boha majú tisíce rokov starú históriu. Od starovekej Indie, cez Grécko, Keltov až po územia Slovanov od Baltu po Jadran bolo pre našich predkov číslo tri, triáda, výnimočné. Zosilňovalo význam bežného, prirodzeného stavu, v našom prípade znásobovalo posvätnosť a silu božstva či Boha. Preto nachádzame v rôznych náboženstvách viacero príkladov viachlavých bohov, božstiev či viactvárových hláv. Zároveň takáto hlava bola vnímaná ako centrum, životná sila, symbolom podstaty osoby, takže jej znásobenie znamenalo posilnenie moci zobrazovaného božstva či Boha.

V období, keď rákošský majster maľoval túto očarujúcu fresku, prebiehala vášnivá debata teológov o svätej Trojici, o možnostiach jej zobrazovania a interpretácie jej podôb. Prirodzene mala dopad na rôzne zobrazenia v umení. V štrnástom storočí bolo trojhlavé, resp. trojtvárové zobrazenie Božej Trojice v kresťanskej Európe na freskách, maľbách či sochách časté. Na území dnešného Slovenska ich dnes nájdeme ešte v OchtinejŽehre.

V nasledujúcich storočiach viacerí teológovia začali spochybňovať správnosť takéhoto zobrazenia. Trojhlavosť bola označovaná za úchylku, ktorá znevažuje prirodzenosť a je nevhodná pri zobrazovaní božského. Tridentský koncil stanovil, že kresťanské umenie predstavuje aj prostriedok hlásania kresťanskej náuky, preto nesmie obsahovať nič profánne, nemorálne alebo pohoršujúce.

Zákaz zobrazovania konkrétnych ikonografií, vrátane trojhlavých zobrazení, prišiel od inkvizície v roku 1625. O tri roky neskôr pápež Urban VIII. zakázal zobrazovať Trojice ako „postavy s jedným telom, tromi ústami, tromi nosmi a štyrmi očami“. O ďalších vyše sto rokov pápež Benedikt XIV. zaradil medzi zakázané obrazy „monštier“. Medzi ne bola zaradená i trojhlavá či trojtvárová Trojica.

Vtedajší teológovia reagovali na rôzne prejavy ľudovej zbožnosti laikov a ich obava z falošných interpretácií a modlárstva nebola neoprávnená. Vyhlásenie pápežov boli v podstate potvrdením toho, čo sa v tom čase všeobecne zastávalo – je pravdepodobné, že existoval rozšírený konsenzus o nevhodnosti trojtvárových obrazoch Trojice.

Späť k rákošskej freske. Je na nej zaujímavá jedna osobitosť. V stredoveku boli Trojičný Otec a Syn často zobrazovaní rovnakým spôsobom, čím sa zdôrazňovala ich jednota. V Rákoši je Otec starec, kým Syn a Duch sú vyzerajú ako mladí muži.

Túto krásnu fresku svätej Trojice vnímam ako poéziu, ako oslavnú báseň. Ako rozprávanie Ježiša, ktorý v podobenstvách hovoril o svojom láskavom Otcovi a o tom, že koná z jeho Ducha. Chcel, aby aj jeho nasledovníci konali ako ľudia, ktorí o svojom živote premýšľajú, rozprávajú sa o ňom, tvoria ho a nesú zodpovednosť za svoje konanie. Pritom sa spoliehajú na Boha a Ducha, ktorý má rôzne podoby, a nie na mocichtivých ich doby. Aby tvorili kráľovstvo Božie už tu na zemi a nie pozemské kráľovstvo pre iného človeka.

Preto sa dodnes modlíme „Sláva Otcu i Synu i Duchu Svätému…“

P.S.

kostolíku v Rákoši som písal aj tu: https://www.facebook.com/share/p/7x1MZxnr4n4KUKf1/

Najväčšou prekážkou vyučovania na Ukrajine sú letecké poplachy

Čo to je za odpornosť a surovosť, keď ma sused núti tvrdiť, že môj dom patrí jemu a ja som niekto iný a pritom na mňa stále mieri nabitou zbraňou?

Dvadsiateho štvrtého februára 2022 zaútočilo totalitné Rusko na svojho západného suseda Ukrajinu. Ukrajina je náš východný sused, takže tento útok sa týka aj nás. Rusi tak urobili napriek tomu, že sa vo viacerých medzinárodných dohodách po roku 1991 zaviazali, že to nikdy neurobia. Za dva roky zomreli desaťtisíce ukrajinských vojakov ale i ukrajinských civilov. A tiež desaťtisíce predovšetkým mladých obyvateľov ruskej ríše.

Celé zle. Tragédia.

Rozum mi to stále neberie, ako niekto môže v mene vlastného výmyslu, sebectva a tuposti tak nenávidieť, že zabíja ľudí, ktorým sa nikdy nepozrel do očí, nepozná ich životné príbehy… Lebo si myslí, že je boh? Ale s malým „b“. Falošný niktoš, zloduch, zbabelec, terorista a vrah. Detí, bezbranných žien, ľudí. Nič iné nie je hoden, iba odsúdenia a opovrhnutia.

Vyše tridsať rokov sa venujem vzdelávaniu na rôznych úrovniach. Za túto skúsenosť som nesmierne vďačný, formovala ma, veľa som sa naučil a budem sa stále učiť, porozumel a dúfam, že porozumiem stále viac. Stretol som a stretávam skvelých ľudí, za ktorých som nesmierne vďačný. Ponúkajú mi rôzne pohľady na svet a náš život. A niektorých som stretol práve na Ukrajine. Sú súčasťou môjho života, môjho ja. Projekty, ktoré sme spolu zrealizovali, práve robíme a naďalej aj robiť budeme, nás prepájajú, pomáhajú viac rozumieť, podporovať sa a byť k dispozícii tým, ktorí to chcú alebo potrebujú. Výsledky takmer dvadsaťročnej spolupráce nás povzbudzujú, že tento spôsob (spolu)práce má zmysel.

Aj preto ma zaujalo, že 10. februára bol na https://www.facebook.com/share/p/nssg13kXa9ZEyatr/ uverejnený prieskum «Війна та освіта. Два роки повномасштабного вторгнення», teda „Vojna a vzdelávanie: 2 roky totálnej vojny“.

Kompletné výsledky prieskumu v ukrajinčine i angličtine si môžete prečítať tu: https://bit.ly/2_roky_vojna_a_vzdelavanie. Zameriava sa na regióny, ktoré sú vojnou najviac postihované: Sumy, Černihiv, Charkov, Mykolajev, Kijev, Záprorožie a Dnipropetrovsk. Tristné čítanie prepletané tenkou stužkou nádeje…

Na Ukrajincov myslím dennodenne, teším sa, keď sa im darí i keď sa nedarí, a tiež vtedy, ak sa podarí, že aspoň niektorí môžu prísť k nám. To, že sme aspoň chvíľu spolu.

Moji milí Ukrajinci, držím Vám palce a modlím sa za Vás.

Prosím za skorý mier a obyčajný každodenný život všade a aj u Vás na Ukrajine.

P.S.

V prvých dňoch tejto odpornej vojny bola hitom pieseň „Oi u luzy chervona kalyna“ – https://www.youtube.com/watch?v=EV_vT0Vud5Q.

Dva roky priniesli ešte viacej neistoty, strašného násilia a ničenia, ktoré sa nedá pochopiť.

Piesňou chcem pripomenúť odhodlanie a nasadenie našich susedov Ukrajincov a Ukrajiniek, ktoré po dvoch rokoch neochablo, ale dostalo inú, neraz síce unavenú, ale trvalú podporu s vierou vo víťazstvo.