Február 2023

Na Spiši sú zo dve desiatky gotických dvojloďových kostolov či kostolíkov. Keď sa v nich postavíme pod chór uprostred chrámu, hlavný oltár poriadne neuvidíme. Dôvod je prostý: vo výhľade nám bude stáť mohutný kamenný pilier, ktorý je spojený s klenbou chrámu. Spolu s ním klenbu zabezpečujú nielen vnútorné, ale i vonkajšie oporné piliere. Tvoria kompaktný systém slúžiaci na to, aby stavba pevne stála.

V kostolíku svätej Uršule vo Výbornej z prvej polovice 14. storočia nám vnútorné, nosné stĺpy z čias renesancie až toľko vo výhľade prekážať nebudú. Napriek tomu mnohým z nás nespočinie pohľad na oltári. Dva pevné drevené stĺpy z tvrdého dreva tisu, ktoré podopierajú drevený strop z druhej polovice 16. storočia, upútajú našu pozornosť vďaka svojej farebnosti, ako i špirálovitému tvaru.

Popraskané staré kmene stromu vyrezané do tvaru veľkej skrutky v striedavom rytme sýtych farieb už štyristopäťdesiat rokov podopierajú renesančný strop, ktorý pozostáva zo štyridsiatich ôsmich farebných polí plných rozmanitých tvarov a štylizovaných kvetov. Každé stropné pole je iné; je to skvostné dielo renesančného majstra.

Pod kazetovým stropom je po celej jeho dĺžke osadený drevený trám. Zospodu ho podopierajú dva stĺpy a spolu držia maľovanú drevenú nádheru, aby sme ju mohli obdivovať v celej kráse.

Očarujúci renesančný rozkvitnutý strop s priečnym trámom a dvoma špirálovitými, tordovanými drevenými stĺpmi v kostolíku vo Výbornej je jediná takáto doposiaľ zachovaná stropná konštrukcia na dnešnom území Slovenska.

Ak chce niekto vidieť, ako asi mohli vyzerať kostoly v čase románskom či gotickom, vo Výbornej má výbornú príležitosť. Len tie stropy boli jednoduchšie.

Na Horný Spiš sa oplatí prísť. Pozývam nielen ja, ale aj pani starostka obce Výborná. Rada vás privíta vo „svojej“ obci a v nádherne zreštaurovanom Kostole svätej Uršule. Keď budete v chráme, dotknite sa krásneho renesančného stĺpa. Zážitok bude úplný.

P.S.:

O kostole vo Výbornej si môžete prečítať aj tu: https://bit.ly/Kalendar-01-2022.

Zázračné rozmnoženie kapustníc

Nedeľná nekázeň denníka N a odkaz na podcast.

Štedrovečerný hod oddeľuje trhy adventných prebytkov od novoročných zliav. Covid, vojna, inflácia a politická neistota nám trochu ubrali zo sviatočných stolov. Ale štedrá večera je ešte bohatá a stále funguje ako praveká potreba, ako dávne zaklínadlo, ako ochrana pred ohrozenou budúcnosťou. Nadbytok má v sebe kus fičúrstva, keď sadáme k prehýbajúcemu sa stolu a zároveň ho ponúkame aj bohu ako obetu.

Proroci a mudrci odporúčajú miernosť a navrhujú hľadať boha inde ako v obetných kultoch. Podľa Jána (Jn 4,23) sa Ježiš domnieval, že sme už dozreli a je načase, aby sme sa otcovi klaňali v duchu a pravde. Keby mohol vyvolať referendum, tak by v ňom prepadol. Vtedy aj dnes. Klaňať sa v duchu a v pravde je také ťažké! Po novom by boli dvere na večeradle stále otvorené. Každý tam patrí a nik nie je vylúčený. Vstupenkou je primerane sa ustrojiť a sviatočne sa naladiť. Stoly veľmi netreba. Nieto viac riadu na úlitbu bohom. Nie sú žreci ani kňazi. V protiklade ku konceptu, za ktorý napokon položil život, sa z Ježiša stala ustavične sprítomňovaná obetná hostina.

Ale možno postupne porozumieme, ako sa duch môže prejaviť vo svete, v ktorom okrem hmoty nevidíme nič iné. Všimol som si dobré znamenie! Kapustnica, ktorá je v rôznych variáciách vo väčšine domácností súčasťou štedrej večere, sa začala rituálne osamostatňovať. Bez pupákov, bobáľok, opekancov aj bez dubákovej, šošovicovej a bez kapra. Skromný pokrm spája spoločenstvá. Kapustnica v škole, v práci, na fare, skautská, v športovom klube a u nás v laboratóriu genetická. V advente tak ochutnám mnoho kapustníc. Na niektorých sa podieľam, na viacerých som hosťom.

Na jednu silvestrovskú zábavu dnes pripadá sto kapustníc. Možno nie sme len takí, že „bavte nás“, lebo sa chceme do budúcoročnej neistoty prepiť, prerehotať a pretancovať. Alebo v závetrí za sakristiou a s cigaretou v ústach „nábožne slyšať“ prikázanú omšu.

Podľa mňa sa kapustnica bude ďalej šíriť aj po Silvestri. Lebo štyri týždne sú už dnes na kapustnice málo a adventný kalendár neuspokojí dopyt. Nastáva čas zázračného rozmnoženia kapustníc, spoločenstva, ústretovosti a láskavosti. Kapustnica vždy všetkým rovnako a rovnako pre každého „platná“. Už tento rok varím aj trojkráľovú!

Joseph Ratzinger. Moje spomienky.

Keď teraz sedím a píšem svoje úvahy o Benediktovi/Josephovi Ratzingerovi, je to asi dvadsaťštyri hodín od oznámenia jeho smrti. Počul a čítal som mnoho komentárov a hodnotení tohto človeka a jeho prínosu pre Katolícku cirkev. Myslím, že je korektné povedať, že som jedným z Írov, ktorých život jeho postoje a výkon moci ovplyvnili najvýraznejšie. Už je to jedenásty rok, čo mi za jeho pontifikátu zakázali vykonávať kňazskú službu, onedlho oslávim sedemdesiate šieste narodeniny. (So Seanom Faganom sa zaobchádzalo prísnejšie, ale ten už zomrel).

Ani by som sa nepokúšal merať negatívny vplyv jeho učenia a konania na LGBTQ ľudí alebo na tých, ktorých zneužívali kňazi a rehoľníci. Zameriam sa teraz na tých z nás, teológov, kňazov, rehoľníkov a laikov, ktorí boli takou či onakou formou potrestaní za svoje spisy o veciach týkajúcich sa cirkevného učenia a doktríny a rôznych aspektov viery.

Nie že by som mal nejaké priame kontakty s Josephom Ratzingerom. V čase, keď po mne išli, už z Kongregácie pre náuku viery odišiel. Bolo to v roku 2012 a v tom čase bol pápežom už asi päť rokov. Ale Kongregácia, ktorá sa zaoberala mnou, bola do veľkej miery jeho dielom počas dlhých rokov, keď ju viedol. Vtedajší šéf William Levada nebol človek, ktorý by bol schopný alebo chcel robiť veci inak ako jeho predchodca v úrade; pokračoval presne tak, ako sa to naučil od Ratzingera. A aj jeho nástupca Gerhard Müller bol do veľkej miery obrazom a podobou Ratzingera.

Z mojej skúsenosti s tým, čo rád nazývam „Ratzingerov Vatikán“, mi vystupujú do popredia dve veci.

Prvou bolo úplné presvedčenie o správnosti ich viery a praxe. Verili, že majú pravdu, celú pravdu, a že nikto s nimi nemôže polemizovať v žiadnej veci týkajúcej sa viery a Cirkvi. Existoval v nich akýsi druh „nákazlivej neomylnosti“, čo znamenalo, že necítili potrebu s kýmkoľvek o čomkoľvek diskutovať. Nemali sa čo učiť, a už vôbec nie od ľudí, ktorí mali iný názor ako oni. Takýto ľudia boli podľa nich v omyle a omyl nemá žiadne práva.

Druhou skúsenosťou bol ich úplný nedostatok rešpektu voči ľuďom, ktorých považovali za bludárov. V mojom prípade sa to prejavilo tým, že mi nedali žiadnu možnosť uplatniť si akékoľvek právo, ktoré obvineným ľuďom priznávajú právne systémy všetkých civilizovaných spoločností. Nebolo mi umožnené dozvedieť sa, kto sú moji žalobcovia (Nepriamo som sa dozvedel, že ma obvinil jeden z vyšších členov írskej hierarchie, ale hoci mám isté podozrenie, neviem presne, kto to bol. Dobre som vedel, že v tých rokoch boli aj istí laici a klerici, ktorí mňa a iných pravidelne nahlasovali do Ríma, ale uvažovanie o identite „nahlasovateľov“ môže mať na „nahlasovanú“ osobu negatívny vplyv). Vatikánske úrady nepovažovali za potrebné stretnúť sa so mnou a dať mi možnosť obhájiť sa. V žiadnej fáze so mnou nekomunikovali priamo, všetko sa dialo prostredníctvom môjho generálneho predstaveného v Ríme. A čo je možno najhoršie, neuskutočnil sa žiadny odvolací proces.

Toto bol systém, ktorý Joseph Ratzinger formoval a zdokonaľoval počas rokov svojho pôsobenia na čele Kongregácie. (Viem, že existoval už dávno pred ním, ale on mu dal svoju osobitnú dogmatickú a autoritársku podobu v čase, keď sa svet rýchlo menil a ľudské práva sa všeobecne uznávali na celom svete.

Takže, smútim teraz nad jeho smrťou? Nemôžem povedať, že áno. Ale modlím sa za neho a želám mu večný pokoj. Všetkých nás, pápeža aj chudáka, čaká rovnaký koniec, nech už bude akýkoľvek.

Musím priznať, že v jeho neskoršom živote som s ním do istej miery aj súcitil. Na rozdiel od toho, čo hovoria mnohí komentátori, nepochybujem o tom, že sa chcel stať pápežom. Jeho konanie počas smrti a pohrebu jeho predchodcu a počas dní pred konkláve tomu nasvedčovalo. Mali by sme si však dávať pozor na to, čo si želáme. Na úlohu, po ktorej tak túžil, nemal schopnosti ale mal dosť božej milosti, aby dokázal z tohto postu odstúpiť, za čo bude, samozrejme, pamätaný najviac.

Niektorí z nás však budú mať na neho aj svoje osobné spomienky.

Originál textu môžete nájsť na stránke Tonyho Flanneryho: http://www.tonyflannery.com/joseph-ratzinger-my-memories/

Január 2023

Mihotajúce sa svetielko vo svätyni chrámu nám označuje svätostánok, sanktuárium. Uchováva sa v ňom nádoba, cibórium, s hostiami, ktoré boli premenené, konsekrované počas liturgie.

Ak načrieme hlbšie do histórie, zmienku o svätyni, svätostánku, nachádzame v židovskej Tóre, keď v dvadsiatej piatej kapitole a ôsmom verši knihy Exodus hovorí Jahve Mojžišovi: „Postavia mi svätyňu a budem bývať uprostred nich.“

V dejinách kresťanskej tradície sa chlieb zo spoločného slávenia liturgie v ranokresťanskom období uchovával doma, v priestoroch, kde sa stretávali veriaci a spoločne slávili eucharistiu. Keď sa skončilo prenasledovanie kresťanov, eucharistia, chlieb vďakyvzdania, sa postupne presunul do chrámov. Vo svätostánku na dôstojnom a bezpečnom mieste. Neskôr bol premenený chlieb z liturgie umiestnený vo vedľajších priestoroch chrámov. V rannom stredoveku sa začali hostie ukladať aj do schránok na oltári alebo nadeň. A taktiež vo výklenkoch v stene presbytéria.

V stredovekých chrámoch na území dnešného Slovenska sú dodnes zachované svätostánky zabudované v stenách okolo hlavného oltára. Väčšinou bývajú na takzvanej evanjeliovej strane, čiže z pohľadu veriaceho vľavo. V kostole v Dravciach sa nachádza napravo. Menší výklenok v stene chránený tepanou železnou mriežkou je v draveckom kostole i vo východnej stene, za oltárom, ale je prázdny.

Vývoj priestoru uchovávania posvätených hostií mal svoj ďalší vývoj. Bezprostredný priestor okolo svätostánku bol v tvare štíhlej vežičky, pastofória, murovaného alebo maľovaného. Interiér svätostánku bol zdobený rôznymi materiálmi.

Koncil v severoitalskom Tridente, taliansky Trento (1545 – 1563) sa uzniesol, že vo sviatosti oltárnej je neprestajne prítomný Kristus. Dôstojným miestom jeho prítomnosti sa stala schránka, tabernákulum, v centre chrámu, na hlavnom oltári väčšiny katolíckych chrámov.

Blikotajúce svetielko nenájdeme vo všetkých kresťanských chrámoch a to predovšetkým v chrámoch protestantských cirkví. Prítomnosť Ježiša v oltárnom chlebe či víne uznávajú počas liturgie. Mimo nej je to obyčajný chlieb a víno.

To, čo je pre spoločenstvá veriace v Krista spoločné, je prítomnosť Boha medzi nami i dnes.

Požehnaný Rok Pána 2023 v zdraví a pokoji prajem nám všetkým.

Stredoveký kalendár 2023

Územie Slovenska je posiate množstvom pokladov. Medzi ne patria i stredoveké pamiatky sakrálnej architektúry od 9. storočia po koniec stredoveku.

V priebehu tohto roku som pripravoval tretie pokračovanie kalendára na rok 2023, v ktorom ponúkam časť nádhery, ktorú máme okolo seba.

Kalendár pripravujem ako reklamu na stredovek. Stredovek nebola doba temna, ako sa to neraz učia naše deti či opakujú neznalí dospelí. Stredovek boli roky, desaťročia a stáročia, ktorých výsledky sú súčasťou našej prítomnosti. Stredovek bol plný ľudí, ktorí premýšľali, skúšali a objavovali. Ľudia, ktorí tvorili. Dnes žijeme aj z ich tvorby.

V kalendári na rok Pána 2023 nájdete dvanásť kostolíkov a kostolov od Kopčian pri rieke Morave na západe Slovenska po Svinicu neďaleko Dargovského priesmyku.

Zameral som sa na jednotlivé detaily, prvky chrámov, ktoré si mnohí z nás buď nevšimnú, alebo neuvedomujú, že sú neoddeliteľnou súčasťou stredovekých chrámov.

Prostredníctvom QR kódov, či webových adries si môžete prečítať o chrámoch ako takých, o svätých, alebo udalostiach, ktorým sú chrámy zasvätené, ako i o jednotlivých častiach sakrálnych stavieb. Objavovať chrámy, poklady na Slovensku, stredovek.

Prvá a posledná strana sú samostatné, ďalšie strany tvoria dvojice zobrazujúce informácie o chráme: strana s QR kódmi a malými fotografiami chrámu so stranou s hlavnou fotografiou a dňami mesiaca.

Kalendár je zároveň ponukou na objavovanie. Ak ste neboli na miestach, ktoré ponúka kalendár, vyberte sa tam. Majú svojho ducha, ducha miesta – génia loci. Zastaviť sa, stíšiť sa v nich, ponoriť sa do doby pre nás dávnej a premýšľať, meditovať alebo sa modliť, je nádherný zážitok. Odporúčam.

A objavujte aj ďalšie.

Pri tvorbe kalendára mi pomáhali mnohí ľudia, ktorým hovorím veľké ĎAKUJEM.

V prvom rade chcem poďakovať mojej rodine, manželke Anke a deťom, ktoré majú návštevu rôznych miest okorenenú fotografovaním chrámov. Anka praktizuje a deti sa učia a cvičia trpezlivosti. Minimálne s tatkom a jeho fotografovaním…

Pri tvorbe podoby kalendára na rok 2023 som vďačný za skvelé rady, ktoré mi poskytli kolegovia Adriana JankovičováGabriel Weszelovszky. Za grafické vylepšenia fotografií patrí veľká vďaka Michalovi Vaškovi a jeho tímu vo Vydavateľstva Michala Vaška v Prešove, http://www.vmv.sk/.

Ďakujem Vám všetkým, ktorí máte radi stredoveké umenie, ponúkate svoje videnie naň, ktorí sa vzájomne povzbudzujeme.

Na prahu roku 2023 prosím spolu s ľuďmi, ktorí sa modlili stáročia pred nami, aby nás Pán ochránil pred hladom, zimou, morom i vojnou. Za ostatné tri roky sme podobu týchto nešťastí rôznou formou zažili mnohí z nás a časť z nás zažíva aj dnes…

Prajem nám rok Pána MMXXIII bez týchto pliag a prosím o pokoj a mier v našich dušiach.

Hodiny nocí tmy a zimy

Dá sa objasniť tomu, kto nechce, že vojna je o vojakoch a nie terorizovaní civilistov? Ako povedať mladej žene s dieťaťom, že ste s nimi a podporujete ich, keď len veľmi limitovane vieme, že zima je nepríjemná, ale netušíme, aké to je byť v tme a zime hodiny nocí bez časového obmedzenia…?

Noci v mestách a dedinách na Ukrajine sa vrátili do stavu vyše sto rokov dozadu.

Tma. A zima.

Na rozdiel spred tých sto rokov, vo vysokých činžiakoch chýbajú na jednotlivých poschodiach studne. Bez elektriky ani voda netečie.

To, že ja teraz píšem na notebooku a mám internet, to je vo veľkom množstve ukrajinských miest a dedín nemožnosť. Mnohí nemajú elektriku, ktorá je pre takúto e-činnosť kľúčová.

Neviem, čo desať, pätnásť či dvadsať miliónov ukrajinských žien a detí spravili Rusku, ako ho ohrozujú či mu ubližujú.

Sú to ženy a deti, také isté ako u nás. Len sa narodili a žijú na Ukrajine. Sto, tisíc, či tisícpäťsto kilometrov východnejšie, ako my…

Teroristi si myslia, že môžu…

Najstrašnejšia je bezmocnosť. Reálne nemám čo spraviť, aby mali teplo, elektriku, aby im tiekla voda, mali svetlo či internet…

Je to frustrujúce.

Viem, ako sa žilo na Ukrajine, zažili sme všeličo, stálo to za to. Od roku 2008 sú ľudia na Ukrajine súčasťou môjho života. Viem, ako tam je i kto tam žije. Bez ilúzií.

Iba diabol môže chcieť, aby deťom a ženám bola zima, boli smädní, nemohli spať, deti sa hrať a dospelí pracovať.

Iba terorista „len tak“ ničí domy, pekárne, elektrárne či nemocnice. Životy ľudí.

Neexistuje idea či náboženstvo, v mene ktorého sa dá vysvetliť či ospravedlniť, aby sa nejaké kreatúry podobajúce sa na ľudské bytosti rozhodli ubližovať, ničiť, vraždiť.

Ale oni to robia…

Je to proti ľuďom. Je to proti Bohu.

V živého Boha veriť nemôžu, lebo jeden z jeho základných odkazov je „Nezabiješ!“.

Nik nemá nárok na život druhého.

Je to neodpustiteľné, je to smrteľný hriech.

Je to odporné.

Tá bezmocnosť je strašná. Jediné, čo v túto noc môžem, je Vám dať znať, že na Vás myslíme a sme s Vami.

Objímam Vás.

P.S.

Len neviem, kedy si toto vyznanie prečítate…

Festival Slovo alebo hudba

Začiatkom septembra tohto roka som prijal pozvanie od Zuzky Bargerovej a Soni Gyarfášovej zúčastniť sa piateho ročníka festivalu „Slovo alebo hudba“ v Banskej Štiavnici, kde sme spolu s Martinom Matuštíkom v rámci programu dostali priestor hovoriť o Charte 77, ako sme sa k nej dostali a ako sme to prežívali. Martin je tiež signatár, jeden z 38 na Slovensku, býva v Prahe neďaleko mňa, ale to som sa dozvedel až od  neho, nikdy sme sa predtým nestretli a nepoznali. Otázky nám dávala Soňa v pomerne malom komornom priestore v Art Café. Počúvalo nás asi 30 ľudí, väčšinou mladých, a bolo jasné, že chcú vedieť, čo sa vtedy stalo. Dlho som nemal z auditória taký dobrý pocit a neľutoval som, že som meral dlhú cestu a mohol odpovedať i na ich otázky.

Na tento festival sú pozývaní ľudia, ktorí vo svojej dobe tvorili akési ostrovčeky „pozitívnej deviácie“, a nejakým spôsobom i napriek minulému režimu zostali slobodní a autentickí. Tento rok boli pozvaní okrem iných i chartisti, konkrétne pesničkár Jaroslav Hutka, fotograf Abbé Libánský, Jára Johnová, ktorá tam prezentovala krásnu výstavu fotografií z prostredia pražského undergroundu, a my dvaja s Martinom Matuštíkom. 

Pre mňa to celé malo zvláštne čaro, lebo Banská Štiavnica bola moja prvá kaplánka, nastúpil som tam začiatkom januára 1975. No a prvá farnosť, to je ako prvá láska. Art Café je hneď naproti farskému kostolu, takže tri dni s výhľadom na „môj“ kostol. K Štiavnici sa viaže jeden smutný príbeh, spojený s dcérou vtedajšieho organistu, Ankou Hirschnerovou. Tú som poprosil v roku 1977 o šírenie textu Charty medzi mladými ľuďmi. Bol som vtedy už na fare v Pezinku a ona sa toho s kamarátkou s veľkou vervou ujala. Nedošlo mi vtedy, aké následky to bude mať, keď sa ŠtB dozvie, kto tam šíri text Charty. Pred niekoľkými rokmi adresovala na OK21 list, s veľmi nepríjemným obsahom v ktorom nevyberanými slovami píše, že som jej zničil život. Zažila si hrubé zaobchádzanie zo strany ŠtB počas výsluchov (nechali ju spať v miestnosti, kde vypočúvali ľudí, krv na stenách a pod.) a nedostala sa kvôli tejto svojej aktivite na vysokú školu. Preto som ju v priebehu festivalu navštívil, pozvala ma a všetko sme si vyrozprávali. Bolo treba sa jej ospravedlniť a som rád, že som to mohol urobiť.

V Art Café ma navštívili tri rómske dievčatá, ktoré ma poznajú cez svojich rodičov. Ich rodičia vtedy chodili za mnou na faru a ja som navštevoval ich rodiny, krstil im deti, pochovával príbuzných, bol som ich „rašaj“ (kňaz). V meste som sa potom stretol ešte s ďalšími, bolo to super. Tie vzťahy trvajú vďaka sociálnym sieťam dodnes. Čo viac si priať?

Z rán Slovenska vyteká dúhová krv

Je ľahké byť príslušníkom cirkvi, keď stačí dať do zvončeka. Ale byť kresťanom, znamená platiť inú daň. V bratislavskom príbehu chlapcov zabitých pri Teplárni nečakajte od biskupov štátom registrovaných cirkví iné ako formálne prejavy súcitu.

Pripomenulo mi to zážitok z roku 2016.

V Orlande na Floride vtedy nenávisťou motivovaný útočník zabil, alebo aspoň zranil, vyše sto ľudí v nočnom gay-klube PULSE. V celej Amerike sa konali pietne zhromaždenia a silné prejavy solidarity. Cirkvi a náboženské spoločnosti prejavili svoju účasť aj dúhovou výzdobou a vlajkoslávou vo svojich kostoloch a modlitebniach – presbyteriáni, baptisti, episkopálni, židia… Obrázky sú aj v príspevku na našej stránke Kresťania súcitia s obeťami vraždenia v Orlande.

Nelojálnou výnimkou boli rimokatolíci, ktorí práve v tom čase celosvetovo slávili Rok milosrdenstva. Symboly s logom boli na každej cirkevnej budove, ale dúha žiadna. Ani zvonku na budovách, ani v kostole, ani v srdci!

Neverte im ani dnes, ak by to mysleli naozaj, tak by to aj naozaj vyjadrili. Odopierajú vám rovnohodnotnosť, najímajú si politikov, aby vám zákonmi obmedzili život aj mimo ich cirkevnej právomoci. Chcú vás liečiť, ale sami potrebujú lekára na svoje choré videnie sveta.

Obete z PULSE si vtedy v Amerike uctila aj štátna a mestská správa, aj verejnoprávne inštitúcie – všade boli dúhové zástavy a štátne aj vlastné vlajky na pol žrde.

Foto: Jaroslav Novák, TASR, 13.10.2022

U nás som zaznamenal len jedno dôveryhodné gesto, objatie prezidentky.

Rád bych projevil úctu Michailu Gorbačovovi

Jako mladý kluk jsem zažil invazi sovětských vojsk do Československa. Do smrti si budu pamatovat strach svých rodičů, ale i jiných lidí z toho, co nastane, bude-li válka, nebo jak se změní chování lidí porobených sovětskými okupanty. Do smrti si budu pamatovat ohýbání lidských charakterů v následujícím dvacetiletém období tzv. „normalizace“. Do smrti budu mít v paměti společnost zdeformovanou strachem – politické čistky, odstraňování lidí, nesouhlasících s invazí, z vyšších i nižších funkcí, všudypřítomné velebení komunistické strany. Do smrti budu mít před očima lidi, čest výjimkám, kteří se uzavřeli do sebe, protože se báli říct svůj názor, vyslovit kritiku, zastat si křivě odsouzených, často i uvězněných, těch, kteří se nebáli pojmenovat věci pravým jménem a poukazovat na morální degradaci společnosti ve jménu sovětské diktatury.

Jako věřící člověk jsem všechny tyto fenomény útlaku vnímal i v církvi, dokonce sám na sobě, když jsem byl po několika výsleších na StB, kde se mě snažili získat pro spolupráci, vyloučen v roce 1979 ze studia teologie v Bratislavě s odůvodněním, že není v zájmu socialistického státu, abych studoval teologii a stal se knězem. Kostely byly poloprázdné, protože mnozí měli strach chodit do kostela kvůli kádrovému posudku. Rodičům se vyhrožovalo, že jejich děti nebudou moci studovat, pokud budou chodit do kostela, a také se tyto výhrůžky často naplnily. Kněží, až na pár výjimek, mohli vykonávat kněžskou službu jen tehdy, pokud byli členy prokomunistické kněžské organizace, tzv. „Pacem in terris.“ Počet biskupů byl státní mocí radikálně zredukován na minimum, a biskupem se mohl stát jen ten, koho komunistická strana sama označila za vhodného, tedy nikoliv za nepřítele socialistického režimu. Snad jediné pozitivní, co mi z té doby zůstalo, byl fakt existence tzv. Podzemní, Skryté církve, tajně svěcených kněží, tajných členů řehole, což policejní komunistický stát tvrdě pronásledoval; věznice byly tehdy plné takových lidí, to ale na druhé straně dávalo věřícím navzdory pronásledování a perzekuci pocit vnitřní svobody, ba dokonce i radosti… Právě na toto období tzv. Skryté církve budu mít – taky až do smrti – ty nejkrásnější vzpomínky. Totiž radost a vděčnost za to, že i v období fyzického a psychického útlaku zde byli lidé, kteří byli jako majáky u moře, a jako slunce, zářící nejen přes den, ale i v době tmy, dodávali inspiraci a povzbuzení jiným, totiž že člověk může být svobodný, i když vnější okolnosti tomu brání.

Po invazi sovětských vojsk jsem se po celé republice nesčetněkrát zúčastnil rozhovorů s různými lidmi o možném vývoji směrem ke svobodě a demokracii na území některého ze satelitních státu sovětského bloku. Pamatuji si velice dobře, jak tyto debaty vždy končily: „Dokud nepadne kágébácký režim v Moskvě, tak není žádná šance na změnu režimu. Sověti všude tvrdě zasáhnou, jako tomu bylo v roce 1956 v Maďarsku, či v roce 1968 v Československu a všude instalují své loutkové režimy…“

Tato situace pak sehrála hlavní roli v mém životě, když mi bylo oficiálně nabídnuto studium teologie v Římě. Podmínkou byl můj zájem a souhlas s emigrací. „Das alles habe ich in Kauf genommen“ – přestože to byla podmínka tvrdá, přistoupil jsem na ni a dodnes toho kroku nelituji. A tak jsem sledoval již ze světa svobody a demokracie (geograficky to zas až tak velká dálka nebyla) nástup Michaila Gorbačova v roce 1985, jeho „perestrojku“, setkání s Ronaldem Reaganem, Margaret Thatcherovou, Helmutem Kohlem či papežem Janem Pavlem II. Celý západní svět byl tehdy jako v extázi a já s ním.

Najednou jsme byli svědky toho, jak se ten cynický, ztuhlý, chladný mocensko-politický systém v Moskvě začínal měnit. Všichni v napětí, ale i ve strachu, jestli je to, co vidíme, pravda, jestli Gorbačova ten kágébácký systém nesmete a nezlikviduje tak, jak se to v Rusku dělo celá desetiletí. Pamatuji si taky velice dobře, jak byli komunističtí představitelé v jiných zemích z Gorbačovova počínání zmatení, ať už to byl Husák v Praze, Erich Honecker v NDR, či Ceausescu v Rumunsku. Až doposud byli lídři komunistických zemí zvyklí a nucení konzultovat každou banalitu s Moskvou a naopak, bez souhlasu Moskvy si netroufali dělat nic. A teď najednou dala Moskva rozhodnutím Gorbačova všem volnou ruku – možnost jít svou cestou a dělat věci po svém. Na to tehdy nikdo z těchto bezcharakterních loutkových politiků nebyl připraven, všichni začali lapat po vzduchu jako ryba, když ji vyhodí z vody. Díky Bohu ale lidé ve všech tehdejších komunistických zemích vycítili závan Gorbačovovy svobody a do pohybu se daly takové masy, že už je nebylo možné zadržet.

To, co chtěl Gorbačov, je přesným opakem toho, co chce nyní Putin. Gorbačov chtěl Rusko otevřít světu, demokracii a ekonomické prosperitě. Glasnost i perestrojka zůstanou navždy symboly jeho politiky. Národy Sovětského svazu, ale i satelitní státy, propustil na svobodu. Putin se snaží je znovu zavřít a zotročit, a tak umlčel každou opozici uměle vykonstruovanými procesy nebo fyzickou likvidací, znemožnil otevřené debaty, donutil k odchodu ze země statisíce lidí, a spolčil se s nedemokratickými režimy, hlavně s běloruským Lukašenkem, či jinými diktátory. Rozpad Sovětského svazu označil za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Teď, 31 let po vzniku nezávislé Ukrajiny, se snaží tuto zemi agresivní válkou dostat znovu do područí Moskvy. Gorbačov, podobně jako Putin, taky věřil v Sovětský svaz, ale s fungujícím demokratickým systémem. Žel, v nynějším Rusku již nezůstalo nic z čerstvého vánku, který vnesl do politiky Gorbačov, žádný prostor pro svobodné dýchání. „Lidé potřebují svobodu,“ řekl kdysi Gorbačov. „Bez svobody se nemůže vyvíjet lidská bytost.“ Proto chtěl zavést do zkornatělé ruské společnosti „glasnost“, transparentnost, otevřenou diskusi. Tehdy promluvil mnoha lidem ze srdce. A přesně to teď připomíná jeho smrt. Přesně z tohoto důvodu nechce Putin, aby se na Gorbačova vzpomínalo a mluvilo se o něm. Atmosféra nadšení, jaká tehdy v Rusku vládla, je však malou jiskrou naděje, jakousi připomínkou tehdejšího Ruska, jakýmsi malým světélkem na konci tunelu, které nám všem chce říct, že jednou přijde i doba po Putinovi a že snad i tam, v Rusku, jakkoliv to teď zní nereálně, lidé znovu procitnou a vydají se na cestu svobody.

Oleksi Jachno, ukrajinský politolog, který přežil v úkrytu ve sklepě zvěrstva Rusů ve městě Buča, a nyní, po šťastném útěku, žije v Rakousku, řekl na dotaz rakouských novinářů, co si myslí o Putinovi, toto: „Ruský prezident neustále pracuje blafováním, dezinformacemi a zastrašováním, což jsou instrumenty KGB. Tímto blafováním se ale zároveň stává rukojmím svých vlastních idejí. Počítal s rychlým dobytím Ukrajiny, teď ale musí kalkulovat s tím, že jím vymyšlený svět neodpovídá realitě…“ (Kronen Zeitung, 4. 9. 2022, str. 9.)

James Baker, bývalý šéf americké diplomacie z konce 80. a začátku 90. let u příležitosti Gorbačovovy smrti řekl: „Dějiny si budou Michaila Gorbačova pamatovat jako velikána, který vedl svůj velký národ k demokracii. Svým rozhodnutím nepoužít sílu k udržení impéria sehrál rozhodující roli v mírovém ukončení studené války.“ Dodal, že Gorbačov bude svobodnému světu chybět. 

Smrt Michaila Gorbačova ve mně vyvolala velice silnou citovou odezvu. Asi takovou, jako když z mého života odejde někdo, kdo byl mým blízkým člověkem, někdo, koho jsem miloval, byl mu vděčný za to, k čemu mne vedl, vychovával, jaké hodnoty mi zprostředkoval. Kdyby nebylo Gorbačova, kdoví, v jakém režimu by dnes žili lidé v Česku, na Slovensku i jinde. A vůbec, kdyby nebyl Gorbačov, kdoví v jakém světě bychom dnes, pokud vůbec, ještě žili. Myslím, že bychom měli být na tohoto člověka hrdí a za něho vděční! Díky Bohu za něj. Tím víc, čím větších hrůz a násilností proti lidskosti se nyní dopouští jeho nástupce, samozvaný uzurpátor moci – Putin!

Rozhovor před nebeskou bránou

Krátce před tím, než Matka Tereza v srpnu 1997 těžce onemocněla, se jí někdo zeptal na její sen, který měla před mnoha lety, a o kterém se kdysi zmínila jednomu biskupovi. „Zemřela jsem. Přišla jsem před nebeskou bránu a sv. Petr mi povídá: „Nemůžeme tě zde přijmout, v nebi nemáme žádné slumy.“ Odpověděla jsem mu: „Tak budu plnit nebe chudými tak dlouho, až tam zbyde jedno místo i pro mne.“ Tolik známý sen Matky Terezy. Teď si dovolím na tento její sen navázat a naznačit, jak by asi mohl pokračovat…

Když ji tedy sv. Petr odmítl, otočila se k němu zády a nechala ho stát samotného před nebeskou bránou. Jak se tak kolem sebe rozhlíží, najednou vidí poblíž princeznu Dianu. Stála tam sama, nenápadná, nikdo si jí nevšímal. „Ó“, zvolala Matka Tereza, když ji spatřila. „My dear, tebe taky nevpustili dovnitř?“ Diana se okamžitě vydala směrem k ní: „Mother, čekala jsem zde na tebe.“ – „No tak pojď, abych tě konečně objala!“

Bylo to jako před několika týdny, když se potkaly v New Yorku v Bronxu. „Máš studené ruce!“ „A ty mi je ohřeješ, že, Mother.“ „Vím vše, co se ti přihodilo, ta hrůzostrašná autonehoda před pěti dny a co všechno té nehodě předcházelo,“ říká jí Matka Tereza. „Jak se ti teď daří?“ – ptá se jí. „Ne moc dobře“, odpovídá Diana. „Co všechno jsem jen mohla udělat v mém životě jinak!“ Na to Matka Tereza: „Ale přece jsi plně využívala svou nově nabytou svobodu! Nejdříve jsi přišla k nám do Kalkaty, pak jsme se potkaly v Sarajevu, později v Angole, angažovala ses v hospicovém hnutí, v pomoci malomocným, vystupovala jsi za zákaz používání min, protože hodně nevinných dětí a dospělých přichází o končetiny, a v neposlední řadě třeba vzpomenout, kolika jen ženám jsi pomohla tím, že jsi začala mluvit o sobě, svých zdravotních problémech, o tom, jak se ti vede, o chladu a rozpadu tvého manželství! Sestoupila jsi z královské nedostupnosti k lidem!“ Diana se trochu pousmála, hned ale dodala, že nenasytná dotěrnost fotografů a jejich touha po senzaci budících snímcích proměnila její život v peklo. „Potřebovala jsem je, ale zároveň jsem je nenáviděla. Bylo to jako nějaká závislost“, řekla. „Až do posledního momentu mého života. Vlastně jsem se ničemu jinému nenaučila, jen vypadat krásně, být hezky oblečená, abych dobře reprezentovala, dobře pózovala… vždyť ty to víš, Mother…- toužila jsem být milovaná. A když pak byly moje fotografie prodávány novinám a médiím za horentní sumy, tak si připadám… ach… ach…“ – dodala se zkroušeným, tichým hlasem a mávnutím ruky, jako by chtěla zahnat vlezlou mouchu, či naznačit pohrdání sebou samou… „Ano, ano, “ říká Matka Tereza – „fotografové, ti se tedy opravdu někdy chovají jako hladová vlčí smečka. Já jsem se také nerada nechala fotografovat až do okamžiku, kdy jsem uzavřela s Ježíšem smlouvu, že za každou uveřejněnou fotografii bude propuštěna jedna duše z očistce.“ Pak se šibalsky pousmála a dodala: „Musel to být tehdy veliký povyk jak v očistci, tak v nebi, když jsem obdržela Nobelovou cenu za mír, protože těch fotografů tam bylo jako smetí…“

Dianin pohled padne na sešmajdané řemínkové sandály Matky Terezy a Diana mluví o tom, jak sice na jedné straně trpěla, když musela nosit příliš těsné boty značky Coco Chanel, které se jí ale na druhé straně velice líbily.

Pak mluví o tom, jakou radost jí udělal její syn William, když před několika dny v červnu realizoval v New Yorku nápad vydražit v rámci dobročinnosti šest nebo sedm tuctů jejích legendárních oděvů. „Ano, ano fotografové,“ znovu opakovala Matka Tereza a pak řekla: „Jednou se zachovali vůči mně velice taktně. Jeden z nich se nejdříve dotěrně přiblížil se svým „fotografickým kanónem“ k mému obličeji, prý by chtěl vyfotit mé šťastné oči, jak řekl. „Šťastné oči?“ namítla jsem. „To proto, že mé ruce utíraly mnoho slz. Dělejte to taky tak. Utírejte slzy a taky budete mít šťastné oči, řekla jsem mu. Pak už fotograf couvl a nechal mne na pokoji.“ Matka Tereza se usmívá, tak jako nedávno v červnu v Bronxu, a třpytné světélko mezi jejími zarudlými víčky se mění v nádherné spektrum tisíců odlesků. „Ach, Mother, tvá blízkost mi dělá tak dobře po všem tom štvaní a předsudcích médií vůči mé osobě,“ povzdechla si Diana. Matka Tereza ji jemně vzala za ruku. „My dear, víš, že ani mne nenechali na pokoji, i na mou hlavu sypali spoustu předsudků, dokonce ještě i teď, stále. Možná, že ani my jsme v životě nekonaly všechno správně, ani já ani ty. Vytýkají mi, že jsem odmítala moderní management a vědecké výsledky medicíny. A je to pravda. My nejsme přece žádní profíci, ale katolické řeholní sestry. Prý fundamentalisticky katolické, říkají. Věř mi, že to není cynismus, když říkám, že naším úspěchem je úsměv na tváři umírajícího člověka. A je jedno, jestli se jedná o muslima, hinduistu, či křesťana. A cíl jednoho každého bytí je přece mír s Bohem.“

Obě ženy se mezitím posadily na zem, protože tam nebyla žádná židle, ani jiné místo na sezení. Tématem rozhovoru bylo nadále náboženství. „Ano, Mother, neustále jsem hledala smysl života, to správné náboženství a vyzkoušela jsem všechno možné,“ řekla Diana. „Meditaci, astrologii a různé ty ezoterické věci, vždyť víš, jak to teď ve světě chodí – ten boom v hledání duchovních směrů a odpovědí na zdravotní, osobní, partnerské problémy… Ale před pěti lety ve vašem hospici v Kalkatě jsem měla pocit, že to je přesně to, co hledám, že jsem konečně našla smysl života. A když jsem pak viděla sestry, tak jsem chtěla být jako ony, jako ty. Pak jsi mi ale v Římě řekla…“ Matka Tereza náhle vstoupí Dianě do řeči: „Ano, pamatuji si. Řekla jsem ti, že ty nemůžeš dělat mou práci, ale já taky nemohu dělat to, co děláš ty. Myslela jsem tím, že ty máš tvou odpovědnost, svou životní cestu a já mám svůj Bohu daný slib, poskytovat pomoc bídným a opuštěným na kraji cesty. Oboje je pro nás závazkem, ale pro každou z nás jiným. A nezapomínej, prosím, že jsi dala svým synům dobrý proviant na cestu. Svou lásku. Náboženství není věc citu, ale srdce.“

Diana se vzpřímí, hledí malé, stařičké, shrbené sestře do očí a pak řekne: „Víra je také věcí věrnosti. Mother, prozraď mi prosím, jak je možné, že jsi tolik let dokázala být tak aktivní, vždycky radostná a usměvavá a tak nekompromisní na své cestě víry?“ „My dear,“ odvětí Matka Tereza – „prozradím ti své tajemství. Můj vnější vzhled byla jen krycí maska. Pod ní se skrývala má prázdnota a má ubohost. Necítila jsem Boží přítomnost. Dlouhodobě, mnoho let. „K čemu je moje práce?, ptala jsem se sama sebe. Když není Bůh, není ani duše. Je tma. Modlila jsem se jen rty, ne však srdcem.“ Zavře oči a nastane posvátné ticho. Pak je otevře a pokračuje: „Před mnoha lety, dávno předtím, než jsem vyrazila hledat umírající do ulic, jsem najednou uslyšela ve svém nitru Ježíšův hlas: „Pojď, buď mým světlem, řekl. A o to jsem se celý život snažila. To mi dávalo smysl. Spoléhala jsem na to. I navzdory temnu….“

Řeč Matky Terezy najednou přerušil hlas od nebeské brány: „Tak už pojďte, vy dvě, konečně dovnitř, venku se ochladilo, je čas vstoupit do tepla….“`

Hra myšlenek mezi Matkou Terezou a princeznou Dianou

U příležitosti dvacátého pátého výročí smrti Matky Terezy a princezny Diany vysílal rakouský rozhlas fiktivní dialog z pera v Rakousku velice známého a oblíbeného rozhlasového redaktora a autora Huberta Gaisbauera. Hubert Gaisbauer, ročník 1939, kdysi vedl redakci náboženského vysílání rozhlasu Ö1. Jeho relace byly známé pro jeho vzdělanost, sečtělost a také díky určitému charismatu hlasu a vystupování, jakému se běžně těší jen úspěšní herci.

Kromě práce v rozhlasu napsal několik knih a textů s duchovní tématikou. Navzdory pokročilému věku nadále píše, a své texty pak občas osobně přednáší v rozhlase. U příležitosti stejného výročí smrti Matky Terezy a princezny Diany napsal fiktivní dialog těchto dvou žen před nebeskou bránou.

Matka Tereza a princezna Diana se osobně znaly a respektovaly, setkaly se při mnoha příležitostech. Jedna byla postavou malá, mírně shrbená, oděná do velice jednoduchého bílého habitu s modrým přehozem, se silně zářícíma velkýma očima. Druhá byla vysoká, štíhlá, elegantně oblečená, decentně učesaná a nalíčená. První nazývali andělem chudých, druhou královnou lidských srdcí. Diana zemřela náhle při tragické autonehodě 31. srpna 1997, matka Tereza 5. září téhož roku po krátké, těžké nemoci. Několik týdnů před smrtí se osobně setkaly v New Yorku.

Dle vysílání relace „Lebenskunst“ v Radiu Ö1, 4. září 2022 v 7:05 hod z němčiny přeložil a zpracoval Peter Žaloudek