Rád bych projevil úctu Michailu Gorbačovovi

Jako mladý kluk jsem zažil invazi sovětských vojsk do Československa. Do smrti si budu pamatovat strach svých rodičů, ale i jiných lidí z toho, co nastane, bude-li válka, nebo jak se změní chování lidí porobených sovětskými okupanty. Do smrti si budu pamatovat ohýbání lidských charakterů v následujícím dvacetiletém období tzv. „normalizace“. Do smrti budu mít v paměti společnost zdeformovanou strachem – politické čistky, odstraňování lidí, nesouhlasících s invazí, z vyšších i nižších funkcí, všudypřítomné velebení komunistické strany. Do smrti budu mít před očima lidi, čest výjimkám, kteří se uzavřeli do sebe, protože se báli říct svůj názor, vyslovit kritiku, zastat si křivě odsouzených, často i uvězněných, těch, kteří se nebáli pojmenovat věci pravým jménem a poukazovat na morální degradaci společnosti ve jménu sovětské diktatury.

Jako věřící člověk jsem všechny tyto fenomény útlaku vnímal i v církvi, dokonce sám na sobě, když jsem byl po několika výsleších na StB, kde se mě snažili získat pro spolupráci, vyloučen v roce 1979 ze studia teologie v Bratislavě s odůvodněním, že není v zájmu socialistického státu, abych studoval teologii a stal se knězem. Kostely byly poloprázdné, protože mnozí měli strach chodit do kostela kvůli kádrovému posudku. Rodičům se vyhrožovalo, že jejich děti nebudou moci studovat, pokud budou chodit do kostela, a také se tyto výhrůžky často naplnily. Kněží, až na pár výjimek, mohli vykonávat kněžskou službu jen tehdy, pokud byli členy prokomunistické kněžské organizace, tzv. „Pacem in terris.“ Počet biskupů byl státní mocí radikálně zredukován na minimum, a biskupem se mohl stát jen ten, koho komunistická strana sama označila za vhodného, tedy nikoliv za nepřítele socialistického režimu. Snad jediné pozitivní, co mi z té doby zůstalo, byl fakt existence tzv. Podzemní, Skryté církve, tajně svěcených kněží, tajných členů řehole, což policejní komunistický stát tvrdě pronásledoval; věznice byly tehdy plné takových lidí, to ale na druhé straně dávalo věřícím navzdory pronásledování a perzekuci pocit vnitřní svobody, ba dokonce i radosti… Právě na toto období tzv. Skryté církve budu mít – taky až do smrti – ty nejkrásnější vzpomínky. Totiž radost a vděčnost za to, že i v období fyzického a psychického útlaku zde byli lidé, kteří byli jako majáky u moře, a jako slunce, zářící nejen přes den, ale i v době tmy, dodávali inspiraci a povzbuzení jiným, totiž že člověk může být svobodný, i když vnější okolnosti tomu brání.

Po invazi sovětských vojsk jsem se po celé republice nesčetněkrát zúčastnil rozhovorů s různými lidmi o možném vývoji směrem ke svobodě a demokracii na území některého ze satelitních státu sovětského bloku. Pamatuji si velice dobře, jak tyto debaty vždy končily: „Dokud nepadne kágébácký režim v Moskvě, tak není žádná šance na změnu režimu. Sověti všude tvrdě zasáhnou, jako tomu bylo v roce 1956 v Maďarsku, či v roce 1968 v Československu a všude instalují své loutkové režimy…“

Tato situace pak sehrála hlavní roli v mém životě, když mi bylo oficiálně nabídnuto studium teologie v Římě. Podmínkou byl můj zájem a souhlas s emigrací. „Das alles habe ich in Kauf genommen“ – přestože to byla podmínka tvrdá, přistoupil jsem na ni a dodnes toho kroku nelituji. A tak jsem sledoval již ze světa svobody a demokracie (geograficky to zas až tak velká dálka nebyla) nástup Michaila Gorbačova v roce 1985, jeho „perestrojku“, setkání s Ronaldem Reaganem, Margaret Thatcherovou, Helmutem Kohlem či papežem Janem Pavlem II. Celý západní svět byl tehdy jako v extázi a já s ním.

Najednou jsme byli svědky toho, jak se ten cynický, ztuhlý, chladný mocensko-politický systém v Moskvě začínal měnit. Všichni v napětí, ale i ve strachu, jestli je to, co vidíme, pravda, jestli Gorbačova ten kágébácký systém nesmete a nezlikviduje tak, jak se to v Rusku dělo celá desetiletí. Pamatuji si taky velice dobře, jak byli komunističtí představitelé v jiných zemích z Gorbačovova počínání zmatení, ať už to byl Husák v Praze, Erich Honecker v NDR, či Ceausescu v Rumunsku. Až doposud byli lídři komunistických zemí zvyklí a nucení konzultovat každou banalitu s Moskvou a naopak, bez souhlasu Moskvy si netroufali dělat nic. A teď najednou dala Moskva rozhodnutím Gorbačova všem volnou ruku – možnost jít svou cestou a dělat věci po svém. Na to tehdy nikdo z těchto bezcharakterních loutkových politiků nebyl připraven, všichni začali lapat po vzduchu jako ryba, když ji vyhodí z vody. Díky Bohu ale lidé ve všech tehdejších komunistických zemích vycítili závan Gorbačovovy svobody a do pohybu se daly takové masy, že už je nebylo možné zadržet.

To, co chtěl Gorbačov, je přesným opakem toho, co chce nyní Putin. Gorbačov chtěl Rusko otevřít světu, demokracii a ekonomické prosperitě. Glasnost i perestrojka zůstanou navždy symboly jeho politiky. Národy Sovětského svazu, ale i satelitní státy, propustil na svobodu. Putin se snaží je znovu zavřít a zotročit, a tak umlčel každou opozici uměle vykonstruovanými procesy nebo fyzickou likvidací, znemožnil otevřené debaty, donutil k odchodu ze země statisíce lidí, a spolčil se s nedemokratickými režimy, hlavně s běloruským Lukašenkem, či jinými diktátory. Rozpad Sovětského svazu označil za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Teď, 31 let po vzniku nezávislé Ukrajiny, se snaží tuto zemi agresivní válkou dostat znovu do područí Moskvy. Gorbačov, podobně jako Putin, taky věřil v Sovětský svaz, ale s fungujícím demokratickým systémem. Žel, v nynějším Rusku již nezůstalo nic z čerstvého vánku, který vnesl do politiky Gorbačov, žádný prostor pro svobodné dýchání. „Lidé potřebují svobodu,“ řekl kdysi Gorbačov. „Bez svobody se nemůže vyvíjet lidská bytost.“ Proto chtěl zavést do zkornatělé ruské společnosti „glasnost“, transparentnost, otevřenou diskusi. Tehdy promluvil mnoha lidem ze srdce. A přesně to teď připomíná jeho smrt. Přesně z tohoto důvodu nechce Putin, aby se na Gorbačova vzpomínalo a mluvilo se o něm. Atmosféra nadšení, jaká tehdy v Rusku vládla, je však malou jiskrou naděje, jakousi připomínkou tehdejšího Ruska, jakýmsi malým světélkem na konci tunelu, které nám všem chce říct, že jednou přijde i doba po Putinovi a že snad i tam, v Rusku, jakkoliv to teď zní nereálně, lidé znovu procitnou a vydají se na cestu svobody.

Oleksi Jachno, ukrajinský politolog, který přežil v úkrytu ve sklepě zvěrstva Rusů ve městě Buča, a nyní, po šťastném útěku, žije v Rakousku, řekl na dotaz rakouských novinářů, co si myslí o Putinovi, toto: „Ruský prezident neustále pracuje blafováním, dezinformacemi a zastrašováním, což jsou instrumenty KGB. Tímto blafováním se ale zároveň stává rukojmím svých vlastních idejí. Počítal s rychlým dobytím Ukrajiny, teď ale musí kalkulovat s tím, že jím vymyšlený svět neodpovídá realitě…“ (Kronen Zeitung, 4. 9. 2022, str. 9.)

James Baker, bývalý šéf americké diplomacie z konce 80. a začátku 90. let u příležitosti Gorbačovovy smrti řekl: „Dějiny si budou Michaila Gorbačova pamatovat jako velikána, který vedl svůj velký národ k demokracii. Svým rozhodnutím nepoužít sílu k udržení impéria sehrál rozhodující roli v mírovém ukončení studené války.“ Dodal, že Gorbačov bude svobodnému světu chybět. 

Smrt Michaila Gorbačova ve mně vyvolala velice silnou citovou odezvu. Asi takovou, jako když z mého života odejde někdo, kdo byl mým blízkým člověkem, někdo, koho jsem miloval, byl mu vděčný za to, k čemu mne vedl, vychovával, jaké hodnoty mi zprostředkoval. Kdyby nebylo Gorbačova, kdoví, v jakém režimu by dnes žili lidé v Česku, na Slovensku i jinde. A vůbec, kdyby nebyl Gorbačov, kdoví v jakém světě bychom dnes, pokud vůbec, ještě žili. Myslím, že bychom měli být na tohoto člověka hrdí a za něho vděční! Díky Bohu za něj. Tím víc, čím větších hrůz a násilností proti lidskosti se nyní dopouští jeho nástupce, samozvaný uzurpátor moci – Putin!

Rozhovor před nebeskou bránou

Krátce před tím, než Matka Tereza v srpnu 1997 těžce onemocněla, se jí někdo zeptal na její sen, který měla před mnoha lety, a o kterém se kdysi zmínila jednomu biskupovi. „Zemřela jsem. Přišla jsem před nebeskou bránu a sv. Petr mi povídá: „Nemůžeme tě zde přijmout, v nebi nemáme žádné slumy.“ Odpověděla jsem mu: „Tak budu plnit nebe chudými tak dlouho, až tam zbyde jedno místo i pro mne.“ Tolik známý sen Matky Terezy. Teď si dovolím na tento její sen navázat a naznačit, jak by asi mohl pokračovat…

Když ji tedy sv. Petr odmítl, otočila se k němu zády a nechala ho stát samotného před nebeskou bránou. Jak se tak kolem sebe rozhlíží, najednou vidí poblíž princeznu Dianu. Stála tam sama, nenápadná, nikdo si jí nevšímal. „Ó“, zvolala Matka Tereza, když ji spatřila. „My dear, tebe taky nevpustili dovnitř?“ Diana se okamžitě vydala směrem k ní: „Mother, čekala jsem zde na tebe.“ – „No tak pojď, abych tě konečně objala!“

Bylo to jako před několika týdny, když se potkaly v New Yorku v Bronxu. „Máš studené ruce!“ „A ty mi je ohřeješ, že, Mother.“ „Vím vše, co se ti přihodilo, ta hrůzostrašná autonehoda před pěti dny a co všechno té nehodě předcházelo,“ říká jí Matka Tereza. „Jak se ti teď daří?“ – ptá se jí. „Ne moc dobře“, odpovídá Diana. „Co všechno jsem jen mohla udělat v mém životě jinak!“ Na to Matka Tereza: „Ale přece jsi plně využívala svou nově nabytou svobodu! Nejdříve jsi přišla k nám do Kalkaty, pak jsme se potkaly v Sarajevu, později v Angole, angažovala ses v hospicovém hnutí, v pomoci malomocným, vystupovala jsi za zákaz používání min, protože hodně nevinných dětí a dospělých přichází o končetiny, a v neposlední řadě třeba vzpomenout, kolika jen ženám jsi pomohla tím, že jsi začala mluvit o sobě, svých zdravotních problémech, o tom, jak se ti vede, o chladu a rozpadu tvého manželství! Sestoupila jsi z královské nedostupnosti k lidem!“ Diana se trochu pousmála, hned ale dodala, že nenasytná dotěrnost fotografů a jejich touha po senzaci budících snímcích proměnila její život v peklo. „Potřebovala jsem je, ale zároveň jsem je nenáviděla. Bylo to jako nějaká závislost“, řekla. „Až do posledního momentu mého života. Vlastně jsem se ničemu jinému nenaučila, jen vypadat krásně, být hezky oblečená, abych dobře reprezentovala, dobře pózovala… vždyť ty to víš, Mother…- toužila jsem být milovaná. A když pak byly moje fotografie prodávány novinám a médiím za horentní sumy, tak si připadám… ach… ach…“ – dodala se zkroušeným, tichým hlasem a mávnutím ruky, jako by chtěla zahnat vlezlou mouchu, či naznačit pohrdání sebou samou… „Ano, ano, “ říká Matka Tereza – „fotografové, ti se tedy opravdu někdy chovají jako hladová vlčí smečka. Já jsem se také nerada nechala fotografovat až do okamžiku, kdy jsem uzavřela s Ježíšem smlouvu, že za každou uveřejněnou fotografii bude propuštěna jedna duše z očistce.“ Pak se šibalsky pousmála a dodala: „Musel to být tehdy veliký povyk jak v očistci, tak v nebi, když jsem obdržela Nobelovou cenu za mír, protože těch fotografů tam bylo jako smetí…“

Dianin pohled padne na sešmajdané řemínkové sandály Matky Terezy a Diana mluví o tom, jak sice na jedné straně trpěla, když musela nosit příliš těsné boty značky Coco Chanel, které se jí ale na druhé straně velice líbily.

Pak mluví o tom, jakou radost jí udělal její syn William, když před několika dny v červnu realizoval v New Yorku nápad vydražit v rámci dobročinnosti šest nebo sedm tuctů jejích legendárních oděvů. „Ano, ano fotografové,“ znovu opakovala Matka Tereza a pak řekla: „Jednou se zachovali vůči mně velice taktně. Jeden z nich se nejdříve dotěrně přiblížil se svým „fotografickým kanónem“ k mému obličeji, prý by chtěl vyfotit mé šťastné oči, jak řekl. „Šťastné oči?“ namítla jsem. „To proto, že mé ruce utíraly mnoho slz. Dělejte to taky tak. Utírejte slzy a taky budete mít šťastné oči, řekla jsem mu. Pak už fotograf couvl a nechal mne na pokoji.“ Matka Tereza se usmívá, tak jako nedávno v červnu v Bronxu, a třpytné světélko mezi jejími zarudlými víčky se mění v nádherné spektrum tisíců odlesků. „Ach, Mother, tvá blízkost mi dělá tak dobře po všem tom štvaní a předsudcích médií vůči mé osobě,“ povzdechla si Diana. Matka Tereza ji jemně vzala za ruku. „My dear, víš, že ani mne nenechali na pokoji, i na mou hlavu sypali spoustu předsudků, dokonce ještě i teď, stále. Možná, že ani my jsme v životě nekonaly všechno správně, ani já ani ty. Vytýkají mi, že jsem odmítala moderní management a vědecké výsledky medicíny. A je to pravda. My nejsme přece žádní profíci, ale katolické řeholní sestry. Prý fundamentalisticky katolické, říkají. Věř mi, že to není cynismus, když říkám, že naším úspěchem je úsměv na tváři umírajícího člověka. A je jedno, jestli se jedná o muslima, hinduistu, či křesťana. A cíl jednoho každého bytí je přece mír s Bohem.“

Obě ženy se mezitím posadily na zem, protože tam nebyla žádná židle, ani jiné místo na sezení. Tématem rozhovoru bylo nadále náboženství. „Ano, Mother, neustále jsem hledala smysl života, to správné náboženství a vyzkoušela jsem všechno možné,“ řekla Diana. „Meditaci, astrologii a různé ty ezoterické věci, vždyť víš, jak to teď ve světě chodí – ten boom v hledání duchovních směrů a odpovědí na zdravotní, osobní, partnerské problémy… Ale před pěti lety ve vašem hospici v Kalkatě jsem měla pocit, že to je přesně to, co hledám, že jsem konečně našla smysl života. A když jsem pak viděla sestry, tak jsem chtěla být jako ony, jako ty. Pak jsi mi ale v Římě řekla…“ Matka Tereza náhle vstoupí Dianě do řeči: „Ano, pamatuji si. Řekla jsem ti, že ty nemůžeš dělat mou práci, ale já taky nemohu dělat to, co děláš ty. Myslela jsem tím, že ty máš tvou odpovědnost, svou životní cestu a já mám svůj Bohu daný slib, poskytovat pomoc bídným a opuštěným na kraji cesty. Oboje je pro nás závazkem, ale pro každou z nás jiným. A nezapomínej, prosím, že jsi dala svým synům dobrý proviant na cestu. Svou lásku. Náboženství není věc citu, ale srdce.“

Diana se vzpřímí, hledí malé, stařičké, shrbené sestře do očí a pak řekne: „Víra je také věcí věrnosti. Mother, prozraď mi prosím, jak je možné, že jsi tolik let dokázala být tak aktivní, vždycky radostná a usměvavá a tak nekompromisní na své cestě víry?“ „My dear,“ odvětí Matka Tereza – „prozradím ti své tajemství. Můj vnější vzhled byla jen krycí maska. Pod ní se skrývala má prázdnota a má ubohost. Necítila jsem Boží přítomnost. Dlouhodobě, mnoho let. „K čemu je moje práce?, ptala jsem se sama sebe. Když není Bůh, není ani duše. Je tma. Modlila jsem se jen rty, ne však srdcem.“ Zavře oči a nastane posvátné ticho. Pak je otevře a pokračuje: „Před mnoha lety, dávno předtím, než jsem vyrazila hledat umírající do ulic, jsem najednou uslyšela ve svém nitru Ježíšův hlas: „Pojď, buď mým světlem, řekl. A o to jsem se celý život snažila. To mi dávalo smysl. Spoléhala jsem na to. I navzdory temnu….“

Řeč Matky Terezy najednou přerušil hlas od nebeské brány: „Tak už pojďte, vy dvě, konečně dovnitř, venku se ochladilo, je čas vstoupit do tepla….“`

Hra myšlenek mezi Matkou Terezou a princeznou Dianou

U příležitosti dvacátého pátého výročí smrti Matky Terezy a princezny Diany vysílal rakouský rozhlas fiktivní dialog z pera v Rakousku velice známého a oblíbeného rozhlasového redaktora a autora Huberta Gaisbauera. Hubert Gaisbauer, ročník 1939, kdysi vedl redakci náboženského vysílání rozhlasu Ö1. Jeho relace byly známé pro jeho vzdělanost, sečtělost a také díky určitému charismatu hlasu a vystupování, jakému se běžně těší jen úspěšní herci.

Kromě práce v rozhlasu napsal několik knih a textů s duchovní tématikou. Navzdory pokročilému věku nadále píše, a své texty pak občas osobně přednáší v rozhlase. U příležitosti stejného výročí smrti Matky Terezy a princezny Diany napsal fiktivní dialog těchto dvou žen před nebeskou bránou.

Matka Tereza a princezna Diana se osobně znaly a respektovaly, setkaly se při mnoha příležitostech. Jedna byla postavou malá, mírně shrbená, oděná do velice jednoduchého bílého habitu s modrým přehozem, se silně zářícíma velkýma očima. Druhá byla vysoká, štíhlá, elegantně oblečená, decentně učesaná a nalíčená. První nazývali andělem chudých, druhou královnou lidských srdcí. Diana zemřela náhle při tragické autonehodě 31. srpna 1997, matka Tereza 5. září téhož roku po krátké, těžké nemoci. Několik týdnů před smrtí se osobně setkaly v New Yorku.

Dle vysílání relace „Lebenskunst“ v Radiu Ö1, 4. září 2022 v 7:05 hod z němčiny přeložil a zpracoval Peter Žaloudek

Nepremlčateľné zločiny proti ľudskosti

Dňa 14. mája tohto roku som prijal pozvanie Mileny Prekopovej zúčastniť sa v Žiline v Nadácii Polis debaty o nevyjasnených úmrtiach kňazov, Štátnej bezpečnosti a zločinoch komunizmu. Bol som tam na záskok, lebo ochorel Ľubomír Morbacher, historik z ÚPN a nemohol do Žiliny prísť. To bola škoda, lebo je to človek, ktorý sa v týchto kauzách angažuje a podáva podnety prokuratúre k ich prešetreniu. Mal som i osobný dôvod sa debaty zúčastniť, lebo u dvoch z mojich spolužiakov z bohosloveckej fakulty šlo práve o takéto nevyjasnené úmrtia. Boli to Milan Gono a Štefan Polák. Pre tých, ktorí nemajú dosť času na sledovanie celej pomerne dlhej debaty, sme s Tonkom Čechom spravili zostrih niektorých kľúčových častí, tak ako som to vnímal ja.

Vy, ktorí máte záujem a dosť času, pozrite si celú debatu, je ťažké z nej vybrať iba niečo, lebo sa stratia dôležité súvislosti.

Debaty sa tiež zúčastnil môj spolužiak Miroslav Lehký, ktorý bol spolu s ďalšími za kritický postoj k režimu vylúčený zo štúdia na bohosloveckej fakulte a neskôr, tesne po novembri 1989, pracoval v Prahe v Ústave dokumentácie a vyšetrovania zločinov komunizmu u Václava Bendu, kde sa zaoberal okrem iného i touto problematikou a vyšetroval i konkrétnych obvinených.

To, čo je treba povedať je, že aspoň čo sa týka Slovenska, orgány v trestnom konaní nemajú doposiaľ politickú vôľu neobjasnené úmrtia kňazov dôkladne vyšetriť, a nie je mi tiež známe, že by sa napr. katolícka cirkev nejak v tejto veci angažovala. V drvivej väčšine šlo o kňazov, ktorí sa vymykali z radu poslušných duchovných, vzopreli sa napríklad navrhovanej spolupráci so Štátnou bezpečnosťou, odmietli sa podriadiť politickému scenáru komunistickej moci. Tá sa usilovala o likvidáciu cirkví, nielen katolíckej, a plánovala založenie národných cirkví, bez väzby na Vatikán. Ako nástroj použila štátna moc ňou vytvorené zoskupenie kňazov Pacem in terris. Na takú situáciu nebolo možné nereagovať, začala vznikať tzv. tajná či skrytá cirkev, na ktorú sa Štátna bezpečnosť výrazne zamerala, lebo bola mimo jej kontrolu a musela sa im javiť ako mimoriadne nebezpečná. Súčasní cirkevní predstavitelia v katolíckej cirkvi sa stále veľmi kriticky vymedzujú voči kňazom skrytej cirkvi a doteraz im neponúkli službu v pastorácii bez požiadavky ich tzv. presvätenia alebo dodržiavania celibátu v prípade tajne vysvätených ženatých kňazov či biskupov. I preto nie sú zainteresovaní na prešetrení nevyjasnených úmrtí týchto kňazov.

Zaujalo ma v debate dôležité konštatovanie Mira Lehkého, že hrubé násilie na odporcoch vtedajšieho režimu, teda aj kňazov, možno oprávnene kvalifikovať, ako zločiny proti ľudskosti, na ktoré sa nemôže vzťahovať premlčateľnosť. Potom by tieto zločiny ani dnes nemohli byť považované za premlčané. Bolo by samozrejme žiadúce, aby sa týmto možným právnym prekvalifikovaním zaoberala Slovenská národná rada.

Stále platí, že keď sa o zločinoch nevie, keď nie sú pomenované, či nie sú odsúdení vinníci, môžu sa v budúcnosti opakovať, a vrátia sa nám či našim mladým ľuďom ako bumerang. To by sme nemali podceňovať.

ok21 a Synoda o synodalite

Naše združenie ok21 prijalo  súčasné volanie pápeža Františka po konzultácii v Božom ľude.

V našom spoločenstve sme sa rozhodli pripojiť sa k synodálnym konzultáciám a zdieľať naše vnímanie a plody našich rozhovorov a reflexií, ktoré prebiehali nie len za posledné „synodálne“ mesiace, ale aj v priebehu niekoľko posledných rokov.

Na jednom z webinárov určených pre miestnych synodálnych koordinátorov, arcidiecézny synodálny koordinátor Juraj Vittek parafrázoval pápeža Františka slovami, že realita má prednosť pred ideou. My s touto myšlienkou súhlasíme a stotožňujeme sa s ňou. Preto sme sa rozhodli zdieľať, ako cirkevnú a spoločenskú realitu vníma naše spoločenstvo.

Ako výsledok našich stretnutí, diskusií a “konzultácií” sme pripravili záverečnú “Syntézu”, ktorá má za cieľ stručne zhrnúť to, o čom sa na našich stretnutiach rozprávame, čo nás ťaží a trápi a čo nám dáva nádej.

Našu “syntézu” sme poslali v dohodnutom termíne arcidiecéznemu synodálnemu tímu. Sme úprimne zvedaví, do akej miery budú naše postrehy zapracované do celodiecézneho materiálu.

Našu “syntézu” si môžete stiahnuť tu (formát pfd) alebo prečítať tu:

Syntéza synodálnych konzult… by MZPRX006

Dva tygři

Na naší klinice pracuje lékařka vystudovaná v Moskvě. Po matce je Ukrajinka, po otci Ruska. Příbuzné má jak na Ukrajině, tak také v Rusku. Překročila už padesátku, v Rakousku žije něco přes dvacet let. Už od prvního dne ruské invaze na Ukrajinu je strašně těžké s ní mluvit o tom, co se tam teď děje. Občas mi sama od sebe se slzami v očích řekne: „Petře, od začátku invaze nemůžu spát. Pořád jen pláču a nechápu, co to ten Putin provedl…“

V Římě papež František svolil, aby při třináctém zastavení velkopátečního obřadu křížové cesty nesly kříž dvě ženy, Ruska a Ukrajinka. Přítelkyně, obě zdravotní sestry pracující v Římě. Trpí a pláčou nad tím, co to Putin provedl. Toto nábožensky motivované rozhodnutí však vyvolalo mohutný nesouhlas jak ukrajinské vlády, tak také ukrajinských ortodoxních biskupů a kněží.

O Velikonočním pondělí jsem jako jindy v neděli a ve svátek poslouchal v rádiu Ö1 hodinovou, duchovně motivovanou relaci „Lebenskunst“, ve které byla také informace o dobročinné pomoci ukrajinským uprchlíkům, kterou poskytují dvě ve Vídni žijící umělkyně: ukrajinská operní mezzosopranistka Zoryana Kushplerová a ruská houslistka Lidie Baichová. Také ony trpí. Společně organizují umělecké akce, aby pomohly uprchlíkům a vyslaly signál touhy po mírovém soužití. V uvádění podobných příběhů bych mohl pokračovat donekonečna. Jsem si jist, že mnozí z vás, kteří budete tyto řádky číst, znáte jiné, podobné.

Jsme svědky toho, jak jeden chladnokrevný cynik z Moskvy, který během posledních let sám sebe opájel představou svého nadřazeného vůdcovství a falešnou vizí mocného, jednotného Ruska, které si podřídí celý svět ke svému obrazu, nyní sklízí plody svého šílenství. Během své vlády důsledně likvidoval jakoukoliv opozici, vymyl mozky svému ruskému lidu, který se teď místo vlastního úsudku nechává slepě vést lží a demagogií válečné propagandy, a naháněl strach všem okolním státům. Ve svých zvěrstvech, kterých se pod jeho velením dopouští na Ukrajině ruská armáda, se Putin vyrovnal Hitlerovi a Stalinovi. Srovnání se Stalinem ovšem vnímá jako lichotku – již mnohokrát vyjádřil svůj obdiv ke Stalinovi veřejně!

Na druhé straně ale vidíme obdivuhodného ukrajinského prezidenta, chrabrost a nepředstavitelnou odvahu obrovské části ukrajinského lidu, který s nasazením vlastního života brání nejenom svou zemi, ale i hodnoty demokracie. Absolutně se ztotožňuji s tvrzením, že tato nesmyslná válka je válkou dvou světů: světa lži, demagogie a chorobné touhy po nekonečné moci proti světu pravdy, demokracie a respektování lidských práv a svobod.

Čemu ale přestávám rozumět a z čeho jsem nekonečně smutný, je instrumentalizace náboženství. Myslel jsem si, zřejmě zcela bláhově, že jsme se již, snad, jako lidé poučili z minulosti. Umíme popsat a vysvětlit, oč jde, když se muslimští fundamentalisté opatří opaskem obtěžkaným granáty a pak se ve jménu Alláha odpálí uprostřed shromáždění, třeba i věřících, kteří se právě modlí v kostele, ačkoliv se jedná o jiné vyznání. V tomto případě máme všichni jasno: jedná se o fanatické, choromyslné blázny, jejichž myšlení a skutky nemají nic společného ani s Bohem, ani s teologií lásky, milosrdenství a odpouštění. Když ale moskevský pravoslavný patriarcha Kyrill, dlouhodobě poklonkující prolhanému putinovskému režimu, nazve agresivní invazi ruských vojsk na Ukrajině svatou válkou ve jménu Dobra proti Zlu a miliony Rusů i jiných lidí na světě mu uvěří, zůstávám ochromený, němý a jen se ptám sám sebe: Bože můj, jakou jen víru má tento člověk, jakou představu má o Bohu, a co ty davy věřících, které mu věří?

Ve svém tradičním velikonočním poselství Urbi et Orbi vyzval papež František světové vůdce, aby vyslyšeli prosby lidu o mír na Ukrajině. Rusko zkritizoval za to, že zemi zatáhlo do krutého a nesmyslného konfliktu. „Nechť zavládne mír na válkou zmítané Ukrajině,“ zní jeho apel. „Viděli jsme příliš mnoho krve, příliš mnoho násilností. Přestaňte s ukazováním svalů, když lidé trpí,“ dodal František. „Prosím, nezvykejme si na válku,“ řekl dále papež. „Všichni se zavažme k tomu, že budeme úpěnlivě prosit o mír, z našich balkonů i v našich ulicích. Aby světoví lídři vyslyšeli prosbu lidí o mír,“ sdělil s tím, že neustále myslí na „všechny ukrajinské oběti, miliony uprchlíků a vnitřně vysídlených osob, rozdělené rodiny, staré lidi, kteří zůstali na všechno sami, i na zničené životy a města srovnaná se zemí“.

Rozumím tomu, když někdo z ukrajinské vlády nebo z řad krutě zkoušených Ukrajinců vysloví svůj nesouhlas s tím, že u křížové cesty spolu vystoupí Ukrajinka s Ruskou. Rozumím tomu, když někdo obviní papeže Františka z toho, že dělá příliš málo proti Putinovi a jeho agresivní invazi. Rozumím lidem, lépe řečeno, snažím se pochopit jejich utrpení, které je zlomilo. Sám nevím, jak bych se zachoval, kdybych na svém těle či ve vlastní rodině zažil tu krutost války, kterou oni zažili. Možná, až sám budu v podobné situaci, nebudu prostě schopný dívat se na věci jakoby z nadhledu, vnímat je neosobně, vnímat je z pohledu víry. Ale co je vlastně víra? A má vůbec víra sílu či schopnost učit mne dívat se na utrpení jiným pohledem? Za druhé světové války byli mnozí svědky toho, jakých zvěrstev se dopouštěli nacisté, přestože měli na opascích vyryto Gott mit uns, Bůh je s námi. Náboženství, interpretace Bible, Koránu, praktiky církví a náboženských seskupení, to všechno bylo v dějinách nesčetněkrát zneužito, zmanipulováno, instrumentalizováno. Přitom se pořád mluvilo a mluví o tom, že je jenom jeden Bůh a že Bůh je láska. Jak je to možné, že pro jedno velké křesťanské shromáždění pravoslavných věřících v Rusku je vraždění, znásilňování, ničení materiálních hodnot svatou válkou? Pokud budeme nadále v této manipulaci náboženstvím pokračovat, nebude na světě mír nikdy, a nakonec všichni zahyneme v nesmyslné, barbarské válce, protože si vybereme z Bible jen to, co budeme sami chtít, a ne to, že si máme navzájem odpouštět a být k sobě milosrdní! Opakuji, že nevím, co ze mne udělá válka, když vtrhne do mého konkrétního, osobního života. Nevím také, co udělám, jak se budu chovat, mluvit, žít, když do mého osobního života vstoupí krutá nemoc, která změní mě i mé myšlení natolik, jako to dokáže Alzheimerova choroba, jiný druh senility či jakékoliv jiné psychické onemocnění. Avšak v této chvíli, kdy píšu tyto řádky a jsem při plném vědomí a svědomí, se se vší silou a odhodlanosti hlásím k víře papeže Františka, a náboženství beru jako šanci k tomu, abych byl lepším, abychom všichni byli lepšími lidmi, schopni jeden druhému odpouštět, tolerovat se navzájem, být solidární, a hlavně myslet na to, že Bůh je otcem nás všech a chce, abychom se tak milovali, jako on miloval nás. O tom jsou vlastně Velikonoce a myslím, že i celé, třebaže v průběhu věků již tolikrát zneužité křesťanství.

Trápí mne však ještě jiná otázka: Existuje něco jako „univerzální pravda“? Jestli ano, tak kdo dokáže s morální jistotou říct, že co je černé, je černé, co je bílé, je bílé, co je zlé, je zlé, co je dobré, je dobré? Po staletí se předpokládalo, že odpověď umí dát religion. Jak nám ale dějiny dosvědčují, náboženství to nedokáže. A neumí to očividně ani v nynějším konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, mezi systémem totalitní diktatury a systémem demokracie. Kde pak máme hledat odpověď? Nezbývá nám snad v konečném důsledku naslouchat jen hlasu svého vlastního svědomí a jenom podle něho konat?

Na začátku jsem uvedl indické přísloví o tom, že když dva tygři mezi sebou bojují, žádný z nich neskončí jako vítěz. Jeden podlehne následkům zranění okamžitě, druhý jim podlehne časem, protože nebude schopen žít a obstarávat si potravu. Na Ukrajině teď probíhá v určitém smyslu bratrovražedný boj. Ukrajinci se brání, oni válku nezačali a mají na obranu právo. Ale to nic nemění na faktu, že jde o krutý bratrovražedný boj. Mnozí dnes říkají, že Putin, i kdyby válku vyhrál, morálně již prohrál a Ukrajinci ho budou nenávidět celá staletí. Nemusí být člověk psychologem, aby pochopil, že tomu tak bude…

Výsledky sčítania nepotešili nikoho, ale nakoniec sú spokojní všetci

Je ešte v čerstvej pamäti, keď sa pred sčítaním obyvateľstva začiatkom roka 2021 viedli vášnivé kampane. Sčítanie sa stalo akoby bojiskom medzi dvoma tábormi. Jedna strana ho videla ako šancu znížiť vplyv cirkví na spoločnosť napr. aj znížením štátneho príspevku cirkvám. Na druhej strane tu vášnivé kampane, ktoré spájali zaškrknutie políčka v dotazníku s existenciálnym prihlásením sa k samému Kristovi.

Dá sa povedať, že tento súboj sa skončil remízou, ktorá nepotešila ani jednu stranu, ale nakoniec vyhovuje tak trochu všetkým.

Čo teda priniesli výsledky sčítania?

Počet tých obyvateľov, ktorí sa prihlásili k nejakej cirkvi alebo náboženskému združeniu klesol o približne 300 tis. obyvateľov. O približne rovnaký počet stúpol tých, ktorí sa so žiadnym náboženským združením neidentifikujú.

Na Slovensku zostala dominantná katolícka cirkev, hoci Rímsko-katolícka cirkev prišla o takmer 10% svojich veriacich (309 tis. ľudí). Ku Grécko-katolíckej cirkvi sa však prihlásilo o 11 tis. obyvateľov viac ako pred desiatimi rokmi. Na Slovensku sa tak ku katolicizmu hlási 3,26 mil. obyvateľov, čo predstavuje takmer 60% obyvateľstva. Za desať rokov počet katolíkov celkovo klesol o 8%.

K rôznym protestantským cirkvám sa hlási 416 tis. obyvateľov (necelých 8%), pričom jasne dominuje Evanjelická cirkev a.v., ktorej veriaci tvoria viac ako dve tretiny z tohto počtu. Aj v prípade protestantských cirkví bol zaznamenaný za uplynulú dekádu pokles počtu veriacich o približne 8%.

Sčítanie nám prinieslo aj iné zaujímavé výsledky, k budhizmu sa na Slovensku hlási 8 tis. obyvateľov, k prírodným náboženstvám 4 tis. a k hinduizmu necelá tisícka obyvateľstva Slovenska. K recesistickému náboženskému hnutiu Svedkovia liehovovi sa prihlásilo približne 14 tis. obyvateľov, čím sa  Svedkovia stali ôsmym najväčším náboženským združením na Slovensku a počtom svojich prívržencov preskočili 11 slovenských oficiálne registrovaných cirkví a náboženských združení.

Základné výsledky sčítania sú dostupné na webe Štatistického úradu.

Čo výsledky sčítania ukázali o slovenskej spoločnosti? Je Slovensko stále katolícke?

Za posledných 10 rokov sa určite znížil vplyv cirkvi na obyvateľstvo. Ale tento pokles je relatívne pomalý a určite pomalší ako v ostatných krajinách.

Za posledných 10 rokov prešla slovenská Katolícka cirkev viacerými krízovými obdobiami. V roku 2012 bol odvolaný arcibiskup Bezák, čo vyvolalo bezprecedentné  spontánne protesty veriacich. Počas uplynulých rokov bolo odhalených viacero prípadov sexuálneho zneužívania v cirkvi – najmä v zahraničí, ale aj na Slovensku.

Katolícka cirkev (a viaceré protestantské sa pridali) sa však zmobilizovali a veľmi razantne sa zapojili celospoločenskej kultúrnej vojny, keď prostredníctvom viacerých s cirkvou spriaznených občianskych združení iniciovali referendum zameranom proti snahám LGBT komunity o rovnoprávnosť. Referenda sa zúčastnilo 20% obyvateľstva. Úspechom pre cirkvi môžeme označiť aj masové pochody „Za rodinu“.

Stávka na politicko-konzervatívne témy cirkvám evidentne vyšli, dokázali zmobilizovať jadro svojich veriacich a nechali zabudnúť na stále nevyriešené problémy. Na Slovensku v uplynulom desaťročí výraznejšie nezarezonovali ani reformné témy, ktoré postupne prinášal nový pápež František (Sčítanie obyvateľstva prebehlo ešte pred pápežovou návštevou, takže Františkova septembrová návšteva Slovenska sčítanie nijak neovplyvnila).

To, že sa niekto prihlási k cirkvi v sčítaní ľudu však automaticky neznamená, že je aj skutočným veriacim. Zaškrknutie žiadneho políčka z nikoho kresťana nerobí.

Výsledky sčítania však ani nemožno brať na ľahkú váhu. Ak sa 70% ľudí prihlási k nejakej cirkvi alebo náboženskému hnutiu a z toho 60% obyvateľov ku katolíckej cirkvi, znamená to deklaráciu istého kultúrno-spoločenského zakotvenia. To samo o sebe má určite vypovedaciu schopnosť o hodnotách a preferenciách slovenskej spoločnosti.

Podľa viacerých prieskumov (vrátane účasti na spomínanom referende v roku 2015), je na Slovensku 20-30% populácie, pre ktorých je príslušnosť k cirkvi dôležitá a má aj výraznejší vplyv na spôsob ich života. Aj toto percento, hoci je výrazne nižšie ako deklarácia v sčítaní, predstavuje pomerne veľkú skupinu
1-1,5 mil. obyvateľov Slovenska.

Aj aktuálne sčítanie však potvrdilo, že najväčšou náboženskou skupinou na Slovensku sú nepraktizujúci katolíci.

Súboj o interpretáciu výsledkov sčítania

Po súboji o „zaškrtávanie políčok“ v sčítaní teraz zrejme bude nasledovať boj o interpretáciu jeho výsledkov.

Katolícki aj evanjelickí biskupi v bezprostredných reakciách na publikovanie výsledkov síce vyjadrili ľútosť nad poklesom štatistík, v ich vyjadreniach však bolo cítiť hlboký výdych, že pokles nebol ešte výraznejší. Cirkvi sa tesne vyhli aj redukcii finančných príspevkov od štátu (ktorý by nastal, ak by sa s k cirkvám prihlásilo o pár desiatok tisíc obyvateľov menej).

Aj rôzne ateistické združenie, ktoré kampaňovali za prihlásenie sa k skupine „bez vyznania“ ocenili výrazný nárast samo-deklarovaných ateistov v sčítaní, ale ich vyjadrenia mali ďaleko od osláv víťazstva.

Slovensko v kontexte strednej Európy

Vývoj na Slovensku je iný ako v Českej republike. Tam podiel samo-deklarovaných veriacich prudko klesá dlhodobo od roku 1991. V aktuálnom sčítaní ( 2021) sa v Českej republike k nejakej cirkvi hlási len 13% obyvateľstva. K najväčšej Katolícke cirkvi sa hlási len 740 tis. obyvateľov Českej republiky (7% populácie), čo znamená za obdobie posledných 10 rokov pokles takmer tretinu.  Naopak, narástol podiel tých, ktorí sa označujú za veriacich, ale nehlásia sa k žiadnej konkrétnej cirkvi ani náboženskému združeniu (960 tis. obyvateľov).

So záujmom čakáme na výsledky sčítania obyvateľstva v Poľsku, kde sa v roku 2011 prihlásilo ku katolicizmu 88% populácie. Výsledky z roku 2021 by mali byť známe  v nasledujúcich týždňoch.

V Maďarsku bolo sčítanie presunuté až na druhú polovicu roka 2022, výsledky preto budú k dispozícii zrejme až na budúci rok.

 

Slovenský štatistický úrad publikoval zatiaľ iba základné výsledky sčítania. Po publikovaní podrobnejších údajov budem postupne publikovať ďalšie zaujímavé výsledky.

Jan Konzal (5. 5. 1935 – 16. 11. 2021)

Jan Konzal se narodil v Třebonicích (dnes součást Zbuzan). Pokřtěn byl doma 12. 5. 1935. Rodiče měli šest dětí, Jan byl pátým z nich. Poměrně v útlém věku se stal ministrantem na Svaté Hoře v Příbrami, kam odešel za svými staršími bratry, kteří zde již byli v redemptoristickém juvenátu. Zde, během poslední zimy války, jako devítiletý vážně onemocněl. Lékař řekl, že má chřipku, ale Jan se neuzdravoval, naopak stále chřadl. Jeho čtrnáctiletý bratr Václav jej zabalil do deky a na saních sjeli ze Svaté Hory do nemocnice v Příbrami, kde Janovi diagnostikovali těžký zánět ledvin, hospitalizovali jej a vyléčili.

Během juvenátního pobytu v Libějovicích byl 11. 5. 1946 biřmován. Při likvidaci klášterů v dubnu 1950 ještě neměl ani 15 let, tak nebyl, na rozdíl od svých bratrů, internován a mohl odjet domů. S určitými kádrovými obtížemi se mu podařilo dokončit střední školu. Studium teologie v jeho případě nepadalo v úvahu, ani jiný humanitní univerzitní obor. Bylo mu nicméně umožněno vystudovat Elektrotechnickou fakultu ČVUT, neboť jako technik mohl být pro vládnoucí „dělnickou třídu“ nějak užitečný.

Když se nemohl církevním aktivitám věnovat veřejně, začal se jim věnovat pololegálně či ilegálně. Podílel se na vedení kostelního sboru, zakládal „kroužky“, jak se tehdy říkalo, pořádal brigády mládeže, jezdil na vodu atd. Stále doufal, že se stane knězem. Kolem něj se to hemžilo vdavekchtivými děvami, ale žena pro něj v té době znamenala, jak sám říkal, „méně než chroust“. Jeho činnost neunikla pozornosti StB. V r. 1960, ve svých pětadvaceti letech, byl zatčen a na tři roky odsouzen za „podvracení republiky“. Pokud by byl zatčen o pár let dříve, dostal by za totéž (tedy za nic) 20 let. Po r. 1989, po zveřejnění archívů StB, byl Jan šokován tím, že na něj donášel tajný provinciál redemptoristů, kterému zcela důvěřoval.

Doba strávená ve vězení byla pro Jana zcela zásadní. Odcházel tam mladý muž, který pil vodu (maximálně kozí mléko) a vrátil se vyzáblý mukl, který kouřil a pil pivo. Daleko hlubší obrat ale nastal v nitru – obrat od tridentského katolicismu k otevřenému křesťanství, obrat ovlivněný II. vatikánským koncilem, který v době Janova věznění začal. Obrat, který mnoho katolíků ještě čeká, ačkoli je to už šedesát let, co tuto šanci mají…

Jako dítě jsem obdivoval chování jeho bratrů, kteří jej v kriminálu navštěvovali (počet dětí na návštěvě nebyl omezen). Na jedné straně dlouhých širokých stolů seděli vězňové, vždy dva a dva a mezi nimi jeden bachař. Na druhé straně stolu seděly návštěvy. Bachař poslouchal střídavě vězně na pravici a po levici. Toho Janovi bratři využili. Když bachař poslouchal Jana, tak jeden z bratrů, Pavel, který sám kriminál zažil, referoval o rekonstrukci rodinného domku, která měla proběhnout, až se Jan vrátí. Jakmile bachař začal poslouchat vedlejšího vězně, druhý z Janových bratrů – Václav – začal podávat zprávy o koncilu.

Po návratu z vězení musel Jan pracovat v dělnických profesích. Problémy mu to nedělalo – ač byl spíše teoretický inženýr, byl i manuálně zručný. Opravoval ruční elektrické nářadí v Tatře na Smíchově, potom udržoval budovu ředitelství Konstruktivy. Ve vězení se naučil projektovat osvětlení. Toho využil nejen při následné práci ve Scénografickém ústavu, ale i při rekonstrukci osvětlení řady kostelů.1

Jan se ještě pokusil přihlásit oficiálně ke studiu teologie, ale cesta mu zůstala zavřená. Studoval tedy neveřejně, v Erfurtu, v bývalé NDR. Ve svých 33 letech v roce 1968 se ale oženil se stejně starou Magdou Mazancovou. Znali se od svých deseti let, ale nepatřila k jeho „stíhačkám“. Děti mít nemohli. Jan se se svými bratry podílel na církevních aktivitách, které umožnilo Pražské jaro a několik málo následujících let až do nástupu husákovské normalizace.2 V situaci, kdy úvahy o kněžství zcela opustil, mu přišla nabídka se knězem stát. Půl roku ji zvažoval, ujasňoval si, jak taková služba může vypadat, studoval. Hodně jej ovlivnila mj. v r. 1970 vydaná kniha Ferdinanda Klostermanna „Priester für morgen“ (Kněz pro zítřek). Klostermann předpokládá, že kněží budou pracovat v civilních povoláních, že budou oporou obecného kněžství všech pokřtěných.

Služba v ES

Jakmile s přijetím služebného kněžství souhlasil, byl Bedřichem Provazníkem v řeckokatolickém ritu ordinován na jáhna v Praze na Vinohradech, na kněze pak o tři měsíce později, 22. 5. 1972 na Kladně. Dostal na starost jednu komunitu řeholnic a vzdělávání v rámci části Ecclesia silentiae, která byla Davídkem exkomunikována a po odnětí exkomunikace biskupem Dubovským začala pracovat samostatně. Jan Konzal spolupracoval s biskupem Fridolínem Zahradníkem.

V roce 1977 jej Fridolín Zahradník určil jako autoritu lidí z okruhu saleziána Václava Komárka. Členové této skupiny byli zapojeni do různých forem salesiánské formace, ale postupně tuto spiritualitu opustili. Jan Konzal zpočátku nebyl touto skupinou bezvýhradně přijat, ale jeho vliv postupně sílil. Jan hledal vizi pro církev budoucnosti. Když biskup Zahradník začal uvažovat o svém nástupci, kontaktoval přes Polsko Vatikán. Dostal s konsekrací souhlas podmíněný tím, že se kandidáti osobně představí. To ovšem Zahradník nedodržel. Cesta kandidátů na Západ by byla obtížně proveditelná. A když se dozvěděl, že bude zatčen,3 konsekroval 29. 5. 1982 Jana Konzala v jeho bytě v Praze-Strašnicích. Spolu s ním byl konsekrován jako náhradník Pavel Hájek. Dva kanoničtí svědkové dosud žijí, ačkoli nikdy nebyli o svědectví požádáni. Fridolín Zahradník byl skutečně v srpnu 1982 spolu se dvěma presbytery zatčen a Jan Konzal navázal na jeho činnost. Jezdil zhruba dvakrát do roka na několikadenní pastorační cesty po celém Československu. Prostředí znal, neboť již předtím doprovázel na řadu míst biskupa Zahradníka. Přednášel, zpovídal, řešil složitější problémy, pokud se vyskytly, předsedal liturgiím. Zejména na východním Slovensku bývala účast masová.

V r. 1983 vytvořil ze skupiny Václava Komárka, která se mezitím rozrostla, křesťanskou obec nezávislou na farních strukturách. Její vedení svěřil presbyterovi a dvěma diákonům. Označovala se jako Pražská obec ES. Byla postavena na přátelství, vzájemné pomoci, společné formaci dětí ve víře. V podmínkách přísné konspirace se věnovala organizaci studia teologie, tisku samizdatů, práci při rekonstrukci společného objektu bývalé školy. Obec slavila pravidelně eucharistii, svátost smíření v meších skupinách a příležitostně, podle potřeby další svátosti, pořádala exercicie, kurs charismatické obnovy atd. Byla jakousi laboratoří komuniální podoby církve.

Vzdělávání

Již v dobách, kdy Jan Konzal převzal skupinu Václav Komárka, se podstatná část jejích členů teologicky vzdělávala. Vyučovali Josef Zvěřina, Oto Mádr, Antonín Liška, Miloslav Vlk, Jaroslav Duka a další. Po deseti letech studia v r. 1985 Jan Konzal zcela změnil koncepci studia i učitele. Využil würzburgského dálkového kursu teologie vydaného německou biskupskou konferencí pro studium jáhnů. Český překlad vytvořila skupina ES, kterou vedl Václav Dvořák. Základní kurs („červenou a modrou knihu“) nechal vytisknout v Německu. Pokračovací kurs (celkem 24 sešitů) tiskla Pražská obec. Jan Konzal připravil celý systém výuky a výuku vedl. Velký díl kapitol také sám učil (zejména kapitoly blízké filosofii, fundamentální teologii, systematice). Pomáhal mu bratr Václav Konzal (biblické obory), Jan Kofroň, později Jan Spousta (eklesiologie, dějiny) a Pavel Hradilek (morálka, liturgika, spirituálka), který měl na starost také tvorbu nových skupin, jejich záběh, zajištění textů.

Na každý sešit měl student asi měsíc času. Učitel připravil písemné otázky, přehled pojmů a témata písemných prací. Na setkání, které trvalo zpravidla 3-4 hodiny, se postupně probíraly dané otázky. Zkoušky se konaly po jednotlivých celcích, přibližně po 2 letech před komisí složenou z učitelů. Studium trvalo asi 6 let.

Postupně vzniklo 7 studijních skupin. Začínaly s asi 12 žáky, končily s polovinou. O každou skupinu se jeden ze studentů staral. Dbal na domluvení dalšího termínu, zval učitele, staral se, aby studenti měli otázky a učební texty.

Po roce 1989 jsme váhali, zda otevírat nové skupiny, mysleli jsme, že pouze dokončíme stávající. Neutěšené poměry na Katolické teologické fakultě UK však vedly k tomu, že jsme ještě další tři skupiny otevřeli. Po marných pokusech o nápravu poměrů na KTF dal Jan Konzal začátkem ledna 1994 pokyn vytvořit veřejné studium teologie. Spojením několika iniciativ vznikl Institut ekumenických studií a v září 1995 započal s výukou. V roce 1999 převzala studijní program pod názvem Teologie křesťanských tradic Evangelická teologická fakulta UK. Jan Konzal několik let vyučoval hermeneutiku Písma a tradice.

V r. 1988 se musela obec rozdělit na dvě části, neboť se její růst nezastavil a scházení 30 dospělých lidí najednou se těžko utajuje. V této fázi přišel listopad 89 a otevřela se řada možností i pro církev. Obec dva roky hledala, zda a jak pokračovat, či zda se nerozpustit ve farních strukturách. Nakonec výrazná většina byla pro zachování obce a i ti, kdo zpočátku byli proti, brzy přišli na to, že viditelná církev komuniální obec nenahradí. Bylo možné se opět spojit, přizvat na nedělní slavení i malé děti, které měly během komunistické diktatury z bezpečnostních důvodů oddělený program. Starší děti dorostly do věku mládeže. Přicházeli noví lidé, obec začala rychle růst. Vedení obce se ujala rada, zpočátku částečně jmenovaná, částečně volená, později zcela volená. Jan Konzal byl pro obec autoritou, ale nebyl jejím členem. Chtěl, aby si obec, podle principu subsidiarity, většinu problémů řešila sama.

„Začleňování do církve“

Viditelná církev začala počátkem 90. let řešit „začleňování“ skryté církve. Pozoruhodné je, že se tento proces vůbec netýkal pražské obce ES, ale pouze služebníků, navíc jen těch ordinovaných. Jako by se biskupská konference nevymanila ze středověkého paradigmatu, kde církev tvoří převážně klerikové. Jan Konzal byl nucen podepsat, že se zříká biskupských práv (vykonávat „posvátnou moc“, nosit insignie apod.). Jan podepsal – interpretoval to tak, že je to pro foro externo, zatímco povinností pro foro interno se vzdát nemůže. V r. 1992 byly vydány Normae, které měly situaci řešit, ovšem jejich obsah byl tajen4 a život obce příliš neovlivnily. Naopak, život obce se v tomto roce výrazně obnovil.

Janu Konzalovi byla v rámci „začleňování“ svěřena formace ženatých jáhnů v pražské arcidiecézi a českobudějovické diecézi. Biskupy v těchto diecézích byli Miloslav Vlk a Antonín Liška, s nimi se Jan Konzal znal a snad byli i přáteli. Jan se formaci několik let věnoval, ale nakonec se toho vzdal pro nekompatibilitu svých představ a představ biskupů. Když například psal na jednotlivé adepty jáhenství posudky, tak ty, kteří byli podle Konzala ke službě nejméně vhodní, vysvětil arcibiskup přednostně.

Setkávání biskupů ES

Stabilizace Pražské obce ES po r. 1992 umožnila se začít věnovat sjednocení různých částí ES, které od Kobeřického sněmu v r. 1970 spolu nekomunikovaly. Velkou práci odvedla rada pražské obce, Jan Konzal coby „specialista na smiřování“ na tom měl lví podíl. On sám měl od r. 1988 chladné vztahy s Fridolínem Zahradníkem, když se vrátil z vězení. Pro Jana byla náprava vztahů těžká, ale dokázal to. Hlavní problém ale představovalo Brno – na jedné straně biskup Jan Blaha, světitel Davídka, na druhé Ludmila Javorová, Davídkova generální vikářka. Důvěru Jana Blahy se Janu Konzalovi po r. 1989 podařilo získat, předtím jej neznal. Na usměrnění Ludmily Javorové měl podstatný vliv její bratr Josef Javora. Setkání sedmi biskupů5 se poprvé uskutečnilo až po dvouleté přípravě zahrnující dvoustranná jednání 18. 11. 1995 v Praze-Bubenči.

Další, již pracovní jednání, se uskutečnilo 12. – 13. 4. 1996 na Zdobnici v Orlických horách.6 Byl zde mj. diskutován a posléze přijat návrh stanov uvažované prelatury připravený Janem Konzalem. Proběhla zde také volba mluvčích ES, při které byl Jan Konzal spolu s Janem Blahou a Stanislavem Krátkým zvolen. Z této pozice absolvoval řadu jednání, která v posledku nebyla úspěšná. Establishment se rozhodl pro „biologische Lösung“, tj. nechat ES vymřít.

Pražská obec ES

Jiná zklamání zakoušel Jan Konzal „doma“ v Pražské obci ES. Nově nabytá svoboda společnosti v 90. letech umožnila na naše poměry nebývalý růst obce. Již v dobách totality považovala ES za svůj úkol být pro ty, kteří stojí na okraji církve. K těm patří rozvedení (případně znovu sezdaní) ordinovaní, kteří opustili veřejnou službu, často kvůli požadavku celibátu. Ani jim jsme se nevyhýbali. Mezi praxí většiny farností a mezi praxí obce je však velká propast. Nově příchozí obvykle vítali přátelskou atmosféru v obci, na druhou stranu nebyli zvyklí přijímat jakoukoli odpovědnost. Byli určeni členové, kteří se budou o nově příchozí starat, a tak jim umožní postupný vrůst do obce. Ne vždy se to podařilo, řada lidí se v obci „vezla“, aniž by ji vytvářeli cíleně směřovanou aktivitou.

Pozorovali jsme neobvyklý fenomén, který se v obdobných skupinách v zahraničí (domácí vzory jsme neměli) neobjevoval: mládež zůstávala v obci až do dospělosti. Mělo to zřejmě více příčin: mnozí se znali již od batolecího věku, neboť jejich matky na mateřské „dovolené“ v době totality trávily jeden den v týdnu s dětmi společně. Obec jim chystala programy (nejen náboženské), které je zajímaly. Nemuseli se o nic starat, rodiče jim v obci zajistili „plný servis“. Mnozí z nich církev zakoušeli pouze v obci, do kostela chodit přestali (o nedělích, které jsme společně neslavili), ale v obci se to „náboženství dalo vydržet“. Naše pokusy je více v obci zapojit, se příliš nedařily. Mládež si zvolila své zástupce v radě obce až v r. 1996, ale ne vždy se takový zástupce v jednání rady orientoval a chápal, o co se v obci jedná. Ve stejném roce vznikl liturgický tým ES složený z mládeže, ovšem aktivně se na jeho činnosti podíleli 2-3 mládežníci. Na druhou stranu katechezí vedených Janem Konzalem o nedělích odpoledne se účastnilo min. 10 zájemců.

Ve druhém čísle Teologického sborníku v r. 1999 byl zveřejněn český překlad návrhu Ústavy katolické církve,7 který vypracoval prof. Leonard Swidler, z Temple University v Philadelphii.8 Návrh předpokládal, že organizační struktury církve, od těch nejmenších až k té celocírkevní si vytvoří své ústavy, kterými se budou řídit. Situace v obci byla zralá k zamyšlení, co vlastně jsme, kam směřujeme, kdo k nám patří a tím se má podílet na právech a povinnostech, kdo může rozhodovat atd. Na rozdíl od diecézí či farností nic nebránilo tento proces začít. Ukázal se jako užitečný, ale nelehký. Názorové spektrum bylo široké. Obec rostla, kromě „zakladatelů“ ji tvořili nově příchozí, již dospělá mládež, přespolní, kteří byli v kontaktu s obcí jen občas. Vytvářelo se jakési jádro, které bralo obec za svou a okraj, který se obci věnuje, když má zrovna čas.

Jan Konzal snahu o vytvoření konstituce obce podporoval a sám vytvořil první koncept. Měl zkušenosti s vytvořením podobné konstituce pro skupinu řeholnic v ES v osmdesátých letech, včetně zkušenosti obtížného procesu přijímání a osvojování.

Návrh konstituce byl celý rok diskutován prakticky na každém setkání rady obce. Doznal podstatných změn. V radě bylo nakonec vždy dosaženo konsenzu. Závěry byly několikrát diskutovány v plénu obce, kde byla situace složitější. Část členů nepovažovala konstituci za důležitou a neustálé diskuse o ní ji unavovaly. Jiná část měla problém některé formulace přijmout. Týkalo se to několika oblastí. Jednak vztahu k farnostem. Zatímco někteří členové byli do farností zapojeni aktivně, jiní vlažně, další (zejména z řad mládeže) vůbec a obec představovala jejich jedinou vazbu na církev.

Další spornou oblastí byla otázka členství v obci. Týkala se zejména „dospělé mládeže“, která vyrůstala v obci (či ve společenství, které obci předcházelo) nebo se do obce narodila a považovala se za členy nějak automaticky. Návrh konstituce oproti tomu uvažoval o nutnosti zájem o členství jednoznačně vyjádřit a následně být obcí přijat(a).

Jinou oblastí, která nebyla beze zbytku vyřešena, byla otázka autority rady. Souvisela s autoritou celého pléna obce, které stojí nad radou. Někteří členové obce se odmítali podřídit autoritě celku, resp. pouze tehdy, pokud to považovali za správné. Obdobné to bylo s podřízením autoritě rady, která obec reprezentovala. Navíc někteří členové rady odmítali na sebe roli autority přijmout. Nicméně proces tvorby konstituce pokračoval a text se blížil finální podobě.

V létě 2000 byla zvolena nová rada obce, která doznala poměrně velkou obměnu. Ze sedmi stávajících členů rady byli zvoleni jen tři. Pro nově zvolené členy neměla konstituce prioritu. Musela být diskutována témata, na kterých v minulé radě již panoval konsensus. Jan Konzal, který se zúčastňoval jednání rady jako host, to špatně nesl. Několikrát jednání rozezlen opustil, když opakovaně zaznívala stanoviska již dříve vyvrácená a vysvětlená. Posledních několik měsíců funkčního období této rady se Jan Konzal již jednání nezúčastnil. Proces konstituování se podařilo dokončit až nové radě. Text byl definitivně přijat o Letnicích 2002.

Proces utváření konstituce obce byl pro sebepoznání obce důležitý, zřejmě důležitější než text konstituce samé. Na straně jedné umožnil většině obce se sjednotit jak při reflexi současnosti, tak ve směřování do budoucna. Na straně druhé se však později ukázalo, že menšina přijala vzniklý dokument pouze formálně. Pod povrchem dřímal pocit zbytečnosti takového procesu, či nesouhlas s ním. Jan Konzal několikrát upozorňoval na vyskytující se názory, které byly v přímém protikladu s církevní povahou obce. V následujících letech se ukázalo, jak tato menšina může postupně získávat vliv a obec paralyzovat.

Bezprostředním impulsem, který vedl ke konci obce, byly události v r. 2006. Jan Konzal po rozhovoru s arcibiskupem Vlkem vyzval presbytery obce, aby projevili vstřícnost a navštívili arcibiskupa, který o to žádal. Návštěvy se uskutečnily individuálně během podzimu 2006. Arcibiskup presbyterům nabízel službu v pražských farnostech, nemocnicích atd. Bylo to ovšem spojeno s podmínečným přesvěcením. Tři presbyteři tuto nabídku odmítli, ovšem jeden se rozhodl na Vlkovu nabídku přistoupit. Opustil tím svého biskupa a dal se do služeb jiného. Jan Konzal mu to nevyčítal, ale nemohl za něj nést nadále odpovědnost a nebylo vhodné, aby v obci nadále sloužil. Tato okolnost měla negativní dopad i na Pražskou obec. Někteří to považovali za „vylučování“. Rada obce, která v tu dobu nebyla schopná během celého roku dojít k nějakému stanovisku, rezignovala, Jan Konzal obec v létě r. 2007 rozpustil a další řešení svěřil presbyterátu.

Presbyterát nebyl Janovi Konzalovi příliš nápomocen v prosazování vize komuniální obce. Původně byli presbyteří součástí rady obce automaticky. Když později všichni členové rady byli voleni, někteří presbyteři buď zvoleni nebyli, nebo odmítli kandidovat či volbu přijmout. Na jedné straně jim to dávalo určitý nadhled nutný k řešení vzniklé situace, na druhé nebyli zcela schopni uchopit podstatu problému. Většinově rozhodli o tom, že se obec (která měla v té době asi 70 lidí vč. mládeže a dětí) rozdělí na tři části – dvě v Praze a jedna v Hradci Králové. Jan Konzal určil správu každé z částí dvěma presbyterům (kněžím či jáhnům) do té doby, než se každá z částí samostatně konstituuje. Každý ze členů obce se mohl rozhodnout, do které z částí chce patřit.

Jedna pražská část se konstituovala koncem roku 2007, druhé se to nezdařilo, ačkoli se o to pověření presbyteři snažili. Nepodařilo se jim prosadit požadavek Jana Konzala, aby vůle pléna obce byla nadřazena vůli jednotlivce. Svědomí má pro jednotlivce absolutní prioritu, ovšem mohou nastat situace, kdy obec toto svědomí nemůže akceptovat. Skupina v Hradci Králové se po desetileté přípravě konstituovala, ovšem nakonec se rozhodla nebýt komuniální obcí pod jurisdikcí Jana Konzala.

Jan Konzal byl spíše prorok, než král. Vyznačoval se naprostou absencí (až patologickou) potřeby se prosadit. O to hůře snášel ty, kteří tvrdili, že jeho vizi přijímají, ale ve skutečnosti jednali jinak. Navenek ale byl tolerantní, empatický, nikoho neodsuzoval, ani ty, kteří jednali svévolně.

Závěr života

Jan převzal po Václavu Komárkovi společenství, které bylo vytvářeno jako zázemí pro individuální angažmá jeho členů. Vnější tlak ze strany komunistického režimu lidi stmeloval. Janovi se podařilo z těchto lidí i ve svobodném prostředí vytvářet komuniální obec podle zásad kolegiality a subsidiarity, zásad, které si bude muset většinová církev teprve osvojit, zásad, které propojují svobodu s odpovědností.

Až do r. 2010 sám nebyl členem žádné obce, praktikoval model běžný v římské církvi, kdy biskup do žádné obce nepatří, stojí „nad“ nimi. Tento postoj však přehodnotil a podílel se na životě své obce jako každý jiný člen. Ještě dva dny před smrtí byl přes Skype propojen na nedělní liturgii a večer, v rámci přijetí viatika komentoval biblický text, podílel se na přímluvách a posloužil požehnáním.

Zemřel doma, v klidu, obklopen přáteli.

R.I.P

1Pomáhal jsem mu na deseti objektech, ale celkem jich bylo víc.

2Např. katechetický kurs na kterém se podíleli Josef Zvěřina, Oto Mádr, Jarolím Adámek; ekumenické semináře v Jirchářích atd.

3Měl informace jednak od radioamatéra, který odposlouchával policejní hlášení, která nebyla nijak zabezpečena…, jednak od policisty, který jej varoval.

4Normae arcibiskup Vlk poskytl až studentu religionistiky Ondřeji Liškovi, který je zveřejnil v knize Církev v podzemí  (Sursum, Tišnov 1999). Pro ženaté biskupy bylo navrženým řešením „přesvěcení“ na jáhny.

5Jan Blaha, Brno; Pavel Hájek, Chrudim, Jan Konzal, Praha; Stanislav Krátký, Hrádek u Znojma; Jiří Krpálek, Kuřim; Dušan Špiner, Nová Ľubovňa; Fridolín Zahradník, Rychnov nad Kněžnou – osmý měl být Karel Chytil z Prahy, ale byl nemocný; spolu s biskupy referovali i Václav Dvořák z Českých Budějovic a Ludmila Javorová z Brna

6Biskupů zde bylo osm, chyběl Jiří Krpálek, ale oproti prvnímu setkání přibyl Ján Krajňák z Košic a Bedřich Provazník z Ostrovačic u Brna, který se ovšem s ES již rozešel

Tento zákaz bohoslužieb je o láske k ľuďom

Na ochorenie COVID na Slovensku zomiera v týchto dňoch v priemere 59 ľudí denne a v najbližších dňoch ich bude ešte viac. V počte novoinfikovaných sme už niekoľko dní najhorší svete (údaje k 27.11 2021).

Mnohé nemocnice zrušili plánované operácie a venujú sa už len pacientom z COVID-om. Ďalšie desiatky až stovky ľudí zomrú na iné choroby, keďže sa im nedostane dostatočnej lekárskej pomoci.

Lekári, sestry a ostatný personál v nemocniciach sú na pokraji síl, unavení a frustrovaní.

Všetci vieme že COVID a sa prenáša najlepšie, keď viacero ľudí trávi spolu čas v uzavretých priestoroch. Variant delta je ešte infekčnejší a stačí mu málo, aby preskočil na ďalšieho človeka. V nemocniciach sú hlavne starší ľudia a na COVID zomierajú predovšetkým seniori.

Stačí si pozrieť vekový profil ľudí, ktorí sú v bežných dňoch ale aj v nedele v kostoloch. Áno, je tam veľmi nadpriemerné množstvo starších ľudí.

Rozumieme už, prečo je v tomto lock-downe potrebné zatvoriť aj kostoly?

Aby sme zachránili chorých v nemocniciach, musíme na každom možnom mieste znížiť hustotu tých, ktorí sú ešte zdraví ale hrozí im, že sa môžu nainfikovať. A to v krátkodobom horizonte môžeme dosiahnuť len tak, že zamedzíme aktivitám, kde dochádza k stretávaniu sa ľudí, a predovšetkým starších ľudí.

Tento dočasný  zákaz verejných  bohoslužieb je o láske k  blížnym – láske k našim seniorom, starším a chorľavým kňazom a o láske k zdravotníkom a ľuďom v nemocniciach.

Je zarážajúce, že slovenské cirkvi toto nechcú pochopiť a vidia iba svoje  záujmy.
Je jasné, že žiadny lockdown nie je príjemný a zatvorené kostoly sú obmedzujúce. Rozumiem, že online stretnutia a online Eucharistia nijak nemôžu nahradiť ľudskú blízkosť.

Slovenskí katolícki biskupi v predvečer začiatku lockdownu napísali stanovisko, kde vyjadrujú svoje rozhorčenie a dovolávajú sa náboženskej slobody. Žiadajú čo najskoršie povolenie verejných bohoslužieb.

Slovenskí katolícki  biskupi sa správajú ako lobistické organizácie. Ide im predovšetkým o svoje záujmy a prehliadajú potreby bežných ľudí. Aj svojich veriacich.

Požadovať  privilégiá pre cirkevné organizcáie je neúctivé a neférové voči celej spoločnosti.

Na kresťanských weboch sa objavili články, ktoré s rozhorčujú nad tým, že lock-down platí aj pre cirkevné organizácie. Že štát nechce, aby sa ľudia stretávali a infikovali nie len v reštauráciách, divadlách, kinách, bazénoch, fitness centrách, nákupných centrách, na športových štadiónoch – ale ani v kostoloch.

Obviňujú štát, že zamedzuje slobode vierovyznania. Ale pritom vlastne žiadajú to, aby mali cirkvi privilégiá pred ostatnými.  Obviňujú vládnych predstaviteľov, že cirkvi utláčajú a pritom vo vláde nikde pred tým nebolo toľko praktizujúcich kresťanov ako je tomu teraz. Vrátane predsedu vlády, ktorý je veľmi otvoreným kresťanom -katolíkom.

Viacerí sa nezdráhajú prirovnávať súčasný covidový lockdown k prenasledovaniu veriacich počas komunizmu, čo je jednak úplne falošné prirovnanie a je to nesmierne neúctivé ku všetkým obetiam totalitného režimu, ktorí skutočne za svoju vieru trpeli.

Žijeme v dobe, kedy hlavný tón v spoločnosti udáva vírus. Žiaľ, je to tak.

V poslednom roku a pol len reagujeme na silu prírody. To, že veľká časť slovenskej populácie odmieta preventívnu ochranu vo forme očkovania znamená, že sa opäť musíme obmedziť v činnostiach a aktivitách, ktoré by inak boli úplne samozrejmé.

Aby sme zachránili tých najzraniteľnejších z nás, musíme sa prispôsobiť a obmedziť. A obmedziť  sa aj v niektorých verejných prejavoch viery.

Dnes, v prvú adventnú nedeľu, zverejnili katolícki biskupi pastiersky list. Pozdravili veriacich z príležitosti začiatku nového cirkevného roka.

Mohli spomenúť situáciu lockdownu, povzbudiť veriacich v ťažkých chvíľach opätovne zavretých kostolov a mohli dať odporúčania, ako sa pripraviť na Vianoce v situácii, keď sa v kostoloch stretávať nemôžeme, lebo sa všetci musíme obmedziť, aby sa nákazlivá choroba nerozširovala a nezabíjala našich rodičov a starých rodičov.

Celý pastiersky list bol však venovaný zmenám v preklade omšových kníh. O lockdowne a duchovných potrebách veriacich nezaznelo ani jediné slovo.

Tento zákaz bohoslužieb je o láske k blížnym– láske k našim seniorom, starším a chorľavým kňazom a o láske k zdravotníkom a ľuďom v nemocniciach.

Cirkvi majú tisíce vysokoškolsko vzdelaných zamestnancov, majú stovky vedeckých pracovníkov, vlastné teologické fakulty, dokonca celú vlastnú univerzitu. Za rok a pol mohli vymyslieť a nájsť tie najvhodnejšie metódy pastorácie pre jednotlivé skupiny veriacich, keď opäť príde lockdown a kostoly budú musieť byť opäť na čas zatvorené.

Je smutné, že mnohí cirkevní predstavitelia ale aj novinári na kresťanských weboch požadujú pre cirkevné organizácie privilégiá oproti ostatným. To je neúctivé a neférové voči celej spoločnosti.

Ukazuje to na mentalitu uzavretosti a nadradenosti, v ktorej mnohí cirkevní predstavitelia žijú.

Pápež František bol medzi nami len pred pár týždňami. Čo sme sa od neho naučili?

Za biskupom Janom Konzalom

Jan Konzal (* 5. 5. 1935 – † 16. 11. 2021) bol biskup pôsobiaci v skrytej cirkvi.
Bol tiež teológ, organizátor podzemných vzdelávacích kurzov a spisovateľ. Publikoval tiež pod pseudonymami Karel Malý, Karl Klein (značkou KK), Hans H.
V konšpiračnej sieti skrytej cirkvi mal prezývku 99. Po roku 1989 spolupracoval najmä s časopisom Getsemany a vydavateľstvom Síť.

S Janom Konzalom, tajne vysväteným ženatým rímskokatolíckym biskupom, som sa po prvýkrát stretol asi pred desiatimi rokmi. Bolo to v jednej pražskej kotolni, kde sa aj roky po revolúcii ľudia z jeho spoločenstva – tzv. Pražskej obce Skrytej cirkvi – pripravovali na nedeľnú liturgiu, modlili sa, diskutovali o biblických textoch a rozdeľovali si úlohy.

Bol to pre mňa rozmer cirkvi, aký som na Slovensku nezažil. „Katolická církev komuniálně“ – ako o sebe zvyknú dnes hovoriť.

Ako výstižne napísal Ľubomír Jaško – zhodou okolností zhruba v tom istom období, keď som sa s biskupom Konzalom spoznal aj ja – „Jan Konzal a jeho spolupracovníci už dávnejšie pochopili, že masová cirkev, žijúca len z ľudovej zbožnosti a garantovaného spoločenského vplyvu, patrí minulosti. Nepriateľský režim to poznanie urýchlil, ale nezávisle od neho je putovanie k novej podobe cirkvi neodvratné. Do popredia sa v tejto alternatíve dostala osobná zodpovednosť, kreativita v ekumenických vzťahoch a záujem o ľudí v kritických životných situáciách.“

Priestor slobody, ktorý sa Skrytej cirkvi podarilo vytvoriť v čase neslobody, sa jednoducho nedokázal (a nechcel) po revolúcii preformátovať do bežnej masovej a ľudovej farskej pastorácie. V mnohom bol laboratóriom cirkvi budúcnosti, z ktorého výsledkov sa úradná cirkev viac či menej pohŕdavo odmietla učiť.

Ďakujem za túto životnú možnosť stretnúť sa. Keď premýšľam o tom, aké príbehy sú formatívne pre starokatolícke komunity na Slovensku, ktoré duchovne sprevádzam, príbeh Skrytej cirkvi v Československu je rozhodne jedným z nich. Je to pre mňa hmatateľný a reálny príklad katolíckej alternatívy.

Ak by ste sa o biskupovi Konzalovi chceli dozvedieť viac, odporúčam do vašej pozornosti jeho knihu spomienok Duch a nevěsta: Z dějin církevního podzemí ve 2. polovině 20. století, ako aj nahrávky na portáli Paměť národa.

Jan Konzal bol pre mňa predovšetkým skvelým a ľudským človekom. Nech mu zažiari večné svetlo, aby naše odlúčenie bolo iba dočasné!