Bylo to v roce 2016, právě v období velkého pohybu uprchlíků, kdy se malá skupina rakouských vědců začala zabývat vývojem demografie a náboženství v Rakousku. Cílem bádání bylo vypracovat prognózu do roku 2046. Výsledky této práce jsou pro katolickou církev více než smutné. Počet věřících drasticky klesne, a to až pod 50 procent. Dle oficiální statistiky jich bylo v roce 2016 ještě 64 procent. Naproti tomu počet muslimů, související hlavně s nárůstem příchozích migrantů, stoupne do roku 2046 na 21 procent, z původních 8 procent v roce 2016.
Konflikty s islámem
Jedním z těch, kdo tento vývoj pečlivě sleduje a nevyhýbá se kritickým komentářům, je P. Karl Wallner. Ve své funkci národního rakouského koordinátora „Missio“ je odpovědný hlavně za celosvětovou církev. Z tohoto úhlu pohledu, především v zemích Afriky, počet katolíků a všeobecně i křesťanů roste, zatímco církev Evropy se permanentně zmenšuje. Napětí mezi křesťanskými a islámskými společenstvími se ale celosvětově vyhrocuje. Nad tvrzením, že strach před islamismem je oprávněný, zatímco strach před islámem není na místě, kroutí P. Wallner pochybovačně hlavou a říká: „Nevím, zda tomu mám věřit. Islám má totiž v sobě jakýsi potenciál, dle kterého se cítí být nadřazeným vůči jiným náboženstvím. A to nelze jen tak naivně přehlížet.“ A dodává, že „…všude tam, kde má islám dominantní postavení, jsou křesťané znevýhodňováni.“
Vnímat křesťanství a islám jako zcela srovnatelná světová náboženství, dle P. Wallnera není správné. „Kultura svobody, na kterou jsme zde zvyklí, kde má například každý možnost vyslovit jakoukoliv kritiku nebo změnit své náboženství, v islámu vůbec neexistuje. Náboženská příslušnost u nás je cosi jako třešnička na dortu našich životních stylů, jakoby ornament související se vším. V islámu je ale víra substancí celku. Náboženské myšlení islámu se stalo pro nás, tady v Evropě, zcela cizí.“
Mnohem nebezpečnějším stupněm je ale tzv. extrémní islamismus. „Posuzovat, či hodnotit islám mi nepřísluší. Islamismus ano, tím spíše, že celosvětově dramaticky vzrostl. Teď, na začátku 21. století, jsme svědky takového pronásledování křesťanů, jaké jsme za 2000 let existence křesťanství nikdy nezažili. A nejedná se o pronásledování jen tak kdekoho, ale o cílené pronásledování křesťanů, protože jsou křesťané. Na mnohých místech zeměkoule se dnes již mluví o ekumeně krve. K nám toto označení zatím ještě nedošlo.“
Mizivé předávání víry
To, že v Rakousku všeobecně ve společnosti funguje dialog s islámskými společenstvími, považuje P. Wallner za nesmírně důležitou skutečnost. „Přál bych si, aby papež a biskupové investovali do tohoto dialogu vše, šli až na samý okraj možného, protože je to jediná šance do budoucna. Ve skutečnosti ale, už nyní máme v Rakousku islám, který se odmítavě vyjadřuje k naším principům svobody a demokracie, protože sám sebe považuje za důležitějšího. Tento fenomén se již, bohužel, jasně projevil i v rakouských školách.“
P. Wallner pak poukazuje na to, že zmenšování křesťanských církví se v Rakousku příliš dlouho nebralo vážně. Přitom právě Evropa budovala své základy na křesťanských principech. „Kdo se ale nad tím dnes trápí?“, ptá se. „Politicko-ekonomickým elitám je to zřejmě jedno.“
Ke konci rozhovoru zní ale přece jen alespoň trochu optimističtěji: „I když se zmenšujeme, přece jen vyzývám k odvaze. Ve snaze neupadnout do deprese poukazuji na to, že celosvětově, zejména v Africe, křesťanů přibývá, takže šance na přežití, dokonce i na růst počtu křesťanů, přece jen existuje! Zároveň si ale musíme uvědomit, že takovou církev, jakou jsme kdysi zažili v dětství, už nikdy mít nebudeme. Musíme umět přehodit výhybku a vydat se v důvěře novou cestou. Papež František nám v tom jde od prvního dne svého pontifikátu příkladem. Musíme se stát misionáři.“
Dvoustrana novin pak byla doplněna barevnými fotografiemi bývalých katolických kostelů, kdysi velice významných, které církev nebo katolické řády, buď prodaly, nebo nějakou formou smlouvy propůjčily či pronajaly státu, městu nebo jiné civilně-světské instituci. Byly tam záběry na bývalý karmelitánský kostel s klášterem v Grazu, kde je dnes kino a sály pro různé kulturní akce (Stiegenkirche zum hl. Paulus in der Grazer Sporkasse). Další záběr je na bývalý katolický kostel Sv. Petra v Německu (St. Peter in Mönchengladbach), který je uvnitř přestavěný na sportovní halu s umělými stěnami různých fyzických náročností, pro cvičení horolezců. Jiná fotografie zachycuje skate-park z bývalého katolického kostela sv. Barbory v Španělsku (Santa Barbara in Llanera). Sakrální stěny tohoto bývalého kostela přetvořil v umělecké dílo madridský street-art umělec Okuda San Miguel. Záměrně přitom použil barvy duhy.
Poslední fotografie zachycuje bývalý historický, gotický chrám řehole dominikánů v Maastrichtu, ve kterém se mimo jiné nacházel nejstarší zachovalý obraz Tomáše Aquinského. Od roku 2006 sídlí v tomto kostele obrovské knihkupectví s galerií, ve kterém se nachází až 50 tisíc knih, viz internet: Ein himmlischer Ort auf Erden. Die Dominikaner-Buchhandlung in Maastricht.
Tento text je volně zpracovaný a zkrácený dle článku „Die Kirche unserer Kindheit ist vorbei“ v novinách Kurier z 1. září 2024, str. 8. a 9.
Překlad: Peter Žaloudek, Vídeň, 7.9.2024
P.S. autora textu
Asi rok před svou smrtí poskytl Karel Schwarzenberg, známý česko-rakouský politik a katolík z přesvědčení, rozhovor pro rakouská média. Deník Kleine Zeitung uveřejnil část z tohoto rozhovoru 8. prosince 2022 a deník Die Presse zbývající části 18. prosince 2022. (Znal jsem K.S. osobně z jeho účastí na katolických bohoslužbách v kostele kapucínů ve Vídni. O rozhovoru jsem pak napsal článek s názvem: Slova Karla Schwarzenberga mají váhu věčnosti. Je uveřejněný na stránce OK.21 s datem 1.1.2023, pozn. autora textu.) Na otázku redaktora, jestli nemá strach z toho, že už i v Rakousku přibývají mešity namísto katolických kostelů, a vůbec z budoucnosti Evropy, když sem přijíždí tolik muslimských imigrantů, odpověděl: „
„Mnozí zdůrazňují křesťanskou identitu země proti politickému islámu. Pro mě je však takové zdůrazňování falešnou cestou. Nemám strach z plných mešit v Rakousku, ale stále větší strach mám z postupně se vyprazdňujících katolických kostelů.“
P.P.S.
P. Karla Wallnera znám také. Mnozí o něm v Rakousku mluví jako o možném nástupci na arcibiskupský stolec po odstoupení kardinala Schönborna příští rok. Je známý svými konzervativními názory, někdy až polarizujícími výroky. Ještě před několika lety byl odpůrcem tzv. reformního hnutí. V průběhu let polevil, dnes už takovým vyhroceným kritikem není. Jeho obdivovatelem nejsem. V rozhovoru, který poskytl rakouskému deníku, je však objektivní a souhlasím, že „církevní praktiky, i mého mládí, se již nikdy nevrátí“. Jestli nám záleží na tom, aby zde křesťanství bylo i v budoucnosti, musíme se vydat cestou novou.