Obrázok: https://sites.google.com/site/victoriasblog2010/change-the-banner
Dobro a zlo nejsou jen pojmy, jimiž se zabývá náboženství, ale jsou to fenomény, které vnímá každý člověk bez rozdílu náboženské příslušnosti. V rádiu jsem zaslechl rozhovor s německo-rakouským spisovatelem Danielem Kehlmannem. Je to relativně mladý autor, narozený v roce 1975, přesto již publikoval celou řadu knih a divadelních her a v německy mluvících zemích je hodně známý. Těm českým či slovenským čtenářům, kteří jeho jméno dosud neslyšeli a chtěli by se o něm něco dovědět, připomínám možnost nahlédnout do Wikipedie. Rád bych nyní poukázal na některé z jeho myšlenek, které ve zmiňovaném rozhovoru zazněly.
„Jedním z principů humanismu, který je také předpokladem k napsání románu, je představa, že lidé se stávají jaksi lidštějšími, když se jimi zabýváme. Čím více o nějakém člověku víme, tím lépe mu rozumíme. A rozumět bude v konečném důsledku znamenat, že mu dokážeme i všechno – opravdu cokoliv – odpustit. V případě amerického prezidenta Donalda Trumpa, tomu tak ale není.“ Tuto nelehkou formulaci uvedl Daniel Kehlmann nedávno v periodiku Die Zeit a dosti dlouze pak i v rozhlase vysvětloval, jak to myslel.
Důvodem, proč mne onen rozhovor zaujal, není jen fenomén „Trump“. Neuběhne přece den, aby světová média nekomentovala nějaký jeho sporný čin. Zaujalo mne Kehlmannovo zamyšlení nad existencí boje dobra a zla jako odvěkého faktu, se kterým je konfrontovaná každá generace, dříve nebo později i každý člověk.
Daniel Kehlmann je pevně přesvědčený o tom, že to, co duši člověka povznáší, je kromě jiného také krásná literatura: poezie, dar umění dovedně rýmovat hloubku a moudrost života ve skromném počtu veršů, klást za sebe slůvka tak precizně a elegantně, až se z nich stane inspirativní a povznášející próza. Všichni pojem krásná literatura známe, vždyť jsme do ní od nejútlejšího mládí vtahovaní posloucháním pohádek a později povinnou četbou textů významných autorů na školách.
Charakterizuje-li krásnou literaturu povznášení duše, hledání pravdy, pozvedání mysli k duchovnu, kráse a dobru, přestože často poukazuje také na záporné věci a klade do kontrastu to, co je dobré a co zlé, nemůže existovat krásná literatura, která vyzdvihuje jen zlo, krutost a násilí. Ovšem vyskytli se vždy i autoři, kteří zlo opěvovali, nebo ti, kteří zlo šířili a hlásali, ale takovou literaturu nelze nazývat krásnou. Berthold Brecht prý kdysi napsal (řekl Kehlmann), že i kdyby jeho texty byly tak krásné a voňavé jako růže, nikdy by jimi nemohl opěvovat dílo Adolfa Hitlera, protože by to byla lež, a to se vzájemně vylučuje. V literatuře se často setkáváme s popisem zloby, krutosti, nenávisti, ničení, v krásné literatuře však jde o to, poukázat v přímém protikladu zla také na to, čemu se říká dobro. Dobro nikdy není možné šířit nedobrem, tak jako lásku není možné šířit neláskou, toleranci netolarantností či humánnost nehumánností, nerespektovaním práv a svobod člověka.
Kehlmann si v této souvislosti vzpomněl na řeč, kterou V. Solženicin přednesl při přebírání Nobelovy ceny za mír. Kromě jiného prý tehdy řekl, že „násilí potřebuje jako nástroj pro své šíření lež“. Tuto větu aplikoval Kehlmann na jiného Rusa, který po obsazení Krymu a východní Ukrajiny veřejně lhal před zrakem a sluchem celého světa, že jeho země nemá s tímto konfliktem nic společného, ačkoliv satelitní záběry přítomnost Rusů jasně dokazovaly. Kehlmann si všímá také politiky pravicových populistů, včetně toho, který se právě stal americkým prezidentem. Jejich „dovednost“ je v tom, že dokážou skvělou rétorikou vytrhnout z kontextu celku jednu část, tu pak umně zabalit do nádherného obalu a šířit dál jako jedinou pravdu. A je to lež. To, co se do plánu nehodí, jednoduše zamlčí, překroutí.
V rozhovoru si Kehlmann vzpomněl i na interview, které kdysi dělal s Thomasem Buergenthalem, jenž přežil jako dítě holocaust a sám o tom kdysi napsal autobiografický text s názvem: „Ein Glückskind. Wie ein kleiner Junge zwei Ghettos, Auschwitz und den Todeshauch überlebte und ein zweites Leben fand, bzw. ein neues Leben“ (Dítě štěstěny. Jak malý kluk přežil dvě ghetta, Osvětim a pochod smrti, a našel pak druhý život, lépe řečeno život vůbec, 2007.) Mimochodem, tento člověk se narodil v roce 1934 v Ľubochni na Slovensku, po válce odešel s matkou nejdříve do Německa, potom se vystěhovali do USA, kde vystudoval právo, učil na různých univerzitách, hodně publikoval a věnoval se přednáškové činnosti. Ve své autobiografii píše o hrůzách deportací a koncentračních lágrů, které na vlastní oči viděl, ale teprve s odstupem času je dokázal pojmenovat. Z toho všeho, co zažil, postřehl, že zlo je banální, téměř běžné, nenápadné, každodenní, že ty největší krutosti nepáchají nějací vybraní lidé, ale všichni ti, kteří splývají s tokem řeky – davem, ti, kteří nedokážou myslet svou hlavou, nechají se lehce oblbnout, zmanipulovat, a jsou dokonce přesvědčení o tom, že dělají dobře. Uznává sice, že existovali a existují sadisté – jedinci, které oprávněně můžeme označit za ztělesnění zla, ale těch tolik není. Ona drtivá většina páchající zlo, to jsou nesčetné masy kolem nás, neschopné zdravě uvažovat, myslet a jednat charakterně, čestně, poctivě, pravdivě, láskyplně, smysluplně atd. Kehlmann šel v rozhovoru tak daleko, že si dovolil nazvat všechny ty lidi, kteří se nedokážou zamyslet sami nad sebou a následně také nad událostmi ve světě, kteří jen slepě přitakávají těm, kdož sami sebe prezentují jako držitele receptů na všechny neduhy, kdož mají na všechno pohotovu odpověď – všechny tyto lidi označil za více či méně přímé šiřitele zla!
Naslouchaje myšlenkám Daniela Kehlmanna jsem si jaksi mimoděk vzpomněl na postřehy Josefa Čapka, které se nacházejí v jeho knize Psáno do oblak. Cituji tři z nich: 1) Ať je jakkoliv zle, ješitové, spekulanti, ziskuchtivci a podvodníci tě, hloupý dave, nespasí. 2) To není to nejhlavnější, že náš svět je nedokonalý. Horší je, že my lidé jsme nenapravitelní. Musí se žádati od sebe sama, ne od těch druhých. 3) Jen ten, kdo chce dobro pro všechny, zasluhuje ho sám.
K napsání textu mne inspiroval rozhovor s Danielem Kehlmannem, který vysílal rakouský rozhlas „Ö1 3. února 2017.