Protože se publikováním mých textů o nebezpečí rozpadu Evropské unie, v nichž se zastávám utečenců, dostávám do prudké palby některých čtenářů, jimž se nelíbí, jak kritický jsem vůči Čechům a Slovákům, jak příliš naivně a zkresleně se prý dívám na možné problémy, které obrovský počet přistěhovalců z řad muslimů v Evropě časem vyvolá, bych rád napsal tento text. Pro mé kritiky možná vyzní trochu alibisticky, já sám ho ale považuji za zcela zásadní a odpovídající mému cítění a myšlení.
Každý člověk má „své“ lidi, které obdivuje, kterých si váží, které jej inspirují, motivují a posouvají v životě dopředu. I já mám takové lidi. Zmíním se o dvou z nich, kteří přišli dávno do Rakouska jako utečenci, podobně jako tomu bylo i v mém případě před 33 lety. Prvním je novinář Hugo Portisch, odborník na politiku a dějiny, druhý je odborníkem na duchovní život, křesťanství a management v katolické církvi, a to je vídeňský kardinál Schönborn. Citáty těchto dvou kapacit zakončím svým stručným komentářem.
Hugo Portisch
Hugo Portisch, který se ve svých 88 letech těší dobré fyzické i psychicko-duchovní kondici, vydal nedávno knihu Aufregend war es immer (Vždy to bylo napínavé), kterou prezentoval v televizi, v rozhlase i v tisku. Dvacátého prvního října tohoto roku poskytl interview rakouským novinám Österreich.
Redaktor: Z Vaší knihy je víc než patrné, že jste byl vždy zapáleným Evropanem. Přílivem uprchlíků se však Evropa dostala na křižovatku.
Hugo Portisch: Otázka uprchlíků není pro Evropu jenom zkouškou, zda se udrží pohromadě, ale postavila ji přímo před možnost rozpadu. Evropská unie je solidární společenství. Kdo do ní vstoupil jen proto, aby kasíroval peníze a výhody, ten nepochopil nic o solidaritě, Evropu nepochopil a o Evropě pochybuje. Tuto již patrnou trhlinu bude těžké opravit. Kdyby ale tato trhlina měla vést opravdu až k roztržení, velice bych si přál, aby se našli upřímní a stateční Evropané, kteří budou schopni tuto zkoušku přestát.
Redaktor: Kritizujete vychodoevropské země za to, ze odmítají uprchlíky přijímat.
Hugo Portisch: Ano, stanovisko politiků v Polsku, Česku, na Slovensku a v Maďarsku v otázce migrantů považuji za nemorální. Vstupem do Evropské unie vstoupily jejich země nejenom do společenství míru a svobody, ale také do společenství solidarity, což znamená, že každý má povinnost pomáhat tomu, kdo pomoc potřebuje. Nechat se vtáhnout zpátky do nacionalistických egoismů znamená rozejít se s ideou společné Evropy.
Redaktor: Myslíte si, že nějaký nový Marshallův plán by mohl stěhování národů v rozvojových zemích zastavit?
Hugo Portisch: Ano, ta dnešní krize není poslední. Mnohem větší krize může nastat, až se celá miliarda lidí v Africe, která tam nemá absolutně žádné perspektivy pro život, vydá směrem do Evropy. Předzvěstí toho jsou stovky Afričanů utonulých ve Středozemním moři při pokusu dostat se do Evropy za každou cenu. Kdyby se Evropa odhodlala vymyslet něco jako nový Marshallův plán pomoci Africe, mohla by těmto ubožákům přispět k nalézání životní perspektivy ve své domovině.
Kardinál Schönborn
Redaktor: Pane kardinále, maďarský premiér Viktor Orban byl včera (25. září) ve Vídni, aby se usmířil s rakouským premiérem Faymanem, a kromě jiného řekl, že muslimové zvítězí v důsledku přívalu utečenců v kulturním boji nad křesťany. Jediné řešení vidí v tom, aby se kolem EU vybudovaly neprůchodné ploty. Co říkáte na taková tvrzení?
Schönborn: Tato formulace má dva elementy, z nichž jeden je pravdivý, a ten druhý považuji za falešný. Je pravda, že počet muslimů v Evropě narůstá. Mnozí přišli k nám do Rakouska v šedesátých letech jako gastarbeiteři (dnes žije v osmimilionovém Rakousku půl milionu muslimů), protože jsme potřebovali dělníky a byli jsme vděční za každého pilného člověka. Přišli především z Turecka, obdrželi občanství, narodily se tu jejich děti a vnoučata, stali se z nich Rakušané, patří do naší země. Přesně tak to bylo už s lidmi, kteří sem přišli po II. světové válce. Vždyť i já jsem sem jako dítě přišel s rodiči a sourozenci z Československa. I my jsme byli migranti, a stali se z nás Rakušani, tak jako tisíce jiných.
To, že rakouští občané mají málo dětí, přece není vina utečenců. Nemůžeme si kvůli tomu stěžovat, to je prostě fakt. To, že křesťanství v Evropě vymírá, také není vina utečenců, za to jsou zodpovědní samotní křesťané.
Na druhé straně jsem stále více fascinován tím, kolik mladých lidí a vůbec lidí všech věkových kategorií, i těch, kteří nepatří k aktivním návštěvníkům bohoslužeb, dokonce ani nejsou křesťany, nezištně utečencům pomáhá. (Kardinál Schönborn několikrát navštívil běžence na hranici s Maďarskem, na vídeňském nádraží, v uprchlickém táboře v Traiskirchenu, a vyzval všechny farnosti a kláštery v Rakousku, aby je přijímali do svých domovů; sám poskytl azyl několika syrským rodinám ve svém arcibiskupském paláci, pozn. autora textu.) Nedávno jsem na hranici mluvil s jedním člověkem, který podává utečencům jídlo, a zeptal se ho na důvody, proč to dělá. Překvapilo mě, že není křesťan, ale z toho, co mi říkal, jsem si pojednou uvědomil, že křesťanství se u nás v Rakousku jakoby někam vypařilo, a zároveň se stalo zdrojem silné a aktivní občanské společnosti. A to je přece krásné a optimistické. Jsme tak hrdí na naše evropské hodnoty. Ty ale spočívají kromě jiného právě v tom, že poskytujeme pomoc lidem, kteří nás o ni prosí a kteří ji potřebují.
V této situaci si musíme uvědomit, že již nemůžeme jen tak dál vyčkávat, co bude, ale konečně začít masivně pomáhat rozvojovým a krizovým zemím, ve kterých se uprchlické masy rodí. Všechny země eurozóny se zavázaly pravidelně odvadět část finančních prostředků svého národního důchodu zemím rozvojovým. Bohužel Rakousko patří mezi ty, které finanční pomoc rozvojovým zemím v posledních letech velmi odbývaly, což byla zcela jistě velká chyba. To, co se nyní děje, je totiž mnohem komplikovanější a finančně nesrovnatelně dražší, než kdybychom všichni předem pravidelně odváděli část peněz z našich daní na pomoc chudším státům.
Redaktor: Mnoho lidí v Rakousku má strach z cizinců, z přílivu běženců, z nepokojů, z násilí, strach z toho, že se rakouská společnost rozdělí, že se možná rozdělí nebo dokonce právě kvůli utečencům rozpadne i Evropská unie. Co byste všem těmto lidem, kteří teď mají obavy, řekl?
Schönborn: Rozumím jim. Je to hrozné. Já také mívam občas strach. Tady neexistuje žádný uspokojující lék, jen odvaha postavit se strachu tváří v tvář. Je to realita těchto dnů. Je lepší nemít z ní strach, ale aktivně se s ní vypořádat. Pokud říkáme, že si vážíme evropských hodnot, že si vážíme křesťanských hodnot, tak to zcela jistě zvládneme a budeme přitom důvěryhodní a zároveň i realističtí.
Redaktor: Potřebujeme nové ploty na hranicích?
Schönborn: Evropa během let všechny ploty a zátarasy díkybohu již odstranila, v paměti stále ještě máme železnou oponu. Chceme ji skutečně znovu vybudovat? Chceme snad kolem celého Rakouska vybudovat čínskou zeď? To bude stát nejenom mnoho peněz, ale přinese to i zcela jiné problémy. A když to i uděláme, zastaví ty ploty utečence? Zastaví to migrační proudy? Podle mne existují dva lepší návrhy. Zaprvé: Namísto importování zbraní dělejme všechno pro to, aby ve všech zónách války a zabíjení znovu zavládl mír. Zadruhé: Snažme se vidět v tom obrovském návalu nových lidí také šanci. Zajděte se podívat do některé vídeňské nemocnice a dobře si všímejte, kolik členů zdravotnického personálu má migrační původ. Co bychom si bez nich počali? (ORF, Ö1, 26. září 2015, 12:05 hod.)
Když přijedu do Čech či na Slovensko a pak se zase vracím do Rakouska, okamžitě vnímám diametrální rozdíl v tom, jak se společnost, média a na prvním místě politici staví k problematice běženců. V Čechách a na Slovensku se na migranty pohlíží z perspektivy strachu: jsou to muslimové, kteří převálcují naše křesťanství, jsou mezi nimi potencionální teroristé Islámského státu, kteří nás zde jednou budou vraždit, jsou to samí mladí muži a ti zde budou znásilňovat naše děvčata, manželky a dcery, jsou to přenašeči nových nemocí, dobrodruzi hledající ekonomické výhody; utečence ano, ale nejdříve si je musíme pořádně prověřit, jestli jsou mezi nimi také křesťané, inteligentní lidé, kteří zde budou jednou budovat naši zemi. Této pochmurné perspektivě strachu já říkám: DOST! Tyhle informace já poslouchat nechci! Když vás jimi dennodenně masírují, je to strašné a hrozné. V tomto negativismu, pesimismu, skicování černých scénářů, v této atmosféře xenofobie já žít nechci. Mé celoživotní přesvědčení, mé křesťanství, mé zkušenosti jsou zcela jiné. Za II. světové války, kdy hrozila arizace, zánik Slovanů, Romů a jiných národů, zánik křesťanství, a stejně tak i za stalinismu, kdy téměř vymřela myšlenka na svobodu, bylo také všechno pochmurné a černé. Člověk, když chce, tak se vždy, za každých okolností dokáže otřepat, jít dál a najít světlý cíl. Tento cíl chci hledat i teď, protože vím, že nad tím vším je také Bůh. Když už mi nezbyde nikdo, tak alespoň jemu chci důveřovat, že všechno má svůj smysl a řád, i když mu momentálně nerozumím.