Foto: http://www.worldarchitecturenews.com
Všude na ulicích bylo v uplynulých dnech vidět auta s vlaječkami, lidi se státní vlajkou či s tvářemi pomalovanými jejími barvami, mládež včetně dětí v tričkách napodobujících dresy s čísly a jmény fotbalistů, z rádia i televize se linul stále jen fotbal a fotbal… Fotbalem žili i ti, kteří se jinak o tento druh sportu ani moc nezajímají. Stal se snad fotbal skutečně novým náboženstvím, jak o tom dnes mnozí mluví?
Na prvním místě je zde posvátná doba: kdy a kdo, které mužstvo proti kterému hraje. Každý termín je nesmírně důležitý, všechno ostatní se mu musí podřídit. Stadión je jako chrám, do kterého lze vstoupit jen přes velice přísné bezpečnostní kontroly. Jakmile se rozsvítí reflektory a zaměří se na plochu hřiště, nálada v publiku se rázem změní, lidé jsou najednou jiní a začnou se chovat jinak než v běžném životě. Uprostřed chrámu se nachází “svatostánek”, trávník, to nejsvětější, čeho se může dotknout jen noha těch nejzasvěcenějších, pro obyčejné smrtelníky cosi zcela nedostupného.
Ani samotní hráči, nejvyvolenější z vyvolených, nemohou na tento trávník jen tak ledabyle vstoupit. Trénují jinde. Když pak dojde ke hře, je řízena přísnými rituály jako při nějaké slavnostní náboženské ceremonii. Každé porušení předpisů se trestá. Hra začíná jako slavnostní liturgie, kterou mohou vést jen zasvěcené osoby. Také oblečení fanoušků podléhá přísným předpisům a přesně kopíruje oděv hlavních aktérů hry. K rituálu patří samozřejmě zpěv a hudba. Zpívají úplně všichni, i ti, kteří se až doposud zpívat ostýchali. Suvenýry pro fanoušky se prodávají jako relikvie, neboť fotbalisté jsou jako antičtí bozi, které je třeba patřičně uctívat. Když se někomu poštěstí ukořistit tričko některého hráče s jeho jménem a číslem, slibuje si nový majitel oděním tohoto posvátného roucha nabytí nadpřirozené síly.
Cestu na fotbalové mistrovství Evropy možno srovnat s náboženskou poutí. Podobně jako procesí táhnou i fotbaloví fanoušci přes celou Evropu ozdobení a ovlajkovaní ke stadiónu. City všech zúčastněných se berou nesmírně vážně, jásot a žal jsou jako blíženci, stojící těsně jeden vedle druhého. Na stadiónu, před obrovským plátnem na náměstí (moderně se tomu dnes říká Public Viewing) či u televize doma je povoleno vyskakovat, jásat, tleskat, objímat se radostí i nadávat, řvát, vyhrožovat, plakat zlostí a zklamáním. Konečně dostal člověk možnost chovat se zcela přirozeně. A každý také bere toho druhého zcela vážně, se všemi jeho city či pocity. Jeden s druhým cítí zároveň obrovskou sounáležitost, všichni jsou najednou jedna velká rodina. Konečně už jedinec není ve své radosti či bolu sám, vystavený napětí všedního dne, tlaku na pracovišti či doma v rodině. Ano, toto vše by bylo možné popsat jako charakteristiku či projevy náboženství.
Kdysi jsem napsal článek o velkém švýcarském evangelickém teologovi 20. století Karlu Barthovi. Vzpomínám si, jak ve třicátých letech, kdy se Evropou šířil strach ze sílícího nacionálního socialismu a z Hitlera se stával den ode dne mocnější diktátor, kritizoval Barth křesťany (všeobecně) za to, že křesťanské církve nejsou schopné jasně a nekompromisně pojmenovat blížící se hrozbu pro lidstvo a vyjádřit stanovisko vůči Hitlerovu režimu. Měl na mysli to, že křesťanství samo o sobě je již tou nejlepší odpovědí a tím i nepřímo kritikou vůbec. Ježíš nazval zralými pro Království Boží ty, kteří sytí hladové, odívají nahé, navštěvují uvězněné, léčí nemocné, přijímají uprchlíky. Být nábožným člověkem znamená zamýšlet se nad podstatou svého bytí. Všechna náboženství mají jedno společné: hledat smysl života, hledat cestu ke Stvořiteli a vydávat se na cestu k srdcím a potřebám bližního. Bližní jsou všichni ti, kteří potřebují pomoc.
Proto také není fotbal žádným náboženstvím v křesťanském smyslu. Je to jen hra, a hry jsou všeobecně dobré. Člověk se samozřejmě může zahalit do vlajky státu, může si stanovit různé regule, rituály, zpívat, radovat se či truchlit, cítit se dobře uprostřed kotle stejně smýšlejících fanoušků, ale to neznamená, že člověk tím automaticky koná nábožensky. Chová se jen jako fanda. Nábožensky založený člověk, ať je to žid či křesťan, muslim nebo buddhista, se zamýšlí nejprve nad smyslem života, nad smyslem svého poslání, hledá cestu k tomu kdo jej stvořil, uvádí věci do určitého řádu, vytváří jakousi stupnici duchovních a reálných hodnot, které pak aplikuje na sebe a na svůj vztah k druhým lidem.
Napsáno na základě inspirace pořadem rádia Ö1 ze dne 19. června 2016, ve kterém na téma fotbalu a náboženství hovořila Gisela Ebmer, evangelická farářka a školní inspektorka pro obor evangelického náboženství na středních školách v Rakousku.