O dobrém psychologovi, psychoanalytikovi či terapeutovi se dá mluvit tehdy, dovede-li stručně, jasně a výstižně pojmenovat stav, ve kterém se člověk hledající jeho pomoc nachází. Dobrý lékař, chirurg, diagnostik se pozná podle toho, když bez velkých slov, rychle a precizně dokáže určit diagnózu, stanovit správnou terapii a odstranit příčinu nemoci. Za dobrého spisovatele či básníka jsou považováni jedinci s bohatou slovní zásobou, kteří poutavě zobrazí to, co všemi barvami a odstíny maluje sám život. Takhle by se mohlo pokračovat ve snaze popsat nejrůznější povolání snad donekonečna. Já se zastavím u jména Gianmaria Testa, mého oblíbeného italského zpěváka, který letos 30. března podlehl rakovině. Vlastně než zpěvákem byl spíše básníkem, který své texty také zpívá. Italsky se tomu říká trubadore či cantautore, německy der Liedermacher. Čeština asi jednoslovný název pro tuto činnost nemá, volně se to překládá jako zpívající básník. Tím byl třeba i mnou tolik milovaný Karel Kryl, který tvořil svoje tzv. protestsongy proti zlobě a bezcharakternosti komunismu, proti okupaci Sověty v roce 1968 i písně odhalující nehezké, ba až odporné rysy lidského charakteru, a zpíval je pak svým rázným, mírně chraptivým a drsným, a přesto čistým hlasem. Snoubila se v něm kombinace všech možných talentů a umění: dobře a hezky zpívat, hrát na kytaru, tvořit výstižné texty, říkat je veřejně, přestože mohly vyvolat nelibost (a také ji vyvolaly) ze strany těch, proti nimž byly namířené.
Sedlácký synek
A přesně tento popis by se hodil také na Gianmaria Testu. Narodil se v roce 1958 do selské rodiny v severozápadní Itálii, kousek od francouzsko-švýcarských hranic. (Ve stejném roce jsem se narodil i já, a i to je možná jeden z důvodů, proč je mi sympatický.) Doma měli krávy a prasata, k tomu ještě vinice. Je to oblast slavného červeného vína Barola. Už jako malý kluk musel spolu s dalšími sourozenci brzo ráno vstát, podojit krávy a nakrmit prasata, a teprve potom byla snídaně a šlo se do školy. Hodně se u nich zpívalo, i on. Jako nejstarší syn byl předurčen k tomu, aby jednou převzal statek. Podle nepsaného zákona rodiny měl jako jedenáctiletý poprvé vrazit nůž do srdce prasete při zabíjačce, která se u nich konala vždy na jaře a na podzim. Tohle však bylo nad jeho síly. Prasata důvěrně znal, vždyť je denně krmil, a věděl, že zvířata v den zabíjačky cítí, co se bude dít. Nesnesl by jejich bolestné chrochtání, tak jiné než jindy. Raději tedy v onen den utekl brzo ráno z domu a vrátil se až pozdě odpoledne, když už bylo po všem. Všichni se chovali, jako by se nic nebylo stalo, prase zapíchl jeho o rok mladší bratr (ten také později statek převzal). „Můj otec si tenkrát asi řekl, že ze mě nic nebude,“ komentoval to o mnoho let později Gianmaria.
Jednou před Velikonocemi nacvičoval v kostele s místním sborem Mozartovo Ave Verum. Když chlapec uslyšel melodii, vběhly mu do očí slzy, začal mu vynechávat hlas a nakonec se rozbrečel: „Byl jsem tak uchvácený a dojatý melodií a krásou té skladby, že jsem vůbec nedokázal zpívat.“
Texty v šuplíku
Ve dvanácti letech mu otec koupil kytaru: „Tehdy stála jen pár tisíc lir, dnes by to bylo asi 12 euro. Byl to spíš takový krám než skutečný hudební nástroj, ale od té doby jsem ji už nepustil z ruky a denně jsem na ni hrával.“ Do hudební školy ho však nikdo nepřihlásil, to se v rodině nedrželo, a tak se stal autodidaktem. Na studia ale šel, neboť rodiče postřehli, že má nadání. Nejprve vystudoval gymnázium a po něm práva na vysoké škole. Pracovat začal jako právník u policie. „Myslel jsem, že tak alespoň trochu přispěju k tomu, aby byl svět lepší,“ říkával Gianmaria později. Ale policejní svět pro něho nebyl. Miloval dráhu, vlaky, takže šel k železničářům a 25 let pak pracoval jako výpravčí v malé vesnici Cuneo, odkud vypravoval vlaky do Ventimiglia a francouzské Nizzy. Práci vykonával rád a poctivě. Brzké ranní vstávání mu nevadilo, vždyť měl tvrdou školu z dětství, kdy po léta vstával kvůli dobytku. Ve chvílích volna psal básně, skládal melodie a brnkal si na kytaru. A pak…. to ukládal do šuplíku. Léta letoucí. Až mu jednoho dne řekl jeho bratr: „Prosím tě, buď už přestaň s tím brnkáním, anebo udělej nějaký koncert. Já už se na to nemůžu dívat, jak si tady pořád hraješ sám pro sebe.“
Gianmaria ho poslechl a přihlásil se na festival začínajících písničkářů ve městě Reccanati ve středovýchodní Itálii. Úspěch jeho písní byl obrovský. Posluchače zaujal celý zpěvákův zjev, s knírkem a kudrnatými vlasy, s lehce obhroublým, mírně chraptivým hlubokým hlasem, přesto čistým, výrazným a jasným, jeho vlastní melodie a k tomu ty texty! Bože! Ta hloubka, postřeh běžných věcí ze života, jednoduchost, ryzost, schopnost jakoby v kostce stěsnat, nakumulovat celou škálu objemnosti, rozsáhlosti, šířky, délky a výšky života. To skvostné umění takhle to vidět, takhle to podat celou svou bytostí z něho udělalo ze dne na den slavného umělce.
Roztrhl se pytel s pozváními na koncerty, a protože uměl francouzsky a naopak Francouzi rozumí italštině, přicházela první pozvání právě z Francie.
Úspěch
Po prvním koncertu v Paříži v roce 1996 v přeplněné Olympii s 1.700 posluchači, kde měl obrovský úspěch, šel druhý den ráno na procházku městem. Celou noc nemohl spát dojetím nad tak skvělým koncertem, obrovským aplausem a nadšením stovek lidí. „Ale najednou jsem byl totálně zklamaný a naštvaný sám na sebe, jak jsem byl bláhový, když jsem si myslel, že až se jednou stanu známým, změní to můj život. Vůbec mě to nezměnilo. Jsem pořád tím samým člověkem, se stejnými nedostatky, chybami, slabostmi.“
Oním koncertem se ale přece jen něco změnilo. Už to nebyl jen výpravčí Gianmaria Testa (v této funkci vydržel i při přibývajících koncertech až do roku 2007), ale vyhledávaný interpret básnických textů. Jeho zhudebněné texty působí jako balzám na duši všem těm, kdož jsou tlačeni ke zdi povinnostmi každodenního života, jeho těžkostmi a problémy, ovšemže prokládanými i situacemi úsměvnými, radostnými či humornými, které k životu patří také. Svými postřehy sensibilizuje na jevy, události, či momenty, někdy zdánlivě prosté příhody, které v hluku a rychlosti všedního dne všichni někdy více, jindy méně, přehlédáme a nevnímame. Hrdiny jeho mnohdy melancholických textů, které jsou jakousi směsí klasického trubadúrství, džezu a folku, jsou často emigranti, uprchlíci, bezdomovci, lidé zaměstnaní všemi možnými, mnohdy banálními pracovními činnostmi, častým tématem je smutek i bolest a samozřejmě radost a hlavně láska.
Gianmaria se ve svých vzpomínkách rozpomíná na jeden koncert v Římě. Bylo to 3. května 2008. Koncert byl domluvený dlouho dopředu, krátce před ním měl šňůru koncertů v Kanadě a v USA: „Do Říma jsem přijel den před koncertem přímo ze zámoří. Byl jsem tak unavený cestou a všemi těmi koncerty, že si už vůbec nepamatuji, jestli jsem přiletěl z New Yorku, Montrealu, Quebecku či odkud vlastně. Ráno, už v den konání koncertu, jsem si vyčítal, jaký jsem blázen, že jsem všechno takhle nechal naplánovat, že bych teď potřeboval mít několik dnů pauzu a klid, a teprve potom udělat koncert v Římě. Ale už to nešlo změnit. Večer jsem musel stát na pódiu. A hle, právě tento koncert se mi vryl do paměti jako jeden z nejúžasnějších, jaké jsem kdy měl. Toho dne byly v Římě volby a starostou zvolili člověka, o kterém se vědělo, že sympatizuje s fašismem a že je to extrémní radikál. Lidi dobré vůle, všichni ti, kteří mají svědomí, jsou slušní a poctiví, byli tehdy bezradní nad svou bezmocností a zdeptaní tím, že takový člověk našel většinu hlasů mezi voliči. Do této atmosféry beznaděje, neschopnosti situaci zvrátit či změnit, jsem přišel já, člověk unavený z dlouhých letů a koncertních cest po USA a Kanadě. Tehdy jsem si řekl, že musím vložit do svého vystoupení všechno, co ve mně ještě zbylo. Ten koncert, to byla nádherná symbióza mezi publikem a mnou. Plakali jsme všichni bolem a smutkem, vzápětí se zase smáli a těšili z toho, že v životě jsou přece jen i momenty radosti, krásy, humoru.“
Matka
Ve svém vyprávění se Gianmaria rozpomíná i na momenty z dětství, na svou matku. „Pro mnohé byla moje matka světice, panna Maria, zbožná, věřící, nesmírně charitativní, plná soucitu a milosrdenství…Když už jsem byl po pubertě a přišel jsem jednou domů kolem třetí hodiny ranní, matka na mne čekala a řekla: Jsem tak ráda, že tě vidím…. Pak jsme chvíli mluvili a ona se najednou zeptá: A kde jsi vlastně byl tak dlouho, proč jsi nepřišel domů dřív, vždyť víš, že jsme se s otcem trápili, aby se ti něco nepřihodilo. Rozumíte, co chci říct: ona mi sice vyčítala, že jsem přišel domů pozdě, ale nikdy to neřekla jako první věc. Jako první vždycky řekla: Jsem tak ráda, že tě vidím.“
A při vzpomínkách na dětství a matku se mu vybavila i příhoda s jedním ubohým, mentálně postiženým chudákem, který hodně zapáchal, neboť se ani neměl kde umýt: „Občas na naše dveře zaklepali cikáni, bezdomovci a další zbědovaní lidé. Matka říkávala, že v každém slušném domě by měly být dveře vždy pootevřené, aby bylo zřejmé, že každý chudák má právo k nám přijít, aby něco snědl, umyl se nebo dostal čisté šaty. (I jedna z jeho písní se jmenuje Pootevřené dveře, pozn. autora.) Jednou k nám tento člověk přišel na oběd, a když si přisedl u stolu, hned jsem se od něho odtáhl, protože nepříjemně zapáchal. Matka si toho všimla a zeptala se mě, proč jsem to udělal. Protože zapáchá, odpověděl jsem. Matka se na mě přísně podívala a řekla: On nemá nic z toho, co máme my, je v porovnání s námi opravdový chudák, nemá se ani kde umýt, nemá si za co koupit šaty. A tak právě proto, že ti ten člověk zapáchá a je ti nepříjemný, sedni si k němu a uč se mít s takovými lidmi soucit.“
Mám asi štěstí, že umím italsky a textům tohoto zpěváka rozumím. Je to už pár let, co jsem si v Itálii koupil první Testovo CD, a od té doby mám jeho písně rád. Můj oblíbený rakouský rozhlas Ö1 také často jeho písně hraje, protože zdejší společnost je kulturně hodně propojená s kulturou italskou. Jejich texty se liší od textů populárních hitů hvězdně známých zpěváků, které nám denně znějí z různych stanic rádia či sluchátek mobilů. Při Gianmariových vystoupeních v Konzerthausu ve Vídni či v dalších sálech v Rakousku, Německu anebo Švýcarsku bylo v publiku zřejmě vždycky hodně lidí, kteří dovedou italsky, anebo si jen chtěli poslechnout tohoto šarmantního italského „cantautora“, protože vždycky bylo vyprodáno. Jeho texty byly plné života, bohaté na takové ty zdánlivě nepodstatné maličkosti, bez kterých se ale život neobejde. Každý z nás se něčím inspiruje, vždyť člověk není živ jen chlebem, ale také duchem. Od roku 1995 vydal Gianmaria Testa sedm cédéček a k tomu několik samostatných skladeb. Teď, když umřel, bych si přál, aby jeho texty, ve kterých je tak mistrovsky zakomponovaný život našly odezvu také u českého i slovenského posluchače.
Citace jsou vybrány z relace, kterou u příležitosti náhlého úmrtí Gianmaria Testy odvysílal rakouský rozhlas Ö1 druhého dubna 2016. Šlo o reprízu z roku 2014.