Jedno německé přísloví říká: Was nicht von Herzen kommt, das geht nicht zu Herzen. Co nevychází ze srdce, neosloví žádné jiné srdce…
Tato slova mi spontánně přišla na mysl, když jsem poslouchal hodinový rozhovor s Herbertem Pixnerem. Nevím, nakolik je tento 48 letý Jihotyrolák známý v Čechách či na Slovensku. Domnívám se, že spíše znám není a proto bych ho zde rád představil.
Narodil se jako nejstarší syn ze šesti dětí v roce 1975 v Meranu. Jeho rodiče žili na horském statku v Passeiertal, na okraji Merana, poblíž horské atrakce Jaufen Pass. Každý, kdo alespoň jednou v životě tuto oblast navštívil, má určitě v paměti nádhernou horskou krajinu s 3.000 metry vysokými horami, přes kterou se jako obrovský had prudkými serpentinami klikatí asfaltová silnice s nádhernými výhledy, s kulisou sněhem oděných královen a králů alpských velehor, ponořených v azurově modré obloze. Romantická scenérie. A to, co turisté projíždějící autem či autobusem obdivují asi ze všeho nejvíc, jsou udržované a v téměř nedostupných místech umístěné statky sedláků a jejich pasoucí se krávy a ovce. „Jak je to jen možné, žít tak vysoko? To musí být nádherné!“ – znějí nejčastější reakce, které jsem za ta léta, co tím směrem jezdím, slyšel.
Ano, je to opravdu nádhera. S obrovským respektem obdivuji také dovednost a pracovitost lidí, kteří v takto nedostupných místech budují svá obydlí a statky a těžce vydělávají peníze na každodenní chléb. Není to ale pro každého. Asi bych se musel v takovém prostředí narodit, abych si dovedl představit tam žít. Ale jsem realista, pocházející spíše z rovinaté krajiny, zhýčkaný pohodlným životem ve městě, takže upřímně přiznávám, že pro mne by tento styl života vhodný nebyl.
Na jednom z takových statků, v osadě Walten/Valtina, na úpatí Jaufenpass/Passo Giovo, se narodil Herbert Pixner. Charizmatický muzikant tradičních lidovek, které někdy obohatí o prvky blues, jindy přidá rock či punk, gipsy nebo jazz a tím svůj styl transformuje do zcela jiné hudební roviny. To vše virtuózní hrou na štýrskou tahací harmoniku, kterou jeho publikum hltá se zatajeným dechem – tak o něm píší hudební kritici ve všech německy mluvících zemích. Podobně prý bylo kdysi uváděno do extáze publikum při poslechu Paganiniho hry na housle či při poslechu hry na kytaru Jimmiho Hendrixe.
Narodil se jako nejstarší z pěti kluků a jedné sestry. Od raného dětství byli všichni zapojeni do práce na statku. Rodina byla kompaktní, otec přísný a starostlivý. „Jako děti jsme v žádném přepychu nežily. Byl to tvrdý život, ale vše nezbytné jsme měli“ – řekl Herbert Pixner. „Od samého začátku bylo jasné, že jednou, my děti, převezmeme péči o statek. Otec mi koupil klarinet a chtěl, abych se na něj naučil hrát. Ve vesnici nedaleko od nás bydlel jeden učitel, který na klarinet hrát uměl a bylo by bývalo výhodné chodit k němu na levné hodiny. Ale hra na klarinet ani na jiný podobný nástroj mě vůbec nezajímala a nechápal jsem tehdy, proč mě otec do toho nutí. Kdyby mi tenkrát koupil bicí soupravu, to by mě možná zajímalo, ale o tom nemohla být doma ani řeč.“ Když Herbert skončil základní školu, vyučil se truhlářskému řemeslu. Vše nasvědčovalo tomu, že jako prvorozený syn jednou statek převezme. Když mu bylo 16 let, zúčastnil se s celou rodinou vesnické oslavy, na které hrála jedna štýrská skupina odněkud mezi Grazem a Klagenfurtem. Muzikanti hráli na štýrské harmoniky a zpívali lidové písně. Najednou u mě vznikla obrovská touha naučit se na tuto harmoniku hrát. Sám si dodnes nedovedu vysvětlit, jak ta fascinace přišla, ale bylo to dílem okamžiku“ – vysvětluje. „Poprosil jsem otce, aby mi takovou harmoniku koupil. A když mi ji koupil, okamžitě jsem se na ni začal učit hrát. Do žádné hudební školy jsem nechodil, učil jsem se sám. Poslouchal jsem známé lidové písně z Rakouska i z Jižního Tyrolska a učil se je nazpaměť. Fascinace byla tak silná, že jsem se pak přihlásil na hudební školu do rakouského Klagenfurtu, abych se naučil tento nástroj ještě lépe ovládat. Mezitím jsem již hrával v hospodách a na různých slavnostech, přivydělával si nějaké peníze a když jsem byl v posledním ročníku, školu jsem přerušil. Vyhrál jsem totiž v jednom castingu a dostal nabídku hrát v jedné horské restauraci v lyžařském centru Vail ve státě Colorado v USA a vydělat si tak peníze.“
To, co pak následovalo, byl explozivní start k hudební virtuozitě. Ale k tomu, aby se z něj stal dnes již slavný harmonikář a zároveň multiinstrumentalista (kromě jiného se sám časem naučil hrát na kdysi nechtěný klarinet, na trubku, saxofon a lesní roh), bylo ještě daleko. Byl to stále jen začátek. A protože byl spíše introvertní typ a rychle nastupující sláva byla na jeho náturu příliš rychlá, potřeboval se uklidnit, vnořit se sám do sebe. A tak se z Ameriky vrátil a na pár let se stal alpským pastýřem na horských pastvinách v Jižním Tyrolsku a také ve Švýcarsku. Všude, kam šel, si bral s sebou svou harmoniku a jiné nástroje. A v těch horských samotách, sám jen s krávami, si pak celé dny hrál a přitom u sebe objevil i skladatelské schopnosti. „Jsem rád sám. Znám lidi, kteří neumí být sami se sebou déle než jeden den. Mně to ale vůbec nevadí. Vnímám to jako šanci poznávat lépe sám sebe, své hranice, jak psychické tak i fyzické. Dvě léta jsem byl sám se svými krávami ve velice tvrdých podmínkách na horských pastvinách. Měl jsem na starosti 70 jalovic od jednoho sedláka a několik dospělých krav od druhého. Kolem 16 hodiny odpoledne jsem musel stádo shánět dohromady a hnát několik set metrů níže, kde byla stáj, aby tam bylo nejpozději do 18 hodiny. Bylo to ve výšce mezi 2000 až 2400 metrů. Nikdy nezapomenu na pocit, kdy se náhle zježí člověku vlasy, protože se obrovskou rychlostí přižene bouřka a elektrické napětí ve vzduchu je tak silné, že vzduch doslova vibruje. Vše okamžitě zčerná a teď už jen čekáš, kdy se na tebe vyvalí ta težká mračna. Ani ne 50 metrů od tebe zajede s obrovským vřeskem blesk do země a ty nevíš, jestli to přežiješ, jsi na konci svých sil, už to nechceš nikdy v životě dělat, chceš to co nejrychleji zabalit, vzdát. Kdesi uvnitř tě ale přece jen svírá pocit, že bys selhal a nezvládl úkol. Pak najednou zázrak! Tak rychle, jak bouřka přišla, tak rychle zase odtáhla. A na druhý den jdeš plný odhodlání s krávami znovu nahoru.“
V těchto momentech, jak řekl, se mu rodily nápady, kompoziční ideje, které v něm vyvolaly potřebu zapisovat vše, co v horách zažil, do not. Na všech koncertech, na kterých dnes se svou skupinou hraje (harfistkou Heidi Pixner, jeho sestrou, baskytaristou Wernerem Unterlechnerem a kytaristou Manuelem Randim), nikdy nechybí skladba Morgenrot – Ranní červeň. Takto popisuje její vznik: „Je to ta magická hodina těsně po 4 hodině ranní, ten přechod z noci, nejprve ranní šeď, pak rázem vše zrudne, i ta červeň se rychle mění, je pořád světlejší a teplejší, až se najednou objeví první paprsek slunce na některém z pahorků. Tomu říkám magická ranní hodina. Nic ještě není vizuální, všude jen ticho, brouci a ptácí se ohlásí k životu až při prvním paprsku. Zpočátku vládne absolutní klid, možná kdesi v dálce zurčí divoký horský potok, víc nic… To jsou ty nejkrásnější momenty z dob, kdy jsem pobýval na vysokohorské pastvině. Abys je zažil, musíš tam být alespoň tři měsíce, ne tři dny po čas krátké dovolené… A pak se dostaví ten silný vnitřní imperativ: to, co jsem tam zažil, vyjádřit hudbou…“
Herbert Pixner ví, o čem mluví. Dnes je slavným a žádaným harmonikářem, finančně zabezpečeným. Ale než se jím stal, musel si projít i těžkými obdobími, trvajícími několik let od okamžiku, kdy se v 16 letech rozhodl věnovat se harmonice. Vždy si na sebe dokázal vydělat, ale byla období, „… kdy jsem se na nějaký čas vytratil z povrchu zemského. Ani mí rodiče, ani sourozenci, ani přátelé nevěděli, kde jsem, co dělám a jak se mi daří. V tu dobu jsem byl finančně na mizině, všechno šlo knapp auf knapp, ze dne na den, kdy jsem o sobě pochyboval a přemýšlel, jestli má opravdu smysl věnovat se dál harmonice či zda se mám vrátit zpátky domů, na statek. Byly to situace mezi beznadějí a neustálými pochybnostmi … Když to ale přetrpíš a dostaneš se z toho ven, zpátky na světlo, je to nepopsatelná radost a zadostiučinění. Hudba hrála v těchto momentech pro mne nesmírně důležitou roli“ – řekl v relaci.
Za dva velké dary ve svém životě považuje rodinu, manželku Sybille s dětmi Annou a Leopoldem a pak téměř „budhistickou“ schopnost „nic nedělání“- totálního vypnutí. Manželka ho v jeho tvůrčí činnosti dnes podporuje, kromě jiného i tím, že je spolumanažerkou jeho veřejných vystoupení. Děti se narodily již v atmosféře koncertů a cestování, situaci berou jako samozřejmost. Když je ale všech těch cest a vystoupení mnoho a energie ubývá, uchýlí se radikálně k „nic nedělání“. Na celé hodiny dokáže zcela vypnout, sedět třeba půl dne na terase svého horského domu, hledět do hor a čerpat sílu z nitra.
V rozhovoru pak padnou otázky na hodnoty, které jsou trvalé a pro život nezbytné. Kromě jiného i otázka hodnot, které by rodiče měli zprostředkovávat svým dětem. Herbert mluví zcela jasnou řečí: „Hodnoty musíme svým dětem vorleben – ukazovat svým vlastním životem. Kdybych byl neupřímný a od dětí vyžadoval něco, co sám nedělám, je to nejhorší, co se může stát. Na prvním místě vnímám Respekt – úctu. Nejen sourozeneckou, či uvnitř rodiny, ale ke každému člověku, bez ohledu na to, jak vypadá, jakou má barvu pleti, jakého je náboženství, jak mluví, jaké má vzdělání.“
Téma hodnot se někdy zvrtne na množství koncertů, oblékání, atd. I zde odpovídá jasnou řečí: „Koncert je cosi, co není běžná denní záležitost, je to svátek. A svátek by měl být něčím výjimečným. Pro všechy – jak pro muzikanty, tak pro publikum. Nejsem zastáncem tričkové módy, jak je to, žel, dnes všude běžné. Kromě toho považuji tu enormní nadprodukci levných T-Shirts (triček) za Umweltverschmutzung – znečišťování klimatu. Ve své skříni doma mám asi patnáct obleků, některé jsou staré již 15 let, ale používám je dodnes. S muzikanty v kapele jsme se domluvili, že se budeme oblékat jednoduše, ale svátečně. Myslím, že namísto vyhazování peněz za levná trička, bychom raději měli zajít do krejčovství nechat si ušit na míru kvalitní oblek, či jiný oděv.“, konstatuje.
Přiznávám, že mám pro harmonikáře jistou slabost, neboť jsem se jako dítě učil sedm let v hudební škole hře na akordeón. Ten nástroj mám dodnes rád. Přesto by mě ale nikdy nenapadlo, že hrou na knoflíkovou harmoniku se dají dělat takové zázraky, jaké tvoří Herbert Pixner.
Vždy jsem obdivoval lidi, kteří dokáží přetransformovat realitu vnějších vjemů do umění: ať jsou to spisovatelé či básnící, schopni směsí a formulací slov popsat jakoukoliv situaci a čtenář má dojem, že je uprostřed toho dění, nebo hudební skladatelé, kteří do stupnice osmi tónů zabudují konkrétní událost či atmosféru. Často se jedná o výjimečný dar, který většina z nás nemá. Ale když takto obdarovaný umělec je i člověkem čistého srdce, který do svého díla, kromě uměleckého talentu, vloží i tu svoji čistou duši, tak to je pro mne vrchol umění! Umění ve službě dobra a lásky. „Z hojnosti srdce mluví ústa…“(Mt 12, 35), říká zakladatel křesťanství Ježíš Kristus. Svým způsobem byl také umělcem. Ty nejběžnější fenomény přírody či lidského života dokázal mistrovsky využít k tomu, aby přes ně v podobenstvích zprostředkoval duchovní poselství.
Ne každý člověk nachází v hudbě zálibu. A asi není mnoho těch, kdo milují lidovky či dechovku. Zřejmě i malý počet je takových, kteří obdivují právě hru na štýrskou tahací harmoniku. Myslím ale, že stojí za to někdy se přinutit a nastavit sluch i tomuto žánru. A když má člověk štěstí a zaslechne hudbu a příběh Herberta Pixnera, najednou jakoby „objevil Ameriku“. Něco nového, co do té doby nevnímal. Otevřou se mu uši i oči a začne vnímat svět kolem sebe trochu jinak, než tomu bylo doposud. Protože jeho srdce zachytilo signál, který ten hrající umělec svým srdcem právě vyslal…
V relaci ho nazvali rebelem. Jednak proto, že se už jako malý kluk trhnul nejen od rodinných tradicí a namísto převzetí vedení statku se rozhodl pro hudbu. Ale trhnul se také, jak sám říká „od sevřených (velmi těsných) vesnických struktur myšlení, kde rozhoduje princip patriotismu, často hraničící s nacionalismem.“ A pak proto, že se později trhnul od hraní, respektive reprodukování klasických lidovek a začal tvořit svůj vlastní styl hraní na harmoniku.
I když jeho rebelství velice dobře rozumím, mému cítění lépe vyhovuje nazvat ho člověkem hrajícím svou hudbu srdcem. Všichni děláme denně nějaká rozhodnutí. Volba srdcem není vždy lehká. Ale pokud k ní najdeme odvahu, tak je to zaručeně vždy volba dobrá.
Vám všem přeji hodně krásných zážitků z příběhů výjimečných lidí, vyprávěných srdcem.
Peter Žaloudek, Vídeň, léto 2024.
Text jsem zpracoval na základě rozhovoru s Herberten Pixnerem na rádiu Ö1,
28. 7. 2024, 14:05 hod. a také na základě informací, dostupných na internetu a Wikipedii.
Vřele doporučuji pustit si skladby Herberta Pixnera buď na YouTube, nebo zakoupením jeho CD. Více informací na: www.herbert-pixner.com
A taky: www.threesaintsrecords.com
YouTube: Herbert Pixner Projekt Live im ORF Radiokulturhaus 2017