Letos uplynulo 30 let od smrti první děkanky římsko-katolické teologické fakulty, paní Herlinde Pissarek-Hudelist (1932-1994).
Na svou dobu předběhla čas. Ani dnes není samozřejmostí to, co ona dokázala od začátku 60. let až do své smrti v roce 1994. Vyrůstala v křesťanské rodině a náboženství ji od mládí přitahovalo. Byla velice nadaná, rychle a snadno se učila, chtěla proniknout do hloubi křesťanského učení, ale nechtěla být ani řeholní sestrou, ani změnit konfesi a stát se evangelickou pastorkou. Chtěla se vdát a mít děti. Sice vyrůstala v klasické katolické rodině, avšak její rodiče i prarodiče byli už tenkrát k některým zaběhaným tradicím kritičtí. Její dcera Anna vypráví historku z dětství, kdy byla v kostele na mši se svojí matkou a babičkou. Kněz se v kázání zaměřil na roli žen tak, jak se v té době hlásávalo. Mnohé ženy seděly v kostele se sklopenou hlavou a poslouchaly o tom, jak mají doma vařit, vychovávat děti a být zázemím pro svého manžela. Babička se v tom okamžiku obrátila ke své sousedce a hlasitě jí řekla: „Sie müssen nicht alles glauben, was der da erzählt.“ – Nemusíte věřit všemu, co on tady vykládá.“ Po maturitě na gymnáziu začala Herlinde studovat teologii a chtěla působit jako učitelka náboženství. „To se nikdy nestane, aby laici učili náboženství“ – zněla odpověď z tehdejšího školského úřadu, kde se o místo ucházela. Místo po několika měsících nakonec přece jen dostala, neboť úřad nemohl najít žádného kněze, který by se pro vyučování náboženství mohl uvolnit. Teologie ji natolik fascinovala, že chtěla studovat dál, udělat si doktorát a poté vyučovat na univerzitě. K realizaci toho všeho přispěl i duch tehdejší doby. Bylo to v období II. Vatikánského koncilu, kdy v demokratických zemích zavál duch nadšení a touhy po reformě církví.
Když v roce 1960 promovala jako excelentní doktorka teologie na Jezuitské katolické univerzitě v Innsbrucku, všiml si jejího nadání tehdy celosvětově uznávaný profesor teologie Karl Rahner. Jak známo, během II. Vatikánského koncilu sehrál právě on, jako jeden z teologických poradců koncilních otců, velice důležitou roli. Herlindu povolal na univerzitu za svoji asistentku. Později, když už se stala známou přes své publikace a kdosi s ní dělal interview, řekla: „Celý můj životopis je protkán funkcemi záplatování děr, jako by to měl být jediný úděl žen. Myslím ale, že je pořád lepší akceptovat tuto roli a udělat z ní to nejlepší možné, než hrát uraženou a pohrdavě ji odmítnout.“ Před člověkem, který se s takovou pokorou dívá na život, smekám klobouk.
Herlinde cítila zodpovědnost za rodinu a své čtyři děti. To ji drželo při zemi. Na druhé straně ale její intelekt a vzdělání byly jakoby motorem, který ji přemísťoval do jiných světů. Světů nových obzorů, nových myšlenek. Dr. Martha Heizer, hlavní představitelka Wir sind Kirche v Rakousku, znala Herlinde od počátku 80. let. Znala ji osobně, neboť byla kdysi její asistentkou na teologické fakultě. V relaci pro rádio řekla: „Zásluhou Karla Rahnera, který si Herlinde velice vážil, se dostala na univerzitu a mohla tam působit jako profesorka dogmatiky. Vypovídá to nejen o jeho prozíravosti, ale také o kvalitách Herlinde. Přesto, že nad ní držel ochrannou ruku, neměla to lehké. Její mentor byl hodně vytížený a taky hodně náročný. Byl sice skvělým teologickým myslitelem, kdesi uvnitř své bytosti ale nadále zůstal tak trochu mužem odchovaným klerikálním myšlením starověké církevní tradice. Vzpomínám si, jak mi kdysi vyprávěla o tom, jak s ní jednal. Jednou se jí zeptal, jestli umí španělsky. Odpověděla, že ne. On na to: Já taky ne. Přeložte mi, prosím, nebo udělejte alespoň podrobný výpis z této španělské knihy. A ona to udělala, přesto, že španělštinu neovládala. Byla však velice nadaná na jazyky. Perfektně ovládala latinu, francouzštinu a angličtinu, němčina byla jejím rodným jazykem, a tak s pomocí těchto jazyků zadaný úkol zvládla.“
Když začala pracovat jako jeho asistentka, měla již roční dceru Annu. Jezuitští profešoři tenkrát rozhodli, že jako matka musí zůstat doma a věnovat se dítěti a práci prý může dělat z domova. Musela vypracovávat podklady pro různé přednášky, redigovala kvartální teologický časopis, a mnohé jiné úkoly. Po letech si posteskla, jaké to bylo těžké období. Její manžel Theodor, vystudovaný psycholog, byl rodinným typem a pečoval o domácnost i děti, pomáhal Herlindě jak jen mohl. Díky jeho pomoci by nebyl býval pro Herlinde problém občas zajít na univerzitu či do knihovny, rešeršovat a věnovat se studiu. Ona to ale udělat nesměla, protože vedení fakulty ji to výslovně zakázalo, i když její práci nadále očekávalo. V rodině se dodnes mezi již dávno dospělými dětmi traduje vtipné rčení, které si tehdy malí sourozenci mezi sebou říkávali: „Wenn unsere Mutter Zeit hat, dann arbeitet sie“ – Když má naše máma čas, tak pracuje.
Brzy po nástupu na univerzitu se stala vyhledávanou profesorkou, protože dovedla srozumitelným jazykem objasňovat tak náročné pojmy z dogmatiky, jako je nauka o trojjediném Bohu, či učení o stvoření světa. Řecký výraz dogma znamená právní nařízení, či základní filozofické učení. V křesťanské dogmatice jde tedy o centrální principy. Tyto pak slouží jako učitelský základ, jako systém víry. Největší přínos Karla Rahnera byl v tom, že se snažil propojit středověkou katolickou tradici s myšlením moderní doby, hlavně pak v oblasti přírodních věd a nejnovějších vědeckých poznatků vůbec.
„Herlinde Pissarek-Hudelist tento Rahnerův přístup imponoval, převzala ho a postupem času se sama stala velice akceptovanou a uznávanou profesorkou, a to i navzdory tomu, že nebyla mužem v černé kutaně, ale vdanou ženou, matkou čtyř dětí. Na tu dobu neuvěřitelná událost! Mnozí kněží-profesoři, kterým se zpočátku vůbec nelíbilo, že do profesorského sboru byla přijata žena, si ji postupem času oblíbili a začali ji říkat „bunte Blume“ – barevný květ. Teologii měla v malíčku, byla jakoby chodící encyklopedií, velice kompetentní. Její celoživotní téma, jestli se to tak dá říct, bylo hledání rozdílu mezi jádrem nauky a jejím hlásáním“ – řekla o ní v rozhovoru Dr. Martha Heizer. A pak ještě dodala: „Až do té doby učili teologii jen celibátní kněží, kteří kromě studia a četby literatury neměli žádné jiné povinnosti. V tomto ohledu předběhla všechny a předčila i přetrvávající klišé, že teologii může a smí přednášet jen řeholní, či jinak studovaný kněz. Byla to jen a jen doména mužů.“ Jelikož byla teologicky i rétoricky zdatná, neudivuje, že byla v roce 1989 jmenována za vůbec první děkanku římsko-katolické fakulty, v níž setrvala až do své náhle smrti. Zemřela na zákeřnou rakovinu v roce 1994.
„Šest týdnů před smrtí se zúčastnila její poslední přednášky i Martha Heizer. „Přišla, velice slabounká, posadila se a začala mluvit fascinujícím způsobem a s obrovským zápalem, jako vždy. Byla jsem dojatá a v duchu jsem se sama sebe ptala: Odkud jen bere tato žena sílu, že to tak bravurně zvládá, a že vůbec chce ještě přednášet? Bylo evidentní, že je to pro ni důležité, jak ostatně během přednášky sama řekla: UNI je pro mě všechno, zvláště když jsem ve svém vlastním institutu. Je to součást mého života. Dokud to jen půjde, chci v tom pokračovat“ – dodala Martha Heizer.
Čtyři roky před smrtí, v roce 1990, poskytla Herlinde rozhovor pro rakouský rozhlas. V relaci zazněl její autentický hlas, který redaktoři vybrali z archivu: „Na počátku církve, v době apoštola Pavla, bylo řečeno: Žena má v církvi mlčet. Dnes už nemáme zákaz mluvení, ale zdá se mi, že se nenaslouchá, anebo se tomu, co říkáme, naslouchá jen velice povrchně. To znamená, že máme sice hřiště, pole působnosti, ale to, co jsou naše touhy a oč nám opravdu jde, nikdo nebere vážně.“ Na otázku moderátora, jestli jde ženám v církvi o moc, odpověděla: „Na jedné straně je nám vytýkáno, že naše hlasy jsou příliš tiché, není je slyšet. Ono je ale úplně jedno, kdy mluvíme a co říkáme, vždy nám někdo hodí smyčku na krk. Na téma „moc“ bych ráda řekla, že existuje taky moc v pozitivním slova smyslu. Naše církev trpí v pastoraci na jednostrannost, protože už 2000 let mohou tuto pastorační činnost vykonávat jen celibátně žijící muži. Myslím, že v tomto ohledu něco zásadního chybí. Totiž životní zkušenosti žen a vůbec komplexita života, kterého součástí není jen život mužů, ale také žen. Takhle to dál nejde!“ Co k tomu dodat?
Před dvěma roky bylo náměstí před teologickou fakutlou v Innsbrucku přejmenováno na náměstí Herlinde Pissarek-Hudelist. Hezké, říkám… Ale to je také všechno, co hierarchická církev je schopná pod nátlakem „zdola“ udělat. Když byl v roce 2013 zvolený za papeže František, mnozí vkládali do něj naděje, že iniciuje po staletí zbrzděné reformy v církvi. Nedá se mu vytknout snaha, ale celá tzv. vatikánská kurie je zřejmě tak mocná, že by si na ní „zuby vylámal“ a tak tzv. přehodil výhybku a začal se raději věnovat pastoraci chudých, migrantů a bezdomovců. Svolal sice synodu, zabývající se zásadními změnami ve světě a v církvi, mezi něž patří i otázka svěcení žen na diakonky a na kněze, ale i tento požadavek reformních hnutí celého světa byl smeten ze stolu. A tak vejde do dějin skutečnost, že v roce 2024 byla uzavřena několik let trvající synoda. Do dějin ale také vejde, že kromě zbožných a hezkých vět se nic měnit nebude.
Dnes se divíme tomu, jak je možné, že ve velkých náboženstvích jako je např. islám, jsou ženy považovány za „druhořadé“ bytosti. Nejen že se musí zahalovat, ale spoustu funkcí nesmí vykonávat. A přitom zapomínáme, že ještě donedávna tomu nebylo v katolické církvi jinak. Žena se má starat o děti, vařit a prát, dřít jako otrok. Může klidně vstoupit do řehole, ale i tam musí držet pusu a krok, jak se kdysi říkávalo. I v naší katolické církvi jsme se ještě donedávna dívali na ženy, jako na kategorii zcela jiných bytostí. A kdyby nedošlo k tzv. osvícenskému hnutí, asi bychom se na ně tak dívali dodnes. Kdysi se v katolické církvi říkávalo, že boží mlýny melou pomalu. Dovolím si tento po staletí opakovaný narativ poopravit. Ano, ty mlýny mlely pomalu. Až tak pomalu, že se tou pomalostí zcela zadrhly, zasekly a dnes už nemelou vůbec. A tak už jsme a čím dál víc budeme svědky toho, jak se církev v demokratických zemích zcela vytratí z prostoru. Nahradí jí evangelikální shromáždění, ezoterická seskupení a to, co jsme ještě donedávna nazývali církví, se stane sektářstvím.
Peter Žaloudek, Vídeň, 10. listopadu 2024.
Text jsem zpracoval na základě relace v rádiu Ö1 ze dne 23.10.2024 v 16:05 hod. a také rešerší na internetu.