Honolulské autobusy

Peter Žaloudek10. 5. 2024

Chce to klid, HANG LOOSE!

Shares

Říká se, že barometrem neboli ukazatelem vyspělosti civilizované, sociální společnosti je způsob zacházení s lidmi, patřícími do menšinových skupin. Jednou z takových skupin jsou staří, nemocní a postižení. Pokud toto pravidlo platí, pak Havaj a zejména hlavní město Honolulu, je toho vzorným příkladem. Ze všech měst, které jsem kdy v čase mého cestování po světě navštívil, je honolulská veřejná autobusová doprava příkladem opravdu obdivu hodným. Autobusy zde sice nejezdí v tak častých intervalech jako v Rakousku či v Česku, zato způsob, jak tento druh transportu umožňuje přemísťování starých, nemocných a postižených, je fascinující. Nejenže mají autobusy vpředu speciální velký nosič pro kola, když se někdo potřebuje dostat přes hustou městskou dopravu z jednoho konce Honolulu na druhý, ale celá přední část autobusu je vyhrazena pro postižené a vozíčkáře. Ti také nastupují i vystupují pouze předními dveřmi, ostatní lidé používají při výstupu dveře uprostřed či na konci autobusu. Když ale vidíte to množství postižených, a že jsem během mého letošního měsíčního pobytu na Havaji používal autobusy v Honolulu opravdu často, tak si najednou uvědomíte, že jste svědky zcela ojedinělého fenoménu. Nejde totiž jen o množství postižených lidí, neustále přistupujících či vystupujících, o množství vozíčků, elektrických či tlačených jinými lidmi, ale o celkový přístup řidiče a ostatních cestujících. Ve většině případů musí řidič nejdříve spustit automaticky ovládanou plošinu, aby mohli lidé pohodlně nastoupit i vystoupit. Když chce nastoupit vozíčkář, tak musí řidič nejdříve sklopit sedací plochy, aby bylo místo i pro jiné postižené. Po jejich vystoupení zase sedadlo dát do sedící formy. Tyto úkony lze dělat relativně rychle. Řidič je dělá neustále, automaticky. Pak ale nastupují postižení. A to je něco, co v Evropě jen tak nevidíme. Viděl jsem zde často nastupovat lidi, které běžně v Rakousku ani jinde na veřejnosti nepotkám. Lidi bez dolních končetin, lidi mladé i velice staré po těžkých úrazech či vážných nemocích, zřejmě po mozkových příhodách, kdy se tím nejšouravějším pohybem posouvají dovnitř i ven a zabere hodně času, než se autobus znovu rozjede. Viděl jsem těžce postižené lidi na elektrických vozíčcích, kteří se naučili buď pohybem jedné ruky nebo pusou posouvat speciální joystick na vozíčku, vjet s ním brilantně do autobusu, zaparkovat a pak znovu vyjet. Viděl jsem lidi sedící na vozíčku, tlačeným jinou osobou. Na první dojem byli ti lidé zcela nepřítomní, ale to bylo zřejmě jen zdání, protože se na ten vozíček nějak museli dostat. Ani jednou se mi nestalo, že bych jel autobusem, který by nebyl speciálně upravený pro postižené. Na všech nejfrekventovanějších linkách přes město, kterými sem jel, bylo v autobuse vždy několik takto postižených lidí. A byla to zcela běžná, normální situace. V klidu a s trpělivostí se k nim choval jak řidič, tak ostatní cestující. Žádná nervozita, brblání, či nevrlé poznámky. Napadla mě otázka, o kolik se tím doprava zpomalí a prodlouží doba cesty? A co na to ti, kteří spěchají do práce či do školy? Jak rychle mi ta otázka na mysl přišla, tak rychle jsem ji se studem zapudil. Když lidé vědí, že takto je systém nastavený, že pro nemocné a postižené musí být vždy čas i místo, tak prostě jedou do práce a do školy dříve, s časovou rezervou. Jedním z běžných a nejčastějších havajských pozdravů je HANG LOOSE – přeloženo do češtiny: UVOLNI SE. UKLIDNI SE. NESTRESUJ SE. CHCE TO KLID A TRPĚLIVOST. Ten pozdrav přitom naznačují tak, že při uzavřené pěsti vztyčí malíček a palec a rukou přitom zároveň rychle kolem vlastní osy kroutí zprava doleva a naopak.

V souvislosti s tímto velice trpělivým, laskavým a příkladným honolulským způsobem městské dopravy mě napadla ještě jedna otázka. Když je člověk těžce nemocný či postižený, má to většinou dopad i na jeho psychiku. Takoví lidé často podléhají pocitu méněcennosti, melancholii, upadají do depresí. Takoví lidé si většinou netroufají běžně jít na veřejnost a pokud musí, pak třeba zakoušejí nevrlost, nevhodné poznámky či úšklebky a jejich sebevědomí to ohrozí. Těmto smutným doprovodným znakům jsou zcela jistě vystaveni i všichni ti postižení či těžce nemocní zde na Havaji. Ale pokud si společnost uvědomuje spoluzodpovědnost i za tyto lidi, staví se k nim jako ke zcela normálním, rovnocenným spoluobčanům a vysílá jim přirozené signály přátelství a ochoty pomáhat, tak musím se vší úctou a radostí dodat: Smekám klobouk a děkuji!

I tento postřeh si odvážím z letošní návštěvy Havaje jako jeden z nejhezčích zážitků – jako dar, o který se rád podělím s každým, kdo bude tyto řádky číst. Peter Žaloudek, napsané v Honolulu 18. dubna 2024.

Shares