Nedávno jsem poslouchal v rádiu rozhovor s evangelickou pastorkou, která navíc pracuje jako psycholožka – psychoterapeutka a věnuje se i přednáškové činnosti. Kromě jiného, paní Sonja Danner řekla: „Minulý rok jsem byla v Osvětimi a se skupinou německy mluvících turistů jsem absolvovala prohlídku bývalého koncentračního tábora s profesionální průvodkyní. Informace a fakta, za kterými jsou osudy konkrétních lidí, byla monotónně odrecitována bez citu vyjadřujícího hrůzostrašnost oné situace. Otřesné příběhy byly vzdálené na tisíce mil. Bylo pro mě utrpením, být na takto stroze komentované prohlídce, a tak jsem se od skupiny vzdálila. Na prostranství před barákem jsem zvedla ze země malý kamínek a vzala si ho na památku, aby mi toto místo připomínal. V ten moment zalil mé oči proud slz a od té chvíle nosím kamínek stále s sebou.
O několik dnů později, po návratu do Vídně, jsem se připravovala na přednášku, kterou jsem chtěla začít právě slovy o této události. Bylo to pár dní po 7. říjnu a tématem měly být právě ony události. Bylo nás více řečníků. Všem jsem o mém kamínku řekla a pak ho položila na řečnický pult. Řečník přede mnou se krátce po těch hrozných událostech vrátil z Izraele. Byl plný emocí. Instinktivně vzal můj kamínek do ruky a pevně uzavřel v dlani. Zpátky ho položil, až když skončil…
Žít ze svého srdce. Být vnímavý, citlivý, empatický. Umět se rozpomínat a z paměti neustále vytahovat hezké a inspirující situace, tak jako vytahujeme vědrem vodu ze studny. Životodárnou! Každý člověk je takovou studnicí, bohatou nejen na smutné, ale i na příjemné a motivující momenty. Rozpomínání se není jen individuální, ale i institucionální fenomén. Rozpamatováváme se na prožité a zároveň si připomínáme i historické momenty doby, ve které jako společnost žijeme. Vytváříme pamětní místa, budujeme pomníky, ke kterým pak přicházíme se svými myšlenkami a pocity. Tato místa i pomníky nám nejen cosi připomínají, ale také nám ukazují cestu dopředu, do budoucnosti. Vzpomínáme na blízké zemřelé, rodiče, sourozence i přátele. Se smutkem, ale i s vděčností, neboť v určitém úseku našeho života, i když to bylo už dávno, nás svou láskou, dobrotou i svými myšlenkami ovlivnili a přímo či nepřímo tak nasměrovali naši životní cestu. Cestu, po které stále ještě jdeme, její konec sice neznáme, a přesto nás naplňuje dobrým pocitem a vírou, že vede správným směrem.
Tyto myšlenky se mi znovu silně vynořují při jiném rozhlasovém poslechu na téma Roberta Dapunt, Poetin aus Südtirol. Roberta Dapunt, básnířka z Jižního Tyrolska. Je to pásmo o životě a lyrické tvorbě mně dosud neznámé poetky. Nesmírně příjemný, až magicky přitahující hlas básnířky mě zcela vtahuje do relace. Dozvídám se v ní nejen o mystických textech básní, které autorka coby ukázky recituje a vysvětluje, ale i o prostředí, ze kterého vyšla a ve kterém žije. Prostředí a okolnosti, které by věru nikdo nenazval jako ideální pro vznik tak hlubokého, duchovního a literárně činného člověka. Narodila se v roce 1970 v kraji Alta Badia Gaderského údolí v Dolomitech. V kraji, kde, jak sama řekla, byly možnosti na práci či na kulturní vyžití velmi omezené. Je to sice kraj nádherný, bohatý na vysokohorské masivy, dnes přitahující horolezce a turisty z celého světa, ale zároveň takový, kde si místní člověk obstarává živobytí jen těžkou prací. Většinou na statku s dobytkem. Její matka byla kuchařka, otec zedník, alkoholik. Přesto, když o nich mluvila a pak ještě jednou zdůraznila, že otec byl těžkým alkoholikem, z jejího hlasu nezazněl ani náznak smutku, výtky či bolesti, ba právě naopak, jakási skoro až tajuplná vděčnost, neboť rodiče si nikdo z nás nevybírá. Když se zamilovala a vdala, přestěhovala se o nějakou vesnici dál, do domu manžela. Ten tehdy právě převzal po rodičích horský statek s krávami, které jsou přes léto vysoko v horách a na podzim se shánějí do stáje. S dobytkem pracovat neuměla, ale vše se časem ráda naučila. Že má v sobě básnické sklony v té době ještě netušila, propukly až v momentě, kdy její tchán onemocněl silnou demencí a spolu s manželem se museli o něj několik let na statku starat. A právě v těch situacích se u ní začaly objevovat myšlenky, které si zapisovala. Že z nich jednou bude poezie, pochopila až později. Když manželův otec zemřel, onemocněla demencí i její tchyně. Také o ni se několik let, než zemřela, starali. A tehdy již naplno propukl její básnický talent a texty, které jí během péče napadaly, se staly o několik let později bestsellerem. Až takovým, že ji začali zvát do nemocnic. Jak se s uznáním vyjadřovali neurologové, její přístup k péči o lidi postižené demencí, či Alzheimerovou nemocí, je zcela jiný, než je jejich vědecká představa. Básně píše dle toho, jak jí přijdou na mysl, v němčině či italštině, ale také v ladinštině, což je prapůvodní jazyk obyvatel Jižního Tyrolska.
Zvláštností jejích básní, na jejichž vzniku má lví podíl právě konfrontace s lidmi postiženými demencí, je skoro až liturgicky posvátný vokabulář, jaký po staletí používala katolická církev. Jedna z jejích sbírek má italský název Le beatitudini della malattia. Blahoslavenství nemoci. V básních se pak objevují výrazy jako Monstranz dein Antlitz – tvá tvář je monstrancí, nebo Karfreitag des Leidens – Velký pátek vrchol utrpení, Weihwasser – svěcená voda, Prozession mit der Segnung der Landschaft – procese se žehnáním krajiny, Vesper des Tages – večerní vespery, modlitby a mnohé jiné. V relaci přišla i na tato slova řeč a básnířka odvětila, že již dávno nechodí ani do kostela, ani procesie žehnání že se již nekonají a že dnešní generace těmto termínům už vlastně nerozumí. Ona ale vyrůstala v době, kdy byly tyto výrazy běžné. Byly symbolem staleté kultury, kterou ovlivnily, tak jako ovlivnily i každodenní životy lidí v této horské oblasti. To, že dnes již mladým lidem nic neříkají, ale neznamená, že jsou to symboly mrtvé. Přesto, že víru z dětství již dávno opustila, svou víru v Boha dnes vnímá v mnohem širším kontextu. V dávných katolických tradicích objevuje hlubokou starověkou pravdu. Pak se rozpovídá o výrazu beatudini della malatia. Bolest či nemoc nejsou samy o sobě žádným blahoslavenstvím. Jsou opakem blahoslavenství. Když Ježíš mluví o osmi blahoslavenstvích, kde zazní i blahoslavení trpící, nebo ti, kteří jsou nespravedlivě pronásledováni, nechválí tím ani pronásledovatele, ani nemoc samu, ale poukazuje na vlastnost člověka, který je duchovně na takové výši, že dokáže přijmout bolest, utrpení i páchanou křivdu a toto vše se mu stává „prostředkem“ pro jeho další duchovní růst. Člověk se může stát velkým a slavným, když doběhne na mistrovství světa jako první v maratonu či vyskočí do takové výšky, do jaké žádný jiný atlet před ním zatím neskočil. Může se stát uznávaným géniem, když vytvoří nádherné umělecké dílo, či zkomponuje Tokátu a Fugu. Ale člověk se stává stejně velkým, ne-li větším a zcela výjimečným, když navzdory utrpení či pronásledování, se dokáže nad tím vším povznést a zachová si vnitřní mír a v očích jiskru.
Roberta Dapunt mi připomíná velkého českého básníka a malíře dvacátého století Bohuslava Reynka. Vyrůstal a do své smrti pracoval na statku, obklopen zvířaty a zahlcen zemědělskou prací. A přesto, že nevycházel ven a komunistický režim mu nedovolil ani publikovat ani vystavovat, jak o něm píše jeden z jeho životopisců, stal se velkým, neboť ve svém nitru dozrál do takové úrovně, že pronikl do samé podstaty bytí.
Roberta Dapunt je nejen označována, ale i sama o sobě mluví jako o obyčejné ženě – Bäuerin – neboli sedlačce, pečující o krávy. Do světa italsky a německy mluvících lidí se vydává jen tehdy, dostane-li pozvání, aby přednášela a mluvila o své poezii. Na konci relace rakouského rádia mluví o sobě skromným jazykem ve třetí osobě následujícími slovy.
Roberta o sobě
„Myslím, že mohu říct, že Roberta Dapunt je zcela obyčejná, normální žena, která z této velké lásky k poezii dělá jen svou práci. V průběhu let se vše sjednotilo a má společného jmenovatele. A tedy nemohu říct, kdy je Roberta domácí hospodyní, kdy sedlákem pečujícím o krávy, a kdy je Roberta poetkou.
Roberta zde žije ráda, kdysi tomu tak nebylo. Vždy, když odcestuje, neboť má často někde čtení či přednášky, vrací se s radostí zpátky domů. A Roberta nepotřebuje k životu mnoho, stačí jí zcela normální život bez velkých eventů. Jediné, co si nárokuje, je mít čas a prostor pro psaní. Ale to se stejně děje uvnitř její bytosti, kvůli tomu nemusí nikoho obtěžovat, nebo se ptát jiných, jestli jsou s tím i oni srozuměni. Jde to samo od sebe. Vychází to z jejího nitra…“
Roberta Dapunt, aniž by byla aktivní křesťankou katoličkou navštěvující pravidelně nedělní bohoslužby, zůstala věřícím člověkem uvnitř své bytosti. Je skvělým pozorovatelem života, vše, co vidí, nad čím přemýšlí, umí ve svém srdci zařadit, popsat a dát věcem řád. Nesoudí ani neodsuzuje, jen to, co uvnitř její bytosti dozraje, umí dát básnickými slovy na papír. A k tomu jí pomáhá víra předků a výrazy, které tradice katolického křesťanství vytvořilo. Jak dodává: „Jsou to výrazy pravdy, dramaturgie a mystiky“.
Sonju Danner, evangelickou farářku a psychoterapeutku zřejmě nezná a nikdy se ani neviděly. Tak jako jsem ještě donedávna neznal já ani jednu, ani druhou. Obě mají ale společnou jednu podstatnou věc. Rozpomínání se na ty momenty ve svém životě, které je kdysi silně oslovily, motivovaly i formovaly, u nichž kdysi „hořelo jejich srdce“. A to bych chtěl i já. Možná právě proto mě jejich příběhy tak silně zaujaly. Nechci být jen náhodným posluchačem a pozorovatelem, ale ani bezduchým, kráčejícím životem bez myšlenek a uvažování. A přál bych si, aby tyto dvě ženy a jejich myšlenky oslovily i jiné čtenáře či posluchače.
David Steindl-Rast, je 98-letý rakousko-americký benediktinský mnich, autor mnoha knih s duchovní tématikou. Mezi jeho nejznámější patří kniha o pilíři katolické modlitby Credo a pak kniha a zároveň jeho celoživotní téma Dankbarkeit – o vděčnosti, ve které kromě jiného říká: „Lékem na vyčerpanost není klid, ale konání s celým srdcem…“
Peter Žaloudek
Vídeň, 28. října 2024
P.S.
Dodatek (vysvětlivky) k textu:
1. Ve Vídni jsem členem českého literárního kroužku, kde dvakrát do roka připravujeme večer poezie. Pásmo o zmíněném Bohuslavu Reynkovi jsem měl tu čest osobně připravit a prezentovat.
2. Sonja Danner mluvila v relaci Gedanken für den Tag 24. října 2024 v 6:57 hod. na stanici Radio Ö1.
3. Pásmo o životě a poezii Roberty Dapunt vysílal rozhlas Ö1 22. října 2024 v 16:05 hod.
4. Nadšený pořadem o Robertě Dapunt jsem následující den navštívil ve Vídni knihkupectví Folio Verlag, které sbírky Roberty Dapunt vydává. Koupil jsem si knihu „Beatitudini della malattia“ a od té doby ji nemohu pustit z ruky…