Foto: RadioVaicana
Věděli jste to, že jediný, papežem autorizovaný životopis knižně spracovala argentínska Židovka německého původu Erika Rosenberg?
Chci tím říct, že ani žádný katolický kněz či teolog, či nějaký úspešný novinář, ale ausgerechnet člověk jiného vyznání? Úpřimně přiznávám, že já jsem to nevěděl. Papeže Františka sice nesmírně obdivuji, miluji a fandím mu, ale vše, co o něm vím, vím buď z denního solidního tisku zde v Rakousku, kde žiji, jako i z osobního setkání a pak z toho, co si o něm teměř denně vyhledávám na internetu, protože mne jako člověk a jako křesťan nesmírně zajímá.
Pani Erika Rosenbergová byla nedávno na pozvání katolické akce pro vzdělávání v Rakousku. Přednesla zde přednášku a pak poskytla rozhovor rakouskemu rozhlasu Ö1. Příznám se, že jsem u rozhovoru plakal. Její hlas představoval pro mne stělesnění toho, jak tato pani žije, jak myslí, jaká je.
Na prvním místě mi imponovalo to, jak mluvila o svých předcích. Její předci utekli včas v roce 1936 z Německa, když se ze strany nacionalistů a fašistů schylovalo k válce a totalní likvidací Židů. Narodila se tedy německým rodičům v roce 1951. Její rodiče a celá rodina zažili na vlastní kůži perzekuci, likvidaci, holocaust… Přesto se při výchově dětí nikdy ani jen slovem nezmínili o tom, čím si prošly. Až s odstupem času, když již byla dospělým člověkem, se o tom všem dozvěděla, ale jak v rozhlase řekla „byla jsem rodičům a rodině vděčná za to, že nám dětem o tom nemluvili. Vyrostla jsem tak bez předsudků a bez nenávisti k nějaké národnosti, či jakýmkoliv skupinám lidí…“
Ale vraťme se k tomu, jak se to stalo, že právě tato pani napsala papežův životopis. Do Argentíny proudili před a počas II. světové války Židé z celé Evropy, hlavně Německa a německy mluvících krajin. Dodnes je tam největší židovská společnost z celé Latinské Ameriky. Jenže po válce tam proudili také davy nacistů před válečnými soudy. Z počátku se právě tato skupina lidi držela z ticha, aby na sebe neupoutali pozornost jiných zemí. Až mnohem později sa právě tito lidé začali angažovat v různých extremistických hnutích. V roce 1994 byl spáchan atentát na židovskou komunitu v Buenos Aires, při které přišlo o život 87 lidí a víc než sto lidí bylo zraněno. Nejdříve bylo za teroristický čin považováno arabské militantní hnutí Hisbolah, později Iran. Ale až mnohem, mnohem později sa začalo mluvit o tom, že za atentátem stojí právě potomci bývalých fašistů v Argentině, kteří po rodičích zdědili nenávist vůži Židům. Jenže tehdejší hodně skorumpovaná argentínska vláda nechtěla tento zločin nikdy důsledně objasnit.
Jorge Bergoglio byl tehdy arcibiskupem v Buenos Aires a rozhodl se na tento zločin reagovat dle svého svědomí: ve své katedrále nechal postavit pomník obětem tohoto atentátu a zároveň i všem obětem holocaustu. Den odhalení pomníku byl mediálně spropagovaný. Dověděla se o tom i pani Rosenberg, jinak praktikující Židovka. A tak tam šla. Pro rakouský rozhlas řekla: „Šla jsem tam spíše ze zvědavosti. Argentínskou katolickou církev jsem vnímala jako hodně reakcionářskou vůči jiným náboženstvím, neočekávala jsem nic zvláštního z tohoto faktu, spíše mne zajímalo, vidět, kdo z politiků se toho odhalení zůčastní a jak se budou u toho tvářit. Politici tam opravdu byli a bylo mi jasné, že jim celá ta akce vůbec neni po vůli. Zvláště když Padre Bergoglio řekl, že v církvi je dostatek místa pro hříšníky, ale ne pro skorumpované lidi. A argentiští politci byli v té době opravdu hodně skorumpovaní. Nevěřila jsem vlastním uším, že se takto kriticky dokáže vyjádřit katolický kněz…
O několik týdnů později jsem jela metrem, linii A. Vagón byl zcela přecpaný. Najednou jsem v tom vagónu spatřila černou sutanu. Podívala jsem se lépe a vidím, že je to ten kněz Bergoglio, který odhaloval ten pomník. Okamžite jsem vyrazila směrem k němu a prodírala se davem. Když jsem k němu konečně přišla, představila jsem se a řekla, že jsem Židovka a byla jsem na odhalení pomníku v katolickém kostele a že mu chci za to poděkovat. Nesmírně mile se na mne pousmál, chytil mne za ruku a řekl: Dobrý křesťan není nikdy antisemitou….“
Pani Rosenberg byla fascinována jeho osobou. Až tak, že pak začala vyhledávat setkání s ním a stali se přáteli. Najednou se začala o něm dovídat mnohem víc a žasla, nad tím, že není jediná Židovka, se kterou má přatelský kontakt. Mezi jeho přátelé patří i významný argentinský rabín Albert Skorka. Je rabínem v jednom německy mluvícím společenství v Buenos Aires a zaroveň i ředitel rabínského semináře pro celou Jižní Ameriku. Když se v roce 2013 stal Jose Bergoglio papežem a navzdory vzdálenosti, ale i pracovnímu vytížení nikdy nepřerušil vztah s těmito židovskými přátely v Argentíně (ale i jinými) rozhodla se pani Erika Rosenberg sepsat jeho životopis. Požádala ho o souhlas a když ho dostala, začala dělat rešerši nejenou s jeho rodinou, ale i jinými lidmi. Desítky a desítky hodin strávila v rozhovorech s lidmi a výsledkem je kniha, kterou Ferantišek jako jedinou ze všech knih o jeho osobě osobně autorizoval… Rabín Albert Skorka to za vše formuloval větou: „Otec Bergoglio je stělesněním toho nejlepšího, co Jižní Amerika má…“
V rozhovoru s pani Erikou Rosenberg zaznělo mnoho jiných, nádherných myšlenek, které ale teď již nebudu rozebírat. Z rozhovoru, hlavně z toho, co jsem teď popsal, jsem byl dojatý. Dojatý byl ale očvidně i redaktor, Johannes Kaup, kterého znám z vysílaní rozhlasu Ö1 již mnoho let. Je to ostřílený borec a novinář, když ale rozhovor s pani Erikou končil, nedalo se nepostřehnout, jak hluboce byl dojatý z toho, co řekla…
Vždy jsem byl presvěcený o tom, že člověk má své srdce na dlani: jak žije, jak myslí, jaký je – o tom jasnou a neomylnou řečí vypovídá celá jeho bytost, vyzařuje totiž přesně to, co zrcadlí krásu a hloubku jeho duše, aniž by musel mluvit mnoho slov…
Taková je pani Erika Rosenberg a takovým je osobnost a zářný člověk a křesťan – papež František.
Díky pani Rosenberg za Vaše svědectví a také za to, že jste napsala knihu o papeži Františkovi.
Text jsem napsal na základě relace v rakouském rozhlasu Ö1, odvysílaném 2. prosince v 19:00 hod.