Monika Schmid a Erwin Koller
u příležitosti udílení ceny Trouby z Jericho sjednocenými rakouskými reformními hnutími
Erwin Koller – Vídeň – 8. listopad 2024
Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé církevních reformních hnutí!
Těší mě, že jste poctili Moniku Schmid cenou Trouba z Jericha.
A Tobě, milá Marto, děkuji, že jsi mě požádala o přednesení oslavné řeči.
Připadá mi to jako rodinná slavnost. V roce 2012 jsme udělili v Luzernu spolu s Hansem Küngem cenu právě Monice Schmid a zároveň i Helmutu Schüllerovi. Téma Tvé tehdejší řeči, milý Helmute, bylo stejně programatické, jako i Tvá dnešní řeč. Tehdy jsi řekl: „Rozpoznat znaky doby, nikoliv ducha doby včerejší…“ (Zeichen der Zeit zu erkennen statt Zeitgeist von gestern…)
K Troubě z Jericha
Jak často jen jsem spolu s manželkou Brigitte slyšel v kostele v Effretikon u Zürichu na květnou neděli, ale i jindy během liturgického roku, hrát na trumpetu Daniela Baschnagel! Svou nádhernou hrou doprovázel bohoslužby. Nebyly to vojenské fanfáry. Dělo se tak bez prominentních osobností v koncertním sálku, za přítomnosti zbožně naslouchajícího kostelního publika. Všichni v dojetí ztichli, nastražili své uši i srdce, aby v něm mohli později najít rezonanci hlasu Nejvyššího.
A pak jsi Ty, Moniko, svými slovy a rituály, začala slavit bohoslužbu.
(Bohoslužbu slova, protože Monika je vystudovaná teoložka, pastorační asistentka, nikoliv kněz. Pozn. překladatele.) Když byla neděle, či velký svátek, doprovázelo Tě několik desítek ministrantek a ministrantů nádhernými baletními tanečky kolem oltáře. Obdivoval jsem jejich maximální koncentraci a klid, jakoby se tak chtěli co nejlépe vnitřně připravit přijmout to SVATÉ, co na člověka vane během bohoslužby z modliteb, lekcí, písní či kázání.
Byla to Tvá, z Tebe vyzařující síla, Moniko, která nikdy nepřipustila, aby kdokoliv z přítomných měl dojem, že těch 90 minut každou neděli ráno je jen pouhou realizací povinnosti jít jednou za týden do kostela. Tebou vedená bohoslužba byla vždy oslavou ducha. Bohoslužba dýchající spiritualitu, rytmem, ve kterém se střídalo prožité s momenty sebereflexe, zvyky s hloubkou, svoboda jednotlivce s jednotou společenství, touha po souladu mysli a srdce. Když jsme pak odcházeli z bohoslužby domů, byli jsme jiní, než když jsme tam přišli.
Milí přítomní z Wir sind Kirche – I my jsme církev, z Pfarrer Initiative – Farářské iniciativy, z Priester ohne Amt – Kněží bez úřadu a z Laieninitiative – Laické iniciativy, oceňujete dnes duchovní mistrini, ženu s obrovským darem pro smysl liturgie. Jestli se to tak dá říct, oceňujete ženu s pravým kněžským srdcem, zapáleným ve službě pro dobro lidí. Říká se totiž, že posláním kněží je otevírání uší a očí a vůbec všech smyslů pro vnímání a hledání toho, co ani ucho neslyšelo, ani oko nevidělo a co vede k poznání nepoznaného.
Ano, Monika Schmid vždy chtěla poukazovat především na samou podstatu liturgie, v níž je zakomponováno tajemství víry. Jen z tohoto úhlu pohledu ji můžeme správně pochopit. Pro toho, kdo s ní slaví bohoslužbu, je druhořadé, jestli pak přijde Eucharistie z ledničky – tedy z tabernáklu (svatostánku) – a nebo jestli předtím vyřkl slova proměnění kněz. Přítomnost svatého na tom nezávisí.
Boží masaři
Mimochodem, víte proč zrušila zürichšská reformace v roce 1525 výraz „mše“ a nahradila ho výrazem večeře Páně? Kaplani přišli za Ulrichem Zwinglim, jejich šéfem v Grossmünsteri, a posteskli si, že již nechtějí dále sloužit mši. Měli již plné zuby toho, když se jim věřící vysmívali a říkali jim, že jsou „Boží masaři“, protože handlují s masem a krví Krista.
Ano, taková triviální představa se vytvořila z důvodů nesprávné nauky o transubstanci (latinsky transubstantion = akt proměnění při mši.) Výraz řeckého filozofa Aristotela měl naznačit, oč v Eucharistii jde. Mix antického světonázoru se slovy rabbiho z Nazaretu měl za následek, že latinská formulace „hoc est corpus meus“ si mnozí, včetně adeptů teologie, vysvětlovali jako „hokus-pokus“. A jestli dnes už nevíme, že Eucharistie je duchovní pokrm, že se jedná o proměnu srdce – Wandlung des Herzens, že jde o novou kvalitu a tím tedy i zcela jiné chápaní jádra věcí, tak je samozřejmě namístě otázka, jestli se má výraz „mše“ zrušit, nebo ne.
Dnes známe další rčení, které otázku transubstance ještě víc vyhrocuje:
Zeptej se tisíců věřících, co je nejdůležitější pro jejich víru.
Odpovědí: Mše.
Zeptej se stovky kněží, co je nejdůležitější na mši.
Odpovědí: Die Wandlung – proměna.
Zeptej se deseti biskupů, co je nejdůležitější na proměně.
Odpovědí: Aby se pro pána Boha nic neměnilo a vše zůstalo při starém.
Teď asi namítnete, že církev je již přece po II. Vatikánskem koncilu dále. Už neuvažuje tak, jako ve středověku! Ptám se: Jste si tím tak jistí? Není to snad kouzelné, když slavení společné večeře Eucharistie zcela závisí jen na starém mládenci pomazaném na klerika?
Aby nedošlo k nedorozumění, musím předeslat, že Monika Schmid byla zcela vzdálená myšlence, stát se vysvěcenou na kněze. Nikdy nedělala úkony, které jsou vyhrazené jen pro kněze, a přestože jsou některé liturgické předpisy a nařízení přehnané do extrémů, vždy je akceptovala v té formě, jak jsou nařízené. Konec-konců, liturgie není cirkus.
Jak bych jen mohl jako biskup konat proti vůli církevního společenství?
Vraťme se trochu do minulosti a podívejme se, jak to všechno vůbec začalo. Monika Schmid přišla po skončení teologického studia s titulem pastorační asistentky v roce 1985 do Effretikonu. Učila se nové věci z praktické pastorace a produktivně spolupracovala s tehdejším farářem. Po jeho odchodu z farnosti, koncem roku 2000 a v situaci nedostatku kněží, ji jmenoval biskup ad interim – přechodně – za vedoucí farního společenství s tím, že bude organizovat liturgii Božího slova a mši občas odslouží cizí kněz až do doby, než se najde kněz nový, vysvěcený. Jenže takový se nenašel a protože je ve Švýcarsku běžné, že i teologicky vystudované ženy mohou vést ad interim církevní společenství, nebylo na tom v Effretikonu nic divného. Výraz ad interim je zcela běžný. Konec konců, před 200 lety zrušil Vatikán biskupství v Kostnici a švýcarská biskupská teritoria, kam patří i kanton Zürich, dodnes patří ad interim do jiného biskupství. Tento stav trvá již oněch 200 let.
Církevní shromáždění v Effretikonu ale nechtělo tak dlouho zkoušet svoji trpělivost a požádalo o setkání s biskupem. Po šesti letech působení Moniky ad interim, biskup Amédée Grab v roce 2006 konečně přišel a v kapse měl jméno nového kandidáta. Než ho ale představil, byl farní radou požádán o vyslyšení.
Asi 30 lidí, žen i mužů, mladých i starších, aktivních ve všech odvětvích života farnosti, v krátkém proslovu biskupa požádali, aby ustanovil s definitivní platností za farní vedoucí Moniku Schmid. Je dobře, že biskup Grab byl bývalým benediktinským mnichem a tedy znal třetí kapitolu Benediktovy regule, která zní: „Vždy, když je potřeba řešit jakoukoliv záležitost v klášteře, ať opat svolá všechny mnichy a všichni nechť se k situaci veřejně vyjádří. Ať všechny nejdřív vyslechne a pak se vzdálí do svého soukromí k modlitbě. Teprve pak, ať udělá rozhodnutí dle svého svědomí o tom, co považuje za správné.“
Po vyslechnutí farní rady a věřících, Amédée Grab usoudil: Jak se jen mohu jako biskup vzepřít vůli církevního společenství?! Nechť je vedoucí osobou společenství věřících Monika Schmid. Později se dokonce osobně omluvil za výrok, že Monika Schmid není loajální vůči církvi. Musím ale dodat, že tu omluvu nepronesl před společenstvím, jen to teď nechci zamlčet. Monice Schmid prý totiž jedna zásadní vlastnost k tomu, aby mohla být vedoucí společenství, chyběla. Ale k tomu se ještě vrátím na závěr. Je vlastně úplně normální a samozřejmé to, co kdysi napsal sv. Benedikt, a biskup Amédée Grab toto respektoval.
Před časem jsme měli v biskupství Basilej také takového chytrého biskupa. Ano, ano, jen poslouchejte (přitom se Erwin Koller usmíval a s ním vzápětí i celý sál, pozn. překladatele textu). Když se jednou doslechl, že kdesi v jeho diecézi prý několik žen spolu slaví večeři Páně, vyslal svého experta pro mediální komunikaci, aby decentně zjistil, co se děje. Max Hofer byl kdysi mým studijním kolegou v Římě, od té doby udržujeme kontakt, a ten mě o tom informoval. Když se tehdy vrátil zpátky do biskupství, zeptal se ho biskup Anton Hänggi: „Který z mešních kánonů ty ženy při celebraci použily?“ Max Hofer mu dle pravdy odpověděl: „Žádný z nich. Četly jen text z Nového zákona o Poslední večeři, kterou slavil Ježíš s apoštoly.“ Na to pak biskup Hänggi řekl: “Tak je to vyřešené. Nemůžeme přece lidem zakázat, aby nahlas četli texty z Bible.“ Nutno jen dodat, že předtím, než se stal biskupem, učil jako profesor liturgii na univerzitě ve Freiburgu.
Otázka, která se neklade a kterou by se žena neměla ptát
V souvislostí s jejími vystoupeními v televizi, měla Monika Schmid tu čest setkat se občas v jejím Churském biskupství s jiným biskupem. V jednom pravidelném televizním pořadu v roce 2008, když komentovala text Evangelia na příslušnou neděli (pořad „Wort zum Sonntag“ – Slovo na neděli), položila otázku: „Jak je možné, že řeholního kněze, který prokazatelně sexuálně zneužil dítě, církev jednoduše přeloží do jiné farnosti, zatímco kněze, který veřejně na kazatelně oznámil, že kromě kněžství miluje taky ženu, okamžitě zbaví úřadu?“
Biskup Vitus Huonder, tehdy nový biskup v Churu, okamžitě Moniku Schmid sesadil z pozice vedoucí společenství a odebral ji missio canonica. Protože ale tehdejší krajský soudce Giusep Nay biskupovi oznámil, že jeho rozhodnutí je protiprávní, mohla Monika i nadále (dalších 14 let) v Effretikonu v pozici vedoucí církevního společenství setrvat. Někdy opravdu není jiná možnost, než se obrátit na civilního soudce a vyposlechnout si hlas rozumu a práva. I když souhlasím, že jednu podmínku Monika Schmid opravdu nesplnila, protože postrádala tu jednu vlastnost. Ale o tom později.
Při této příležitosti tehdy biskupovi řekla: „Zneužívání, o kterém jsem mluvila, vás jednou dostihne. Kdybyste reagovali hned, ušetřili byste mnoho utrpení nejen obětem, ale i sami sobě.“ Bože, jak jen měla pravdu! Toho zdrcujícího obsáhlého protokolu o obětech sexuálního zneužívání dětí řadou kněží a řeholníků ve Švýcarsku, který byl zveřejněn na podzim minulého roku univerzitou v Zürichu, se biskup Vitus Huonder už nedožil. Leží již v hrobě Piusbrüdern (Shromáždění Piusových Bratří) in Écone, hned vedle arcibiskupa Lefebvre.
Celá ta léta byla Monika Schmid kotvou farnosti. Měla tisíce nápadů, vytvářela různé nové formy, kterými přibližovala lidem podstatu smyslu biblického křesťanství. Věřící se mnohem aktivněji zapojovali do činnosti farního společenství. Její pole působnosti zahrnovalo široký rádius. Mluvila v rozhlasu i v televizi, poskytovala rozhovory tištěným novinám, věnovala se i přednáškové činnosti. Vždy to bylo tak trochu pikantní, protože si dovolila klást otázky, které se nekladou, nebo které by se žena v její roli neměla ptát. Císař je nahý – jak říká dítě v pohádce Hanse Christiana Andersena. Ale i mnohý biskup je často nahý.
Svými otázkami si Monika Schmid získala velký respekt i v sekularizované společnosti. Byla a nadále pořád je pojmem pro lidi jak uvnitř katolické církve, tak i mimo ni, respektovanou osobností u všech, kteří se zamýšlí nad vírou obecně, anebo u těch, kteří si s dogmatickou vírou katolíků nevědí rady, přesto, že je osobnost Ježíše z Nazaretu zajímá. Celou dobu totiž vlastní kapitál, který mnohým uvnitř církve unikl jako voda mezi prsty. Je to věrohodnost a pravdivost, čímž navzdory všem problémům dnešní doby, věrně následuje Ježíše z Nazaretu.
Církevní praktiky, které od víry spíše odrazují, než přitahují
Je to smutné, ale duchové msty uvnitř církve ji přes všechnu její pravdivost a upřímnost pronásledují stále. Při rozlučkové bohoslužbě 28. srpna 2022 (před odchodem do penze), navrhl hlavní koncelebrant, kapucín P. Josef Regli z Luzernu, aby přišli k oltáři a spolu s ním vyslovili slova proměnění všichni koncelebrující. Byli to dva kněží, jeden diakon a také dvě pastorační asistentky, z nichž jedna, právě Monika Schmid, celá léta toto společenství vedla. Odůvodnil to tím, že slavení Eucharistie byla odjakživa záležitost společenství.
Protože ale někdo v dobrém úmyslu, nadšený povznášející bohoslužbou, umístil video na internet, inkviziční kyj téměř obratem zasvištěl nad hlavou Moniky. První, kdo ji veřejně napadl, byl Hans-Jürgen Feulner, profesor liturgiky a sakramentálních věd na univerzitě ve Vídni. Když mi o tom Monika řekla, okamžitě jsem mu napsal dopis a vyzval ho, aby Moniku pozval do Vídně, že se tak přímo od ní dozví, jak je možné udělat z nedělní povinnosti nedělní svátek. Dnešní ocenění ve Vídni by tak mohlo být pro něho dobrou příležitosti vyslovit Monice žádost o setkání.
Další hrom udeřil od nového biskupa z Churu, Josefa Bonnemaina, který navrhl vytvořit okamžitě právní komisi pro prošetření celé události. Musel tak zřejmě konat pod tlakem špiclů římské inkvizice. Jinak ho za mnohé jeho otevřené aktivity chválím. Mně osobně se ale dodnes nepovedlo smířit se s tím, že vskutku skandální rozhodnutí církve jsou omlouvaná tlakem systému. Jinými slovy: Biskup je také jen člověk, jako každý jiný, měl by tedy konat dle svého vlastního svědomí a vědomí. Není přece otrokem systému!
Na požádání obviněných a se souhlasem ‚římských inkvizitorů‘ jsem se zúčastnil všech pěti právních sezení s detailními výslechy. Dodatečně musím říct, že mi vyrazilo dech, když jsem se stal svědkem toho, jaké ‚luxusní problémy‘, neboli malichernosti, řeší ještě dnes otroci kontrolního úřadu moci církve s jejich adepty, hluchoslepými posluhovači. V jejich zdegenerované mysli jim jde hlavně o zachování navenek neporušené fasády, a za tímto účelem jim není nic svaté, žádné zábrany nemají.
A tak ač nerad, se vracím ke starodávné stížnosti Zwingliho kaplanů. Dodnes dělají akribickou inspekci, zda Boží masaři řádně nabrousili nože. Ani je nenapadne zeptat se sebe samých, zda ten jejich způsob praktikování náboženství, lidi od víry spíše neodrazuje, než aby je přitahoval.
Žádný trestní čin, přesto tvrdý trest
Když konečně vše skončilo, trvalo to rok, musel biskup přiznat: „Těch pět zúčastněných se v žádném slova smyslu trestného činu nedopustilo a tedy nebylo nutné iniciovat trestní proces.“
A teď si ale představte: I toto rozhodnutí muselo být nejdříve odsouhlaseno římskou Kongregací víry a také Kongregací pro bohoslužby. Ale ani toto ještě nebyl konec surrealistického divadla, jak to nazval šéf katolické mediální služby na www.kath.ch.
V tom stejném vyjádření, kde biskup Bonnemain nejdříve hovoří o tom, že k žádnému trestnému skutku nedošlo, o několik řádků níže, si paradoxně zcela protiřečí, když píše: “Pět zúčastněných se bezpochyby dopustilo v oblasti liturgie závažných přestupků… , které vyžadují disciplinární zákroky.“
A ty byly opravdu bolestivé!
Monika Schmid vedla se svým týmem závěrečnou bohoslužbu. Kostel byl přeplněný, mnozí stáli i venku, já jsem byl také přítomen. Byla tam úžasná atmosféra, radost, ale i smutek, že odchází. Když měla řeč, mnozí měli slzy v očích. Bylo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík na zem. Namísto vděčnosti za to, že tam poctivě a se zápalem téměř 40 let sloužila a vedla společenství, obdržela od biskupa zákaz pastorační činnosti. Její prohřešení spočívalo v tom, že v roce 2022, věrná prastaré křesťanské tradici „tota communio concelebrat“ – celé společenství celebruje, bylo prý protizákonné.
Ale to stále ještě není konec! Představte si, co to nařízení biskupa Bonnemaina vlastně znamenalo. Předtím, než vystudoval teologii, byl vystudovaný lékař. Po studiu teologie a kněžském svěcení pracoval v nemocnici jako duchovní pro pacienty. Teprve pak byl vysvěcený na biskupa. Jako bývalý lékař musel velice dobře vědět, jak důležité je mít v nemocnicích dobré pastorační asistenty. Když Monika Schmid z důvodů penzijního věku odešla z plného pracovního úvazku ve farnosti do penze, obdržela naléhavou nabídku z jedné psychiatrické kliniky, pracovat alespoň na částečný úvazek jako nemocniční pastorační asistentka. A zrovna tento biskup, lékař, jí to nejen zakázal, ale nařídil všem, kteří o tom jeho zákazu věděli, povinnost mlčení. Mezi mafiány jižní Itálie se tomu říká: omertá – povinnost mlčení, i kdybys padl do rukou policie a chtěli tě zabít!
Tohle otřásá samými základy ekumény mezi místní a klerikální církvi. Člověk by si přál, aby římské a diecézní úřady použily alespoň zlomek podobného úsilí ve jménu sexuálně zneužitých oběti a zároveň proti jejich trýznitelům. V tomto ohledu kompletně selhali! A když teď biskup vysloví na adresu Moniky Schmid zákaz činnosti pod trestem mlčení, tak se člověk akorát nevěřícně chytá za hlavu. Zde hierarchie totálně selhala a ztratila pojem o tom, co je správné a co špatné.
To, že Řím mezitím pokáral některé švýcarské biskupy, není pro ně vůbec polehčující okolnost. Až příliš velká je diskrepance mezi teologicky bezvýznamným skutkem provinění, jak se udál a mezi zločiny, které biskupové kryli a o kterých mlčeli. V této kauze jsem zcela na straně P. Josefa Regliho. Konal bych podobně, jako on.
Co je podstata a co vedlejší věc?
Milá Moniko, Ty víš nejlépe, jaké to bylo, když si Tě biskup předvolal na koberec do biskupského paláce v Churu. Než jsi s ním mluvila, musela jsi stoupat po majestátních schodech dvě patra nahoru. Ty slavné schody jsou z 18. století. Nejsou síce tak slavné, jako je schodiště od Balthasara Neumanna v biskupské rezidenci v německém Würzburgu, ale ve Švýcarsku jsou zapsané na seznamu nejvzácnějších kulturních památek. Je to dědictví knížecího biskupství, tak jak je to ve Švýcarsku dodnes na mnoha místech běžné. Svědectví pochybného spojení trůnu s oltářem z dob Konstantina Velikého. Kaple nahoře je ve srovnání s tím pompézním schodištěm jen ubohá místnůstka.
Nikdo Ti nebude mít za zlé, milá Moniko, když tuto skutečnost nazveš symbolickým obrazem dnešní církve: předimenzovaná a mocná hierarchie, která to, co by pro ni mělo být podstatné, degradovala na vedlejší věc. I když umožníš těm pár vlaštovkám, které teď při poslední synodě vypustili z římské klece, postavit si hnízdo v Tvé blízkosti, pořád to ještě nezmění ten po staletí vybudovaný obraz všeobecné církve.
Kéž mocně zazní zvuk Trouby z Jericha, kterou dnes dostaneš, jako MARSCH – dejte se na odchod – všem těm nafoukaným klerikálním mocenským fantaziím, aby nejen Ty, ale ani žádný jiný věřící, již nemusel kvůli církvi trpět!
Fundamentem hradeb v Jericho byl strach
Jednu odpověď jsem vám ale doposud zůstal dlužen. Co byla ta vlastnost, která Ti, Moniko, chyběla k tomu, abys se mohla stát vedoucí farního společenství v Effretikonu? Myslím, že na to existuje velice jednoduchá odpověď: Absence strachu! Kdybys byla kandidátkou na biskupský úřad, před čímž Tě Bůh nemusí ochraňovat, řekněme o nějakých 100 let později, byl by strach, který Tobě chybí, protože ho prostě nemáš, mnohem větší překážkou, než to, že jsi žena. Myslím ale, že obě tyto překážky pro biskupské svěcení v církvi, jak ji známe, úzce spolu souvisí.
Teď ale, milá Moniko, Tě prosím: Zůstaň tou, kterou jsi! Jericho bylo vybudované na fundamentu strachu. Když tam strach není, tak hradby padnou. Proto patří Trouba z Jericha právě Tobě. Kéž dnešní ocenění dodá mnohým odvahu, aby se začali mocně angažovat za bezstrachovou církev – církev bez strachu.
Gratuluji Ti, Moniko! A Vám všem děkuji za pozornost.
Dr. Erwin Koller, Vídeň, 8. listopadu 2024
Překlad z němčiny: Peter Žaloudek, Vídeň, 14. listopadu 2024