Foto: today! – Honolulu Star-Bulletin
Každý z nás ví, jak je v životě důležité mít své sny, cíle, představy, co chceme dělat, jací chceme být. Lidé, jimž se dařilo jít za svým snem, mě vždy fascinovali.
Podobně nadšený jsem byl během svého letošního pobytu na Havaji, o to víc, že člověk, který mne tady fascinoval, je jen o něco mladší než já a také on je někdejší emigrant. Jmenuje se Tom Ky a pochází z Vietnamu. Do USA přišel s mnohatisícovou uprchlickou vlnou po skončení vietnamské války v roce 1978. Američané, jak známo, tehdy válku prohráli, a jelikož neúspěch nesli těžce, rozhodli se alespoň poskytnout azyl těm Vietnamcům, kteří válkou o všechno přišli a nechtěli žít v komunistickém režimu řízeném Sověty. Tehdy bylo Tomovi 13 let a jako neplnoleté dítě musel absolvovat povinnou školní docházku. Po dosažení plnoletosti studovat již nechtěl a vykonával různé pomocné práce. V létě sekal trávníky, v zimě odhrabával sníh. Ušetřené peníze posílal rodině do Vietnamu. V restauracích New Yorku pak umýval nádobí, čistil podlahy, uklízel, pomáhal v kuchyni, a vaření ho zaujalo natolik, že zatoužil stát se kuchařem. Když se už cítil být v oboru dostatečně schopným, rozhodl se, že si otevře svou vlastní restauraci. V roce 1984 se přestěhoval na Havaj a pracoval dnem i nocí po zdejších restauracích, dokud si nenašetřil peníze, aby si s finanční pomocí dvou spolupodílníků otevřel v roce 1987, tedy jen deset let po příchodu do USA, restauraci Salerno, ve které pracoval jako kuchař. Restaurace měla úspěch, takže Tom mohl svůj podíl po dvou letech prodat a otevřít si svou vlastní restauraci Assagio, kde je šéfkuchařem. I tato restaurace se brzy stala známou a Tomovi to umožnilo po celém ostrově Oahu otevřít dalších pět podobných podniků.
A právě do této restaurace pana Toma Ky mne v době mého letošního pobytu v Honolulu pozval přítel. Ještě než jsme si ze skvěle připraveného jídelního lístku vybrali jídlo, řekl mi, abych si na úvodní stránce přečetl, jak tato restaurace s vkusně a čistě upravenými stoly, milým a příjemným přístupem obsluhy k návštěvníkům vznikla, a já jsem okamžitě projevil zájem pozdravit jejího majitele. Pan kuchař byl ovšem momentálně “busy”, ale po chvíli přišel a mile se na nás usmál. Řekl jsem mu, že pocházím z Československa, které v rámci sovětské pomoci rozvojovým zemím kdysi přijalo tisíce Vietnamců. Že také já jsem emigrant a vím, co život emigranta obnáší, a vyslovuji mu svůj obdiv za to, co všechno udělal pro splnění svého snu pracovat jako kuchař ve své vlastní restauraci. Očividně potěšen mými slovy se znovu pousmál a poděkoval. Působil velice skromně a pokorně. Byl zpocený, a zakrátko se vracel do kuchyně. Než odešel, stihli jsme pořídit společnou fotografii.
Na tomto místě bych teď měl skončit. Kéž dozní, dorezonuje v nás samých tento hezký příběh, který není pohádkou, který je pravdivý. Ale budu ještě pokračovat dál. Život je nesmírně komplikovaný a často protkaný všemi možnými vlivy, událostmi či okolnostmi.
Dalšího dne se od svého honolulského přítele dovídám ještě druhou stranu případu pana Ky, nahlédnu druhou tvář jeho splněného snu. Peníze mají obrovskou moc, tak velkou, že dokážou zničit či alespoň pokřivit charakter člověka. Když se pan Ky díky vlastnímu úsilí a umu stal finančně zabezpečeným člověkem, začal peníze sypat do různých her. Měl úspěch neboli štěstí, a vložené peníze se mu mnohonásobně vrátily ve výhrách. Začal investovat a ve snaze neprodělat začal obcházet americké zákony, především zákon o zdaňování. Trvalo několik let, než všechno prasklo. Následoval soud, obvinění z nekalého obohacování, hrozba dvacetiletého žaláře.
Můj honolulský přítel neví přesně, co se stalo, jeho informace pocházejí z honolulských novin z roku 2012. Je možné, že polehčující okolností pro pana Ky bylo jeho přiznání, dodatečné splacení daně a zaplacení obrovské pokuty, kterou mu soud udělil. Je možné, že americký soud pak našel nějaké benevolentní řešení, jak pana Ky nepotopit a dát mu novou šanci. Do vězení nešel, všech šest restaurací na ostrově Oauhu mu nadále patří, je stále jejich šéfem, a zůstává i šéfkuchařem v jedné z nich ve velice nóbl komplexu Ala Moana v Honolulu. Možná dostal od soudu podmínku, v každém případě však dostal od amerického státu novou šanci.
Poté co jsem od svého přítele získal i tuto druhou informaci, jsem byl hodně zdrcený a smutný. Přece jen jsem si pana Ky tak rychle oblíbil a vážil si ho. Upustil jsem tedy od úmyslu psát o jeho splněném snu. Uplynulo několik dnů, jsem stále ještě na Havaji, ale pan Ky mi nejde z hlavy, stále na něho myslím a dávám si ho do souvislosti se sebou samým či s jinými lidmi, které znám. Jako první se ve mně ozývá otázka: Ano, to jsme my lidé, kdo z nás je dokonalý? Vybavují se mi slova Ježíše, které kdysi řekl na adresu těch, kteří od něho očekávali, že odsoudí ženu přistiženou při cizoložství: “Kdo z vás je bez hříchu, ať hodí po ní kamenem”. (Takové ženy tehdy bývaly odsouzeny k smrti ukamenováním.) Nakonec se jeden po druhém vytratili a nebylo nikoho, kdo by ji odsoudil.
Příběh pana Ky je přece jen krásný a poučný. Je tak důležité mít sny. Ale sny nejsou všechno. Život ve své rozmanitosti nás mnohdy staví do situací, kdy je nutné umět udělat čáru mezi snem a tím, co vytváří, formuje náš charakter. Člověk je veliký právě tehdy, když dobro, láska a pravda se stávají symboly jeho existence a jeho působení. Vše ostatní nemá cenu.