Laureátky a laureát ceny nadace Heberta Haaga 2025, foto: Franca Pedrazzetti, Herbet Haag Stifftung
Letošní cenu Nadace Herberta Haaga obdržela Dina El Omari, profesorka Centra pro islámskou teologii na univerzitě v Münsteru, dále Edith Petschniggová, profesorka katolické religie v Grazu a Michel Bollag, spoluzakladatel zürišského Vzdělávacího institutu a pozdějšího Institutu pro mezireligiózní dialog. Předáním ceny nadace ocenila jejich úsilí v zasazovaní se o mezireligiózní dialog v pluralisticko-sekulárním kontextu.

Dechberoucí hudební doprovod, Lea Kalisch a Rabbi Tobias Divack Moss, foto: Franca Pedrazzetti, Herbet Haag Stifftung
Pro přiblížení atmosféry si dovolím vybrat několik citátů či pasáží z proslovů, které při slavnostní akci zazněly.

Odilo Noti promlová v St. Lucas Kirche, foto: Franca Pedrazzetti, Herbet Haag Stifftung
Dr. Odilo Noti, President Nadace Herberta Haaga, kromě jiného řekl:
Letošní ocenění lze chápat jako dialog pod vlivem podmínek, charakterizujících dnešní pluralisticko-sekulární a demokratickou společnost. Jinak řečeno: Nadace Herberta Haaga se zasazuje o obnovení a rozvoj religiózního dialogu v evropských demokraciích.
Takový leitmotiv může být vzhledem k současným politickým a globálním výzvám překvapivý a bohužel, může působit i jako naivní, cizorodý prvek. Jsme totiž konfrontováni se současností, která je charakterizována válkou a terorem, nacionalismem a pravicovým radikalismem, rostoucí polarizací a nesnášenlivostí. Navíc s náboženstvími jako možnými spoluviníky …
Po přelomovém roce 1989 bylo možné v politických projevech opětovně slýchat názor, že po pádu berlínské zdi a zhroucení reálného neexistujícího socialismu ve východní Evropě, se nevyhnutelně a nezadržitelně dostaví svoboda, mír a demokracie. Zdálo se, že společnost a svět našly svůj osud a američtí intelektuálové, jako Francis Fukuyama, dokonce hovořili o „konci dějin“.
Nyní, po poměrně krátké době, jsme svědky konce tohoto „konce dějin“.
Svoji roli zde hrají i náboženské představy. Tento konec symbolizuje sebeprezentace politiků s motorovými pilami, jako Javier Milei v Argentině nebo Elon Musk za Donalda Trumpa v USA. „Teď bude všechno jinak!“, zní jejich výhrůžné poselství. Motorová pila, kterou téměř přesně před 100 lety vyvinula švábská firma pro práci v lese a v zemědělství pro kutily, nyní znamená svého druhu (sui generis) demoliční kouli.
Příliš si to však usnadňujeme, pokud se domníváme, že obraz s řetězovou pilou má co do činění pouze s několika nevýznamnými populisty s absencí nezávislého, politicky organizovaného myšlení. To se nepochybně může týkat Mileiho, Muska nebo Trumpa. Ale například J. D. Vance, víceprezident a potenciální nástupce Trumpa, je jiný příběh. Na bezpečnostní konferenci v Mnichově obvinil nás Evropany z deficitů, konkrétně z deficitu svobody a demokracie. Učinil tak ve jménu tzv. postliberalismu. Na rozdíl od libertariánů Muska a Trumpa je mladý katolík Vance neotradicionalista.
Při bližším pohledu na Vance se ukazuje ideologie, kterou by se měla zabývat i náboženská kritika, zejména ta křesťanská, katolická. Pracuje totiž s tradičními náboženskými kulisami. A není to jen případ Vance, ale také Pete Hegsetha, ministra obrany. Oba byli studenty filosofů a politologů, jako jsou Patrick Deneen a Gladden Pappin, nebo Chada Pecknolda, profesora teologie na katolické univerzitě ve Washingtonu. Ti všichni se řadí mezi pravicové katolíky. Sami sebe považují za postliberály, ale ve skutečnosti jsou antiliberálové. Jejich kritika modernity zmiňuje také izolaci, sociální roztříštěnost nebo rostoucí ekonomickou nerovnost. V praxi jsou však proti rovnosti, přesněji řečeno proti rovnosti svobody, proti republice i proti dělbě moci.
Každý, kdo klasifikuje fakta a vývoj ve vědě a politice historicky, nebo je dává do souvislostí, čímž je spíše relativizuje, na sebe strhne hněv post nebo anti liberálů. Vzdávají hold „zuřivě arogantnímu antitradicionalismu“, jak tvrdí Patrick Deneen.
Jazyk post nebo anti liberálů je nábožensky inspirovaný. Je prosycen kategoriemi jako dobro a zlo, hřích a zbožnost. Mluví o andělech a ďáblech. A stejně jako svatý Augustin viděl pohanský Řím ve válce s Božím státem (Civitas Dei), je tomu tak i u post liberálů: Liberálové a jejich politické elity jsou pohanským Římem, neboť jsou zodpovědní za „šíření neřesti, nepořádku a bídy“. Stručně řečeno: jsou ďáblem.
Dochází zde k instrumentalizaci náboženství pravicovými politickými vůdci. Proto se nesmíme spokojit s ironizováním protagonistů řetězové pily. Musíme také kritizovat a odhalovat politicky účelovou instrumentalizaci náboženských pojmů a náboženských tradic. Trump nemá žádné náboženské přesvědčení a už vůbec ne náboženské znalosti. Má však za svými zády lidi, jejichž cílem je: Udělat Ameriku opět křesťanskou a bílou. Amerika se musí stát křesťanskou a bílou. To jsou zcela fundamentalistické a rasistické představy.
Svůj podíl na tom nese i katolická církev. Například se uvádí, že na Trumpa má značný vliv úzký okruh katolíků Opus Dei, zejména pak kardinál Timothy Dohan z New Yorku. Ten vedl silnou kampaň ve prospěch Trumpa, kde „tahal za nitky“. Jak analyzuje teolog a bývalý laureát naší nadace Hille Haker, Dohan dlouhodobě formuje americkou biskupskou konferenci v boji proti tzv. kultuře smrti a potratům, proti tzv. genderové ideologii a proti katolicismu, který se údajně zajímá pouze o sociální spravedlnost. Dnes je podle Hilleho Hackera americká biskupská konference rozdělena. Papež František totiž několika chytrými jmenováními rozbil dominantu Dohana a jeho kohorty.
Přesto bychom se měli mít na pozoru před zjednodušováním, že rozhodujícím faktorem ve volbách nebyli konzervativní a reakční katolíci, ale evangelikáni. Tam Trump získal až 80 % hlasů. Hille Haker zde připomíná: „Nebylo to drtivé vítězství, jak Trump neustále tvrdí. Společnost je hluboce rozdělená, což je velice špatné, ale existuje tolik „frakcí“, že nelze jednoduše říct, že všichni křesťané pochodovali jedním směrem.“ O to důležitější je náboženská či teologická kritika trumpismu. V zájmu lidské důstojnosti, v zájmu svobody, rovnosti a spravedlnosti.
Tím se vracíme k leitmotivu letošního udílení cen. Členka správní rady nadace Irmtraud Fischerová nyní vyzývá k obnově náboženského dialogu v evropských demokraciích.

Imtraud Fischer, foto: Franca Pedrazzetti, Herbet Haag Stifftung
Z proslovu Prof. Dr. Irmtraud Fischerové, členky správní rady nadace, vybírám tyto citáty.
Výzva k obnově náboženského dialogu v evropských demokraciích
V dnešních evropských demokraciích nemají náboženství mezi věřícími, kteří historicky prošli dobou osvícenství, dobrou pověst. Masivní zakrývání zneužívání v církvi, zuřiví fundamentalističtí křesťané před klinikami provádějícími potraty, mladí muslimové, kteří se domnívají, že mohou uctívat Alláha krvavými útoky v hostitelských zemích, extrémističtí židovští osadníci, kteří zabírají půdu bez ohledu na původní obyvatelstvo, atd. Takové události v současné době vyvolávají nejen nechuť demokraticky smýšlejících lidí, ale také pocit, že demokraciím, které se zavázaly k ochraně lidských práv, by bylo lépe bez náboženství.
Při letošním udílení cen se Nadace Herberta Haaga zaměřuje na jiný přístup, a to na dialog mezi náboženstvími s velmi konkrétním zaměřením. V dnešní Evropě mohou náboženství plnit funkci budování společenství a lidé mohou společně usilovat o nedělitelná lidská práva, aby mohli žít společně v harmonii.
Dialog mezi třemi největšími náboženskými komunitami v dnešní Evropě, třemi moderními monoteistickými náboženstvími, je tak cenný nejen proto, že otevírá a sdílí zásobárnu spirituality. Umožňuje nám v Evropě také lépe pochopit naše vlastní dějiny, které by bez judaismu byly nepochopitelné. Neboť ten tvořil základ křesťanství a byl bohatě přijat i v islámu. Věda z přítomnosti těchto tří náboženství velmi profitovala tam, kde se politické mocnosti soustředily na smysl pro společenství a nezačaly náboženské války kvůli svým ekonomickým zájmům. Stačí si vzpomenout na matematiku nebo antickou filosofii, která se k nám dostala prostřednictvím středověkého Al-Andalusu, kde byla tři náboženství schopna úspěšně koexistovat. Tam, kde se tak nestalo, jsou škody trvalé. Stačí si vzpomenout na tragédii intelektuálního krveprolití, způsobenou vyvražděním a na vyhnání židovských intelektuálů nacistickým teroristickým režimem, ze které se Evropa nevzpamatovala dodnes.
Trialog je však důležitý nejen pro vyrovnání se s historií, ale dnes především pro zachování a další rozvoj demokracie, která přiznává rovná práva všem lidem a respektuje menšiny včetně těch, kteří potřebují ochranu. Všude tam, kde vládne nová pravice, jsou lidská práva stále více omezována tím, že je vždy na prvním místě vlastní národ a znovu se upřednostňuje kvazi přirozené místo žen v reprodukci. V tomto ohledu se shodují s islamisty, kteří se odmítají integrovat a kteří považují dodržování lidských práv za evropskou slabost.
V takových autokratických systémech, které se stále více proměňují v neliberální demokracie, je omezování svobodného tisku a svobodného soudnictví jistou strategií, jejímž cílem je vytvořit lidi s jednotnými názory a znemožnit tak odpor. Takové systémy, které dnes stále častěji pozorujeme v USA a již nějakou dobu v Rusku, Maďarsku, Turecku a Izraeli (a také za Ficovy vlády na Slovensku, pozn. autora překladu), mají často na své straně státní náboženství. Ochotní náboženští vůdci také legitimizují politické programy těchto stran, protože věří, že pravicoví politici dokáží lépe realizovat své autoritářské náboženské koncepty, než skuteční demokraté. Trumpova administrativa by se nedostala k moci bez křesťanských voličů, a Putin má svou válku orazítkovanou pravoslavným patriarchou.
Církevní hierarchové si až příliš často rozumí s autokratickými systémy, protože od nich očekávají, že obnoví konzervativní genderový řád a potlačí medializovanou a zákonem definovanou rozmanitost.

Ute Leimgruber, foto: Franca Pedrazzetti, Herbet Haag Stifftung
Ze slov Prof. Dr. Ute Leimgruberové, druhé členky nadační rady, vybírám tato slova, kterými charakterizovala oceněné osobnosti:
Profesorka Dr. Dina El Omari
Dina El Omari se narodila v Hammu v Německu. Studovala islámská studia na Westfälische Wilhelms-Universität Münster s vedlejším oborem romanistika se specializací na španělskou filologii a germanistiku. V Münsteru také dokončila doktorské studium prací publikovanou v roce 2014 na téma „Arabský prvek ve španělské poezii 15. až 17. století. Srovnávací studie na příkladu popisu krásy“ (pouze několik prací má tak příjemný vedlejší efekt, neboť mohla strávit dva roky výzkumem v Andalusii). Po dokončení doktorátu se paní El Omari zapojila do různých akademických projektů a pozic. Byla vědeckou asistentkou ve výzkumné skupině mladých teologických nadějí „Teologie milosrdenství“ a převzala odpovědnost za oblast „Korán a exegeze Koránu“ v Centru pro islámskou teologii na univerzitě v Münsteru.
Její habilitační práce s názvem „Koranische Geschlechterrollen in Schöpfung und Eschatologie: Versuch einer historisch-literaturwissenschaftlichen Korankommentierung“- Koránské genderové role ve stvoření a eschatologii: pokus o historicko-literární komentář ke Koránu“ byla publikována v roce 2021 a představuje významný příspěvek k genderově spravedlivé exegezi Koránu.
Dina El Omari je od roku 2022 profesorkou interkulturní náboženské výchovy v Centru islámské teologie na univerzitě v Münsteru.
V této funkci vede Centrum pro islámsko-teologický genderový výzkum. Je také členkou správní rady Centra pro náboženství a modernu na univerzitě v Münsteru. Předtím byla členkou valného shromáždění klastru „Náboženství a politika“. Paní El Omari je aktivní členkou Severorýnsko-vestfálské sítě pro ženský a genderový výzkum a Evropské společnosti pro ženský teologický výzkum – ESWTR. (Mimochodem, ESWTR byla založena ve Švýcarsku v roce 1986 a Doris Strahmová, loňská laureátka Ceny Herberta Haaga, byla členkou zakládajícího výboru. Milé spojení, zvláště zde na tomto místě.)
Ve své práci se Dina El Omari reflektivně a kriticky věnuje zkoumání genderově rovných perspektiv v islámské teologii. Pozoruhodná je zejména její vůdčí role v projektu „Ambiguität der emanzipatorischen islamischen Diskurse in Geschichte und Gegenwart – Nejednoznačnost emancipačních islámských diskurzů v minulosti a současnosti. Angažuje se nejen ve výuce a výzkumu, ale také jako autorka článků v novinách a časopisech, účastnice veřejných debat, poradkyně na politické úrovni a jako členka výborů pro dialog, jako je diskusní skupina „Křesťansko-islámský dialog“ Ústředního výboru německých katolíků. Na začátku jsem řekla, že dnes hledíme do budoucnosti. A co má v budoucnosti větší místo, než právě výchova příští generace?
Zvláště pokud je úhel pohledu Diny El Omari zaměřený na rovnost pohlaví a rovná (stejná) práva žen na všech úrovních. Podle jejích vlastních slov: „Škola je nejdůležitějším místem, protože oslovuje mnoho lidí. Podle mého názoru je velmi důležitá islámská náboženská výchova. Také proto, aby dívky měly přímé kontakty na učitele a učitelky, se kterými mohou přemýšlet o svém náboženství a mluvit o tom, co se jim o islámu říká doma nebo v mešitě.“
Z textu oceňujícího certifikátu:
„Cenou Herberta Haaga oceňujeme vaše teoretické a praktické úsilí jako islámského učence o rovnost žen a mužů. Rozhodujícím způsobem jste přispěla k mezináboženskému dialogu v demokratické a sekulární společnosti. Nadace Herberta Haaga vám za to děkuje. Udělením Ceny Herberta Haaga si dovolujeme povzbudit vás, abyste ve své cestě pokračovala.“
Profesorka Dr. Edith Petschniggová
Edith Petschniggová se narodila ve Štýrském Hradci, který je mnohem větší než německý Hamm. Po maturitě na gymnáziu studovala na Univerzitě Karla Franze rovněž ve Štýrském Hradci. Edith Petschniggová má za sebou dva tituly, z historie a z katolické teologie. V obou případech psala o židovských tématech. Ve zmíněných oblastech se od počátku, coby spolupracovnice, na projektu podílela. Její magisterská práce, publikovaná v roce 2010, se zabývá dějinami židovské recepce: „Číst Bibli je čiré potěšení. Biblické odkazy v poezii exilové básnířky Stelly Rotenbergové“. Již během studií praktikovala paní Petschniggová výrazné myšlení „out-of-the-box“, a to nejen v náboženském, ale i v odborném ohledu.
Poté se paní Petschniggová věnovala doktorskému studiu katolické teologie s výslovně židovsko-křesťanským zaměřením. Její disertační práce s názvem Bible je to, co spojuje – Dějiny a recepce Bible židovských křesťanských iniciativ v Německu a Rakousku po roce 1945, byla dokončena v roce 2015 a osvětluje vývoj židovsko-křesťanského dialogu v poválečném období. Tato vědecká práce byla v roce 2016 ohodnocena cenou Josef-Krainer-Förderderungspreis (Josef Kreiner byl významný rakouský politik, pozdější hejtman Štýrska, pozn. překladatele). Vznikla jako součást projektu financovaného třetí stranou v institutu naší členky správní rady nadace Irmtraud Fischerové, který podnítil obnovení „rakouského židovsko-křesťanského biblického týdne“, jenž byl v roce 2007 přerušen. K jeho „oživení“ došlo v roce 2017 a bylo zřejmé, že se již bez dialogu s islámem neobejde. A tak se každé dva roky konají náboženské dialogy v západních demokraciích pod názvem Křesťansko-židovský studijní týden v dialogu s islámem. Obě laureátky jsou tak automaticky spolupracovnicemi naší nadace.
Edith Petschniggová v textu z roku 2017 píše: „Pokud jde o integraci uprchlíků a přistěhovalců, sociální mír a sociální soudržnost, náboženství (…) se stále více dostává do popředí zájmu. (…) Chce se snad jednou Evropa probudit do kruté reality? Chceme-li se v příštím desetiletí vyhnout procitnutí ve zlém snu, je nejvyšší čas zabývat se úlohou náboženství v občanské společnosti a diskutovat o ní už nyní!“
Edith Petschniggová působí od roku 2015 jako lektorka v Institutu náboženské výchovy na Vysoké škole pedagogické ve Vídni/Kremsu se speciální výzkumnou tématikou „Interreligiozita“. V roce 2022 byla jmenována profesorkou katolického náboženství na Soukromé vysoké škole pedagogické Augustinum. Je také členkou Evropské společnosti pro ženský teologický výzkum (ESWTR). Její rozmanité a trvalé angažmá v mezináboženském dialogu a kosmopolitní didaktice Bible je nepostradatelným stavebním kamenem pro budoucnost.
Z textu oceňujícího certifikátu:
„Cenou Herberta Haaga oceňujeme vaše teoretické i praktické úsilí jako biblistky. Rozhodujícím způsobem jste přispěla k mezináboženskému dialogu v demokratické a sekulární společnosti. Nadace Herberta Haaga vám za to děkuje. Udělením Ceny Herberta Haaga vás povzbuzujeme, abyste ve své cestě pokračovala.“
Michel Bollag
Přejděme ke třetímu oceněnému, panu Michelu Bollagovi. I on má být oceněn za své mimořádné nasazení v mezináboženském dialogu. Michel Bollag je synem švýcarského Žida a německé Židovky a vyrostl v Ženevě. Po vyučení v ješivě (Jeschiwa) v Izraeli a studiu pedagogiky se Michel Bollag vrátil do Švýcarska. V devadesátých letech pracoval jako asistent rabína a vedoucí náboženské školy v Izraelské Cultusgemeinde v Zürichu (ICZ), která v té době praktikovala politiku otevřenosti, jak uvedl v jednom publikovaném rozhovoru. „Judaismus má univerzální rozměr, univerzální poselství, které rezonuje i v křesťanském světě.“ To mu otevřelo dveře: „Co vlastně odlišuje židovství od křesťanství? A co obě náboženství spojuje? Lze najít způsob, jak překonat po staletí trvající nepřátelství?“
Byla doba, kdy se křesťanské církve intenzivně zabývaly judaismem. Na straně protestantů to byla Nadace pro církev a judaismus, na straně protestantů to byla Nadace pro církev a židovství, z níž později vznikl curyšský Lehrhaus (Učební dům). Toto curyšské výukové centrum vzniklo v roce 1994 z iniciativy Michela Bollaga a evangelického reformovaného pastora Martina Cunze. Bylo koncipováno jako místo, kde by se židé a křesťané mohli společně učit a znamenalo začátek nové etapy křesťansko-židovského dialogu. Ten se vyznačoval praktickou a existenciální spoluprací, i přesto, jak Michel Bollag trefně řekl, že dialog nebyl vždy „nedělní procházkou“.
Důležitým mezníkem v historii Lehrhausu bylo v roce 2005 začlenění islámu do mezináboženského dialogu. Díky úsilí Michela Bollaga a Hanspetera Ernsta byl pro Lehrhaus získán zástupce islámu Rifa’at Lenzin. Od té doby jsou zde rovnocenně zastoupena tři abrahámovská náboženství – židovství, křesťanství a islám. Tento vývoj našel své opodstatnění v přejmenování curyšského Lehrhausu na „Curyšský institut pro interreligiózní dialog“ (ZIID).
Tři oceněné spojuje nejen jejich angažovanost v mezináboženském dialogu, ale také jejich zaměření na vzdělávání a pedagogiku, což je velmi důležité pro budoucnost. Přístup Michela Bollaga spočívá ve vizi „pochopit náboženství dialogicky“. Cituji: „Jak mají být tyto dialogy v budoucnu přenášeny na nové generace, které jsou vzdáleny institucionalizovaným náboženstvím a na druhé straně, paradoxně, (a jedno z nich zvláště) se stále více stávají předmětem veřejného diskurzu? (…) Odpověď na tuto otázku vyžaduje více než kdy jindy interdisciplinární přístup a znalosti, které dalece přesahují teologickou odbornost.“
Z oceňujícího certifikátu:
„Cenou Herberta Haaga oceňujeme vaše úsilí o podporu mezináboženského dialogu mezi třemi náboženstvími – judaismem, křesťanstvím a islámem. Činíte tak navzdory všem obtížím a předsudkům s vědomím, že každé náboženství má své světlé i temné stránky. Tímto činem rozhodujícím způsobem přispíváte k mezináboženskému dialogu v demokratické a sekulární společnosti. Nadace Herberta Haaga vám za to děkuje. Udělením Ceny Herberta Haaga vás povzbuzujeme, abyste ve své činnosti pokračoval.“
Co k tomu dodat?
Vzpomínám si na slova Hanse Künga, který před 40ti lety s Herbertem Haagem založil nadaci s úmyslem oceňovat odvážné věřící, kteří se zasazují o větší otevřenost, svobodu a demokracii v církvi. Když se stal zakládajícím členem a profesorem dnes již renomovaného institutu Weltethos university v německém Tübingen, často se nechal slyšet, že „…pokud se náboženství nenaučí vést mezi sebou dialog, nikdy nebude mír.“
A já tato slova stoprocentně podepisuji a dodávám, že ani politici, ať volení demokraticky či autokraté, ani politické strany a systémy toho bez občanské společnosti nedosáhnou. Snad každý z nás inklinuje k některému náboženství, a je tedy na nás, abychom si uvědomili, že bez mezináboženského dialogu mír nebude. Trvalý mír na světě je věcí nás všech!

s lauerátkou paní Prof. Dr. Dinou El Omari
Zpracování textů a překlad z němčiny:
Peter Žaloudek, Vídeň, 10. dubna 2025