Přiznám se upřímně, že již nemohu poslouchat v tyto dny zprávy. Televizi naštěstí nemám. Rozhlasová stanice, kterou poslouchám, je velice seriózní, známá v Rakousku jako „klasicky tradiční“, Radio Ö1. Kromě aktuálního zpravodajství nabízí rovněž mnoho edukativních pořadů. Jednotlivé relace bývají propojeny vážnou hudbou. Také tato stanice v době pandemie koronaviru svůj program rázně pozměnila. Každou půlhodinu referuje o aktuální situaci v Rakousku i ve světě a informace prokládá diskusemi o tom, jak se má člověk proti možné nákaze chránit. Je opravdu málo pořadů, které se koronaviru nevěnují. A tak si místo rádia raději pouštím spíše nějaká cédéčka.
Z občasného poslechu zpráv a včerejších informací (tj. 20. března 2020) uveřejněných na portálu www.orfnews.at jsem se kupodivu dověděl jednu věc, která mne velice potěšila. Po všech těch informacích, jak jedna země za druhou zavírá hranice a nikoho cizího na své území nevpouští, oznámilo Německo prostřednictvím svého ministra vnitra Horsta Seehofera, že přijme 1600 neplnoletých dětí uprchlíků, kteří uvázli v uprchlických táborech na turecko-řeckých hranicích: „Zavázali jsme se, že se budeme spolupodílet na jejich přijetí. Na tomto příslibu stojíme.“
Jak známo, EU se ani v tomto případě nedokázala na přijetí neplnoletých dětí sjednotit. Většina zemí, včetně všech bývalých tzv. komunistických, byla radikálně proti, navzdory tomu, že o to žádal papež, OSN a různé humanitární organizace. Ochotu přijmout děti vyjádřily kromě Německa ještě Francie, Irsko, Portugalsko a Finsko. Ve většině případů jde o samostatné děti, které jsou sirotky, o jejich rodinách se nic neví, a jen v nemnoha případech se jedná o celé rodiny. Známý německý politik Boris Pistorius, dolnosaský ministr vnitra, k tomu dodal: „Děti potřebují naši pomoc. Situace v uprchlických táborech je mnohonásobně horší, než si vůbec dokážeme představit.“
V této souvislosti, ještě předtím, než se Německo rozhodlo děti přijmout, napsal vídeňský kardinál Schönborn ve svém pravidelném sloupku v plátku HEUTE toto: „Život v jistotě a bezpečí není samozřejmostí. Upozorňuje nás na to nejen koronavirus, ale také záběry ze severní Sýrie i z uprchlických táborů v Řecku. Děti, které si hrají v hromadě sraček (tento výraz opravdu použil), děti spící pod děravými plachtami, tábory bez tekoucí a pitné vody a bez možnosti jakékoliv hygieny. Rakouská charita tam pomáhá, jak jen může a já jsem jí za to nesmírně vděčný…“ (Heute, 13. 3. 2020, str. 6)
Na jednom místě v Písmu se píše: „Jednou zavolal Ježíš k sobě malého chlapečka a řekl: Jestli se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království. Ten, kdo se poníží jako toto dítě, je největším v nebeském království. Kdo přijme jedno takové dítě pro mé jméno, ten přijme mne.“ (Mt 18, 2-5)
Říkáme, jak jsme hrdí na svou křesťanskou minulost a tradici. Z úst politiků jsme si před několika lety nechali namluvit, že má-li naše země přijmout uprchlíky, tak jedině křesťany. Nakonec jsme však nepřijali ani je. Nepřijali jsme totiž nikoho. Ze strachu, že by to snad mohli být muslimové, jinověrci, s jinými tradicemi a chováním, než na jaké jsme zvyklí, raději nepřijmeme nikoho. Hlavně ať nám do toho nikdo nemluví, ani papež, ani EU. Naše křesťanství je naše křesťanství, a my víme nejlépe, co to znamená být křesťanem…
Co to ale teď vlastně tady píšu? Už zase snad chci někomu udělovat výtku za to, že jsme tak zaslepení svým sobectvím, že už nejsme schopní vidět bídu jiných? Ne. To nechci. V konečném důsledku bych musel tuto kritiku zaměřit i na svou vlastní adresu… Také já se teď musím vyrovnat s tím, že nás nakonec nezmění selhání v kauze uprchlická krize, ale virus jménem korona…
To, co chci zdůraznit, je kupodivu obrovská radost: Radost, že v tak těžké situaci, jaká teď celý svět zasáhla, kdy jsme každou minutu bombardovaní jedním hororovým scénářem za druhým, se v tom množství smutných a bolestných zpráv náhle zjevila jedna zářivá, úžasná, oslňující, jedna vpravdě křesťanská a následování hodná toho, co učil a jak žil Ježíš Kristus.