Pandemie – výzva ke změně myšlení? aneb vše ve starých kolejích!

Hlásání Evangelia nemá za cíl, abychom se po smrti dostali do nebe, ale souvisí s konkrétním životem zde na zemi, všude tam, kde žijí lidé.
  1. P. Albert, 77 let, Vídeň

V souvislosti s již dva roky trvající pandemií se v médiích, mezi odborníky i běžnými lidmi šíří názory o tom, že ‚svět‘ se musí vydat jinou cestou, resp. že chování lidí se bude muset změnit. Koronaviru se jen tak lehce nezbavíme, možná zde bude roky, takže se budeme muset naučit s ním žít, přizpůsobit se, a určité zažité vzorce, které ještě donedávna byly samozřejmostí, prostě změnit. V této souvislosti se jako křesťan zamýšlím také nad církví: musí se v něčem změnit myšlení církve? V teologii, pastoraci, církevních předpisech, každodenní praxi?

V uplynulém měsíci jsem byl svědkem tří zajímavých reakcí z řad katolických kněží v Rakousku. Všichni tito kněží patří ke známým osobnostem. Jeden z nich, kapucín P. Albert, je mým přítelem. Ten vlastně jako první vyprovokoval téma změny myšlení. Již léta mluvíme o církvi, o dlouhodobě trvajícím fenoménu odchodu věřících z církve, vyprazdňování kostelů, rapidnímu úbytku kněží a řeholníků. Kromě jiného vyslovil tuto větu: „Církvi by prospělo, kdyby zredukovala počet svátostí, zrušila některá dogmata, třeba to o neposkvrněném početí Panny Marie, a kdyby nabízela jasnou cestu zdravé a rozumné spirituality. Každý člověk potřebuje pro svůj život silnou dávku duchovna (spirituality). Církev uvázla ve zkostnatělých strukturách nic neříkajících teorií. Zdá se, že již nemá co nabízet. Vstoupí-li někdo jen tak ze zvědavosti do kostela, zůstane na mši a poslouchá moralizující, od života odtržené kázání, pak vyslechne-li něco, co často bývá odtrženo i od podstaty toho, jak žil a čemu učil Ježíš, získá zcela kontraproduktivní ‚zážitek‘.“

Jako by mi jeho slova někdo zapsal do paměti, jsou tam a jsem prostě nucen se k nim neustále vracet.

  1. Helmut Buchegger, 82 let, Kremže

Afrika byla od dětství jeho tajuplným snem, vždy tam chtěl pracovat. A opravdu pak 25 let působil ve střední Africe jako katolický kněz-misionář a zároveň i jako úředník pro organizování pomoci rozvojovým zemím. Tato oblast je sice sedmkrát větší než Rakousko, žijí tam ale jenom 4 miliony lidí. Jeho misionářsko-pracovní činnost spočívala tedy netradičně i v tom, že každoročně najezdil tisíce kilometrů za volantem po prašných silnicích, později také jako pilot letadla, aby tak zastoupil holandské piloty, kteří museli opustit zemi v důsledku politické situace. Pilotní zkoušky absolvoval na žádost místního biskupa, aby mohl přepravovat materiál do odlehlých misionářských center, kterých bylo obtížné dosáhnout kvůli dlouhodobým dešťům nebo nedostatku silnic. Jako pilot sloužil také pro potřeby lékařů při transportu léků, nemocných, či přepravě technických přístrojů pro různé účely. V této funkci byl aktivní v letech 1997 až 2011. Šlo tedy o velice netradiční misionářskou činnost, která jej poznamenala na celý život. Dnes, kdy je mu 82 let a působí jako farář v Kremži, pokládá své působení v Africe za to nejkrásnější a nejsmysluplnější z celého svého kněžského života:

„Když jsem přišel do některé vesnice, často se mi stávalo, že mi při návštěvě nějaké rodiny darovali slepici, abych si ji mohl doma připravit k jídlu. Zpočátku jsem se cítil trapně, slepici jsem nechtěl přijmout, vždyť ta rodina měla jen pět slepic a jinak nic. Darovali mi vlastně 20 procent své drůbeží obživy. Tu slepici jsem ale nakonec vždycky vzal, protože mi bylo jasné, že jinak bych ty lidi urazil. Kdykoliv si na to vzpomenu, říkám si, že bychom se měli od těchto prostých a obětavých Afričanů zde v Evropě učit a chovat se podobně.“ (Z misionářovy knihy Wenn der Fisch im Wasser weint, Když ryba ve vodě pláče).

Otázka redaktora: Máme-li před očima Ježíšův odkaz, vidíme, že misie je cosi jako služba, jejímž úkolem je šíření evangelních myšlenek. Historicky vnímáno je ale výraz misie zatížený, zneužitý, zfalšovaný. Mnozí dnes říkají, že pod tímto výrazem docházelo k duchovnímu zotročování, likvidaci kultur a civilizace domorodého obyvatelstva, jejich víry a kulturního dědictví.

Buchegger: Ano, slovo misie je dnes opravdu zatížené a ani já si netroufám takové slovo používat k označení toho, co v dějinách církev dělala. Kdysi, když se na ně vybíraly v kostele peníze, se mluvilo o „Missionsonntag“, tj. misijní neděli. Ovšem tento výraz se již v církvi nepoužívá, dnes je to ,Tag der Weltkirche’, Den globální církve. Dnes již není problém šířit Ježíšovo poselství ani do těch nejodlehlejších koutů světa. Otázkou ovšem je, jestli tamní obyvatelé takové poselství chtějí. Jsem přesvědčený o tom, že Ježíšova výzva k šíření Evangelia nikdy nebyla myšlena jako prosazování násilné, militantní změny života, kultury či náboženství jiných národů. Naopak, Ježíšovu výzvu vnímám jako nabídku pro jiné, pro toho, kdo o to ve svém svobodném rozhodnutí opravdu stojí. Církev a misionáři v minulých staletích tuto Ježíšovu výzvu mnohokrát zneužili, totálně překroutili, a k manipulaci často využívali strach. Na druhé straně si ale myslím, že v každé kultuře jsou elementy, které lze změnit a vylepšit. Říci například ‘nechme Afriku Afrikou, ať si má svou kulturu a žije podle ní’, to v žádném případě nepodepíšu, protože každá kultura se vyvíjí. Dnes stojí církev na straně obyvatelstva a pomáhá tam, kde stát selhává nebo nestačí – jako příklad uvedu stavby nemocnic nebo jiných sociálních institucí, či dokonce rozvoj i jiné infrastruktury. Jsem také přesvědčený, že hlásání Evangelia nemá za cíl jen duchovní hodnotu, abychom se po smrti dostali do nebe, ale souvisí také s konkrétním životem zde na zemi, všude tam, kde žijí lidé. Máme-li zde hladovějící, trpící migranty tonoucí ve vodách, tak absolutně nemá smysl, abych jim mluvil o Bohu! Musím jim nejprve pomoci!“ Radio Ö1, 18. prosince 2021, relace LOGOS – „Was glauben Sie“

3.

Kardinal Christoph Schönborn, 77let, Vídeň. Církev a vědecký výzkum

Vídeňský kardinál Dr. Christoph Schönborn je jak známo zastáncem očkování proti covidu a již mnohokrát vyzval věřící, aby se z lásky k bližnímu nechali proti covidu očkovat. Avšak nejenom společnost, ale i obec věřících je ohledně očkování rozštěpena. V souvislosti s očkováním pronesl před Vánocemi několik jiných zajímavých myšlenek, míněných jako sebekritika katolické církve. Z jeho slov vybírám:

Redaktor: „Co byste řekl lidem, kteří brojí proti zavedení povinného očkování argumentujíce tím, že je ohrožena svoboda?“

Schönborn: „Církev hlásá to, co od nepaměti říká filozofie: svoboda je nedocenitelné dobro. Má však jedinou hranici a tou je svoboda jiného. Svoboda bez odpovědnosti a bez povinností neexistuje. Existuje povinnost chránit i toho druhého, abychom oba mohli žít ve svobodě.“

Redaktor: „Nedávno jste kritizoval ty, kteří jsou skeptičtí vůči vědeckému výzkumu, který stojí za očkováním. Ale není to ještě tak dávno, kdy právě katolická církev kritizovala vědu.“

Schönborn: „Ano, kdysi tomu tak bylo, ale to určitě není linie křesťanství… Vzpomeňme na středověkého myslitele Tomáše Akvinského a Alberta Velikého, kteří položili základy experimentálního výzkumu. Také islám měl dlouhou vědeckou tradici. A dovolím si říct, že křesťanství stálo jako kmotr u kolébky vývoje vědy, protože věříme, že svět není jen dílem náhod, že za jeho vznikem stojí inteligence. Proto také věříme, že vědci mají možnost řešit problém viru. Považuji za fundamentální omyl tvrdit, že celosvětové vědecké společenství je ve službách jakési konspirace. Nikdo nesedí v laboratoři sám pro sebe, všichni vědci světa jsou propojení a navzájem se informují. Jen tak bylo možné vyvinout během pěti měsíců očkovací látku…“, 19. prosince 2021.

Shrnuto, podtrženo: Křesťanství jako nabídka, konec moralizování, změna teologického myšlení, priorita spirituality, návrat ke skutkům a myšlení Ježíše, dialog se světem, s vědou a životem lidí. Pandemie zasáhla všechny oblasti a struktury života. Církev nevyjímaje. Je jen na nás, kdo se považujeme za věřící, začít žít jinak.

Posbíral a přeložil Peter Žaloudek, Vídeň, Vánoce 2021

 

(27.12.2021)