Jako mladý kluk jsem zažil invazi sovětských vojsk do Československa. Do smrti si budu pamatovat strach svých rodičů, ale i jiných lidí z toho, co nastane, bude-li válka, nebo jak se změní chování lidí porobených sovětskými okupanty. Do smrti si budu pamatovat ohýbání lidských charakterů v následujícím dvacetiletém období tzv. „normalizace“. Do smrti budu mít v paměti společnost zdeformovanou strachem – politické čistky, odstraňování lidí, nesouhlasících s invazí, z vyšších i nižších funkcí, všudypřítomné velebení komunistické strany. Do smrti budu mít před očima lidi, čest výjimkám, kteří se uzavřeli do sebe, protože se báli říct svůj názor, vyslovit kritiku, zastat si křivě odsouzených, často i uvězněných, těch, kteří se nebáli pojmenovat věci pravým jménem a poukazovat na morální degradaci společnosti ve jménu sovětské diktatury.
Jako věřící člověk jsem všechny tyto fenomény útlaku vnímal i v církvi, dokonce sám na sobě, když jsem byl po několika výsleších na StB, kde se mě snažili získat pro spolupráci, vyloučen v roce 1979 ze studia teologie v Bratislavě s odůvodněním, že není v zájmu socialistického státu, abych studoval teologii a stal se knězem. Kostely byly poloprázdné, protože mnozí měli strach chodit do kostela kvůli kádrovému posudku. Rodičům se vyhrožovalo, že jejich děti nebudou moci studovat, pokud budou chodit do kostela, a také se tyto výhrůžky často naplnily. Kněží, až na pár výjimek, mohli vykonávat kněžskou službu jen tehdy, pokud byli členy prokomunistické kněžské organizace, tzv. „Pacem in terris.“ Počet biskupů byl státní mocí radikálně zredukován na minimum, a biskupem se mohl stát jen ten, koho komunistická strana sama označila za vhodného, tedy nikoliv za nepřítele socialistického režimu. Snad jediné pozitivní, co mi z té doby zůstalo, byl fakt existence tzv. Podzemní, Skryté církve, tajně svěcených kněží, tajných členů řehole, což policejní komunistický stát tvrdě pronásledoval; věznice byly tehdy plné takových lidí, to ale na druhé straně dávalo věřícím navzdory pronásledování a perzekuci pocit vnitřní svobody, ba dokonce i radosti… Právě na toto období tzv. Skryté církve budu mít – taky až do smrti – ty nejkrásnější vzpomínky. Totiž radost a vděčnost za to, že i v období fyzického a psychického útlaku zde byli lidé, kteří byli jako majáky u moře, a jako slunce, zářící nejen přes den, ale i v době tmy, dodávali inspiraci a povzbuzení jiným, totiž že člověk může být svobodný, i když vnější okolnosti tomu brání.
Po invazi sovětských vojsk jsem se po celé republice nesčetněkrát zúčastnil rozhovorů s různými lidmi o možném vývoji směrem ke svobodě a demokracii na území některého ze satelitních státu sovětského bloku. Pamatuji si velice dobře, jak tyto debaty vždy končily: „Dokud nepadne kágébácký režim v Moskvě, tak není žádná šance na změnu režimu. Sověti všude tvrdě zasáhnou, jako tomu bylo v roce 1956 v Maďarsku, či v roce 1968 v Československu a všude instalují své loutkové režimy…“
Tato situace pak sehrála hlavní roli v mém životě, když mi bylo oficiálně nabídnuto studium teologie v Římě. Podmínkou byl můj zájem a souhlas s emigrací. „Das alles habe ich in Kauf genommen“ – přestože to byla podmínka tvrdá, přistoupil jsem na ni a dodnes toho kroku nelituji. A tak jsem sledoval již ze světa svobody a demokracie (geograficky to zas až tak velká dálka nebyla) nástup Michaila Gorbačova v roce 1985, jeho „perestrojku“, setkání s Ronaldem Reaganem, Margaret Thatcherovou, Helmutem Kohlem či papežem Janem Pavlem II. Celý západní svět byl tehdy jako v extázi a já s ním.
Najednou jsme byli svědky toho, jak se ten cynický, ztuhlý, chladný mocensko-politický systém v Moskvě začínal měnit. Všichni v napětí, ale i ve strachu, jestli je to, co vidíme, pravda, jestli Gorbačova ten kágébácký systém nesmete a nezlikviduje tak, jak se to v Rusku dělo celá desetiletí. Pamatuji si taky velice dobře, jak byli komunističtí představitelé v jiných zemích z Gorbačovova počínání zmatení, ať už to byl Husák v Praze, Erich Honecker v NDR, či Ceausescu v Rumunsku. Až doposud byli lídři komunistických zemí zvyklí a nucení konzultovat každou banalitu s Moskvou a naopak, bez souhlasu Moskvy si netroufali dělat nic. A teď najednou dala Moskva rozhodnutím Gorbačova všem volnou ruku – možnost jít svou cestou a dělat věci po svém. Na to tehdy nikdo z těchto bezcharakterních loutkových politiků nebyl připraven, všichni začali lapat po vzduchu jako ryba, když ji vyhodí z vody. Díky Bohu ale lidé ve všech tehdejších komunistických zemích vycítili závan Gorbačovovy svobody a do pohybu se daly takové masy, že už je nebylo možné zadržet.
To, co chtěl Gorbačov, je přesným opakem toho, co chce nyní Putin. Gorbačov chtěl Rusko otevřít světu, demokracii a ekonomické prosperitě. Glasnost i perestrojka zůstanou navždy symboly jeho politiky. Národy Sovětského svazu, ale i satelitní státy, propustil na svobodu. Putin se snaží je znovu zavřít a zotročit, a tak umlčel každou opozici uměle vykonstruovanými procesy nebo fyzickou likvidací, znemožnil otevřené debaty, donutil k odchodu ze země statisíce lidí, a spolčil se s nedemokratickými režimy, hlavně s běloruským Lukašenkem, či jinými diktátory. Rozpad Sovětského svazu označil za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Teď, 31 let po vzniku nezávislé Ukrajiny, se snaží tuto zemi agresivní válkou dostat znovu do područí Moskvy. Gorbačov, podobně jako Putin, taky věřil v Sovětský svaz, ale s fungujícím demokratickým systémem. Žel, v nynějším Rusku již nezůstalo nic z čerstvého vánku, který vnesl do politiky Gorbačov, žádný prostor pro svobodné dýchání. „Lidé potřebují svobodu,“ řekl kdysi Gorbačov. „Bez svobody se nemůže vyvíjet lidská bytost.“ Proto chtěl zavést do zkornatělé ruské společnosti „glasnost“, transparentnost, otevřenou diskusi. Tehdy promluvil mnoha lidem ze srdce. A přesně to teď připomíná jeho smrt. Přesně z tohoto důvodu nechce Putin, aby se na Gorbačova vzpomínalo a mluvilo se o něm. Atmosféra nadšení, jaká tehdy v Rusku vládla, je však malou jiskrou naděje, jakousi připomínkou tehdejšího Ruska, jakýmsi malým světélkem na konci tunelu, které nám všem chce říct, že jednou přijde i doba po Putinovi a že snad i tam, v Rusku, jakkoliv to teď zní nereálně, lidé znovu procitnou a vydají se na cestu svobody.
Oleksi Jachno, ukrajinský politolog, který přežil v úkrytu ve sklepě zvěrstva Rusů ve městě Buča, a nyní, po šťastném útěku, žije v Rakousku, řekl na dotaz rakouských novinářů, co si myslí o Putinovi, toto: „Ruský prezident neustále pracuje blafováním, dezinformacemi a zastrašováním, což jsou instrumenty KGB. Tímto blafováním se ale zároveň stává rukojmím svých vlastních idejí. Počítal s rychlým dobytím Ukrajiny, teď ale musí kalkulovat s tím, že jím vymyšlený svět neodpovídá realitě…“ (Kronen Zeitung, 4. 9. 2022, str. 9.)
James Baker, bývalý šéf americké diplomacie z konce 80. a začátku 90. let u příležitosti Gorbačovovy smrti řekl: „Dějiny si budou Michaila Gorbačova pamatovat jako velikána, který vedl svůj velký národ k demokracii. Svým rozhodnutím nepoužít sílu k udržení impéria sehrál rozhodující roli v mírovém ukončení studené války.“ Dodal, že Gorbačov bude svobodnému světu chybět.
Smrt Michaila Gorbačova ve mně vyvolala velice silnou citovou odezvu. Asi takovou, jako když z mého života odejde někdo, kdo byl mým blízkým člověkem, někdo, koho jsem miloval, byl mu vděčný za to, k čemu mne vedl, vychovával, jaké hodnoty mi zprostředkoval. Kdyby nebylo Gorbačova, kdoví, v jakém režimu by dnes žili lidé v Česku, na Slovensku i jinde. A vůbec, kdyby nebyl Gorbačov, kdoví v jakém světě bychom dnes, pokud vůbec, ještě žili. Myslím, že bychom měli být na tohoto člověka hrdí a za něho vděční! Díky Bohu za něj. Tím víc, čím větších hrůz a násilností proti lidskosti se nyní dopouští jeho nástupce, samozvaný uzurpátor moci – Putin!