Ženy, které překážejí.

Ženy vadí - a bez nich nemá církev žádnou budoucnost.

 

U příležitosti prvního vydání knihy německé řeholní sestry dr. Katharine Ganzové „Frauen stören – und ohne sie hat Kirche keine Zukunft“ (Echter Verlag, 2021) vysílal rakouský rozhlas Ö1 s autorkou krátký rozhovor. Doslovný název knihy Ženy vadí – a bez nich nemá církev žádnou budoucnost, můžeme volně přeložit také jako Ženy, které překážejí.

Předesílám, že Sr. Katharina je představenou kláštera sester Františkánek – Služebnic svatého dětství Ježíše Krista nedaleko Würzburgu. Zakladatelkou společenství, které vzniklo v Německu v roce 1855, byla Antonie Werrová. Její příběh, jakož i okolnosti doby, ve které toto společenství započalo svou dodnes trvající existenci, vysvětlují dnešnímu člověku tak podivně znějící název. Antonie Werrová byla nejmladší ze sedmi dětí, vychovávaných jen matkou-vdovou. Děti zakusily nejenom bídu a těžké podmínky dospívání, ale také ponižování a sociální diskriminaci. A právě to ovlivnilo duchovní a sociální cítění mladičké Antonie natolik, že se rozhodla vstoupit do kláštera a tam se zasvětit Bohu nejenom v modlitbě, ale i v péči o chudé, postižené a nemocné. Po roce pobytu v klášteře se uchýlila k takové činnosti, kterou v nitru pocítila jako své vlastní poslání.

V oné době nebyl sociální ani právní systém zdaleka na takové úrovni, jak je tomu dnes. Na světě žilo mnoho tělesně i duševně postižených lidí, kteří byli odkázáni sami na sebe, pomoc rodinných příslušníků, nanejvýš na pomoc církevních a řeholních řádů, které tehdy zastávaly funkce, jež dnes v civilizovaných zemích plní stát. Velký problém představovala tzv. resocializace žen propuštěných z vězení. Předsudky, pohrdání, absence zákonů respektujících ženy jako bytosti rovnocenné mužům prakticky znemožňovaly bývalým vězeňkyním zařadit se do společnosti jako její normální občané.

Antonie s těmito ženami hluboce soucítila a chtěla jim pomoci. Inspirovaná Ježíšovým Co jste učinili tomu nejubožejšímu člověku, mně jste učinili, nebo naopak neučinili, si za pomoci stejně smýšlejících dobrodinců pronajala v roce 1855 malý zámeček nedaleko Würzburgu a spolu se čtyřmi pomocnicemi se začala věnovat bývalým vězeňkyním. Ježíšovo smýšlení ji navedlo k tomu, aby dokázala vidět objekty své vlídnosti v těchto ženách, většinou mladých dívkách, které se dopustily něčeho zlého ať už z nerozvážnosti, ze zoufalství v těžké situaci, anebo prostě z toho důvodu, že jako děti vyrůstaly v rozháraných rodinách, nezažily domácí harmonii, teplo a lásku rodičů. Cítila, že když je zahřeje láskou, dobročinnou, bezelstnou péčí a umožní jim pobývat v atmosféře ohleduplnosti a vzájemného respektu, budou i tyto dívky a ženy schopné uplatnit tyto vlastnosti v prostředí, ve kterém žijí. Vánoce se tak staly pro Antónii symbolem nejenom božské lásky k nám všem bez rozdílu, ale také imperativem připomínat si je vlastně pořád, aby v nás a  nás se jejich radostné a láskyplné poselství mohlo šířit dál.

V souvislosti s touto mediální informací Sr. Dr. Kathariny Ganz o vzniku jejího řeholního společenství, které teď v Německu vede, mne tak jako již tolikrát napadla otázka, jaký smysl mají řeholní společenství dnes, v době digitalizace, internetu, supermoderní medicíny, vyspělé techniky, dostupnosti léků, o jakých se generacím před námi ani nezdálo. Navíc v době, kdy roli řeholemi vedených nemocnic a domovů péče o staré a chronicky nemocné kompletně převzal sociální systém moderně fungujícího státu? Touto otázkou se již léta zabývám i z toho důvodu, že sám již více než 30 let pracuji v nemocnici a musím říci, že čím jsem starší, tím více postrádám onen řeholně-klášterní, jinými slovy duchovní přístup k nemocným. Při tom všem obrovském technickém pokroku mi totiž pořád víc a víc schází duchovní přístup k nemocem samotným, k pacientům, ke zdravotnickému personálu, kolegům a kolegyním navzájem. Všechno se točí hlavně kolem peněz, výkonů, kolem fyzického, materiálního těla…

Není snad eventuální návrat k řeholím dnes cosi jako možnost hledání duchovnějšího přístupu ke všemu tomu, co je kolem nás a co spoluvytváří náš život? Je lehké říct: Řehole jsou již přežitek. Jsou zastaralé, nepatří do dnešní doby, nepotřebujeme je. Ale kdo nás pak naučí a kdo a čím nás bude motivovat dělat skutky nezištně, pro samou podstatu, pro dobro věci, pro dobro jiného člověka, sloužit láskyplně i tomu největšímu chudákovi, žebrákovi či bývalému zločinci proto, že Ježíš Kristus se s ním identifikuje a přeje si, abychom mu projevili lásku kvůli člověku samému?

V rozhlasovém rozhovoru s Katharinou Ganzovou zazněly ale i jiné myšlenky: velice odvážné a tak důležité pro současnost, kdy církev hledá cestu k člověku dnešní doby, a nenalézá ji. Myšlenky to byly tak silné, že je uvedu doslova:

„V souvislosti s mou knihou, ve které píši o tom, že jestli chce být dnes církev věrohodná, musí radikálně změnit úhel pohledu na ženy a povolit, kromě jiného, svěcení žen na kněze, je nejsilnější výtkou ze strany kléru na mou adresu, že mi prý jde o moc žen v církvi. Když onu výtku slyším, musím se tomu usmát. Považuji téměř za zbytečné na ni reagovat. Tato výtka vypovídá dle mého názoru o ubohosti toho, kdo ji vyslovil. Když totiž někdo takto uvažuje, je evidentní, že dotyčný považuje svěcení za „výkon moci“. Ženy, které vykonávají nějakou vůdčí roli v církvi, již tímto samotným faktem iritují církevní systém řízený muži. Všechny důležité funkce v církvi jsou totiž nadále obsazené pouze muži. Když ale převezmou nějakou roli žena anebo laik, kteří vystudovali teologii, ženatý muž s dětmi nebo teologicky i jinak vzdělaná žena, čili někdo, kdo nežije celibátně, vchází do tohoto systému diverzita a tedy multiperspektivnost. Ta je pro celý podnik či instituci – a v konečném důsledku je i církev cosi jako podnik či instituce – vždy výhodná a dobrá.

Argumentovat tím, že církevní právo prý neumožňuje svěcení žen, je trapná výmluva. Vedení církve, jak známo, je po staletí patriarchálním systémem. Když bereme vážně v úvahu biblické a teologické studie, musíme přiznat, že v tomto ohledu se církevní vedení mýlí.

Odvolávaje se na mezinárodní teologickou komisi to koneckonců uznal v jedné ze svých exegezí v roce 1976 již papež Pavel VI., když napsal, že z biblického kontextu neplyne žádný argument proti svěcení žen. Kromě toho církev zná ve své tisícileté tradici případy svěcených žen – diakonek, zejména na začátku svého působení v prvních staletích.

Něco podobného se stalo také za komunismu v Československu, kdy existovali v tzv. Skryté církvi nejen ženatí muži, vysvěcení na kněze, ale také ženy fungující jako kněžky či diakonky. Když pak komunismus skončil a došlo ke změně režimu, byli tyto ženy i ženatí kněží donuceni mlčet a vyklidit dosavadní pole působení. Přitom se ignoroval fakt, že právě i díky těmto lidem církev dobu komunismu přežila!

Po absolvování teologického studia a neustálém angažování za práva a rovnocennost žen v církvi mne často někteří duchovní napadají a obviňují z rozdmýchávání rozkolu, nebo vyčítají, cože jsem to prý za řeholnici, když ani nenosím hábit.

Přitom právě já jsem jednou z prvních sester, která při vstupu do Kongregace již byla v civilních šatech, ne v hábitu. Tenkrát se naše Kongregace zcela svobodně a vědomě rozhodla, že hábit již nosit nebudeme, že se nechceme lišit od jiných navenek, že chceme žít mezi lidmi tak jako jiní lidé, že nás nemají rozdělovat šaty, ale že člověka dělá člověkem to, jaký je, jak se chová, jak mluví, jak žije…“

Podle relace v Radiu Ö1 „Lebenkunst“

PS

Kritické hlasy na adresu vedení církve zaznívají po staletí. Není to tedy nic nového. Ve většině případů je však vedení církve odmítalo s tím, že jsou to prý hlasy ojedinělé, z úst těch, kteří nějakým způsobem porušili „pravidla hry“ určená tímto vedením. Tito lidé buď porušili celibát, oženili se (vdaly se), anebo vystoupili z řádu, porušili řeholní sliby a pod.

Čím více ale budou tyto hlasy zaznívat i z úst těch, kteří uvnitř církve nadále setrvávají, tím větší šance, že se časem přece jen něco zásadního změní. Nejde totiž jen o projev civilní kuráže, nebát se vybočit z řady, jít proti proudu, ale jde hlavně o věrohodnost Ježíšova Evangelia a v konečném důsledku tedy také o věrohodnost církve.