Krátce před tím, než Matka Tereza v srpnu 1997 těžce onemocněla, se jí někdo zeptal na její sen, který měla před mnoha lety, a o kterém se kdysi zmínila jednomu biskupovi. „Zemřela jsem. Přišla jsem před nebeskou bránu a sv. Petr mi povídá: „Nemůžeme tě zde přijmout, v nebi nemáme žádné slumy.“ Odpověděla jsem mu: „Tak budu plnit nebe chudými tak dlouho, až tam zbyde jedno místo i pro mne.“ Tolik známý sen Matky Terezy. Teď si dovolím na tento její sen navázat a naznačit, jak by asi mohl pokračovat…
Když ji tedy sv. Petr odmítl, otočila se k němu zády a nechala ho stát samotného před nebeskou bránou. Jak se tak kolem sebe rozhlíží, najednou vidí poblíž princeznu Dianu. Stála tam sama, nenápadná, nikdo si jí nevšímal. „Ó“, zvolala Matka Tereza, když ji spatřila. „My dear, tebe taky nevpustili dovnitř?“ Diana se okamžitě vydala směrem k ní: „Mother, čekala jsem zde na tebe.“ – „No tak pojď, abych tě konečně objala!“
Bylo to jako před několika týdny, když se potkaly v New Yorku v Bronxu. „Máš studené ruce!“ „A ty mi je ohřeješ, že, Mother.“ „Vím vše, co se ti přihodilo, ta hrůzostrašná autonehoda před pěti dny a co všechno té nehodě předcházelo,“ říká jí Matka Tereza. „Jak se ti teď daří?“ – ptá se jí. „Ne moc dobře“, odpovídá Diana. „Co všechno jsem jen mohla udělat v mém životě jinak!“ Na to Matka Tereza: „Ale přece jsi plně využívala svou nově nabytou svobodu! Nejdříve jsi přišla k nám do Kalkaty, pak jsme se potkaly v Sarajevu, později v Angole, angažovala ses v hospicovém hnutí, v pomoci malomocným, vystupovala jsi za zákaz používání min, protože hodně nevinných dětí a dospělých přichází o končetiny, a v neposlední řadě třeba vzpomenout, kolika jen ženám jsi pomohla tím, že jsi začala mluvit o sobě, svých zdravotních problémech, o tom, jak se ti vede, o chladu a rozpadu tvého manželství! Sestoupila jsi z královské nedostupnosti k lidem!“ Diana se trochu pousmála, hned ale dodala, že nenasytná dotěrnost fotografů a jejich touha po senzaci budících snímcích proměnila její život v peklo. „Potřebovala jsem je, ale zároveň jsem je nenáviděla. Bylo to jako nějaká závislost“, řekla. „Až do posledního momentu mého života. Vlastně jsem se ničemu jinému nenaučila, jen vypadat krásně, být hezky oblečená, abych dobře reprezentovala, dobře pózovala… vždyť ty to víš, Mother…- toužila jsem být milovaná. A když pak byly moje fotografie prodávány novinám a médiím za horentní sumy, tak si připadám… ach… ach…“ – dodala se zkroušeným, tichým hlasem a mávnutím ruky, jako by chtěla zahnat vlezlou mouchu, či naznačit pohrdání sebou samou… „Ano, ano, “ říká Matka Tereza – „fotografové, ti se tedy opravdu někdy chovají jako hladová vlčí smečka. Já jsem se také nerada nechala fotografovat až do okamžiku, kdy jsem uzavřela s Ježíšem smlouvu, že za každou uveřejněnou fotografii bude propuštěna jedna duše z očistce.“ Pak se šibalsky pousmála a dodala: „Musel to být tehdy veliký povyk jak v očistci, tak v nebi, když jsem obdržela Nobelovou cenu za mír, protože těch fotografů tam bylo jako smetí…“
Dianin pohled padne na sešmajdané řemínkové sandály Matky Terezy a Diana mluví o tom, jak sice na jedné straně trpěla, když musela nosit příliš těsné boty značky Coco Chanel, které se jí ale na druhé straně velice líbily.
Pak mluví o tom, jakou radost jí udělal její syn William, když před několika dny v červnu realizoval v New Yorku nápad vydražit v rámci dobročinnosti šest nebo sedm tuctů jejích legendárních oděvů. „Ano, ano fotografové,“ znovu opakovala Matka Tereza a pak řekla: „Jednou se zachovali vůči mně velice taktně. Jeden z nich se nejdříve dotěrně přiblížil se svým „fotografickým kanónem“ k mému obličeji, prý by chtěl vyfotit mé šťastné oči, jak řekl. „Šťastné oči?“ namítla jsem. „To proto, že mé ruce utíraly mnoho slz. Dělejte to taky tak. Utírejte slzy a taky budete mít šťastné oči, řekla jsem mu. Pak už fotograf couvl a nechal mne na pokoji.“ Matka Tereza se usmívá, tak jako nedávno v červnu v Bronxu, a třpytné světélko mezi jejími zarudlými víčky se mění v nádherné spektrum tisíců odlesků. „Ach, Mother, tvá blízkost mi dělá tak dobře po všem tom štvaní a předsudcích médií vůči mé osobě,“ povzdechla si Diana. Matka Tereza ji jemně vzala za ruku. „My dear, víš, že ani mne nenechali na pokoji, i na mou hlavu sypali spoustu předsudků, dokonce ještě i teď, stále. Možná, že ani my jsme v životě nekonaly všechno správně, ani já ani ty. Vytýkají mi, že jsem odmítala moderní management a vědecké výsledky medicíny. A je to pravda. My nejsme přece žádní profíci, ale katolické řeholní sestry. Prý fundamentalisticky katolické, říkají. Věř mi, že to není cynismus, když říkám, že naším úspěchem je úsměv na tváři umírajícího člověka. A je jedno, jestli se jedná o muslima, hinduistu, či křesťana. A cíl jednoho každého bytí je přece mír s Bohem.“
Obě ženy se mezitím posadily na zem, protože tam nebyla žádná židle, ani jiné místo na sezení. Tématem rozhovoru bylo nadále náboženství. „Ano, Mother, neustále jsem hledala smysl života, to správné náboženství a vyzkoušela jsem všechno možné,“ řekla Diana. „Meditaci, astrologii a různé ty ezoterické věci, vždyť víš, jak to teď ve světě chodí – ten boom v hledání duchovních směrů a odpovědí na zdravotní, osobní, partnerské problémy… Ale před pěti lety ve vašem hospici v Kalkatě jsem měla pocit, že to je přesně to, co hledám, že jsem konečně našla smysl života. A když jsem pak viděla sestry, tak jsem chtěla být jako ony, jako ty. Pak jsi mi ale v Římě řekla…“ Matka Tereza náhle vstoupí Dianě do řeči: „Ano, pamatuji si. Řekla jsem ti, že ty nemůžeš dělat mou práci, ale já taky nemohu dělat to, co děláš ty. Myslela jsem tím, že ty máš tvou odpovědnost, svou životní cestu a já mám svůj Bohu daný slib, poskytovat pomoc bídným a opuštěným na kraji cesty. Oboje je pro nás závazkem, ale pro každou z nás jiným. A nezapomínej, prosím, že jsi dala svým synům dobrý proviant na cestu. Svou lásku. Náboženství není věc citu, ale srdce.“
Diana se vzpřímí, hledí malé, stařičké, shrbené sestře do očí a pak řekne: „Víra je také věcí věrnosti. Mother, prozraď mi prosím, jak je možné, že jsi tolik let dokázala být tak aktivní, vždycky radostná a usměvavá a tak nekompromisní na své cestě víry?“ „My dear,“ odvětí Matka Tereza – „prozradím ti své tajemství. Můj vnější vzhled byla jen krycí maska. Pod ní se skrývala má prázdnota a má ubohost. Necítila jsem Boží přítomnost. Dlouhodobě, mnoho let. „K čemu je moje práce?, ptala jsem se sama sebe. Když není Bůh, není ani duše. Je tma. Modlila jsem se jen rty, ne však srdcem.“ Zavře oči a nastane posvátné ticho. Pak je otevře a pokračuje: „Před mnoha lety, dávno předtím, než jsem vyrazila hledat umírající do ulic, jsem najednou uslyšela ve svém nitru Ježíšův hlas: „Pojď, buď mým světlem, řekl. A o to jsem se celý život snažila. To mi dávalo smysl. Spoléhala jsem na to. I navzdory temnu….“
Řeč Matky Terezy najednou přerušil hlas od nebeské brány: „Tak už pojďte, vy dvě, konečně dovnitř, venku se ochladilo, je čas vstoupit do tepla….“`
Hra myšlenek mezi Matkou Terezou a princeznou Dianou
U příležitosti dvacátého pátého výročí smrti Matky Terezy a princezny Diany vysílal rakouský rozhlas fiktivní dialog z pera v Rakousku velice známého a oblíbeného rozhlasového redaktora a autora Huberta Gaisbauera. Hubert Gaisbauer, ročník 1939, kdysi vedl redakci náboženského vysílání rozhlasu Ö1. Jeho relace byly známé pro jeho vzdělanost, sečtělost a také díky určitému charismatu hlasu a vystupování, jakému se běžně těší jen úspěšní herci.
Kromě práce v rozhlasu napsal několik knih a textů s duchovní tématikou. Navzdory pokročilému věku nadále píše, a své texty pak občas osobně přednáší v rozhlase. U příležitosti stejného výročí smrti Matky Terezy a princezny Diany napsal fiktivní dialog těchto dvou žen před nebeskou bránou.
Matka Tereza a princezna Diana se osobně znaly a respektovaly, setkaly se při mnoha příležitostech. Jedna byla postavou malá, mírně shrbená, oděná do velice jednoduchého bílého habitu s modrým přehozem, se silně zářícíma velkýma očima. Druhá byla vysoká, štíhlá, elegantně oblečená, decentně učesaná a nalíčená. První nazývali andělem chudých, druhou královnou lidských srdcí. Diana zemřela náhle při tragické autonehodě 31. srpna 1997, matka Tereza 5. září téhož roku po krátké, těžké nemoci. Několik týdnů před smrtí se osobně setkaly v New Yorku.
Dle vysílání relace „Lebenskunst“ v Radiu Ö1, 4. září 2022 v 7:05 hod z němčiny přeložil a zpracoval Peter Žaloudek