Slovensko čeká dlouhá cesta k církvi podle 2. Vatikána

Pohled na slovenskou katolickou církev z pravého břehu Moravy

Zdá se mi, že slovenští katolíci jsou ve velké většině poměrně závislí na své hierarchii. Slibné aktivity vzniklé odspodu, jako Teofórum, byly biskupy paralyzovány. Teofórum sice formálně existuje, ale v r. 2013 ztratilo svou nezávislost. Jeho představitelé z řad kněží, jako Karol Moravčík a dokonce i Marián Prachár, byli donuceni se biskupům podvolit. Nadějnější je nástupnické ok21, které je tvořeno laiky, proti kterým nemají biskupové tak silné mocenské prostředky.

Pohled na slovenské diecézní biskupy je smutný. Od smrti Rudolfa Baláže (1940-2011) mezi nimi chybí výraznější osobnost. V Čechách je situace obdobná, ovšem je pár výjimek jako Václav Malý, Karel Herbst, František Radkovský či Tomáš Holub (přičemž diecézním biskupem je z nich jen Holub).

Domnívám se, že slovenskou římskokatolickou církev na desetiletí negativně poznamenal arcibiskup Ján Sokol (krycí jméno Svätopluk). Když se stal ještě před revolucí v r. 1987 administrátorem (a posléze biskupem) trnavské arcidiecéze, provázela jej poměrně dobrá pověst. Během několika měsíců jej však StB získala ke spolupráci a pověst se začala kazit. Např. když jej v r. 1989 ekumenik Gabriel Tóth požádal o podporu ekumenických setkání a o ochranu před StB, následoval naopak zákaz katolíkům se setkávat spolu s protestanty k modlitbě. [1] Arcibiskup Ján Sokol prokázal nejen zlou vůli, ale i naprostou ekumenickou nekompetenci.

Sokol zřejmě představoval problém i pro Vatikán, ale nebylo snadné se jej zbavit. Klíčový pro jeho udržení v úřadě byl přátelský vztah s Jánem Chryzostomem Korcem (1924-2015). Korec byl disidentem, od r. 1990 Nitranským biskupem, v r. 1991 kardinálem. Oba spojoval mj. nacionalismus.

Počátkem srpna r. 2005 se v Bratislavě konala 36. konference Mezinárodního ekumenického sdružení (International Ecumenical Fellowship). V tradici IEF je během konference slavit každý den liturgii některé církve. Měl jsem na starost přípravu římskokatolické liturgie, která se měla slavit v neděli 7.8. v UPeCe v Mlynskej doline. Dvakrát jsem předtím navštívil Bratislavu, abych vše probral se správcem centra, s vedoucí scholy. Ačkoli je běžnou praxí v IEF vzájemné intercommunio, ačkoli o tom byl správce centra informován, dozvěděl jsem se v pátek odpoledne, že arcibiskupství intercommunio v UpeCe zakázalo. Šel jsem oznámit Antonu Srholcovi, prezidentu slovenského regionu IEF, co se stalo. Jeli jsme právě na lodi k Děvínu. On mi řekl „oni sú takí“ a hned začal hledat náhradní prostor. Pomohla nám sesterská církev. Museli jsme změnit program konference, takže si toho všichni účastníci konference všimli. Celá Evropa viděla, jak to na Slovensku vypadá, jakého zde mají arcibiskupa… Něco podobného jsme zažili jen v r. 1996 v Polsku. Na Slovensku však díky Antonu Srholcovi intercommunio možné bylo, Sokolovi navzdory.

Pokusem oslabit vliv Sokola bylo rozdělení trnavské arcidiecéze, kdy úřad metropolity převzal arcibiskup nově zřízené bratislavské arcidiecéze v r. 2008. Sokol se stal v letech 2008-2009 arcibiskupem trnavským a poté, po dosažení kanonického věku, musel požádat o rezignaci. Hned mu bylo vyhověno… Ovšem jeho vliv neustal.

Jeho nástupce na trnavském stolci Róbert Bezák vydržel jen čtyři roky. Neprůhledné odvolání nese stopy práce církevních mafií (finanční a homosexuální). Podle dobře informovaných kruhů z okruhu arcibiskupa Bezáka stačili na jeho odvolání ve Vatikánu tři lidé. Nebylo by to však možné bez podpory Konference biskupů Slovenska. Bezáka odvolali, protože byl jiný než oni. Snažil se o dialog se sekulárním světem. Jeho kolegové měli strach, že se církevní pořádky rozloží, pokud ho nechají v úřadě. V konferenci se nenašel jediný (z 16 členů), který by se Bezáka zastal. Polovina z nich je dodnes v úřadě, vesměs na pozici diecézních biskupů (Babjak, Bober, Galis, Judák, Orosch, Rábek, Rusnák, Zvolenský). V posledních letech je znám jediný případ, kdy Vatikán byl nucen změnit své rozhodnutí založené na jednomyslném stanovisku místní biskupské konference. V r. 1997 byl na Srí Lance exkomunikován teolog Tissa Balasuriya. Po roce se ukázalo, že důvodem byla pouze nenávist biskupů (obdobná jako v případě Bezáka) a exkomunikace byla odvolána. Slovenští biskupové si chybu těžko přiznají a všechny odvolat, jak by si zasloužili, není v silách papeže Františka (biskupy ustanovuje Kongregace pro biskupy, nad kterou nemá papež plnou kontrolu). Jedině pak by se mohl Bezák vrátit do úřadu.

Problém je částečně i v Róbertu Bezákovi samém. Anton Srholec mu navrhoval, aby šel dělat popeláře. To by mu dalo svobodu a nakonec přineslo i řešení. Bezák na to však nepřistoupil. Není to formát typu francouzského biskupa Jacquese Gaillota (1935), který byl v r. 1995 sesazen ze stolce v Évreux. Založil virtuální diecézi, jezdil po světě a konal biskupskou službu tam, kde je potřeba. Zůstal církvi oddán. V r. 2015 jej přijal a podpořil papež František.

Bezák usiloval o svou rehabilitaci. O tu bychom ale měli usilovat my ostatní, ne on sám. Ježíš, odsouzen establishmentem, skonal, všemi opuštěn, potupnou smrtí a nešlo mu o rehabilitaci… A jeho vydanost nás zachránila.

V r. 2016 zemřel Anton Srholec, muž významem srovnatelný s Čechem Josefem Zvěřinou (1913-1990). Při jeho pohřbu přijal eucharistii Daniel Pastirčák, kazatel Cirkvi bratskej. Posloužil mu Jozef Ižold, provinciál saleziánů. Ačkoli byly splněny všechny kanonické podmínky k takovému přijímání, vyvolalo to rozruch. Prof. ThDr. PaedDr. ICLic. Ján Duda, PhD. z Katolíckej univerzity v Ružomberoku dokonce uvedl, že došlo k „zneucteniu eucharistie“. Zdá se to neuvěřitelné, ale těžko se divit, když oblast ekumeny má v Konferencii biskupov na starosti Ján Orosch, Bezákův nástupce v Trnavě, který se stal tamním pomocným biskupem v časech Jána Sokola.

Byl jsem pozván do panelu, který se tímto případem zabýval. Konferencii biskupov zastupoval mluvčí Martin Kramara. Neměl to jednoduché, když hájil neuhajitelné. Navíc atmosféra v sále mu nebyla příznivě nakloněna. Podporovalo jej pouze několik fanynek, které mu z pléna vyjadřovalo podporu. Slovensko čeká ještě dlouhá cesta k církvi podle 2. Vatikána.

Když byla při inauguraci prezidentky Zuzany Čaputové uspořádána na její přání ekumenická bohoslužba, nestačil jsem se divit, jak si arcibiskup Zvolenský ekumenu představuje. Ekumena je postavena na rovnosti všech účastníků, bez ohledu na to, z jak velké církve pocházejí. Arcibiskup si však sedl jako paša na svůj trůn a vedle sebe posadil pomocného biskupa. Takto se hostitel nechová.

Nemyslím si, že chystaná návštěva papeže Františka příliš změní. František středoevropskému regionu příliš nerozumí a je odkázán na to, co je mu připraveno. A Slovensko má ve Vatikánu dosti silné obsazení na to, aby vše dopadlo podle přání biskupů. Ukáží se jako ti, kteří všechno dělají dobře. A Bezák bude také spokojen, neboť díky prezidentu Kiskovi a poté i prezidentce Čaputové mu František řekne pár povzbudivých slov.

[1] Arcibiskup Ján Sokol: „Cirkev nie je holubník. . .”http://www.getsemany.cz/node/802