Keystone/AP Photo, Gregorio Borgia
Weggemeinschaft statt Absolutismus uvedl Journal21.ch v neděli 3. listopadu 2024
27. října 2024 v Římě ukončilo 16. generální shromáždění biskupskou synodu. Tato celosvětová synoda trvala čtyři roky a po II. Vatikánském koncilu (1962-1965) byla největším shromážděním katolické církve. Ve své podstatě byla vlastně pokračováním koncilu. Rozdíl oproti koncilu byl v tom, že nezahrnovala všechny biskupy světa, kterých je kolem 5000, ale vybrané zástupce ze všech církevních provincií. V církevně-právním smyslu synoda není rozhodující orgán církve, ale poradenský orgán papeže. Dle doporučení koncilu by se měla svolávat každé dva roky.
Synodalita církví – všichni spolu jednají
Tématem synody byla církevní synodalita, srdcová záležitost Františka, současného římského biskupa. Synody se konaly od prvních století, zabývaly se konkrétními otázkami doby v konkrétních církevních regionech. Po realizaci prvního koncilu se začaly synody konat na celém světě. Jedinými účastníky synod byli doposud jen biskupové. Protože podle stanov II. Vatikánského koncilu odpovědnost za církev nenese jen církevní hierarchie, ale veškerý Boží lid, povolal František k synodě také zástupce a zástupkyně všech věřících, aby diskutovali o cestě církve do budoucna. A tak oproti někdejším praktikám diskutovali poprvé o církvi muži i ženy, kteří nejsou biskupy. I když byli v menšině (275 biskupů oproti 100 ženám a mužům, ze kterých polovinu tvořili kněží a řeholníci), přece jen, díky jejich účasti v debatách, došlo ke zlomové události, která se na takové úrovni v církvi ještě nikdy nekonala.
Neuralgický bod: postavení žen
Diskuse na toto téma se vyhrotily především na neuralgickém bodě. Budou v budoucnosti v církvi svěcené ženy na diakonky a na kněze? Debaty na tuto otázku byly velice živé. Římský biskup pověřil již dříve tímto tématem speciální subkomisi a týden před závěrem synody se nechal před celým shromážděním slovy kardinála Victora Fernandeze, prefekta kongregace pro věroučné otázky, slyšet: „Čas k tomu ještě nedozrál.“ Švýcarské účastnici synody Jeppesen-Spuhler, neoficiální vedoucí tzv. „ženské lobby“, musíme být vděční za to, že dvě třetiny zúčastněných papežův hlas vetovalo a do závěrečné formulace se nakonec podařilo protlačit tuto větu: „Otázka svěcení žen na diakonky zůstává do budoucna otevřená“ (Nr. 60).
Římský biskup ponechal poslední slovo synodě
Velkým překvapením bylo (komentátoři to nazvali malou revolucí), že římský biskup se vzdal doporučujících slov na závěr synody a poslední slovo ponechal synodálnímu shromáždění. Vycházejíc ze samotné podstaty smyslu synody je vlastně logické, když se římský biskup vzdá práva autority. Synodálně chápaná církev musí totiž automaticky stát jako protipól k I. Vatikánskému koncilu (1869–1870), který naskicoval absolutistický obraz církve a veškerou moc vložil do rukou neomylného papeže. Kdyby ale František rezignoval na své poslední slovo také na amazonské synodě v roce 2019, byli by již dávno v Jižní Americe aktivní kněží ženatí. Tehdy hlasovalo více než dvě třetiny účastníků za zrušení povinného celibátu, František se ale přiklonil k menšině, kterou tvořili zástupci klerikální církve.
Obraz katolické církve, ve které nehraje centrální roli papež, inicioval sám František, když večer po svém zvolení označil sebe nikoliv za papeže, ale za římského biskupa (a jako takový je papežem). Tuto intenci převzala teď i synoda, když celou dobu mluví konsekventně jen o „římském biskupovi.“
Decentrálně a zodpovědně, každý sám za sebe
Volbu slov v závěrečném dokumentu synody lze chápat kontrastně k pojmu „malá revoluce“. Při četbě 60-ti stran má člověk dojem zbožného kázání s výběrem hezkých slov o společné cestě církve do budoucna. Nejmarkantněji napadnutelné je to v popisu o místních církevních společenstvích, ve kterých se mají pravidelně konat synody s aktivní účasti laiků na církevních rozhodováních. Laici se prý mají také aktivně angažovat při volbě biskupa, požadovat na biskupech povinnost skládat účty, a společenství věřících má právo i povinnost pravidelně hodnotit činnost svých biskupů. Vše ve smyslu decentralizace a odpovědnosti.
Reálně politicky viděno je ale nutno říct, že po posledním koncilu se vatikánská kurie za Jana Pavla II. a Benedikta XVI. chovala přesně naopak. Jestli teď chtějí světu ukázat, že to opravdu myslí vážně, tak jak je to v závěrečném textu synody napsané, tak očekávám, že při budoucí volbě kandidáta na biskupa v jakékoliv diecézi ve Švýcarsku (ale i jinde, pozn. překladatele), budou mít rozhodující slovo laici, anebo že budoucí papež vysvětí na náměstí sv. Petra tucet žen, pokud to bude vůle laiků.
Synodální cesta v Německu dostane „zelenou“
Úplně bezvýznamnou, jen se závěrečnou směsí zbožných textů, ale synoda není. Těm, kteří se důsledně zajímají o dění v církvi, jistě neušlo, jak vážně brala synodu během posledních čtyř let církev v německých diecézích. Vycházela odvážně a konsekventně z faktů otřesných sexuálních a duševních zneužívání, činů, které velké části církve zlomily vaz. Odpovědní věřící hledali problematiku těchto skandálů v systematických strukturách klerikálního myšlení a synodální cestu využili k odvážnému hledání nového modelu. Toto hledání vyústilo minulý rok k vytvoření synodálního výboru, který měl za úkol ustanovit synodální radu. V této radě měli pak být zastoupeni rovným dílem jak biskupové, tak laici.
Proti této tendenci začala okamžitě střílet ze všech možných děl vatikánská kurie, dokonce i sám František vypálil ránu slovy: „Nepotřebujeme žádnou druhou evangelickou církev v Německu.“ Když tedy teď – post festum – čteme závěrečný dokument synody, tak se nabízí možnost optimismu, že synodální cesta v Německu se přece jen může hrdě považovat za potvrzernou. Georg Bäzig, předseda německé biskupské konference, řekl: „Můžeme tomu rozumět tak, že synoda nám opravdu umožňuje vytvořit synodální radu.“
Jestli k tomu ale opravdu v budoucnu dojde, ukážou teprve konkrétní činy, které by měly ta slova následovat. Jedině tak se pak začnou měnit církevní struktury.
Ekumenický signál „Petrovy služby“?
Neměla by se podceňovat snaha o změnu pohledu na funkci papežského úřadu. Píše se o tom v závěrečné části (Nr. 137). Pod titulem „římský biskup“ byl tento návrh již předložen k posouzení v polovině června kardinálu Kurtu Kochovi, řídícímu dikasterium pro nauku víry, zabývající se problematikou jednoty křesťanů. Není pochyb o tom, že právě papežský úřad je centrální překážkou ekumény. Proto se teď Vatikán snaží o tzv. relekturu textů I. Vatikánského koncilu. Dle této revize by pak byly stanoveny různé funkce papežského primátu. Pro katolíky by zůstal i nadále hlavním závazným představitelem, pro jiné církve by mohl reprezentovat v synodálním smyslu funkci „Petrovy služby.“ Bude zajímavé, jak se k tomuto zatím zcela vágnímu (opatrnému) názoru vyjádří reformované církve.
Výzva pro místní církevní společenství
Reakce na tuto synodu jsou ale všeobecně velice rozdílné. Na jedné straně je cítit snahu po reformách, biskupové souhlasí, ženské iniciativy ale pochybují a protestují. Záblesk euforie a mobilizace chybí. K tomu třeba dodat, že díky duálním strukturám katolické církve, některé závěry ve Švýcarsku již dávno fungují. A tak se sice bere v úvahu, že v Římě již vypustili několik vlaštovek, ale příchod jara je očekáván se skepsí. „Zkouška zátěže“ ve všech oblastech církevního myšlení a praktik teprve přijde. Je ale nutné kriticky uznat, že odpovědnost za rozhodování teď opravdu leží v rukách místních církevních společenství. Římský biskup je teď skutečně bere vážně.
Mystička periferie
Na závěr synody se římský biskup vrátil ke kritice klerikalismu, se kterou vyrukoval již na začátku svého pontifikátu. Citoval báseň Madeleine Delbrel. V této modlitbě s titulem „Hlavně nebuďte ztuhlí“ mystička periferie, jak ji nazval, píše:
Myslím, že máš už dost lidí, mluvících neustále o tom, jak ti slouží
s výrazem tváře rotných.
Lidí, tvrdících že tě znají
odvolávajíc se na profesorské tituly v kapse.
Těch, kteří k tobě dorazili jako atleti respektující regule.
Takových, kteří tě milují tak, jak se milují manželé…
Dovol nám, Pane, žít svůj život…
…jako nekončící svátek,
kdy se znovu a znovu obnovuje sekání s tebou,
jako míč,
jako tanec,
obejmutí v milosti univerzální Lásky.
(Madeleine Delbrel, 1904-1964, celý svůj život prožila na předměstí Paříže uprostřed chudých, bezdomovců a nezaměstnaných. Byla nadšená hnutím tzv. Arbeiterpriester – dělnických kněží – a trpěla tím, že si klerikální církev chudých nevšímá. Řadu svých modlitebních úvah si psala, její texty vyšly knižně až po její smrti. Zemřela náhle na následky masivní mozkové mrtvice. V češtině vyšly její básně pod titulem Mezi vírou a ateismem, Karmelitánské nakladatelství 2019.)
Obyčejná dřevěná židle
V závěrečné bohoslužbě nechal František promluvit výřečnou symboliku, naznačující skromnější papežský úřad. Po mnoha měsících restaurátorských prací byl konečně zbaven lešení slavný bronzový baldachýn od Gian Lorenza Berniniho. V mohutném oblouku (apsis) za baldachýnem bohatě zdobenými anděly a jinými figurami je zvýrazněná papežská moc. Uvnitř se uchovává tzv. Cathedra Petri – prostá dřevěná židle z prvního století. František nechal tento malý stolec vytáhnout z ochranné skříně, a nějakou dobu v tichosti a modlitbě s celým shromážděním v bazilice, před ním setrval. Předtím ve svém kázání zdůraznil, že tento prastarý stolec je předobrazem lásky, jednoty a milosrdenství. Tímto Ježíš kdysi vyzval apoštola Petra: „Lidem v lásce sloužit a ne nad nimi vládnout.“
Mystici na špatném místě?
Co si vlastně máme myslet o tomto mimořádném biskupovi z Říma? Synoda o synodalitě v církvi bude zřejmě jeho posledním velkým projektem. Při všech protichůdných názorech o něm je důležité přiznat mu jednu vznešenou vizi: pryč z monoliticko-hierarchické církve k synodální ústavě a společnému rozhodování. Možná je i František mystikem periferie. Pod pojmem synodalita předkládá svůj sen o církvi bez klerikální moci, bez ztuhlých dogmat a organizačních struktur, bez věčně ‚včerejších‘ ve vatikánské kurii, bez konfrontací s vizemi progresivních reformních hnutí. Možná sní o prostém společenství lidí ubírajících se cestou životem, kteří následují Ježíše z Nazaretu, jeden pro druhého mají čas, srdce i sluch, umí se dohodnout a sjednotit, protože si uvědomují, že společně se jde životem lépe vstříc dobré budoucnosti.
Lze očekávat, že mnozí křesťané a křesťanky se s nim rádi vydají jako spolupoutníci na cestu. Stejně tak lze ale očekávat, že miliardová církev, roztroušená po všech koutech zeměkoule, nebude chtít následovat jeho cestu. Ubohý František! Papežský trůn není pro mystiky.
Dr. Erwin Koller, Uster, Švýcarsko, 3.11.2024
Erwin Koller, narozený 1940, je doktorem katolické a evangelické teologie a taky mediálních věd. Několik let se věnoval pastorační činnosti, poté působil jako novinář a moderátor, vedl 24 let redakci ve švýcarské televizi, zabývající se náboženstvím, otázkami společnosti a kultury. Kromě toho byl spolupracovníkem profesora Hanse Künga a několik let i prezidentem Nadace Herberta Haaga v Luzernu, která každým rokem uděluje ceny osobnostem angažujícím se za větší svobodu a demokracii v katolické církvi.
Erwin Koller patří do vzácného okruhu přátel OK21 a také přátel mých. Jeho erudované, s humorem a srozumitelností formulované myšlenky jsou nejen ve Švýcarsku, kde je známou osobností, ale i všude jinde, respektované. Jeho text jsem s radostí přeložil, ve snaze přiblížit jeho jméno a pohled i česko-slovenskému čtenáři.
Více o něm lze najít na internetu.
Překlad z němčiny a doslov: Peter Žaloudek, Vídeň, 12. listopadu 2024