Tornáda v lidském životě

Přeji ti den plný harmonie a pocit vděčnosti, než ulehneš večer do postele

Foto: z Hodonínska 24. června 2021, zdroj ČTK/PR/Sitař Marek

V úterý 6. července mi volali z oddělení magnetické rezonance, jestli bych mohl přijít tlumočit při lékařském vyšetření jedné mladé dívky z České republiky. Nic neobvyklého. V nemocnici SMZ-Ost mne vedou jako člověka mluvícího několika jazyky. Často jsou sem přijímáni pacienti různých národností; většina z nich jsou buď turisté, nebo lidé přechodně bydlící v Rakousku, ale nemluvící německy. Když jsou neočekávaně hospitalizováni, většinou kvůli dopravním úrazům, je potřebné mít zdravotní personál, který se s nimi domluví. Ukončil jsem telefonát s kolegou z magnetické rezonance, a než jsem tam odešel, říkám svým kolegyním: „Snad to nebude ta čtrnáctiletá holka, kterou vezl vrtulník z Moravské Nové Vsi 24. června, poté, co tuto vesnici téměř srovnalo se zemí tornádo…“ Byla to ona. Sylvie Hromková.

Když jsem ji pak uviděl upoutanou na lůžku, zafixovanou, aby se nemohla ani otáčet kvůli nesčetným zlomeninám, poničenou, pochroumanou, tak ještě než jsem jí cokoliv řekl, nebo přetlumočil její slova kolektivu kolegů z magnetické rezonance, nemohl jsem se zdržet slz a hlas se mi zadrhával v hrdle. Měla zlomené tři krční obratle, rozdrcené nohy, rozbitou hlavu, pořezaný obličej, z jejího těla vyčuhovaly různé hadičky napojené buď na přístroje, nebo plastické sáčky, její tělo bylo poseté mnoha švy po operačních zákrocích. Něco podobného jsem do té doby neviděl. Magnetická rezonance krční páteře a jedné nohy měla jednak potvrdit úspěch předchozích operací, jednak zjistit, jak na tom děvče je, protože se plánoval její převoz do jedné brněnské nemocnice. „Nejhorší je to, že Sylvie má pořád děsivé sny, nemůže spát, protože se jí stále vybavuje ta hrůzostrašná situace, když tornádo pohánělo kutálející se autobus, jako když foukáte na škatulku od zápalek. Ze zcela zdemolovaného autobusu ji museli pak vystřihávat speciálními kleštěmi na plech. Po fyzické stránce jsme snad pro ni udělali vše a zachránili ji z nejhoršího, je zde ale v cizí zemi, nemá s kým mluvit česky a teď by potřebovala hlavně psychoterapeutickou pomoc“ – říká mi lékařka, která ji doprovázela z oddělení, na kterém Sylvia ležela. Po celou dobu obou vyšetření jsem byl u toho. Cokoliv jsem jí musel sdělovat, nebo se jí na něco ptát, jsem říkal s velkým napětím a sebezapřením, abych nedal najevo svým třaslavým hlasem citové rozechvění nad jejím utrpením a zároveň zakryl proud slz silně se tlačící do očí. Kolik utrpení, kolik bolesti v tak mladém člověku! Kdo za to může, vždyť je zcela nevinná, proč se to muselo stát zrovna jí? Když vyšetření skončí, snažím se, nakolik to jen jde, v sobě posbírat všechen klid, jemnost a humor, lehce ji lechtám na chodidle, ona se pousměje, a říkám jí: „Vydrž, Sylvie, bude líp, uzdravíš se, tolik lidí se modlí za tebe, za tvou rodinu, pro mnohé si se stala symbolem síly, i když je to momentálně kruté.“ Znovu se pousmála a řekla: „Děkuji!“

O několik dnů později mi někdo předal břeclavské noviny, ze kterých se dovídám následující informace. Když tornádo vtrhlo do vesnice, schovávala se Sylviina matka v jejich domě spolu se čtyřletým synem, bratrem Sylvie, pod stolem, na který po chvíli spadl sádrokartonový strop. Celou dobu přemýšlela, kde je jejich prostřední dcera.

„Když to přestalo, rychle jsme se vyplazili rozbitými skleněnými dveřmi. Žena skočila na kolo a letěla dceru hledat, autobusu si ale nevšimla. Ležel daleko v poli. Dceru v tu chvíli už odvážel rakouský vrtulník do nemocnice“ – popisoval situaci otec Sylvie se slzami v očích. „Náraz byl tak silný, že autobus odletěl až třicet metrů ze silnice. Dcera má po několika operacích zpřerážené nohy. Snad se z toho dostane, manželka už za ní jela, volali nám z vídeňské nemocnice, narychlo jsme si museli někoho sehnat, kdo mluví německy, hrozné bylo, že jsme hned nevěděli, co nám chtějí říct, první dny byla v kritickém stavu a umělém spánku.“ Ostatní členové rodiny vyvázli s drobnými poraněními. Jejich dům je určený k demolici. Dosud v něm nejen bydleli, ale také provozovali prodejnu potravin. Rodina tak přišla o živobytí. “Nemůžu to teď ale vzdát, musím uživit tři děti“ – říká. Jeho nejstarší osmnáctiletá dcera Viktorie byla v době tragédie na táboře, takže alespoň o ni nemusel mít strach. Jenže rodina potřebuje peníze i na její léčbu. „Už rok bojujeme o její zdraví, protože Viktorii byl diagnostikován nádor v hlavě bez možnosti operativního odstranění. Naštěstí tento nádor roste velmi pomalu, Viktorka je pod lékařským dohledem a chodí na pravidelnou léčbu“ – uvedla Miroslava Čukanová, zakladatelka portálu donio.cz, na kterém byla spuštěna sbírka na pomoc právě této rodině, „a během pouhých tří dnů na něj lidé poslali osm miliónů korun.“ (5plus2, Břeclavsko a Hodonínsko, 2. 7. 2021, str. 10)

Více než polovinu svého života pracuji vnemocnici. Pravda, na ozařovací klinice nevidím tak poničená těla, jako třeba na úrazovce. Přesto jsem se naučil držet si určitý odstup od nemocných, protože jinak by utrpení jiných deptalo i mne samotného. Čím jsem ale starší, tím hůře snáším vážná poranění a nemoci dětí a mladistvých. V drtivé většině se stávají obětmi nezaslouženě, ne ze své viny, ale přičiněním, nedbalostí nebo lehkovážností jiných, dospělých, anebo také čirou náhodou. Spoustě utrpení se nelze vyhnout, jen je odevzdaně přijmout. „Postižený se ve špatný okamžik nacházel na špatném místě.“ Utrpení dětí drásá srdce. Ty malé bytosti ještě ani nedozrály, nestihly zhrubnout, ani se obrnit v důsledku různých omezování, či utržených ran od dospělých – nebo od života samého…

V tornádem postižených vesnicích přišla kromě jiných o život těhotná žena, pak také asi dvouleté dítě, které jeho matka navzdory objetí a krytí před padajícími trámy nedokázala zachránit. Dle statistiky uveřejněné v deníku MF tornádo zničilo 1.200 domů, zbouráno kvůli narušené statice bylo na dvě stě staveb. Škody na veřejném i soukromém majetku dosáhly 15 miliard korun. (MF Dnes, 6. 8. 2021, str. 1 a 4)

Denně jsme bombardováni zprávami z médií o katastrofách, v jejichž důsledku umírají náhle a neočekávaně nevinní lidé. Nedokážu to již poslouchat, natož vnitřně zpracovávat. Přesto se ale i já musím učit přijímat tyto informace, umět s nimi žít, mít navzdory všemu pozitivní, optimistickou mysl. Čím dál tím častěji se v mé mysli vynořuje věta, kterou mi před mnoha lety řekla přítelkyně ze Slovenska, pracující jako lékařka na jedné ozařovací klinice: „Petře, čím více onkologických pacientů ke mně chodí, tím více si uvědomuji svou ubohost a nemožnost pomoci všem. Veškerá moderní medicína není schopna zastavit tuto nemoc a já v takových situacích bych nejraději odešla z nemocnice a vstoupila do kláštera, kde bych se v tichosti a obětavosti modlila za všechny ty postižené, alespoň za to, aby dokázali s tou nemocí žít a navzdory její krutosti si zachovali mír v duši…“

Jedno irské přání říká: „Přeji ti den plný harmonie a pocit vděčnosti, než ulehneš večer do postele.“

Tyto myšlenky jsou pro mne určitou odpovědí, či návodem na to, jak mám žít, abych dokázal ve svém životě zpracovat jak dobré, tak také smutné zprávy. Nikdo, ani já, se v životě nemůže vyhnout utrpení. Jsou momenty, kdybych z euforie z nějakých příjemných okamžiků nejraději jen radostí vyskakoval, zpíval si, těšil se. Pak mne zdrtí něco nepříjemného, smutného, bolestného a euforické okamžiky jsou pryč. Ano, to vše patří k životu. Umění vidím v tom, najít mezi euforií a radostí na jedné straně a smutku z bolestného a nepříjemného na straně druhé jakousi pomyslnou střední cestu. Umět přijímat vše, co život přináší, s vědomím, že na této zemi jsem jenom dočasně, jsem zde jako host, zítra již zde být nemusím… Vše má svou konečnou a absolutně není v mých silách plánovat vše tak, aby to bylo jen příjemné a radostné. Vědomí, že by po mně měla zůstat nějaká hezká, příjemná stopa, či vzpomínka, může snad motivovat k tomu, abych žil každý den v míru a s pocitem, že můj život má smysl.

P.S. Z diskrétnosti a kvůli ochraně práv nemocných jsem text inspirovaný osudem Sylvie Hromkové původně psát neplánoval. Její příběh a osobní setkání jsem si chtěl ponechat jen pro sebe. Teprve novinové články o jejím stavu mne přiměly napsat tuto úvahu.