Častokrát se zamýšlíme nad tím, jak je obdivuhodné, když se ten či onen člověk dožije vysokého věku, a ještě k tomu v dobrém zdraví. Většina lidí nemá to štěstí dožít se osmdesátky a více, umírají mladší, někteří dokonce už jako děti. Medicína nám již ledacos poodhalila. Dlouhověkost jsme se naučili připisovat genům zděděným po předcích. V Bibli se o vysokém věku mluví vždy jako o daru, který není souzen každému, a pokud ho někdo dostal, je to především dar od Boha. Ať už vědecky či nábožensky viděno, vysoký věk není žádná samozřejmost. Vlastně ani moc nebývá důvod k jásání, zvláště když je člověk postižený těžkými nemocemi, závislý na mnoha lécích a odborné péči, bez které by se svého věku nikdy nedožil. Mezi nejhorší nemoci patří snad demence, např. Alzheimerova choroba, kdy sice fyzicky všechno funguje, ale duchovně a duševně je člověk mrtvý.
Při svých cestách na Havaj se téměř vždy vracím na jedno místo, které mne až magicky přitahuje. Je to přístav Pearl Harbor v Honolulu, ve kterém japonské letectvo za druhé světové války zničilo 7. prosince 1941 prakticky celou americkou námořní flotilu nálety. Dnes je zde monumentální památník, postavený na útrobách největší potopené lodi Arizona, v níž přišlo o život 1177 námořníků. O hrůzách tohoto masakru byla napsána již řada knih, z nichž mnohé napsali sami námořníci, kteří přežili. Měl jsem před mnohými lety dokonce to štěstí poznat osobně pana Joea Cabrula, který býval námořníkem v Pearl Harbor a vyprávěl mi o tom, jak také on vytahoval z vody mrtvá, ohořelá těla, která pak pohřbívali na nedalekém hřbitově Punch Bowl. Úplně ho to psychicky zdeptalo a musel se pak spolu s dalšími záchranáři téměř dva roky léčit v sanatoriu. Dostal se z toho, a přesto se prý celý život občas v noci vzbudí celý zpocený a vyděšený, když se ve snu znovu ocitne tváří v tvář těm děsivým situacím.
Letos jsem se v novinách Hawaiitribune-Herald dočetl o panu Kenovi W. Hartleovi, jednom z těch posledních, kdo vytahovali mrtvá těla z moře, který nedávno zemřel v úctyhodném věku 103 let. Je s podivem, co všechno pana Hartlea během života postihlo, a on se přesto dožil tak vysokého věku. Novináři mnohé z jeho vzpomínek znali už z dřívějška, a zbytek jim před pohřbem dopověděl jeho syn, nyní 64letý pan Ambert Kenneth Hartle.
Jeho otec se narodil v roce 1913 v Kalifornii. Nebyly mu ani tři roky, když mu zemřela maminka, bratr a sestra, a krátce nato ztratil i tatínka, od rodiny dlouhodobě odděleného hospitalizací kvůli tuberkulóze. Do deseti let bydlel u příbuzných, kteří jej adoptovali, ale zřejmě se u nich necítil dobře, když ještě jako neplnoletý od nich utekl a živil se různými příležitostnými pomocnými pracemi. Teprve později začal vlastní pílí studovat na střední škole.
Ještě jako dítě utrpěl mnoho úrazů, a při každém mohl přijít o život. V devíti letech ho do hlavy kopl kopytem mul tak silně, že ležel 20 hodin v bezvědomí. Jindy zase, když pracoval jako pomocný dělník kdesi na poli jižní Kalifornie, ho uštkl chřestýš, smrtelně jedovatý had. Pak ho pro změnu uštkl škorpión. Obojí uštknutí přežil, aniž by byl hospitalizován a léčen protilátkami. Jako student střední školy přežil autonehodu, při níž byl nárazem nákladního auta katapultován asi 30 metrů a zraněný tvrdě dopadl na zem. Nato mu u nějaké rvačky mezi spolužáky kdosi vrazil dýku do krku, málem vykrvácel, ale i to přežil.
Když vypukla válka, pracoval jako námořní dělník v přístavu v San Francisku, i v době, kdy Japonci napadli Pearl Harbor. Jeho práce v loděnicích byla tak důležitá, že až do roku 1943 nebyl povolán do armády. V tomto roce byl ale převelen ke zvláštní četě potápěčů, která v Pearl Harboru stále ještě vytahovala z vody nevybuchlá torpéda, zbytky letadel, lodí a také mrtvá těla z útrob lodí. Tenkrát ještě neexistovala moderní potápěčská technika a výstroj jako dnes, námořníci se museli obléci do téměř 100 kg těžkého a nemotorného skafandru. Při této práci se zřejmě několikrát vynořil příliš rychle nad vodu a těžkou dekompresí si tak přivodil nemoc, při které se vytvářejí v krvi bublinky. Následků této nemoci se již nikdy nezbavil. Jen o vlásek několikrát unikl smrti, když nedopatřením vybuchl granát či torpédo a kolem něho létaly střepy kovů. Taktak unikl smrti i tehdy, když se utrhlo napjaté lano kotvy jedné z potopených lodí a těžké kusy drátu kolem něho švihaly prudkou rychlostí všemi směry. Stal se z něho jeden z mála amerických odborníků na likvidaci vojenské nevybuchlé munice, takže později tuto práci vykonával i jinde, také na Filipínách.
Za svého života o tom všem vyprávěl pan Ken Hartle mnohokrát svým příbuzným, známým, novinářům. Nechtěl mluvit jen o tom, jaké to bylo, když po téměř dvou letech vytahoval z moře explozí a rozkladem zdeformovaná lidská těla. Když se ho na to někdo ptal, jen stroze opáčil, že to bylo to nejhorší, co ho kdy v životě potkalo. Pak už neřekl nic…
Pan Ken Harte je na věčnosti, všechno kruté, bolestné a nepříjemné skončilo. Ale jeho maják – maják jeho bytosti – svítí a září do dálky lodím a lidem, aby neztroskotali, aby nezahynuli. A svítí lidem nejenom na Havaji nebo v USA, ale i všem těm, kteří se o tom, co kdy dělal, mohli dozvědět. Kéž odpočívá spánkem spravedlivých a dobrých a kéž hrůzy a zběsilost války jsou mementem pro nás všechny.
Informace o panu Kenu Hartle jsem čerpal z článku: Navy diver who retrieved bodies at Pearl Harbor dies (Hawaiitribune-Herald, 29. ledna 2017)