Uprostřed pandemie

Bez kultivovanosti jsou naše oči jen senzory pro vnímání světla.

 

Jedete-li tramvají po Vídni, neuniknou vám velké reklamní plakáty v blízkosti zastávek. Na černém podkladě jsou bílými písmeny napsané tři věty, každá na samostatném listu. 1. Ohne Kultur sind unsere Augen nur Lichtsensoren (Bez kultivovanosti jsou naše oči jen senzory pro vnímání světla). 2. Ohne Kultur sind unsere Stimmbänder nur Sehnen. (Bez kultivovanosti jsou naše hlasivky pouze svaly). 3. Ohne Kultur sind unsere Ohren nur Brillenhalter.(Bez kultivovanosti jsou naše uši jen nosiči brýlí. (www.kulturformat.at)

Musím přiznat, že tyto plakáty mne silně oslovily, velice se mi líbí. Těm, kdo je vymysleli, vzdávám svou poklonu!

V Bibli stojí: „Nejenom chlebem živ je člověk, ale z každého slova, které vychází z úst Božích.“ (Mt 4, 4). Jinými slovy: k tomu, abychom žili, potřebujeme nejenom jídlo a vodu, nýbrž také duchovní stravu, nechceme-li, aby se z nás staly jen živořící existence, ale vitální a životadárné bytosti. Našemu tělu dává sílu, podněty a radost Duch. Můžeme jej nazývat Duchem Božím, kosmickou energií, životodárnou silou, můžeme ho chápat jako umění, krásu, dobré slovo, dar pohlížet na věci s nadhledem, z pohledu duchovna, věčnosti, z pohledu víry v Boha, Dobro, Lásku, jejich trvanlivost a nepomíjivost.

Ano, bez přispění Ducha je naše tělo zredukováno jen na vegetující organismus, buňky lidského těla, kterému odumřel mozek, a ony jsou udržovány při životě jen pomocí drahých lékařských přístrojů, po jejichž odpojení tato směs miliónů buněk odumírá…

Už více než rok trvající pandemie zahnala obyvatele všech kontinentů světa kamsi do kouta. Do kouta, ze kterého zdánlivě neexistuje únik, kde zbývá jen křečovité a vystrašené přešlapování na mrtvém bodě. Všechno, co bylo před pandemií zcela běžné, nad čím jsme se vůbec nezamýšleli, co jsme brali jako samozřejmou, normální věc, najednou zmizelo. Návštěva či setkání s přáteli, s rodinou, cestování, účast na kulturních akcích, koncertech, divadelních či filmových představeních, sportovních kláních na stadiónech, dokonce i pravidelná a povinná školní docházka, přítomnost na bohoslužbách v kostelích a dalších náboženských akcích atd… To všechno rázem zmizelo, zůstaly nám jen čtyři zdi domova, nanejvýš pohyb na čerstvém vzduchu ze zdravotních důvodů či návštěva prodejen potravin za účelem doplňování zásob, abychom uspokojili vegetativní funkce našeho těla. Ale co funkce nehmotné, bez kterých žít nelze? Jak se udržovat při dobrém zdraví a dobré psychické kondici?

Člověk je tvor vynalézavý. Ve snaze o přežití je schopen se vybičovat k výkonům, o jakých by se mu za normálních okolností ani nezdálo. Život sám o sobě je velikou výzvou a rozmanitost odpovědí člověka na tyto výzvy je snad bezmezná. V každé epoše, v každé situaci dokáže člověk spontánně reagovat, aniž by k tomu potřeboval kdovíjaké plány a koncepty, téměř vždy nalézá řešení někdy až zapeklitých situací. Nebylo tomu jinak ani minulý rok, když se světem začala šířit pandemie covidu 19.

Vzpomeňme jen na rychlou politickou reakci zemí, které byly dosud závislé na dovozu masek, ochranných a hygienických prostředků z Číny  dnes je vyrábí téměř každá země. A vzpomeňme také na lidi zpívající na balkonech či v oknech svých bytů v Itálii, posléze i všude jinde, koncertování, kterým v izolaci tvrdého lockdownu povzbuzovali jeden druhého, projevovali sounáležitost, vysílali si signál radosti: Nejste sami, jsme s vámi!

Člověk jaksi spontánně cítí, že k přežití v této době restrikcí omezujících jeho volný pohyb musí něco dělat, aby si tu tak nesmírně důležitou hodnotu  svobodu ducha – i nadále zachoval. Ví, že když ji bude mít uvnitř sebe sama, dokáže ji vyzařovat i na svoje okolí. Mnozí lidé se ocitli na hraně svých zdravotních potíží, ale i na hraně existenční.

Dnes jsou kliniky nemocnic přeplněné nejenom pacienty s covidem, ale také pacienty trpícími depresemi a jinými duševními poruchami, kteří již nezvládají onu dlouze se vlekoucí izolaci. V mnoha rakouských městech jsou obsazené kliniky dětské psychiatrie. Ukázalo se, že děti snášejí izolaci mnohem hůř než dospělí. I mnoho mladistvých je deprimováno. Narodili se před patnácti, dvaceti, pětadvaceti lety do „fungující“, materiálně orientované společnosti. Byli zvyklí užívat si jejích veškerých výhod, třeba cestování nebo snadné dostupnosti prakticky všeho, po čem oko touží. A tyto „běžnosti“ nyní zmizely. To starší lidé jsou na tom paradoxně lépe. Mnoho v životě zakusili, prošli si nesnázemi a bídami všeho druhu, nepříjemnostmi, bolestmi, které z nich uhnětly bytosti odolnější.

Přitom se mnozí nacházejí na hraně existenční propasti: ztratili práci, jejich příjem se radikálně snížil, mají problémy se splácením úvěrů či financováním toho, co bylo až donedávna považováno za zcela „běžné“, avšak v důsledku krize již vnímané jako něco „nadstandardního“, neúnosného a zbytečného …

Jsme svědky toho, jak koronavirová krize mění chování i myšlení, žebříček hodnot, úhel pohledu. Mnohé z toho, co ještě včera platilo, dnes již neplatí. Tento fenomén není nový. Celé generace našich předků a prapředků, kteří zažili války, katastrofy či epidemie by nám mohly dlouze vykládat o tom, jak ony události změnily jejich životy a názory. Někdy se dokonce říká, že bída učí člověka stát se lepším: skromnějším, pokornějším, laskavějším, altruističtějším, myslícím nejenom na sebe, ale i na druhé, zkrátka učí ho stát se lepším člověkem.

I tato krize, jakkoliv je stále nepříjemná a stále ještě bez světélka na konci tunelu, má v sobě zárodek toho, co je společným jmenovatelem všech krizí. Neboť krize, všeobecně, je šance něco změnit, žít jinak, být lepším člověkem, ohleduplnějším nejenom jeden k druhému, partner k partnerovi, ale také k přírodě, zvířatům a rostlinám. Nezapomeňme prosím na to, co dnes říkají všichni odborníci na celém světě: mnohem nebezpečnějším než tato pandemie covidu 19 jsou klimatické změny. Pokud nás zaplaví oceány, spálí neustále stoupající teploty, zničí sucho nebo záplavy, tak nám nebudou platné žádné vakcíny, žádné lockdowny a izolace…

Kéž je tato krize šancí k zamyšlení pro každého z nás. Ještě jednou děkuji za inspiraci reklamními plakáty ve Vídni. Jednoduchými slovy vyjadřují to, čemu nás tato krize může naučit…