O mniších, řeholnících či kněžích koluje spousta vtipů. Mnohé jsou vytržené z kontextu, vymyšlené, ale mnohé jsou také zrcadlem skutečných událostí. Při mých častých návštěvách vídeňských kapucínů, se kterými mám velice blízké vztahy již 40 let, se občas dovím něco, co stojí za zamyšlení. V jednom mně dobře známém rakouském klášteře žil řádový bratr (lokalitu kláštera i jméno bratra si s dovolením ponechám pro sebe), který byl ke konci života velikým přítelem alkoholu. Jelikož byl ale už starý, měl cukrovku a různé jiné nemoci, stačila jen trocha vína a muž byl mimo sebe. Jednou večer znaven vínem upadl v pokoji těsně před svou postelí na zem a nebyl schopen vlastní silou povstat a ulehnout na lůžko. A tak nejdříve hlasitě, pak už tišeji křičel: Hilfe! – Pomoc! Spolubratr bydlící v protějším pokoji, který mi o tom nedávno vyprávěl, slyšel, jak ten nebožák volá o pomoc, ale jelikož takové situace již dobře znal a musel zrovna dokončit jakousi rozdělanou práci, nespěchal s rychlou pomocí. Jiný, postarší bratr, který také trpěl různými neduhy a chodit mohl jen za pomoci rolátoru (čtyřkolečkového vozíku), byl zrovna na chodbě, a tak se pomalu ke dveřím pokoje postiženého bratra došoural a zvolal mocným hlasem: „Dnes je Velký pátek, začínají Velikonoce, je půst od jídla i alkoholu, vezmi si růženec a modli se.“
Tento příběh je směsí úsměvného humoru, ale, žel, také smutku a je v něm hodně realismu. Mniši jsou lidé z masa a kostí, tak jako každý jiný člověk. Mají své dobré, ale taky špatné vlastnosti. I oni podléhají nemocím a zlozvykům. Zvykli jsme si pohlížet na duchovní osoby, řeholníky či kněze, jako na lidi zcela výjimečné, vytržené z běžného, fádního, či dokonce hříšného života, jako by to byli snad již nadlidé, nadpozemské bytosti. Ale tak tomu nikdy nebylo a není. Být řeholníkem vůbec neznamená být jen tím samotným faktem lepším člověkem než jiní. Kněžský či řeholní způsob žití je životní cesta, v níž se klade důraz na určité věci, určitý způsob chování, mluvy a myšlení. Člověk, který se pro tuto cestu rozhodl, se tak jaksi automaticky stává zajímavým a přitažlivým pro lidi, kteří žijí jinak, zapojeni do pracovního koloběhu, pečující zodpovědně o děti a rodinu, a tím jsou zase zajímaví pro řeholníky či kněze. Je to prostě život!
Všichni jsme během života na jedné velké lodi. Všichni se neustále vyvíjíme, rozvíjíme směrem k toleranci vůči našemu okolí, máme možnost učit se od ostatních a vyhýbat se skutkům a vyjadřování, které nám na jiných vadí nebo jsou nám nesympatické. To je záležitost každého jedince, společnosti, a také církve. V církvi, směsi všeho lidského, dobrého i špatného, ale také „místě“ tolerance, odpuštění, „ovzduší“ pro budování lepší společnosti, církvi, kde dostane člověk možnost učit se být lepším. Člověk totiž není sestaven jen z oněch kostí a masa. Člověk je také bytost duchovní, protože je dílem Božím, ba co víc, je dítětem Božím. A ovšem i směsí výchovy, nabytého vzdělání a zkušeností, které jej během života formují. Hlavně vlivem rodičů, jejich příkladem, tím, co do svých dětí vdechují. A církev je lépe řečeno měla by být místem, kde jsme jakoby žáky ve škole Ježíše Krista. Toho Ježíše, který na jedné straně nesklonil hlavu před mocnými či uzurpátory moci, ale i toho Ježíše, který řekl: nechte ke mně přijít maličké, protože jim patří nebeské království. Ježíše, který přijal veškerá falešná obvinění, nespravedlivé, násilné utrpení, protože nás chtěl nejenom vykoupit z hříchu, ale také nám dát příklad, ukázat cestu pokorného sebeodevzdání Bohu a v této duchovní návaznosti s Bohem kráčet dál v tomto bolavém, nespravedlivém a někdy krutém světě.
Velikonoce jsou vyvrcholením, něco jako maturitou či závěrečnými státnicemi před vstupem do života. Velikonoce jsou symbolem vzkříšení v duchovním smyslu, a opravdového duchovního znovuzrození. Je třeba učit se dívat na život, na bolest, na utrpení, na to všechno, co život přináší, jiným pohledem, pohledem víry. V tomto úhlu pohledu má totiž život, jakkoliv může být těžký, smysl a své opodstatnění. Můj oblíbený kanadský zpívající básník Leonard Cohen v písni Anthem na sklonku života napsal: „There is a crack, a crack in everything, that’s how the light gets in…“ (Vždy existuje nějaká škvíra, ano škvíra ve všem, kterou proniká světlo). Zkusme se ponořit do tajemství velikonoční symboliky a snad se pak i v nás kdesi otevře malá škvíra, kterou do temna duše vnikne paprsek světla a naděje. Škvíra, skrze kterou nás oslní Ježíš Kristus. Spolu s ním pak projdeme životem a vším, co přináší.
Radostné Velikonoce
Anthem
Leonard Cohen
The birds they sang
At the break of day
Start again
I heard them say
Don’t dwell on what has passed away
Or what is yet to be
Ah, the wars they will be fought again
The holy dove, she will be caught again
Bought and sold, and bought again
The dove is never free
Ring the bells that still can ring
Forget your perfect offering
There is a crack, a crack in everything
That’s how the light gets in
We asked for signs
The signs were sent
The birth betrayed
The marriage spent
Yeah, and the widowhood
Of every government
Signs for all to see
I can’t run no more
With that lawless crowd
While the killers in high places
Say their prayers out loud
But they’ve summoned, they’ve summoned up
A thundercloud
They’re going to hear from me
Ring the bells that still can ring
Forget your perfect offering
There is a crack, a crack in everything
That’s how the light gets in
You can add up the parts
But you won’t have the sum
You can strike up the march
There is no drum
Every heart, every heart
To love will come
But like a refugee
Ring the bells that still can ring
Forget your perfect offering
There is a crack, a crack in everything
That’s how the light gets in
Ring the bells that still can ring
Forget your perfect offering
There is a crack, a crack in everything
That’s how the light gets in
That’s how the light gets in
That’s how the light gets in